Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jitka Škápíková. Příběh Nového hradu u Adamova a hradního pána, který je na svém hradě vlastně vetřelcem. A to mimo jiné proto, že hrad sám je vetřelcem v rezervaci.

Natočeno 1999.

Lit.: Škápíková, Jitka: Boj o hrad. In Týdeník Rozhlas 22/2000, 15. 5. 2000 (článek). – Cit.: Toto je příběh hradního pána, který je na svém hradě vlastně vetřelcem. A to mimo jiné proto, že hrad sám je vetřelcem v rezervaci. Nějak mnoho vetřelců pohromadě? „Vetřelec v bučinách“ se totiž jmenoval rozhlasový dokument, který vysílala redakce rozhlasových her a dokumentu Robert Kraft, kastelán Nového hradu u Adamova (vpravo)ČRo 3 – Vltava právě před rokem. Hrdinou tohoto dokumentu byl pan Robert Kraft, kastelán Nového hradu u Adamova. A protože čas plyne i na starých hradech, má i tento příběh po roce své pokračování.

Nový hrad je snad nejmenší hrad, který si dovedete představit. Když jsem sem přijela poprvé, poskytl mi hradní pán soukromou obsáhlou prohlídku. „Tady skloňte hlavu, musíme projít nízkými dvířky… A pozor, máme tady takový nelad,“ varoval mě na úvod. Ale nelad tam vůbec nebyl. Bylo to naopak velmi romantické. A navíc na hradě právě probíhal Den otevřených dveří, akce, při níž se sjedou přátelé hradu ze širokého okolí, předvádějí se tu stará řemesla, každý má možnost vyzkoušet si například práci na keramickém kruhu, vyřezat dřevěnou lžičku, upéct placku na ohni nebo si vykovat podkovu pro štěstí. Nádvoří se hemží šermíři, strážci hradu, potulnými muzikanty a nechybí ani žebrák a taky několik oslíků… Při pohledu na tuto idylu jsem okamžitě zatoužila vrátit se o několik století zpátky a být tady klidně třeba i služebnou. Ale teď už bych o tom všem měla vlastně mluvit v minulém čase.

„To, co bylo dříve Novým hradem, leží dnes v sotva rozpoznatelných rozvalinách,“ vypráví Robert Kraft. „To, co je Novým hradem dnes, bývalo kdysi jednou ze šesti předsunutých pevnůstek původního hradu. A ten padl za oběť Švédům. Hrad patřil Lichtenštejnům a v rámci pozemkové reformy jim byl spolu s ostatními majetky znárodněn. Dnes je to populární cíl nedělních vycházek zejména pro obyvatele Brna, je to pár stanic vlakem a pak překrásná cesta lesem v místech, kde začíná otevírat svou náruč Moravský kras. Hrad má 160 metrů kolem dokola, je to úplně malilinkatý hrádek, já se přiznám, že jsem ještě neviděl menší. Ale nám to maximálně vyhovuje, protože něco většího bychom ani nezvládli. Ale na druhou stranu jsme nešťastní, když za námi přijde hodně lidí a kolikrát je ani není kde ubytovat. Někdy tu máme i 170 pořadatelů a účinkujících, kteří se různě rozmístí po hradě. Přes noc jsem tu zavedl absolutní prohibici. Ale mám tady skupinu lidí, kteří to nedokážou vydržet a odcházejí naštvaní na kastelána, že je v jedenáct v noci vyhodil z hradu. Já jsem v této věci vskutku krutý hradní pán.“

Nový hrad, spíš hrádeček, je stále romantické místo, kde se stále něco dějeRobert Kraft je opravdu zvláštním hradním pánem. Chodí v černém turbanu a v pláštíku se zlatým sluncem na prsou. Nejen po hradě, chodí tak pořád a všude. Říká, že turban nosí místo paruky. Zajímá mě, jak se na Novém hradě vlastně ocitl. „Původním povoláním jsem pedagogický pracovník. Já bych to vůbec neměl říkat, protože každý si pod tím představí klasický český systém lámání a rovnání a roubování lidského myšlení. To je mi strašně nepříjemný. Myslím si, že každý člověk má v sobě duši, a ta musí spíš nabírat vzduch, a ne ji utěsňovat a osekávat do přesných podob. Vlastně proto to dělám všecko. Jestli máte ráda přírodu a občas do přírody chodíte, určitě v ní najdete lidi, kteří tvrdí, že přírodu mají rádi, ale přesto jí škodí. A pak jsou takoví ti ortodoxní, kteří by na přírodu nejraděj dali skleněný poklop. Ale člověk by neměl lítat z extrému do extrému, měl by nacházet přirozenou cestu. Můj dědeček mi říkával, že přírodě nejvíc škodí lidi a že by se tomu mělo nějak zabránit. Jsou národy, které si přírody umí vážit. Vychází to z mentality a kultury národa. Jako kluk jsem to ještě nechápal, ale pak jsem přišel na to, že lidé se ke vztahu k přírodě musí vychovávat. Abyste někoho získali, musíte ho do přírody přivést. Nemůžete ho to naučit ani z diapozitivů, ani z výkresů, ani z televize. No a tak jsem se dal k ochráncům přírody a teď jsem tady. Žiju tady sám se třemi dětmi, to je moje rodina. Děti se teď právě nejspíš potulují po hradě. Syn se stará o oslíky, jedna dcera pravděpodobně peče placky a druhá chodí s flétnou a hraje středověké písně. Myslím, že se jim se mnou líbí.“

Protože hrad už v minulém století ztratil vinou lichtenštejnských přestaveb historickou hodnotu, neměly orgány památkové péče nic proti tomu, aby se majitelem objektu stal Český svaz ochránců přírody Brno, základní organizace č. 21 vedená panem Kraftem, a aby byla provedena částečná rekonstrukce zříceniny tak, aby hrad mohl být využíván jako centrum ekologické výchovy. A tak se nadšenci do přírody a do života v hlubokém středověku pustili do práce a vlastníma rukama, zadarmo, pouze z darů a příspěvků od sponzorů hrad opravili. Teď už by se tu mohli jen a jen veselit. Má to však jeden háček: hrad leží na hranici přírodní rezervace. A kdo chce jít na hrad, jinak než přes rezervaci to nejde.

Nový Hrad“Všechny peníze, které získáme na podobných akcích, jako jsou Dny otevřených dveří, se snažíme dát na opravu hradu. Ale tahle akce se nedělá proto, abychom vydělali peníze, ale proto, abychom ukázali lidem, že existuje i něco jiného než jenom práce, televize, papuče a noviny. Plány jsou velké. Dole v přízemí by měla být vstupní muzejní expozice, první patro věže i paláce by mělo sloužit ochráncům přírody jako terénní základna. V druhém patře jsme chtěli mít rytířský sál s expozicí zbraní rané a střední gotiky. A nahoře si naši kluci chtěli udělat alchymistickou laboratoř. Původně měla být ve sklepě, ale to jsem zakázal, protože by to ohrozilo vyšší patra. Přátelé hradu, jak jim říkáme, sem přijíždějí na víkend, dopoledne pracují a odpoledne se učí stará řemesla, šerm, tanec… Je to takový zvláštní dům mládeže řekl bych. Jezdí sem lidé ze všech koutů naší vlasti. Vybudovali jsme společně elektriku, vodu, telefon, objekt je téměř hotový. Za deset let, co nám hrad patří, tady vzniklo dílo zhruba za deset milionů korun. Jsme něco podobného, jako bývaly třeba brontosauří akce. Ale teď mám strach, že to všechno přijde nazmar, protože musíme řešit spoustu problémů. Největší z nich je ten, že ochráncům přírody patří skutečně jenom území hradu, které je vymezeno hradbami. Takže když vyjdou z hradu, už jsou na cizím pozemku. A tady to všechno začíná. Pokud to zjednoduším, je to o tom, že návštěvníci chodí do hradu přes rezervaci a mohou ji svou přítomností poškodit. Podle mě je to ale naprosto nesmyslně vykonstruovaný problém. Lidé sem přece chodí proto, aby se přírodu učili chránit, a ne aby ji ničili. Přesto cítím čím dál silnější tlak na to, aby ochránci přírody z hradu odešli. Máme potíže třeba s dopravou. Sem se autem samozřejmě nesmí. Jenže jak můžu chtít po kovářovi, aby dva a půl kilometru táhl kovadlinu na hřbetě, pak si ještě přinesl uhlí, to zkrátka nejde. Tak mi taky ztvrdl cement na stavbu, protože jsem ho neměl jak vyvézt nahoru. Víte, bojím se, že pokud to takhle půjde dál, lidé sem přestanou jezdit pracovat. A pak by to všechno, co jsme tady postavili, někomu lehce spadlo do klína. Vypadá to, jako by si někdo Nový hrad prohlédl a poznal, že už je natolik opravený, že by se dal lehce přestavět na nějaký výhodně využitelný objekt, například na lovecký hrádek pro zahraniční střelce nebo možná i pro některé tuzemské. Nějací turisti a návštěvníci tady jsou spíš na obtíž, protože plaší muflony, kteří sice rezervaci taky škodí, nicméně jsou v zájmu lovecké obce. Víte, že kousíček odtud na hranicích rezervace funguje černá střelnice, která ovšem nikomu nevadí?“

Od natáčení dokumentu Vetřelec v bučinách uběhly dva roky. Ptám se Roberta Krafta, co se od té doby změnilo: „To, co se děje na Novém hradě teď, je tak trochu zákopová válka. Kulturní akce pro veřejnost jsou zakázány, a tak se naše akce smějí konat pouze pro přátele hradu. A těch je dost a dost a kdokoli další se přítelem může stát. Příští Den otevřených dveří bude o Velikonocích a určitě bude stát za to. Oprava hradu se téměř zastavila, protože místo práce běhám po úřadech a sháním razítka. Kdybych věděl, jaké potíže mě čekají, asi bych se do stavby vůbec nepouštěl. Ale teď, když už jsem Novému hradu věnoval tolik let života, se přece nevzdám. Spousta lidí si myslí, že jsem tak trochu blázen, protože jsem se zřekl pohodlného života a vlastních peněz, odstěhoval jsem se do původně provizorních ubikací, které zbyly po dělnících, co pod hradem kutali tunel. Taky nás odtud nedávno chtěli vystěhovat, ale uhájili jsme to. I na úřadech jsou občas slušní lidé. Jinak bychom museli jít pod most. Asi je to pravda, jsem zvláštní. Ale už jste viděla kastelána, který by nebyl tak trochu blázen? Víte, život je fantastická věc a strašně málo lidí s ním umí zacházet. Možná bychom se to měli učit ve škole. Člověk by ho měl umět prožít tak, aby se mohl ohlédnout a říct si, že za ním něco zůstalo. Měl by si stát za svým přesvědčením. Pak může doufat, že nežil zbytečně. A můj dědeček mě vždycky učil, že stromy jsou krásné tím, že umírají vstoje. „

Dokument o Josefu Rýdlovi. Miloš Doležal.

Premiéra 26. 12. 2001 (Praha, 16:20 h., 40 min.). (more…)

Dokument o babických událostech roku 1951. Michal Šimek a Miloš Doležal.

Natočeno 2001. Repríza 1. dílu 9. 7. 2006 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h.).

Lit.: anonym: Babice, proběhl zajímavý dokumentární rozhlasový seriál. In web Konfederace politických vězňů, 18. 7. 2006 (článek). – Cit.:  Autorům dokumentu z roku 2001 nazvaného „Případ Babice“ – publicistům Miloši Doležalovi a Michalu Šimkovi –  se podařilo zachytit svědectví bezprostředních účastníků událostí namířených proti soukromým zemědělcům a římskokatolické církvi v regionu, kde komunisté po 2. světové válce neměli převahu a setkávali se s neustálým odporem proti kolektivizaci zemědělství. V dokumentu vypovídají např. Ladislav Brabenec, Jindřich Nahodil, Ludvík Stehlík, P.Josef Valerián, Karel Němec, ale také členové StB a JUDr. Pavel Vítek, který spolupodepsal rozsudky smrti v roce 1951. Všechna svědectví jsou o to cennější, že většina  jmenovaných již dnes nežije. Důležitou součástí dokumentu jsou autentické nahrávky soudního přelíčení z r.1951, které se podařilo nalézt v rozhlasovém archivu.  Posluchači se seznámí rovněž s pohledy historiků Ústavu soudobých dějin Jiřího Pernese a Karla Kaplana a vyšetřovatele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a bývalého politického vězně Adolfa Rázka.

K devíti dílům natočeným v roce 2001 redakce náboženského života připojí desátý díl. V něm bude redaktorka Teresie Bečková hovořit o událostech v Babicích a o vyrovnávání se české společnosti s dědictvím komunismu z optiky roku 2006. Dokumentarista a vyšetřovatel ÚDV Adolf Rázek shrne nejnovější poznatky o vyšetřování Babic. Bude se mluvit  i o žalobě na ochranu osobnosti ze strany dosud žijícího bývalého vedoucího tajemníka KV KSČ z Jihlavy Miroslava Holzbauera z let 1950 – 51 na  Michala Šimka.  Miroslav Holzbauer byl jako vedoucí krajské bezpečnostní pětky v Jihlavě v roce 1951 nejmocnějším mužem v Jihlavském kraji a nesl přímou zodpovědnost za tažení proti soukromým zemědělcům a  římskokatolické církvi v Jihlavském kraji. Měl svůj podíl na přípravě babického procesu. Posluchači uslyší i výpověď Miroslava Holzbauera. Cenné svědectví přinese paní Ludmila Vondráčková, dcera popraveného Antonína Plichty.

Dokumentární seriál „Případ Babice“  se vysílal na pokračování od 9. července 2006, vždy každou neděli od 16 hodin na stanici Český rozhlas3-Vltava.

Lit.: anonym: Michal Šimek čelí trestnímu oznámení. In web Evangnet, 16. 9. 2005 (článek). – Cit.: Evangelický farář Michal Šimek čelí žalobě na ochranu osobnosti, kterou proti němu podal někdejší vedoucí tajemník Krajského výboru Komunistické strany Československa v Jihlavě v souvislosti s kauzou Babice z roku 1951. Soudní jednání se bude konat v pondělí 19. září 2005 od 9 hodin v budově Krajského soudu v Brně ve II. poschodí, číslo dveří 235.

V letech 1998 – 2001 jsem se zabýval jako externí spolupracovník Lidových novin a posléze jako externí spolupracovník redakce náboženského života Českého rozhlasu v Praze zločiny komunismu, z nichž největším byla kauza Babice z roku 1951. Při ní se stalo obětí provokace na 12 popravených lidí včetně 3 římskokatolických kněží. Výsledkem tohoto mého zájmu bylo jednak trestní oznámení na dosud žijícího bývalého vedoucího tajemníka Krajského výboru Komunistické strany Československa v Jihlavě a také devítidílný rozhlasový dokument Babice (ten vznikl ve spolupráci s básníkem a rozhlasovým redaktorem Milošem Doležalem. V tomto dokumentu snad poprvé od roku 1968 dostaly dosud žijící oběti plánovaného pronásledování soukromých zemědělců a římskokatolické církve na Moravskobudějovicku naprosto volný prostor, aby vyjádřily svůj názor na tehdejší události.

Po podání trestního oznámení vzniklo v roce 1999 několik rozhovorů a článků pro noviny. Na to zareagoval Holzbauer žalobou na ochranu osobnosti proti Mladé frontě a Lidovým novinám. Vysoudil nakonec omluvu, požadovaných 100 tisíc korun však nevysoudil. Nyní čelím podobné žalobě, kterou jsme obdržel v březnu letošního roku, já. Omluvit se a zaplatit 100 tisíc korun. Tato žaloba je na stejné úrovni, jako kdyby podal na někoho žalobu bývalý příslušník gestapa či NSDAP. Jsem zvědavý, jak se bude soud vyvíjet. Obhajoby se ujal JUDr. Milan Hulík z Prahy. Soudní jednání se bude konat v pondělí 19. září 2005 od 9 hodin v budově Krajského soudu v Brně ve II. Poschodí, číslo dveří 235. Pokud byste měli čas, přijďte mě podpořit. Tato žaloba je totiž jasným dokladem opětovného ožívání starých komunistických struktur. Protože o tom něco málo vím, domnívám se, že jde o cílený a vědomý postup.

Miroslav Doležal.

Premiéra prvního dílu 5. ledna 2003 (Vltava, 16:00 h.).

Pozn.: Autor dokumentu Miloš Doležal v něm bude vyprávět příběh, který se udál na sklonku války v Kobylím dole, dnes zatopeném místě u Želivky (mezi Ledčí a Zahrádkou) – 27.ledna 1945 tam byl německými a českými četníky zastřelen J.Pipek, B.Kluch a Karel Pulec při útěku spáchal sebevraždu. Na celou tuto událost jako na celý protifašistický odboj na Humpolecku a Dolnokralovicku byl po válce nabalen ideologický „nátěr“ (z mrtvých se hned vyrobili komunisté!) a mnohá fakta byla zamlčena či překroucena. (more…)

Jitka Škápíková – Zdeněk Bouček. Reportážní výpověď o společné výpravě redaktorů Českého rozhlasu 3 – Vltava a přátel Muzea romské kultury v Brně po stopách vyvraždění tábora českých Romů v noci z druhého na třetího srpna 1944 v Auschwitz – II – Birkenau. Technická spolupráce Tomáš Gsöllhofer a Ivana Staněčková. Režie Zdeněk Bouček a Jitka Škápíková.

V pořadu vystupovali Antonín Hlaváček, Hynek Zíma, Angela Zímová, Antonín Lagrin, Josef Ličartovský, /Julius Absolon/ a další účastníci zájezdu, a také Wojciech Płosa z osvětimského archivu a průvodkyně Viera Orlová. Dále účinkovali Markéta Jahodová, Tomáš Gsöllhofer, Marek Janáč, Zdeněk Bouček a Jitka Škápíková, kteří se také podíleli na realizaci.

Premiéra 4. 8. 2004 (Vltava, 21.45 h.; 58 min.). Repríza 5. 8. 2009 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.).

Pořad byl připraven ve spolupráci s Muzeem romské kultury v Brně.

Použitá literatura:

Dušan Holý – Ctibor Nečas: Žalující píseň, Ústav lidové kultury, Strážnice 1993

Ctibor Nečas: Osudy československých Cikánů za německé okupace a nadvlády (in Střední Evropa, revue pro středoevropskou kulturu a politiku, r. 7, číslo 23, Praha 1992

Ctibor Nečas: Z Brna do Auschwitz-Birkenau. Muzeum romské kultury, Brno 2000

Vlasta Kalivodová: Konečná stanice Auschwitz – Birkenau, PF UP, Olomouc 2000

Lit.: Šustová, Jana: Český rozhlas se vypravil po stopách romského holocaustu. In web Romové v České republice, 25. 6. 2004 (článek). – Cit.: V srpnu si připomeneme jedno velmi smutné výročí v dějinách evropských Romů: v noci z 2. na 3. srpna uplyne 60 let ode dne, kdy bylo v plynových komorách koncentračního tábora v Osvětimi zavražděno 2897 romských starců, žen a dětí. Práceschopní romští vězňové byli předtím deportováni do jiných koncentračních táborů, kde měli být postupně „zničeni prací“. Z Protektorátu Čechy a Morava bylo nejméně 4500 Romů a Sintů deportováno do Osvětimi k vyhlazení. Byla tam vyvražděna téměř celá populace českých Romů.

V pátek 25. června 2004 odjeli redaktoři Českého rozhlas 3 – Vltava spolu s osmnácti Romy do Osvětimi uctít památku vyvraždění tábora českých Romů v srpnu roku 1944. Cesty se zúčastnily také dvě redaktorky Českého rozhlasu 7 – Radia Praha a dva redaktoři Respektu.

Autobus vyjel z Prahy ve 4.15 ráno a v 7 hodin do něj v Brně přistoupili Romové, přející si navštívit Osvětim. Po poledni autobus dorazil do Osvětimi, kde účastníci vedeni slovensky hovořící průvodkyní navštívili místa spjatá s posledními chvílemi života předků – táborové bloky, pozůstavky po plynových komorách a krematoriích, muzejní expozici, katalog vězňů atd. Vzhledem k tomu, že jeden z účastníků – pan Antonín Hlaváček – je bývalým osvětimským vězněm a dvěma sourozencům zahynuli rodiče ve vyhlazovacím táboře, byla věnována značná pozornost táborovým knihám a eventuálně i dochovaných písemným dokumentům o pobytu českých Romů v Auschwitz I a Auschwitz II – Birkenau. Romské účastníky doprovázel lékař.

Redaktoři vstoupili během cesty několikrát do přímého vysílání Českého rozhlasu a pořídili záznamy pro obsáhlý rozhlasový dokument chystaný do vysílání 4. srpna (Český rozhlas 3 – Vltava) a pro Zápisník zahraničních zpravodajů (Český rozhlas 1 – Radiožurnál). Rovněž se počítá s články a fotografiemi pro tisk. Akci pořádal a financoval Český rozhlas 3 – Vltava za podpory Muzea romské kultury v Brně.

Lit.: anonym: Radiodokument Českého rozhlasu 3 – Vltava: S Romy do Osvětimi. In web Romové v České republice, 4. 8. 2014 (nahrávka + kompletní scénář dokumentu). – Cit.:  (…)

Růžena Danielová: „Vážené hosté, já vám mosím říct, proč tu pěsničku chcu zazpívat, a proč – aby byla známá v obecenstvu ve světě: Já jsem byla zavřená dva roky a při téch nejvěčích ranách sem skládala tuto píseň, kterú vám zazpívám; nejsu jistá, esli ju dozpívám, esli nezačnu brečet.

zpěv romsky

Danielová (čte):
V Aušvice je dům veliký
A tam je zavřený můj manžel,
Sedí, sedí ve vězení,
Myslí a na mňa zapomíná.

Zíma: Otčenáš – romsky

Redaktor: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dejž nám dnes, a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od všeho zlého, neboť tvé je království moc i sláva na věky věkův. Amen.

Znělka stanice ČRo 3 – Vltava

Moderátor: Dnes ráno se Český rozhlas 3 Vltava vydal na cestu, která – pokud vím – nemá v historii stanice obdoby. Víc ale nebudu prozrazovat a rovnou se pokusme navázat spojení s kolegou Zdeňkem Boučkem, který by měl být v tuto chvíli v autobuse někde za Brnem. Haló, dobré ráno, slyšíme se?

Redaktor (+ auta na silnici): Začnu asi tím nejpodstatnějším, totiž cílem naší cesty. V noci 2. na 3. srpna 1944 byl vyhlazen romský tábor v Osvětimi, bude to tedy kulaté výročí, a my chceme o tom udělat dokument. Proto jsme zorganizovali takovou výpravu, vezeme s sebou přátele Romského muzea v Brně, a vezeme s sebou taky pamětníky a lidi, jejichž předkové zůstali v Osvětimi, byli umučeni v plynových komorách. Jedou s námi i další novináři, takže o tom budeme mít zprávy a články v novinách a také Marek Janáč, který s námi cestuje, o tom bude mít relaci v Zápisníku zahraničních zpravodajů.

Moderátor: Poslední otázka: Ohlásíte se nám ještě dnes?

Redaktor: Zkusíme se vám ohlásit přímo z Osvětimi už z tábora, z těch míst, kam Romové budou pokládat kytice na památku svých předků, a doufám, že to počasí bude lepší, že to spojení bude lepší, nevím, jak u vás v Praze, ale tady prší, prší, prší… No my předpokládáme, že se vám ozveme tak po třetí hodině.

Moderátor: Děkuju. Tolik Zdeněk Bouček přímo z autobusu, který směřuje do Osvětimi uctít památku vyvraždění tábora českých Romů.

jízda v autobuse

Zíma: Chcó poslouchat cikánskou hudbu, jo … já se tam zeptám …

romská hudba v autobuse

klávesnice počítače

Redaktor (čte): Českému rozhlasu Praha. Děkujeme za vaši faxovou zprávu. Očekáváme vaši skupinu v pátek 25. června 2004. Cena studijní exkurze je 383 polských zlotých. S pozdravem Magdalena Urbaniak, památník Auschwitz – Birkenau.

Jízda v autobuse Romové a Romky: (smích) Jemu je zle, daj mu trošičku … první pomoc… dobrá slivovica je tam…

Hlas: Počáteční persekuční opatření proti Cikánům v Říši se uskutečňovala ve jménu předcházení trestné činnosti. Předpis říšského ministerstva vnitra z roku 1937 nařizoval všem kriminálně-policejním službám zavádět trvalou kontrolu nad zločinnými a asociálními elementy a brát je do preventivní vazby. Za příklad asociálů byli uvedeni tuláci, žebráci, prostitutky, alkoholici a rovněž Cikáni a míšenci. Především pro ně byly zřízeny původně sběrné, později cikánské specializované tábory v Letech u Písku, kapacita šest set osob, a v Hodoníně u Kunštátu, kapacita až osm set osob. Vězňové trpěli hladem a epidemiemi nakažlivých chorob. Většina z nich byla převezena do vyhlazovacího tábora v Osvětimi – Březince. klávesnice počítače

Redaktor (čte): Doktoru Setkiewiczovi a Wojciechu Płosovi, památník Osvětim, archiv: naše skupina je složena z dvou desítek Romů a žurnalistů. Prohlídku budeme zaznamenávat na profesionální magnetofony. Jeden z Romů je bývalý vězeň, který prošel Osvětimí, Buchenwaldem a skončil v Dachau, skoro všichni ostatní měli v Osvětimi své příbuzné. Rádi bychom si prohlédli dochované písemné materiály. Především nám půjde o Antonína Hlaváčka, narozeného třetího listopadu 1926, vězeňské číslo Z 1996, a o Růženu Danielovou, narozenou 1904, o jejího manžela Martina a pět dětí. Bude nás provázet průvodkyně hovořící slovensky.

Vedoucí zájezdu: Můžeme jít …

Průvodkyně: Jsme na území bývalého koncentračného tábora, čiže Auschwitz jedna, čiže v matierskom tábore, ktorý založili v apríli roku čtyricať. A v júni čtyricať už privlekli tu prvých Poliakov.

Zíma: A teď pan Hlaváček říká, že tady je to Auschwitz, ale tam dál to Birkenau, tam půjdeme, že?

Vedoucí zájezdu: Tam ještě půjdeme potom s tou kyticí, jo.

Zíma: Ano. Ano. Čili tam bude ten pietní akt.

Vedoucí zájezdu: Teď musíme do archivu, protože ten nám zavřou.

Zíma: Aha.

Novinářka: Vám tady nikdo nezahynul?

Zíma: Tady právě mojí manželce teta. Růžena Danielová. Ale ne ona, ale zůstal tu její manžel a pět dětí. Ona se vrátila po válce.

Novinářka: A jak to přežila?

Zíma: No pokud se týkalo jejího zdravotního stavu, tak ten byl velice špatný, protože ona třeba, když se rozhodla, že přijde k nám na besedu, tak vydržela deset minut, za chvilku si na to vzpomněla, tak jako že pryč … takže ta řeč s ní byla ne v jednom kuse, a někdy trpěla dost, když nám o tom měla povykládat, a my jsme zase byli na to zvědaví, ale ona už na to těžko reagovala. Zemřela, já už nevím, jak je to dlouho teďka …

Zímová: V té době jako dítě mě to nezajímalo, Já jsem viděla, jak ta teta trpí, jak pláče, jak je nervní z toho všeho. Ale já jsem to začala vnímat a chápat, až jsem byla starší.

Zíma: Já bych jenom dodal, že ona byla zamlada, ale i když se vrátila potom a když se dala trochu do pořádku, ona byla velice krásná Cikánka, Tak já jsem se domýšlel, že, různě o tom, protože ty mladé ženy, Cikánky, byly vybírány, a hráli teda ty naši muzikanti na ty hudební nástroje, na housle a tak, takže oni tak zabávali prakticky ty esesáky, takže dostávali víc jídla, takže takovým způsobem nějak přežila, no.

Škápíková: A vy jste tu už někdy byl?

Zíma: Já jsem tady poprvní. Ale manželka říká, že na ni to dělá takový jakýsi uzavřený klaustrofobní dojem. Nevím, co bych vám tady víc řekl, protože jsem zvědavý, co bych tady viděl, popřípadě jestli tady neobjevíme ty jména …

Průvodkyně: Tábor založený pre Poliakov zostal obkolesený dvojitou sieťou ostnatého drotu, ktorý tu vidíte, cez ten drot prechádzal prúd vysokého napätia. Dotknutie smrť. Každých osemdiasať metrov boli tie strážné veže, jak v každom vezení, na nich esesáci s gulometami strážili tento tábor. No v noci tábor bol osvetlený, na stlpoch ostnatého drotu oslnivé žiarovky, na strážných vežiach svetlomety, ktorými sa dal osvietiť celý tábor. Prakticky z Auschwitz vezeň neutekol. Cez bránu „Arbeit macht frei“. Chodili do práce a z práce. Práca oslobodzuje. Cynický nápis, všeci ťažko pracovali a ťažko bolo ísť na slobodu…Takže vidíte tiež barák s komínami. Novo prijatí vezni boli presvedčení, že to je krematorium, a to bola kuchyňa táborová. V nej sa varila pre vezňov strava. V ščite toho baráku stála hudba táborová. Takže tady sa tadial .. pochodovať.

Hlaváček: Když šel do práce, stály děvčata v bílom, zpátky stály v černom a hrála hudba zas. No proč stály v černom? Kolik jich pobili, no. Vyšlo jich třeba tři sta. A mohlo se jich vrátit stopadesát, To ty forajbajtři, ty pohůnkové museli utlouct všecko. Tak takhle asi nějak, A jídlo? Brambory a řepa pro krávy co … A brambory ve šlupce …

Průvodkyně: Varili nielen grumble, varili aj takú polievku …

Ličartovský: Potrebovali toľko komínov?

Průvodkyně (s úsměvem): Z toho … Pravdepodobne potrebovali toľko komínov, ale vidíte, že to vyzerá ako krematorium.

Ličartovský: Ani tú řepu neměli dost …

Průvodkyně: A krematorium malo celkom nevinný vzhľad.

Redaktor: Tak, půjdeme se podívat do archivu.

Přesun do archivu, stoupání po schodech

Průvodkyně

Vsetko v archivu vedieť … na poschodie, poďte na poschodie.. vezmite si stoličku …

Płosa (Představuje polsky archiv): Obecně chci říci, že nemáme všechny dokumenty o českých Romech. Stav těch dochovaných knih je fatální, velmi špatný, protože byly ukryté v zemi a po více než dvaceti letech byly znovu vykopány a vyzvednuty. Spousta stránek není čitelných. Můžeme ještě vzít v úvahu, že informace o českých Romech jsou například také v takzvaných aktech úmrtí, tam jsou dokumenty o tom, kdy daný vězeň nebo vězeňkyně zemřeli. Pokud jde o příčinu úmrtí, nejčastěji se německy uvádí název nemoci. Samozřejmě to nemusí mít nic společného se skutečnou příčinou. Spolehlivými dokumenty mohou být také telegramy o útěcích vězňů. Tady je například údaj o tom, že 27. května 1943 zběhli tři čeští Romové – Antonín Daniel, Viktor Daniel a Ludvík Daniel.

Růžena Danielová: zpěv romsky

Danielová (čte):
Od Ruska větr fúká,
můj manžel ňa už opúščá,
opúščá, opúščá mňa těžko,
že nemohl říct ani sbohem.

Płosa: Pan Anton Hlaváček…

Redaktor: Jaké máte číslo?

Hlaváček: 1996.

Płosa: To se zgadza.. A teraz…. Byl jste potom deportovaný do Buchenvaldu?

Hlaváček: Jo, jo, tady je číslo …

Płosa: Tady je ten seznam deportovaných do Buchenwaldu … /listuje/ … datum je 3. srpen …

Redaktor: Třetího srpna jste byl deportovaný …

Hlaváček: .. Já už si to nepamatuju….

Płosa: … To je listina z té doby … platný údaj … Pan Antonín Hlaváček, narozený 11. 3. 1926.

Hlaváček: A fotku tady nemají moji?

Płosa: Prosím?

Hlaváček: Fotku. Podobiznu.

Płosa: Ne.

Hlaváček: Vím, že si sem psali asi čtyři a poslali jim to. – Já vím, voni přece to měli – Romové měli černý vingle, zelený byli vrahové, jo, Židi měli normální hvězdy, modrý – to byli sexuálové, to byli, jak bych to řekl, no …teplí bratři… to bylo těma .. tím to bylo všecko označený.

Płosa: Byl tu fotografovaný?

Redaktor: Jestli vás fotografovali – pamatujete se?

Hlaváček: No to já nemůžu …

Redaktor: On pan doktor říká, že těch fotografií není moc, a že by mu pomohlo …

Płosa: Nevím, kolik jich je a já se nepamatuju, že by se s tím číslem pana Hlaváčka něco dochovalo.

Hlaváček: No, část se zachovala, mohlo by to být společný třeba?

Redaktor: On říká, že neví, že by .. že neví, že by se to vaše číslo dochovalo na fotografii…

Płosa: Ale to není konečné, až skončíme, podívám se…

Redaktor: Jakmile skončíme tady, tak se podíváme, jo…

Płosa (polsky představuje táborové knihy): To je vlastně celkový přehled. Mluvím o knihách romského osazenstva. Byly dvě hlavní, Hauptbuchy, v jedné byli zaneseni muži, v druhé ženy. Jiné údaje bylo třeba najít ručně v registračních kartách. Jsou tu dva druhy kartoték, jedna je abecední od A do Z, obsahuje jména. Z každého dokumentu, který máme, se dovíme, že určité jméno se nachází v takovém a takovém spisu. Anebo je vedeno pod číslem, protože jsou i dokumenty, které jsou pouze čísla. Ale co se netýká Romů, to se týká hlavně Židů, oni pracovali v dolech, o nich se uváděla pouze čísla …

Hlaváček: Růžička Robert …

Janáč: A to jsou materiály z té zednické školy?

Hlaváček: Ano, zednická škola.

Janáč: A kde jste vy?

Hlaváček: Tady, poslední. Tady.

Janáč: Číslo dvacet osm.

Hlaváček: Neunzehn … My jsme se museli hlásit asi takhle. Německy. Neunzehn sechs und neunzig. Ne prostě česky, to neexistovalo, to jste dostal kopanec, nebo násadou …

Škápíková: Vy máte pořád to číslo?

Hlaváček: Mám …. Tady máte značku Zigeuner, 1996.

Škápíková: Čím to udělali?

Hlaváček: Tetujou … takovou jehlou. A to byl fofr. Dětem a starejm to psali inkoustovou tužkou … to bylo prostě tím, že umřou brzo …

Škápíková: A bolelo to, když vás tetovali?

Hlaváček: To nebolí …

Ličartovský: Moj brat je rodený 1925. On bol za okupace zavřený v Německu. Ale on už zemřel. Kam bych měl napsat? Do Bratislavy myslím, že?

Průvodkyně: Myslím, že áno. Alebo možte do Červeného kříže. Tam budú mať dokumenty, lebo z Nemecka tu určite budú mať medzinárodné.

Ličartovský: No pravda.

Růžena Danielová: Zpěv romsky

Danielová (čte): Ã“, ty černý ptáčku,
zanes můj dopis
mojéj ženě,
že su vězněný v Aušvice

kroky

Průvodkyně: Tak český pavilon má názov Vezni z českých zemí v Osvetimi. Dnešní Česká republika na tragická období svých dějin nezapomíná. Je třeba si připomínat nezměrná utrpení v minulosti a hledat v něm poučení pro dnešek. Osvětim se už nikdy nesmí opakovat.

Možem eště na chvilku vám prečítať báseň Jaroslava Seiferta Mrtvým?

Hrob mezi hroby. Kdo jej pozná?
Čas setřel mrtvým podobu.
Svá svědectví tak zlá a hrozná
Vzali jste sebou do hrobu.
Jen tma a někdy větru ševel
Usednou k hrobu z pokraje
Jen hrstka trávy, hořký plevel
Tu rozkvétají do máje.

kroky

Romka 1: Ale on tu nebyl. On tady bol brat akorát s ňú.

Romka 2: Aj brat tu bol. Jej brat a ona tu bola.

Romka 1: Áno, on tu bol …

Škápíková (čte): Svatba Magdaleny Danielové pouze týden před deportací do Auschwitzu. Datum její smrti 28. decembra … prosinec 1943

Zíma: Tady to je z tý svatby. Jedna z těch dcer takhle drží ty ruce, za ní je tam ona, ta Růžena.

Škápíková: Já jsem se vás ptala, než jsme sem přicházeli, s jakými pocity sem vstupujete, tak se vás zeptám teď, právě na místě, kde jste našel vlastně, co jste hledal.

Zíma: (vzdech) Promiňte, promiňte. Já jsem tak nějak tušil, že bych tu mohl něco /objevit. Takže proto mne to trošičku dojalo, o nich jsme měli řadu věcí, /ale tu fotku v této podobě jsme objevili až tady. A tady ten její manžel, /ten je zase u toho vysokého s těma fouskama, nebo knír, něco tam má.

Janáč: Martin Daniel – to je její muž?

Zíma: Ano, ten tu zůstal i s dětma. Ona se vrátila po osvobození …

Škápíková: Tady píšou, že zemřel jako první z celé rodiny. 19.8.1943.

Zíma: Oni chtěli ještě přeběhnout, ale to se jim už jako nepovedlo. Ale spousta … to byl zase můj bratranec, mnohem starší, a sestřenice, který rodiče nechali na Moravě, a povedlo se jim ještě přes Moravu přeplavat. Takže ti se zachránili. Ale oni už to nestihli, tato rodina. Jsem z toho moc dojatý, promiňte mi to.

Zímová: … Já ju mám teď před očima … Já se pamatuju jenom, že byla strašně nervní, když slyšela němčinu, tak ona se zlobila, nadávala jako. Pak si našla přítele tady, odstěhovali se, ale nedalo se říct, že by zapomněla úplně. Jako děcka ona si nás brala na prázdniny k sobě. A ona měla v obýváku takový oltářek udělaný, tam měla svojeho manžela a děti a kytičky. To byly její vzpomínky.

orchestrální verze písně

Redaktor: … To je další známá vaše?

Lagrin: Ta žije. Ondrášová …

Bouček: Ondrášová. Ta žije?

Lagrin: Ta žije. V Prostějově. A její bratr byl taky, ten žije v Olomouci. Lojza Ondráš. Znám ho …

Redaktor: Ježíš, tak ti měli štěstí …

Lagrin: Lety… Hejduk … Kde je Hejduk? To byla největší bestie.

Bouček: To byl českej policajt?

Lagrin: Českej, a nedávno zemřel tam, kde se točil Král Šumavy. Na Šumavě. Dožil se asi 85 roků, a nic proti nebylo zasahováno z té strany, nikdo ho netrestal. … A ten měl na svědomí nejvíc mrtvých.

Romka: … po kúskoch ho mali krájať.

Lagrin: … nikdo ho netrestal, to byl taky válečném zločinec. Že zabil Cikány, tak ho nechali bejt. Kdyby šlo o někoho jinýho, tak ho ponesou .. povedou k zodpovědnosti…

stoupání po schodech

Zímová: Ani nevím, jestli tam mám chodit…

Romka 1: Tak tam radši nechoďte, paní Zímová … eště aby tam neomdlela náhodou …

Ličartovský: Tady aspoň mají fotky, ale z nás nebude ani fotka … …….

Rom: Jak? Že doma nemáte fotky?

Ličartovský: Já mám …A co? To akorát stará se podívá na to …

Rom: No teď je modernější doba. Máte kazety, vnúčata sa možú podívať, všechno možný…

Ličartovský: To jo, kazety mám, však tam tančím, všechno možný, to je pravda.

Rom: No prosím. Říkat, že nezbyde nic. Zbyde památka.

kroky ve štěrku

Průvodkyně: Krematorium …

Lagrin: Blízko.

Průvodkyně: Velmi blízko. Aj 70.000 mrtvol spálili v tom krematoriu, čiže priečilo to jedno druhému, ten smrad, keď ľudia v okolí cítili 16 kilometrov Auschwitz, čiže od Osvietimi, a tu v okolí ľudia .. Brzest, Jawiszowice, to je 16 kilometrov. Rozorávajú sa dnes tí mladí chlapci, ktorí mali vtedy 16 rokov, hovoria, že sme to cítili, že sme to vedeli, tu v okolie, ludia o tom vedeli, lenže fakticky čo mohli pomocť … Takže to bolo peklo.

v krematoriu

Romka 1: Ježíšmarja …

Ličartovský: Co to bolo … poprava nebo co?

Romka 1: To byly pece, kam házeli lidí.

Ličartovský: Do těch pecí házeli lidi? Ajajajajaj …

Zímová: Teď si představte, živá těla, když házeli do toho ohně, co to bylo pro ty lidi? Vysvobození? Nebo co vlastně?

Průvodkyně: Tato miestnosť, to bola plynová komora … Polhodinky, a bolo tichúčko. To už sa vedelo, že sú mrtví. A mrtvoly sa potom spalovaly v troch kremačných peciach. Dve sú zrekonstruované, tretia nezrekonštruovaná, nenašly sa všetky originálne čiasti. A v Brezince, v Brezince boli oveľa väčšia krematoria, tam sa vmestilo v jednej plynovej komore 1.500 až 2.000 ľudí, bolo päť kremačných pecí, v Brezince sa spalovalo denne niekedy 5 až 8 tisíc mrtvol … koks, odtisk išel do pece … vysoká teplota, 1000 stupňov,

Absolon: Celý svet predsa vedel, že koncentračné tábory existujú –

Průvodkyně: – nejaké koncentračné tábory, ale neveděli, čo je. A keď posielali do sveta už šifre, už anglické rádio hlásilo v 41 roku, čo sa tu všetko deje, západ mlčal.

Absolón: Že im mohli dovoliť, aby si toto vobec mohli dovoliť … vite …

Romka 1: Zaplaťpámbů, že už jsme na jiném místě, že jsme se dostali na jinej svět. Chudáci, oni trpěli za nás za všechny …

Účastnice: Za nás za všechny …

Romka 2: Julo, tu sme!

Znělka Vltavy

Moderátorka: Dnes ráno se Český rozhlas 3 vydal do Osvětimi. Haló, slyšíme se, pane Boučku?

Redaktor (live z Osvětimi): Ano, dorazili jsme do Osvětimi, a potom pojedeme do Březinky, kde jsou ty baráky, kde bydleli, je tam památka na české Romy, a je tam jejich pomníček blízko krematoria, blízko nájezdové rampy, kde oni vystupovali. Tak tam se dostaneme se do kontaktu skutečně s prostředím, kde žili.

Znělka Vltavy

Průvodkyně: .. to je všetko možné …

Zíma: Teď půjdeme k autobusu?

Průvodce: Teď půjdeme k autobusu.

Zíma: A necháte nás zavézt až tam?

Průvodkyně: Ano.

Jízda autobusem

Průvodkyně: A teraz ideme doprava, ako vidíte, Březinka, tu je už ojedinelá sieť ostnatého drotu. Tu nemali na dvojitú sieť, to bol obrovský prostor, 185 hektarů, 17 kilometrů tak dokola. Strážné veže … A po tejto strane, ako ideme, to boli predovšetkým baráky, drevené baráky. Oni postavili až 300 barákov. Na 200 000 ľudí bola Brzezinka plánovaná. Samozrejme, že kulminačný punkt bolo viac ako 100 000, ale bola by prekročila to číslo, lebo Březinka sa rozširovala v tamtom smere, kde je tá dedinka, tam bol úsek maďarský, tzv Mexiko … Ako vidíte, no všimnite si, väčšina barákov je rozobraná, zničená, spálená, jedine podorys barákov a komíny, komíny. Lebo vidíte, v baráku boli dva komíny, to bol taký tiah komínový, cirkulácia toho teplého vzduchu mala ohrievať barák, ale ako vidíte, ojedinele dosky. Všade fúkal vietor. To boli koňské stájne na 52 koní. Barák niekedy až na 1 000 ľudí. Na 400, ale tam bolo viac a viac …

Tak prosím vás, my sme na úseku cikánskom … čiže to boli po úsekoch budované ..

Kroky v trávě a v rumišti
chronometr
nacistický pochod
příjezd vlaku

Citátor: Ráno nás všechny vyhnali a vedli příští táborovou silnicí, místo níž tam zatím byly jen kaluže bezedného bláta, na jednotlivé obytné bloky. Když jsme takto procházeli cikánským lágrem, hrůzou nám vstávaly vlasy na hlavě. Kolem nás se rozprostřelo jedno široké pole mrtvých. Tu leží jeden s useknutou hlavou nebo s rozbitým obličejem, tu zase druhý visí v ostnatých drátech. Z bloků, ke kterým se přibližujeme, cosi vytahují. „Budou to asi prasata nebo maso,“ myslím si, „je tu moc lidí a musí být pro ně zásoba potravin.“ Přijdeme blíž a vidím, že to nejsou prasata, ale vyzáblé mrtvoly. Tahají je za ruce a za nohy nebo vynášejí v dekách a venku je bez ladu a skladu házejí na hromadu. A po cestě kolem leží další a další zemřelí, zabití, zohavení. Kousek dál mandelní vůz, žebřiňák. Je plný mrtvol. Vězňové jsou do něj zapřažení místo koní a vlečou náklad ke krematorce. Z jejího komínu šlehá třicetimetrový plamen a vychází smrdutý dým.

Edvard Daniel

Ličartovský: Prosím vás, paní, kolik je tady pochovaných Romáků?

Průvodkyně: Ťažko povedať, koľko je tu pochovaných. Tu nikoho nechovali, všetkých plynovali a spalovali. A poporozhadzovali v okolí. Do reky Wisly z jednej strany, z druhej strany do soli, takže všade, kde chodíme, sú mrtvoly, takže sme na hřbitově, že, aj tých Romov, sme na úseku, kde ich vraždili …

Ličartovský: Prosím vás, že se ptám, jak ukazují v televizi ty mrtvoly, jak bagrama jich házeli do tý jamy, kde to je ?

Průvodkyně: Prosím vás, to bolo tady ďaleko v lesíku, to boli také rebríky, kde ich .. proste hĺbky spalovacie, aj hranice eště do toho, mrtvoly, drevo, mrtvoly, benzin, nafta, za nohy, za ruky, do jamy, a spalovalo sa na volnom priestranstve. Ale to je až tam dialeko v lese, tam už nepojdeme …

Lagrin: Tady byly záchody –

Redaktor: Záchody, latriny.

Lagrin: Latríny. Betonový dekle …

Průvodkyně: No koľko ľudí sa mohlo vmestniť v takom baráku? Nejakých 210 chlapcov, tri krát sedemdiesať, 210. No a keď bol průjem, kde ostatní …

Lagrin: Nohavice měli furt …

Průvodkyně: No to bol šok …

Jednú sem šla tam hore chvílenku po apelplacu, kde vyvážali vojáci nejaké ty okružky, odřezky, z téj řepy špičky. Tak sem šla do teho záchodu, tam na to … zkrátka na ty hovna. Tak se m to tým děťom sbírala. Měla jsem blúzu na sobě tak sem si to za ňu nacpala, ty kořínky těm děťom, aj posrané. Při tom mne chytl voják, tam mě namazal, kolik se mu chtělo, dokopal, až hrůza mě polámal. Ani sem se dom nemohla dostat. Dětičky říkaly: Maminko, co se ti stalo? – Ale nic, děti milé, tady máte. Ze vzpomínek Růženy Danielové.

Lagrin:

Zůstali mi tady bratři, sestry, děda, bába, strejdové z máminej i tátovej strany. No to je všechno, co můžu říct. Vyrůstal jsem ve vzpomínkách otce, jak to tady bylo, ty hrůzy zná celej svět, to nemusím opakovat. A je smutný, že jsme nedostali ani korunu, a tři čtvrtě rodiny mně tady bylo vyvražděný, a žádný odškodnění.

Janáč: Co vám vyprávěl táta?

Lagrin: Co mně říkal? No bylo to hrozný. Zahynuly mu tady rodiče, děti, manželka. Byli transportovaný z Let sem, půlka byla vyvražděná v Letech, zamřeli, zbytek poslali do Auschwitzu, návrat nežádoucí. Česká policie. Tak znělo v papírech. Co vám mám říkat.

Škápíková: Mě by zajímalo, co on o tom vyprávěl, jak on to líčil.

Lagrin: Nejstrašnější místo na zeměkouli, co bylo, co lidi mohli vymyslet, Osvětim, možná nic horšího na světě nebylo, tak mi to táta říkal. Táta byl v Birkenau, v těch dřevobarákách. Zima, mrzlo, v noci byly otevřený ty luftníky, a přes blok vedl nějakej komín, tam se topilo, tak aby to nezmrzlo, spávali po čtyřech aji s mrtvýma dohromady, a ráno třeba, když byl apel, tak vstávali, půlka postele byly mrtvoly. Na každým kroku smrť. Zabíjení, vraždění. Psy pouštěli esesáci z rozmaru na vězně, trhali je, na děti, děti topili v žumpě záchodové, nebo vzali dítě od matky a ustřelili mu hlavu. Takový věci se tady děly.

Hlaváček: Tak tohle byl romský tábor jenom, tady dozadu. Tohleto celý. Tam v těch korytech, jak jsou, tam ne. Tam už byly jiný národnosti zase. Já byl na tý šestadvacítce tady vedle. A ještě bych vám chtěl vysvětlit tady ten postup, jak to tady vypadalo vlastně vevnitř. Tady byly hlavní kamna, tady v těch místech, probíhal komín až do těch druhejch tam. Ten šel tadyhle v půlce. Už je to zbouraný. To bylo takhle vysoký. A tím to vytápěli.

Škápíková: A čím se topilo?

Hlaváček To topili voni. Tady byl ten štubinis a kápo, ten měl na starosti každej svůj blok. To řídili voni sami. Tady byla ulička, a tady byly palandy, ty pryčny. Jedna, dvě …

Janáč: Kolik se vás tam vešlo?

Hlaváček: No kolik … Nahnali, ať jich bylo kolik bylo. No to byl takzvanej izolační tábor tam dole, tam všecko, co přišlo, tak dělali čísla na rukách. Dohola ostříhat. Kýbl, měl kýbl, štětku, a celý to tělo i hlavu přejel. No a dál. Záchod. Na konci toho bloku, tam v tom rohu, jo, to byl sud, prkno přes to – jako Rusáci měli něco podobnýho. A když jste se tam chtěl dostat, tak ty mrtvoly jste musel vodsunout dál, abyste se tam dostal. To dycky za tři dny to nakládali a vyváželi. No a ty transporty, ty převážně chodily kolem desáté hodiny večer, když byla tma. Tam je rampa přece, jo, vod těch kolejí. Vodtaď jsme to všechno slyšeli. Ven jsme nesměli, ale bylo to slyšet všecko. Jak to vyháněli z vagónů, psi, všecko ven, na hromadu ty věci, co měli, vyfasoval každej ručník a mýdlo, a šel se koupat. No a místo vody šel plyn. Jenže celá ta akce – pálil, ten tam byl tři měsíce, ta spalovací četa, a nastoupila druhá. Ty spálili ty zas, a zas další, aby to nevyšlo najevo, a stejně to vyšlo. My jsme prvně mysleli, že tam pečou chleba. Až po těch čtrnácti dnech jsme se dověděli, že tam pálí lidi. Pak už nestačili ty dvě krematorky, to bylo v tom třiačtyřicátým. To byl největší nápor Slováků, Židů, Maďarů, to byl největší nápor.

Janáč: Šířila se nějaká panika?

Hlaváček: Ale ne, jak se mohlo tady… Přišli, postříleli to všechno, a hotovo. To každej si říká, kdo tam nebyl: já bych … já bych … jo …

Lagrin: Museli chodit v dřevákách. V dřevákách, v těch botech, co padaly.

Redaktor: V pantoflech.

Lagrin: Jo. A los, los, furt řvali. Tady se stály apelplacy, táta říkal, a hnali je do baráku,nahý, pod ledovou vodu, sprchy, a z druhé strany ven. A než se to všechno vykoupalo, tak ty první venku, ty byli zamrzlí. Že jim praskala kůže. Toho mrazu, od zimy, to padali jak rampouchy, Děcka, ty starý lidi , ty byli první mrtví. Čaja Stojka, to je rakouská spisovatelka romská, ona tady byla, ta řekla: tady je nasáklá zem krví. .. Z té naší krve roste tráva. Měla pravdu.

Vzali mně poslední dvě děti a zavedli je na ten revír, Krankenbau německy, taková marodka to byla. Tak sem chodila kolem teho bloku pořád, a podlezla sem drát – tam to bylo všecko ohrazděné, a včil Michálek došel ke mně. „Maminko, nechoď sem, zabijú ťa.“ A „maminko, já bych pil vody. Já by sem si tak zajedl, aspoň to, cos dávala prasatom. Já bych už šel dom, já už su velice nemocný…“ Enom kostra, enom ten krček, jak jabko na stupce. Dybych to nebyla viděla, přeca by mně to tak nebylo těžké. A vjec sem ich neviděla žádného. Nikoho. Růžena Danielová

Píseň v orchestrální úpravě

Zima: A vy s tema růžičkama se postavte potom takhle. My půjdeme tak, jako můžete pokračovat tam, a s těma růžičkama se zařaďte tady, takže tentokrát jako oficielně to pokládáte, jo…

Píseň v orchestrální úpravě

Zíma (hovoří romsky):

Praskot celofánu

Zíma: Tak jak jsem už romsky řekl, jo, že už nechceme nikdy, aby se něco podobného vrátilo, a vyzýváme celý svět, všechny lidi, aby to nikdy nedopustili. Aby se taková katastrofa, která byla spáchaná na Romech, ale i na ostatních, opakovala! Takže pokloníme se památce všech těch, aby nám dali sílu k tomu, abychom dokázali tomu čelit a nedopustili podobné zvěrstva.

nacistický pochod

Noc z druhého na třetí srpen roku 1944. V romském táboře zůstali už jen práce neschopní, staří, ženy, děti.

Když se první naložený vůz od vchodu tábora stočil ke krematoriu, vypukla v celém táboře nepopsatelná panika. Vše křičelo, plakalo, ženy si rvaly vlasy, děti ječely, bylo to hrozné. Cikáni rázem pochopili, že se blíží jejich konec. Za pekelného hlomozu je tlačili a házeli na auta. Jeden vůz za druhým odjížděl z tábora. Po evakuaci obytných bloků vtrhli vrazi do nemocnice. Zde se nemocní, plačíce a křičíce, choulili do všech možných koutů. Smečku SS vedlo několik esesáckých šarží, v popředí velitel mužského tábora Schwarzhuber jakož i pověstný vrah Klehr. Kořalka zvýšila jejich zuřivost tak, že pokládali pokusy Cikánů za osobní urážku. Zmocnila se jich jakási posedlost, nic lidského už neměly postavy kmitající se molem nás. To už nebyli lidé, ďáblové řádili mezi námi.

Židovský lékař Dr Rudolf Weisskopf – Vítek:

orchestrální verze písně

Vězeňkyně Jenny Spritzerová, která pracovala v politickém oddělení Osvětim I, zaslechla, jak zoufale se Cikáni bránili při vyhlazování tábora. K smrti utloukli kápa ze zvláštního komanda. Ostatně sám velitel tábora Rudolf Höss ve svým pamětech píše, že žádná likvidační akce Židů nebyla tak obtížná jako likvidace Cikánů.

Vlasta Kalivodová

Hlaváček: To co dělali s náma, to bych dělal s nima.

Škápíková: Měl jste vztek nebo jste rezignoval?

Hlaváček: Ale jak jsem mohl mít vztek. Jako dítě, jakej jsem mohl mít vztek?

Škápíková: Mně jde o to, jestli chce člověk revoltovat, nebo o tom aspoň nepřemýšlí.

Hlaváček: Ale to se nedá. Každej uhýbal se tý smrti jak moh. To se nedá jinak dělat.

Škápíková: Čili dělá všechno pro to, aby přežil?

Hlaváček: No ne – dělat všechno, to nemusel dělat všechno. Někdo má štěstí, někdo smůlu.

Janáč: Večer, když jste usínali, měli jste vůbec čas nebo myšlenky na to si povídat?

Hlaváček: Ale to se nedalo, když vedle vás umírají lidi, jak můžete si povídat vo něčom? No to se nedá, to byla hrůza, no to …

Škápíková: Takže nejsilnější pocit toho osmnáctiletýho kluka, kterej u vás přetrval, byla ta hrůza?

Hlaváček: U mě už ne, já jsem tak votrnul tady, že mrtvej může vedle mě, tak budu spát vedle něj. To mě nevadí vůbec.Otupělost. Heleďte, to by musel každej prožít na svý vlastní kůži.Takhle se to nedá popsat celý protože vo tom by se dalo básnit dejme tomu tejden, čtrnáct dní, to si člověk vzpomene na to, za chvíli na to. A připomínat si ty strašný hrůzy, co byly, děti, když to nemělo co jíst a umíralo to. No.

Růžena Danielová: (zpěv romsky)

Danielová:
Až já jednú půjdu dom,
blokařa zabiju,
blokařa zabiju
a štubinistu upeču.

Hlaváček: Já za komunistickýho režimu jsem byl u estébáků zavřenej taky. To, co dělali voni, to odkoukali od Němců. Tužky mezi prsty, aby se přiznal.

Průvodkyně: To bylo v tom Auschwitz taky.

Hlaváček: No, guláš natolik vostrej … žízeň. Hlad se dá přežít, ale žízeň ne. Tu nevydržíte. Tu ne. A přizná se ke všemu každej. A co dělali Němci? Dva dny vám nedali jíst, a třetí den vám dali herynka. A nic k pití. Kdo to snědl, trpěl.

Škápíková: Paní říkala, že to bylo čekání na smrt. Čekal jste na smrt, nebo jste čekal na to, abyste přežil?

Hlaváček: No já jsem prodělal dva transporty smrti … až v posledním tažení před Dachau mě chytil silnej tyfus, tak mě kamarádi odtáhli, a když jsem pil po sobě vlastní moč, to nebudete věřit. No. A kamarád přiběhl, povídá: jsou tady Američani. Tak nás stáhli do těch svejch polních nemocnic, takovouhle štáfličku čokolády, a lžíci kávovou čaje.

Ličartovský: Američani nebo –

Hlaváček: No naše západní armáda.

Škápíková: A toužil jste žít, nebo jste si říkal, už aby to skončilo?

Hlaváček: No jo /úsměv/, kdo by si nepřál žít v tom věku mladom.

Škápíková: I přes ty hrůzy?

Hlaváček: No kdybych byl starej, jako ty, co už před cestou nemohli chodit, tak ty šli sami do těch pecí. Pěšky už. Jako kdyby je pochovali na hřbitově. Ti tam šli dobrovolně.

Pučálka: Co křesťani? Modlili se?

Hlaváček: No tak modlili, tak to .. to víte, každej kdo věřil v to, tak před tím spaním se pomodlil. Věřil, že třeba ten, co je nahoře, mu pomůže, nebo zachrání ho. Já jsem římskokatolík, ale v boha nevěřím. To co se dělo .. A co se dělo v Jugoslávii teď – kdyby byl bůh nějakej, připustil by k tomu? No tak prosím.

Zíma: Pane Hlaváček, všechna čest, že eště dneska máte tolik humoru.

Hlaváček: No jo .. mám bejt smutnej? To pro ty, co tam vostali, pro ty bejt smutnej .. a co my. A ty mladý, aby to nezažili už …

Lagrin: A vidíte, potomci utlačovanýho národa aj v Rusku, to je úplnej paradox, v Rusku, jejich vnuci hajlujou, jdou po Praze, po různých městech, veřejně hajlujou, potlačenej národ, kterej byl pod Hitlerem, Rusi stoprocentně. Co to je za svět, co to je za svět?

Pučálka: To už lepší nebude, to je celosvětové …

Redaktor: Trošku bláznivej, ano

Lagrin: Jejich rodiče a prarodiče trpěli za Hitlera, a jejich vnuci dneska jdou a hlásej se veřejně k fašismu. A skandujou Heil Hitler a Do plynu ..Chcou dělat pořádky, bílá rasa … však svět je barevnej, jak v přírodě mezi zvířatama, jak mezi rostlinama, tak je to i mezi lidima, to musí tak bejt, nemůže bejt jedna rasa bílá, to by to vypadalo jak někde támhle v Grónsku nebo na severním pólu. Nebo na Měsíci, všechno v jednej barvě, ne ?

Redaktor: Jé, já budu muset upozornit svou kolegyni, aby nás hnala do autobusu, abychom odjeli, že už je pět minut přes tři čtvrtě .. Takže prosím –

Zíma: Nastupovat! Odjezd!

Redaktor čte: Z pokynů pro účastníky: Dopravu hradí Český rozhlas. Závěr prohlídky je mezi 18 a 19 hodinou. Návrat do Brna k Muzeu romské kultury kolem 23 hodiny večerní. Lékařský doprovod zajišťuje doktor Antonín Pučálka, přítel rodiny Zímovy.

interiér jedoucího autobusu

Pučálka: No můžu říct, že se na takový zájezdy vždycky těším, protože se něco dozvím, zajedu někam kde jsem ještě nebyl, kam jsem se dlouho chystal. A to proto, že si myslím, že každej slušnej člověk se má podívat na hroby svých předků a přátel, a to vpodstatě jsou naši přátelé, tady Romové, který tady zahynuli, a zahynuli tady místo nás. Protože kdyby ta válka neskončila a Hitler ju vyhrál, tak jsme tady skončili my s něma o pár let později.

interiér jedoucího autobusu

Jak jsme jeli se zájezdem v roce 1966 z Auschwicu do Birkenau, mně začalo hučat v hlavě, já sem vyskočila z teho autobusu ven, já sem se tam chtěla zabít. Na tem místě, kde padly moje děti. Tam sem sa chcela zabit. A nešlo to … Já už nechcu o Osvěnčíně ani slyšet! Růžena Danielová

Jízda autobusu se přetne

V letech 1942-43 bylo z původní romské populace v českých zemích deportováno do koncentračních táborů více než 5 500 Romů. V protektorátních táborech zemřelo přes 500 vězňů a v osvětimském cikánském táboře a dalších koncentrácích asi 4500 vězňů. Přežilo asi 500 osob.

Poslední sloka písně o Auschwitzu

Hlasatelka: Vyslechli jsme rozhlasový dokument Jitky Škápíkové a Zdeňka Boučka S Romy do Osvětimi.Reportážní výpověď o společné výpravě přátel Muzea romské kultury v Brně a Českého rozhlasu 3 – Vltava byla natočen v roce šedesátého výročí vyhlazení romského tábora v koncentračním táboře Auschwitz – Birkenau. V pořadu vystupovali Antonín Hlaváček, Hynek Zíma, Angela Zímová, Antonín Lagrin, Josef Ličartovský, /Julius Absolon/ a další účastníci zájezdu, a také Wojciech Płosa z osvětimského archivu a průvodkyně Viera Orlová. Dále účinkovali Markéta Jahodová, Tomáš Gsöllhofer, Marek Janáč, Zdeněk Bouček a Jitka Škápíková, kteří se také podíleli na realizaci. Technická spolupráce Tomáš Gsöllhofer a Ivana Staněčková. Pořad byl připraven ve spolupráci s Muzeem romské kultury v Brně.

Lit.: anonym: Zdeněk Bouček – Jitka Škápíková: S Romy do Osvětimi. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2009 (článek). – Cit.: Putování ve stopách holocaustu – výpravu nazvanou s Romy do Osvětimi v roce 2004 organizoval Český rozhlas 3 – Vltava a jeho redaktoři Zdeněk Bouček a Jitka Škápíková.

V noci z 2. na 3. srpna roku 1944 byl v Osvětimi vyhlazen romský rodinný tábor. Z původní české romské populace tak válku přežilo jen asi 600 osob. Před pěti lety se na místo posledních chvil svých předků vydali čeští Romové a přátelé Muzea romské kultury v Brně, mezi nimi i Antonín Hlaváček, který přežil Osvětim, Buchenwald a Dachau. Výpravu organizoval Český rozhlas 3 – Vltava a jeho redaktoři Zdeněk Bouček a Jitka Škápíková o putování ve stopách holocaustu natočili působivý hodinový dokument nazvaný S Romy do Osvětimi. Reprízu dokumentu uvede Český rozhlas 3 – Vltava ve středu 5. srpna ve 21.45 hod.

Letos je to 65 let co v Osvětimi nedobrovolně zakončily svou životní pouť stovky Romů. Tehdy tam byl vyhlazen celý český cikánský tábor. Z původní české romské populace tak přežilo léta 1938 – 1945 jen na 600 osob. Příslušníky kmene původního českého romského osídlení – Sinty – pak nahradili migranti ze Slovenska a východní Evropy.

Ve snaze připomenout jejich tíživý osud hledali redaktoři dokumentu Českého rozhlasu 3 – Vltava způsob, jak natočit vzpomínky těch, kteří přežili holocaust. Žijí mezi námi, ale hrůznost tehdejších zážitků mnohým nedovoluje vracet se v myšlenkách zpět. Před pěti lety se konečně dokumentaristům Českého rozhlasu podařilo ve spolupráci s brněnským Muzeem romské kultury zorganizovat návštěvu Osvětimi se skupinou Romů. Rozhlasoví redaktoři se rozhodli natáčet (a dokonce i vysílat v přímých vstupech) během cesty a především v místech, kde stával romský tábor. Původně plánovaný dokument popisující osudy přeživších Romů se tak stal živým svědectvím o výpravě účastníků proti proudu času, o bezprostřednosti jejich prožitků na dávných místech a o vzájemné úctě a respektu většiny a menšiny. „V současné době ještě nevíme, jak natáčení skutečně dopadne“ psal krátce před cestou redaktor Zdeněk Bouček, který byl duší celého projektu, „to bude záležet na fyzické a duševní kondici nejstarších turistů. Je však zřetelné, že tento projekt překročí běžné hranice rozhlasového pořadu a že se kromě minulosti také vyjádří k přítomnosti a jistě i budoucnosti.“