25. 1. 2007
Fonogramy – V tomto čase, v této krajině (2006)
Fonogramy – František Filipovský – malý portrét velkého herce (2005)
Návraty po stopách zvuku. Připravil a uvádí Jiří Hubička.
Natočeno 2005. Repríza 6. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 30 min.).
Lit.: Hubička, Jiří: Malý portrét velkého herce – František Filipovský. In web ČRo Archiv, 27. 9. 2012 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: František Filipovský byl nezapomenutelný a sotva překonatelný dabér. Jako tlumočníka hlasu Luise de Funese ho znají nové a nové generace. Jeho doménou však bylo divadlo
V roce 1963 vedla s Františkem Filipovským před rozhlasovým mikrofonem rozhovor herečka Zuzana Stivínová. Nešlo o stejnojmennou herečku, která působila svého času v Národním divadle a jež nyní hledá herecké štěstí ve Spojených státech. Jmenovkyně Zuzany Stivínové z 60. let působila v divadle Semafor a bývala, jak pamětníci jistě vědí, často doma sama. František Filipovský se jí tehdy před rozhlasovým mikrofonem zpovídal ze svých divadelních začátků. Část těchto vzpomínek si můžete poslechnout na první zvukové ukázce této stránky.
V druhé části vyprávění natočeném se Zuzanou Stivínovou v roce 1963 připomene František Filipovský cestu, která ho přivedla až na prkna Národního divadla.
Členem činohry Národního divadla byl František Filipovský od roku 1945 do roku 1992, tedy celých čtyřicet sedm let. Za tu dobu sehrál na naší první scéně takové množství rolí, že i jeho oficiální životopisy se povětšinou spokojují konstatováním, že oněch úloh byly desítky. Svým sklonem a přirozeným talentem vytvářet především komické postavy byl často odsouzen k rolím menším, mnohdy bychom řekli k figurkám. Přesto však v soupisu jeho úloh nacházíme i hlavní role – jednou z nejznámějších byl jeho Harpagon v Molierově Lakomci, kterého v Národním divadle ztvárnil v roce 1950.
Úryvek z Filipovského projevu v roli Harpagona si můžete poslechnout na další zvukové ukázce.
Ve velké škále úloh, které František Filipovský na scéně Národního divadla ztvárnil, je jedna, která se na první pohled všem statním vymyká. Je to jeho role operní. S chutí si zahrál postavu principála ve Smetanově Prodané nevěstě.
Při vzpomínce na herectví Františka Filipovského nesmí chybět alespoň malý úryvek z jeho nezapomenutelné interpretace Poláčkovy knihy Bylo nás pět.
František Filipovský se narodil před 105 lety 23. září 1907 v Přelouči, zemřel 26. října 1993 v Praze.
Dvakrát o sněhu (2006)
Dračí sémě (2005)
Robert Ervin Howard. Dramatizace Vladimír Zajíc. Scénická hudba Petr Mandel. Dramaturg Martin Velíšek. Technická spolupráce Martin Zvolánek. Režie Lída Engelová.
Osoby a obsazení: Paul Griswell (Jiří Kalužný), John Branner (Milan Němec), šerif Buck (Zdeněk Rumpík), černoch Jákob (Václav Dušek), Elizabet Blassenvillová (Ludmila Mecerodová) a zombie (Lída Engelová).
Natočeno v roce 2005 (51 min.). Repríza 3. 7. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.
Pozn.: Inscenace byla natočena ve spolupráci Východočeským divadlem Pardubice.
Rec.: Sedlák, Marek: Dračí sémě. In Skipův svět, duben 2007 (web).
Lit.: anonym: Dračí sémě. Byla to skutečnost, nebo jen děsivý sen? Horor podle Roberta Ervina Howarda. In web ČRo 2 Praha, 3. červenec 2021 (článek). – Cit.: (…) Děj hororu podle Roberta Ervina Howarda se odehrává na americkém jihu, kde hrdina příběhu najde během lovu tajemný opuštěný dům. Jaká strašlivá odhalení tam na něj čekají? (…)
Americký spisovatel Robert Ervin Howard je znám především jako autor povídek o Conanovi. Čtenáři si jeho jméno spojují s žánrem fantasy, horory a dobrodružnými historickými příběhy. Od mládí chtěl být spisovatelem a svou první práci publikoval již v 18 letech. Největší slávu mu přinesly příběhy o barbaru Conanovi. Kromě prózy psal i poezii. (…)
Dopis na rozloučenou (2006?)
Připravila Plzeň. (30min.)
Psaní v cizích jazycích (2006?)
Jan Vladislav. Z Pařížského zápisníku vybral Marek Toman. Režie Petr Alder.
Čte Petr Adler. (15min.)
Všichni jsme vlastně emigranty (2006)
Natočeno v roce 2006. Premiéra (?) 10. 1. 2007 (60 min.).
Země, kde není radno být ženou? (2006?)
Lunin aneb Smrt Žaka v přítomnosti Pána (1987)
Edvard Radzinskij. Překlad Jana Klusáková. Rozhlasová úprava Jan Kolář. Hudba Vladimír Truc (úryvky ze hry Vojna a mír). Stereofonní scénář Jiří Horčička a Karel Nedorost. Zvuková spolupráce Radislav Nikodém (kroky Artur Šviha). Zvuk Karel Nedorost. Záznam a střih Jana Fišerová. Asistentka režie Lidmila Čáslavská. Dramaturg Pavel Minks. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Lunin (Eduard Cupák), Ona (Jana Hlaváčová), Grigorjev (Svatopluk Skopal), 1. důstojník (Vladimír Brabec), 2. důstojník (Miroslav Moravec), car (Luděk Munzar), Boranov (Jaroslav Moučka), Rodionov (Oldřich Vlach), písař (Jan Faltýnek), hlasy (Oldřich Janovský, Roman Hemala, Vladimír Pospíšil).
Natočeno 11. 5. – 22. 5., 25. 5. – 3. 6. 1987 (14:00 – 19:00 h., studio B – Karlín). Premiéra 5. 11. 1987 (Vltava, 20:00 – 22:00 h.; 112 min.). Repríza 31. 5. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h).
Pozn.: V témže roce vznikla divadelní inscenace v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (Lunina hrál Jiří Adamíra).
Lit.: Tomáš, Jiří: Radzinského úvaha o svobodě. Start rozhlasového cyklu sovětského dramatu na stanici Vltava. In Rudé právo, 10. 11. 1987, s. 5 (recenze).
Lit.: Bojda, Tomáš: Velké sólo pro Eduarda Cupáka. In web RadioDock, 17. 11 2017 (recenze). – Cit.: Ruský historik a spisovatel Edvard Radzinskij (nar. 1936) proslul jako autor historických, politicky motivovaných próz. Při jejich vzniku přitom vychází ze skutečných historických událostí ruských dějin a jejich klíčových osobností. Radzinskij takto publikoval například romány o Stalinovi, Rasputinovi či caru Nikolaji II. Kontroverze témat a problematičnost okázalého odhalování temných stránek ruské historie jsou společnými znaky autorovy tvůrčí metody.
V Českém rozhlase vznikla roku 1997 dramatizace Radzinského románu o obětech bolševické revoluce a pádu dynastie Romanovců Poslední noc posledního cara. V režii Lídy Engelové se tehdy v hlavní roli Mikuláše II. objevil Viktor Preiss. Již o deset let dříve (1987) však vznikla jiná rozhlasová adaptace Radzinského románu – Lunin aneb Smrt Žáka v přítomnosti Pána. Také tento příběh je založen na skutečných událostech, konkrétně životním osudu Michaila Sergejeviče Lunina, válečného hrdiny a důstojníka ruské armády z doby napoleonských válek, později však děkabristy a proticarského rebela. Politické drama je zasazeno do prostředí vězeňské cely, v níž na smrt odsouzený Lunin tráví poslední předsmrtnou noc vzpomínkami na svůj osud, politické zvraty, které jej od medaile Za odvahu z bitvy u Borodina dohnaly až k popravě.
Luninovo vyprávění, dramaticky exponované, s mnoha emočními vrcholy, nabídlo mimořádnou interpretační příležitost Eduardu Cupákovi. Ten se vrstevnaté role, bohaté na vnitřní dynamiku, výrazovou šíři, chopil se suverénní extenzitou. Jeho Lunin je zkušený protřelý voják, který se nebojí smrti. Při úvodních dialozích ve vězení Cupák doslova kouzlí s hlasovými modulacemi. V krátkých intervalech přechází od konspirativního šepotu k výhružnému křiku. Obhroublý bestiální smích vzbuzuje strach i opatrnost. Typický Cupákův hluboký témbr zračí závažnost každé repliky, které dávkuje citlivě, s rozvahou a smyslem pro významovou i emoční jednotu textu. Naléhavé, vemlouvavé intonace herec provází promyšlenou dechovou kadencí. Dokáže manévrovat na prostoru jediného slova i třemi intonačními vrcholy. Zvyšuje tím přitom nejen napětí a závažnost řeči, tenze v dikci vychází z hlubokého prožitku herce a umožňují maximální imaginaci posluchače. Podobně promyšleně Cupák pracuje s pauzou.
Hercův životopisec Jindřich Černý si v komparaci s původní literární předlohou všímá interpretačního posunu, kterým Cupák látku obohacuje: „Málo dramatický tvar jevištního textu, valnou většinou vloženého do úst představiteli Lunina, našel v rozhlasové úpravě daleko účinnější podobu, především ovšem zásluhou Eduarda Cupáka, který chvílemi trochu literátské filozofování o lidské svobodě proměnil v strhující drama člověka, rvoucího se v posledních chvílích života, s plným nasazením svého ironického intelektu a se spontánní vášnivostí své nezlomné pýchy, o nalezení smyslu své existence i své smrti.“ (ČERNÝ, Jindřich. Eduard Cupák. Praha: XYZ, 2010. s. 241 – 2.)
Když Cupákův Lunin takřka odslabikuje mrazivou myšlenku o tom, že „lidská krev vždycky křičí“, je sugestivnost tohoto provedení natolik bezprostřední, že obnažuje každý záchvěv hercova dechu. Velký hlasový detail je v této inscenaci významovým těžištěm, které odhaluje technickou bravuru, s jakou Cupák svůj hlasový projev ovládá. Rozsáhlý dramatický prostor Cupák obsáhne v introspektivních monolozích, kdy obrácen do sebe klidným tempem rekapituluje minulost, ale také v prudkých dialozích, kdy pomocí dechu či kadence slov dovedně mění rytmus. Jindřich Černý dodává, že „v jeho mluvním projevu se stále střídá „mladý, sytý, vzteklý a zdravý“ Lunin s Luninem poznamenaným mnohaletým vězněním v krutých sibiřských podmínkách a v ubíjející společnosti vrahů a násilníků.“
Tematický hudební doprovod skladatele Vladimíra Truce, jenž si Jiří Horčička jako symbolický hold vyprávěné látce (napoleonská doba) vypůjčil z vlastní proslavené rozhlasové fresky Vojna a mír (1978), podbarvuje bezmála dvouhodinovou ukázku herecké virtuozity Eduarda Cupáka. Vedle něj slyšíme také další přední rozhlasové interprety, jakými jsou Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, Vladimír Brabec nebo Oldřich Vlach. Třicet let po premiérovém vysílání však Horčičkovo nastudování nic ze svých kvalit neztratilo zejména zásluhou nadčasového výkonu hlavního protagonisty.
24. 1. 2007
Osudy – Rudolf Pellar 1/5 (2006)
Český herec, zpěvák a překladatel vzpomíná na svůj život. Připravila Hana Soukupová. Technická spolupráce Michal Kolář.
Připravily České Budějovice v roce 2006. Premiéra 8. – 12. 1. 2007 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 5 x cca 30 min.). Repríza 14. – 18. 7. 2008 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.); 30. 12. – 3. 1. 2025 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).
Lit.: has (= Soukupová, Hana): Vlídné vzpomínání Rudolfa Pellara. In Týdeník Rozhlas 17/2007 (29. 12. 2006), s. 16 (článek).
