12. 4. 2006
Guamaru – jediný důvod (2004)
Žalov (2004)
Vraždy z archivu 1/5 (1970-1971)
Karel Tachovský (uvedeno pod jménem Karel Kalenda). Ze starých kriminálních archívů města Brna. Hudební improvizace Milena Jílková. Zvuk Jaromír Pěnčík a Bohuslav Fiala. Natáčecí technik Jana Kuchovská a Marie Stojanová. Mixáž Věra Binková. Asistent studia Eva Pryclová. Dramaturgie Alena Břízová. Režie Olga Zezulová.
1. Případ Karel Hrazdílek. Vypravěč (Ladislav Lakomý), vyšetřující (Otakar Dadák), Hrazdílek (Jaroslav Dufek), Poláková (Vlasta Fialová), Polák (Jiří Tomek), Kuba (Oldřich Vykypěl), Cenek (Ladislav Večeřa), Červinková (Libuše Billová), Přibylová (Pavla Severinová), Bernardová (Helena Trýbová), Tutr (Miloš Chmelař), Nováková (Libuše Přichystalová), Knobloch (Ladislav Suchánek), krčmář (Vilém Pfeiffer).
Natočeno 7. 12. 1970 (14:00 – 18:00 h., studio 7).
2. Případ Karel Tučný. Vypravěč (Ladislav Lakomý), vyšetřující (Vilém Pfeiffer), Karel Tučný (Josef Husník), zapisovatel (Jiří Letenský).
Natočeno 17. 12. 1970 (14:00 – 18:00 h., studio 7).
3. Případ Ondřej Zanáška. Osoby a obsazení: vypravěč (Ladislav Lakomý), vyšetřující (Otakar Dadák a Jiří Brož), Jan Zanáška (František Šlégr), Ondřej Zanáška (Josef Štefl), Jedličková (Alena Růžičková), Marková (Eva Hradilová), Hájek (Milan Holubář), Hájková (Jana Janovská) a Floryán (Pavel Kunert).
Natočeno 28. 1. 1971 (14:00 – 18:00 h., studio 7).
4. Spis č. C 18882/499 – Případ Josef Tomek. Vypravěč (Ladislav Lakomý), Josef Tomek (Jiří Tomek), Jana (Helena Trýbová), ženy (Vlasta Fialová, Libuše Přichystalová, Pavla Severinová), předseda soudu (Rudolf Krátký) a prokurátor (Jiří Brož).
Natočeno 22. 12. 1970 (14:00 – 18:00 h., studio 7). Repríza 21.6. 2009 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.).
5. Tomáš Kroupa. – Vypravěč (Ladislav Lakomý), Mráček (Pavel Kunert), Kroupa (Jiří Valchař), Kroupová (Marie Waltrová), četník (Oldřich Celerýn), vyšetřující (Rudolf Jurda), starosta (Karel Fajt), předseda (Maxmilián Hornyš).
Natočeno 2. 2. 1971 (14:00 – 18:00 h., studio 7; 27 min.).
Nastudovalo Brno v letech 1970 a 1971. Premiéra 1971. Stopáže : 25, 30, 31 a 45 minut.
Pozn.: V nahrávce je krom šustění papíru slyšet i přelétávání letadel nad budovou brněnského rozhlasu.
Pozn. 2: Kauzu, kterou Tachovský zpracoval v pátém dílem, znovu připomněla Bronislava Janečková v cyklu Historie českého zločinu pod názvem Vraždy v Moutnicích (2020).
Noční let (1964)
Antoine de Saint-Exupéry. Překlad ? Dramatizace Pavel Grym. Improvizace na varhany Petr Růžička. Režie Karel Weinlich.
Účinkuje Radovan Lukavský, Luděk Munzar a další.
Premiéra 1964. Premiéra 26. 12. 1964 (Československo I, 21:05 h.). Repríza 5. 1. 1965 (Praha, 20:00 – 20:45 h.).
Lit.: anonym: Okolo mikrofonu. In Večerní Praha, 7. 1. 1965, s. 3 (recenze). – Cit.: „Příběh (…) má v rozhlasové podobě nádech dobrodružnosti a sociálně kritický přízvuk, poněkud se však vytratila pro autora předlohy tak typická poetičnost. Dá se mluvit o jistém zjednodušení tématu, i když šlo o relaci bezesporu zajímavou.“
Poppová, Věra: Experimentálně o experimentech i bez nich. In Rozhlasová práce 1/1965, s. 9-12 (recenze). – Cit.: „Grym (…) potlačil (..) kontemplativní část příběhu a zaměřil se plně na vlastní dějovou složku. V jeho textu vychází Riviére poněkud ochuzen právě o ty aspekty, které ho v povídce zlidšťují – navzdory jeho navenek nekompromisně projevované tvrdosti. Co se však docela nepodařilo českému zpracovateli (…) – to napravil a dotáhl český herec. Radovan Lukavský svou předlohu očividně prožil a zhostil se svého úkolu způsobem, který až bere dech, uvědomíte-li si, jak malá plocha někdy stačí k naprostému důrazu hereckého mistrovství. Režisér (…) pominul vnější dramatické vzruchy a plně se soustředil především na herecký projev s cílem postihnout vnitřní napětí odehrávající se v lidech, kteří dnes bojují o své i další lidské životy, a prokázal tím maximální věrnost originální předloze...“
-pp- (= Poppová, Věra): Rozhlasový vánoční sport. In Lidová demokracie, 23. 12. 1964, s. 3 (recenze). – Cit.: „.. Zaujme nepatetickým hrdinstvím lidí, kteří (…) neváhali nasadit vlastní život proto, aby mohla být uskutečněna tak samozřejmá věc, jako jsou noční lety. Režisér (…) se soustředil především na vnitřní napětí, vznikající z rozdílných charakterů hlavních postav příběhu, vnější efekty omezil na minimum a dokázal tak natočit hru skutečně rozhlasovou, v níž v řadě dobrých hereckých výkonů vyniká zejména Radovan Lukavský.“
Cikády (2003)
Ingeborg Bachmannová. Experimentální rozhlasová hra. Rozhlasová hra o lidech, kteří hledají únik před životní skutečností v životě na ostrově a ve svých snech. Překlad Michaela Jacobsenová. Dramaturg Pavel Minks. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: vypravěč (Pavel Soukup), Antonio (Michal Zelenka), vězeň (Lukáš Hlavica), Robinson (Jiří Ornest), Benedikt (Josef Somr), Mrs. Brownová (Dana Syslová), Mr. Brown (Ilja Racek), Salvatore (Alois Švehlík), princ Ali (Václav Vydra), Jeanette (Hana Maciuchová), Stefano (Matěj Hádek) a další.
Natočeno 2003. Premiéra 14. 10. 2003 (Vltava, 21:30 h.; 85 min.) v cyklu Klub rozhlasové hry. Repríza 2. 10. 2004 (Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště.
Pozn.: Inscenace vznikla za přispění Rakouského kulturního fóra.
Pozn.: Ingeborg Bachmannová (1926 Klagenfurt – 1973 Řím), rakouská lyrička a spisovatelka, rozhlasová redaktorka ve vídeňském rozhlasu, docentka poetiky na Univerzitě ve Frankfurtu. Od začátku padesátých let žila jako volná spisovatelka v Římě, Neapoli a Curychu; do literatury vstoupila roku 1953 básnickou sbírkou Čas na úvěr; po druhé básnické sbírce Vzývání Velkého Medvěda (1956) opouští oblast poezie.
Literární kritici ji tento odvrat od poezie k próze nikdy neodpustili, o čemž svědčí i označení „padlá lyrička“, kterým ji počastoval prominentní německý kritik Marcel Reich-Ranicki. Úhelným kamenem její tvorby zůstane ohledávání jazyka a jeho schopnosti odrážet více či méně realitu, které Bachmannová sdílí s filozofem Wittgensteinem. Pásmo o umělkyni, jejíž jméno nese jedna z nejprestižnějších cen německé literární oblasti, připravuje Tomáš Dimter, který se v této speciální příloze bude zabývat i vztahem básnířky k Čechám a také k mužům.
„S básníkem Paulem Celanem plánovala soužití, Thomas Bernhard si ji přál za sousedku, oba ji před uskutečněním společného snu zbaběle opustili; s o mnoho let starším Švýcarem Maxem Frischem pět let bojovala v nerovném vztahu, který našel svůj zakódovaný obraz v jejím románu Malina, zatímco Frisch ji v mužsky narcistní podlosti nediskrétně „zašlapal do země“ ve svém pozdním románu Montauk. Robert Musil ji svým románem Muž bez vlastností fascinoval utopismem a Jean Améry popisem způsobů mučení v díle Bez viny a bez trestu.“
„Bachmannová, která v římském exilu podlehla na následky popálenin, jež si s největší pravděpodobností způsobila sama, je bezesporu první dámou rakouské literatury.“ (Jiří Kamen)
Moc a sláva 1/12 (2004, 2011)
Graham Greene. Překlad Hana Žantovská. Režie Hana Kofránková.
Čte Josef Somr.
Premiéra 1. 10. – 12. 10. 2004. Vydal Radioservis v roce 2011 (1 CD mp3; CR0859-2 – EAN 8590236085923; délka 5 hod. 33 min.).
Pozn.: Děje se v Mexiku v první třetině 20. století, v době tvrdého pronásledování katolické církve. Kostely jsou zavřeny, biskupové a kněží vyhnáni nebo popraveni. Sloužení mše a udělování svátostí se stávají hrdelním zločinem. Před revoluční mocí prchá poslední kněz. Nejen geografické a historické souřadnice, ale i mnohé postavy tohoto románu mají reálný podklad. V roce 1938 odcestoval Greene do Mexika, aby zde nasbíral materiál pro knihu o pronásledování katolické církve. Za neuvěřitelných útrap procestoval několik mexických států; dva z nich, Tabasco a Chiapas, se pak stávají dějištěm románu Moc a sláva. Poslední kněz v zemi, prchající před revoluční mocí, má k obrazu mučedníka za církev hodně daleko: pije, hřeší snad proti všem přikázáním včetně šestého, bojí se smrti a bolesti. Jeho protihráč, představitel revoluční moci, je naopak silný, nepochybuje o sobě ani o své pravdě a za jejím prosazením jde doslova přes mrtvoly. Jejich „hra“ na život a smrt udržuje napětí od první do poslední kapitoly. (anotace)
Bumtarata na vrata (199?, 1995)
Účinkuje Dismanuv rozhlasový dětský sbor (sóla Terezie Lolová,Sandra Vebrová a další), Jiří Š. Svěrák, Pavel Půta, Jana Koubková a skupina Nahlas.
Vydal Českýrozhlas (CR 0032-2 331) v roce 1995.
Děti z Bullerbynu (1993?)
Astrid Lindgrenová. Dramatizace ? Dramaturgie ? Režie Karel Weinlich.
Účinkují Markéta Štechová, Kristýna Průchová, Karolína Kaiserová, František Med, Tomáš Staněk, Radim Jung.
Vydala firma SonyMusic Entertainment (481012 2) v roce 1995.
Máj (1996)
Karel Hynek Mácha. Hudební úprava Václav Flegl ml. Zvuk ing. Tomáš Gsöllhofer. Střih Lenka Vintrová. Režie Karel Weinlich a Zdena Fleglová.
Nastudoval a nahrál Dismanův rozhlasový dětský soubor, v hlavních rolích Karel Kratochvíl, Lucie Kratěnová, Jan Matějek, Kristýna Průchová, Karolina Kaiserová, Bohumila Brejchová, Marie Honzíková, Zuzana Malá, Tereza Tobiášová a další.
Pozn.: Nahrávka získala hlavní cenu na festivalu PRIX BOHEMIA RADIO 1996 v kategorii pořadu pro děti a mládež.
Vydal Český rozhlas (CR 0086-2-831) v roce 1998 (1 CD, 42:25), přiložen booklet.
Obsah (uveden je první a poslední verš každého úryvku): 1. Byl pozdní večer – první máj… Láskou každý tvor. 2. Za růžového večera… Kam zapadnou tam květ uvadne. 2. Viz, mihla se u skály kraje… Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!! 3. Klesla hvězda s nebes výše… Usne v temnotě pouhé. 4. Hluboké ticho té temnosti… Jak první z hor vyvstane den. 5. Teď na kamenný složen stůl… U tichu vše umírá.. 6. Budoucí čas?! – Zítřejší den?! – … Tam žádný – žádný – žádný cíl – 7.Vězeň i hlas omdlívá… A nad ním půlnoc bije zvon. 8. V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit…Přeskřípené svítí zuby. 9.Teď pravý čas! – připravte stán – … Pak mu buď slavný pohřeb dán. 10. Rozlehlým polem leť můj hlas,…Již je den! Již je den! 11. Nad temné hory růžný den… Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí. 12. Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá… Před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál. 13. Vyšlého slunce rudá zář…Pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí. 14. Po modrém blankytu bělavé páry hynou… Umlkl již slza s slzou se střídá. 15. Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk… V matku svou, krev syna teče po ní. 16. Po oudu lámán oud…Viléme! Viléme!! Viléme!!! 17. Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ…Daleko odnesl divoký času vztek. 18. Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín… Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. 19. Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou… Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!
Lhářství strýce Emila (1964)
Obsazení nezjištěno.
Premiéra 30. 12. 1964 (Československo 1, 21:30 – 22:10 hod.). (more…)