Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Verše z antologie dosud neprávem opomíjených, zapomenutých a opovrhovaných básníků. Připravili Ivan Wernisch a Dimitrij Dudík, který má také režii. Účinkují Ivan Wernisch, Arnošt Goldflam, Jiřina Jirásková, Dana Syslová a Radim Vašinka.

Premiéra 1. dílu 5. 6. 2006 (Vltava, 13:30-13:40 h.; 1 díl cca 10min.). Premiéra 40. dílu 2. 2. 2007 (dtto).

Jednotlivé díly: 1. Emanuel Jindřich Popera. – 2. Adolf Racek. –
3. František Soldan. –
4. Vladimír Houdek. –
5. Karel Červinka. –
6. Luisa Ziková. –
7. Louis Křikava. –
8. Louis Arleth. –
9. Anatol Rubín. –
10. Ferdinand Tomek, Karel Pippich. –
11. Růžena Čechová. –
12. Xaver Menhard-Litoměřický, Bohumil Forman. –
13. Václav Vajs, Elvíra Stárová. –
14. Oskar Dorner, K. Sokor, Vavřinec Geer. –
15.František Horečka, Josef Aul. –
16. Václav Fryček. –
17. básník-anonym; autor, který se podepisoval šifrou Fr.P. –
18. Jaroslav Vltavský, Karel Nejč. –
19. František Herman. –
20. Josef Pospíšil. –
21. Bohumil Havlasa. –
22. Augustin Nevšímal, Václav Kalbáč. –
23. Adolf Veselý, Jaroslav Vyplel, Václav Najbrt. –
24. Jindra Vondra-Vozderský, Bedřich Albrecht, Marcel Hudec, Karel Bedrna, František Bulánek-Dlouhán. –
25. Jan Hlavsa, Jaromír Václav Šmejkal. –
26. Josef Holý. –
27. V. Jednota, Jan Kletzl, V. P. Šťovíček, Vilém Vzdor, Hanuš Frimer, Bohuš Novák. –
28. Karel Babánek. –
29. Kamil Berdych. –
30. Anna Augustina, Viktor Reda, Pavel Forman, František Podhraský. –
31. Antonín Bebr. –
32. Jaroslav Petrbok. –
33. Jaroslav Kvapil. –
34. Boža Adalgesa Kvapilová, Božena Viková Kunětická, Sidonia de Cara, František Springer. –
35. Rudolf Karel hrabě Chotek, Sigismund baron Uttenrodt ze Scharfenbergu, Arnošt Czech z Czechenherzů, Jan Rejsa z Kolkovic. –
36. Jan Václav Mrkvička, Antonín Věnceslav Truhelkovský, Karel Šípek. –
37. František Kaván, František Pečinka. –
38. Antonín Pikhart, František Šimon, Karel Tůma, Julián Hlaváč. –
39. Josef Kálal, Karel Teichmann. –
40. Marie Votrubová-Haunerová, Tereza Dubrovská, Vlasta Ebenhochová.

Lit.: Karfík, Vladimír: Zapadlo slunce nad dnem, který nebyl. In: Týdeník Rozhlas, 7/2007 (kritika). Cit.:

Dlouhé měsíce jsem po poledni na Vltavě sledoval cyklus veršů, jejichž výběr byl založený na „vyňatých slovech a motivech v české a světové poezii“ a přitom nepřestával obdivovat invenci a rozhled autorů tohoto pořadu. Možná jeho půvab spočíval v zázračně prostém principu: vytčené slovo či zvolený motiv totiž určovaly a také usnadňovaly výběr básní. Zároveň na ustáleném principu pak stála jednotící kompozice jednotlivých pořadů – mohly se v nich setkávat celé zástupy básníků rozdílných dob, nejrůznějších škol, poetik a také jazyků. V každém pokračování pak něco nového, každý pořad jako nový – a zdá se, že možností téměř nekonečných.

Tahle oblíbená básnická zastavení s vybranými slovy a motivy uvolnila už podruhé místo čtyřicetidílnému Wernischovu následníku, pořadu, který je tak jiný, jak je to jenom možné. A dalo by se říci, že na rozdíl od oněch „vyňatých slov“ i poněkud výlučný, protože je utvářen výhradně z básní autorů z druhé poloviny předminulého a necelé první poloviny minulého století, kteří jsou „zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní“, a přitom působí neuvěřitelně přívětivě a přitažlivě.

Ostatně, ve Wernischově rozhlasovém cyklu nejsme na úplně neznámé půdě, nezapomněli jsme na dlouhý cyklus veršů „zapomenutých“ básníků, který Ivan Wernisch otiskoval v průběhu devadesátých let v Literárních novinách. S napětím jsme očekávali, jestli se podaří vydat onu rozsáhlou knihu s půvabným názvem, zvoleným podle jedné z otištěných básní Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Zázrakem se to v Petrovu podařilo, a přesto jsem dnes tím malým rozhlasovým výběrem ze zapomenutých či pozapomenutých pokaždé překvapen a okouzlen. V čem to jenom může být? Mnozí básníci mohou být zapomenuti či opomíjeni právem, ale můžeme opomíjet, či docela zapomínat všechno, co napsali? Třeba pár povedených veršů? Podle toho, co nám v jejich zapomenutém díle dokáže nalézt a připomenout básník Ivan Wernisch, vidíme, že by to bylo k naší škodě.

Je zvláštní úchvat, který pociťujeme při těch krátkých zastaveních nad uplynulým časem, jenom v těch znovuobjevovaných básních? Vždyť bychom hravě mohli nalézt verše lepší. Nebo je to v zapomenutých jménech autorů? Vždyť většinu z nich posluchači už ani neznají. A Ivan Wernisch, skoupý na slovo, o nich mnoho nepoví, sdělí jenom ty údaje nejzákladnější a všechno ostatní ponechá na verších samých. A snad i proto působí pořady tak zvláštně: za neznámými verši, neznámými jmény se poodkrývá o to větší tajemství – literárního úsilí i lidských osudů.

Ale ono nejde jenom o nalézání neznámého, vždyť vlastně neznámé je každé dílo, jež autor se rozhodne poprvé zveřejnit, a lačná literární veřejnost na novinky čeká. Ale kdo čeká na věci, které upadly v zapomenutí, právem, neprávem? Je vůbec naše paměť spravedlivá? Nevrství se každý nový zážitek na sebe, a to, co se ocitá vespod, ztrácí nejenom novost, ale zapadá prachem, a my se ocitáme ve světě bez cenných hodnot, a také bez paměti?

Wernischova umanutost v pátrání v dávno opuštěných nalezištích poezie vůbec není sběratelské podivínství, je v něm především pokora před každým jenom trochu úspěšným pokusem o zachycení krásy: sám velký básník se tu domlouvá s každým, kdo se o poezii kdy pokoušel, lhostejno, že se mu to podařilo třeba jenom v jedné básni, v jediném textu. Každého zrnka je přece škoda.

Příklad takového přístupu má, myslím, obecnější platnost: konzumujeme pořád nové a ještě raději novější, zhusta pod nepřiznaným diktátem reklamy, aniž hledáme, co je opravdové a trvalé. Pokud něco trvalého mezi módním zbožím náhodou najdeme, nepodržíme si je, ale naopak velmi rychle odkládáme do zapomnění. Nehledě k tomu, že jsme pyšní a přezíraví, příliš nás přitahují a vzrušují neúspěchy jiných. Skutečný tvůrce dokáže mít radost, když u jiného narazí třeba na jediný dotek s krásou.