Natočeno 2005. Premiéra 8. a 9. ledna 2006 (Vltava, 23:00 – 23:15 h.).
5. 1. 2006
Příběhy z parní lázně 1/2 (2005)
Broučci 1/7 (1982)
Jan Karafiát. Pro malé i velké děti. Režie Helena Philippová.
Čte Vlastimil Brodský.
Natočeno v Československém rozhlase pro cyklus Hajaja v roce 1982 (1 díl cca 10 min.). Obnovená premiéra 1990.
Lit.: Fajmon, Kamil: O životě a smrti svatojánských broučků. In web Naposlech.cz, 19. 9. 2017 (článek). – Cit.: S Karafiátovými Broučky se lze na audioknižním trhu potkat v několika nastudováních, které se, stejně jako v papíru, od sebe navzájem liší. Hlavním důvodem odlišností je spisovatelovo metaforické zakončení příběhu, v němž všichni hrdinové postupně zemřou.
V průběhu let vyvstala otázka, je-li vhodné dětem smrt v Broučcích vůbec představovat. Karafiát totiž svou knížku napsal v 19. století, tedy v době, kdy umírání nebylo ve společnosti ještě tabuizováno, jak je tomu dnes. Jan Skácel v předmluvě ke knižnímu vydání v nakladatelství Blok z roku 1967 napsal: „Optáte-li se mne však, v čem si Jana Karafiáta vážím nejvíc, prozradím to bez rozpaků. On jediný dokázal dětem říci, že na světě je smrt a nevylekal je. Říkal a říká jim to v celé své knížce od první stránky až po tu poslední, ve střídání jara a zimy, léta a podzimu, dne i noci. Říká to i nám dospělým a připomíná, že smrt je jediná věc na tomto světě, které musíme být poslušni. Byl jemný, nedodal, že nám nic jiného nezbývá. Jsem rád, že jsem se tuto pravdu dozvěděl ponejprv od Jana Karafiáta, a že mi na tu jednoduchou a velkou pravdu svítila lucernička svatojánského broučka, který byl často neposlušný.“
Osobně se přikláním ke Skácelovu pohledu – v dětství pro mne nebyla četba Broučků nijak traumatizující. Často se ale setkávám se zcela opačným názorem. Zatímco v knihkupectvích, antikvariátech či v knihovnách si můžete dopředu zjistit, jak příběh končí, a zvolit si tedy s jakou verzí své děti seznámíte, z audioknihy tuto skutečnost předem nepoznáte. Tento článek, který shrnuje mně známá zvuková zpracování, se pokusí vám rozhodování ulehčit.
Nahrávky, které jsou věrny původnímu textu
Zájemce o nezkrácenou četbu musím bohužel zklamat, což ovšem neznamená, že by neexistovala. V Knihovně a tiskárně pro nevidomé Karla Emanuela Macana ji pro zrakově postižené poměrně slušně načetla Radka Malá. Protikladem dobré interpretace budiž podání Dagmar Veškrnové-Havlové. Realizace vznikla ve vydavatelství Direkt Ostrava v roce 1992 a prodávala se na dvou magnetofonových kazetách. Veškrnová se sice dokázala empaticky položit do role vypravěče, ostatní party však nesnesitelně přehrávala.
Jediným v současnosti prodávaným snímkem je dramatizovaná četba z roku 1991. Scénáře Jiřího Šrámka se ujali například Mikuláš Křepelka (Brouček), Věra Galatíková (vypravěč) či Jana Drbohlavová (Janinka). Citlivému zpracování odpovídá i závěr: aby posluchači nebyli smutní, po posledních slovech zazní veselá písnička. Šrámkův text byl ale nahrán ještě jednou – o pár let později v časopisu Méďa Pusík vyšlo CD v edici Království pohádek. Obsazení bylo sice jiné, Broučka tu ztvárnila Jitka Molavcová, Věře Galatíkové a Janě Drbohlavové však postavy zůstaly.
Umře jenom někdo
Tuto variantu jsem nalezl ve dvou zpracováních – tvůrci se rozhodli pochovat některé z dospělých, kvůli pokračování rodu však Broučka s jeho rodinou nechali naživu. Tím prvním je archivní unikát, který je zřejmě nejstarší adaptací, z roku 1940. Reedici by si určitě zasloužil. Pojetí sice nám dnes bude připadat zastaralé, nicméně záznam považuji za historický doklad o tom, jak se i při omezených možnostech, které natáčení na šelakové desky nabízelo, o mluveném slovu přemýšlelo a dokázalo i v krátké stopáži nabídnout z předlohy co nejvíce.
Druhou audioknihu jste si možná pořídili kdysi v trafikách. Vydala ji Česká multimediální společnost, která se vedle počítačových her zaměřovala i na mluvené slovo.
Šťastný konec
Patrně posluchačům nejznámější a stále prodávaný snímek pochází od Karla Högera. Za sebe bych ho dětem doporučil spíše k doplňkovému poslechu. Nahrávka sice neztratila nic z půvabného přednesu, příběh je však předložen v dosti rychlém sledu událostí. Podrobněji se knize věnovali Popron Music a nakladatelství XYZ, kteří ji nechali namluvit Josefem Somrem, a kromě smrti zachovali z děje vše podstatné.
Karafiátův text se objevil i na divadle. Pro přehled zvukových zpracování proto jmenujme inscenaci Jiřího Žáka s názvem Zlobivý brouček. Zvuková dramatizace stejnojmenné divadelní hry byla natočena na magnetofonovou kazetu v půli 90. let.
Rádio
Následující nahrávky se vydání zatím nedočkaly. Kompletní Karafiátova kniha zazněla na Rádiu Proglas v pořadu Zíváček. V archivu Českého rozhlasu se nachází dvě pozitivně laděná zpracování, sedmidílný hajajovský seriál s Vlastimilem Brodským a dramatizace, Letí, letí svatojánci, u které se na chvíli zastavme. Pohádku na motivy Jana Karafiáta napsal Ivo Fischer, autor úspěšných rozhlasových děl pro děti. Scénář si z předlohy vzal sice jen některé pasáže, oproti Karafiátovi však hmyzí svět obohatil o další postavy. Kouzelné nastudování Jiřího Horčičky obsahuje nejen celou řadu veselých písniček, ale je také doplněno o mnoho rozpustilých hlášek mravenců, šneka a žížaly, kteří se tu představují v pozici reportérů a osob navzájem se informujících o Broučkových trampotách. Zajímavost: v této nahrávce z roku 1990 účinkují již zmíněny v souvislosti se Šrámkovými verzemi ve stejných rolích herečky Jana Drbohlavová a Jitka Molavcová. Pohádka Letí, letí svatojánci by v Radiotéce rozhodně chybět neměla. Pro svou vysoce uměleckou kvalitu patří do zlatého fondu Českého rozhlasu.
Záhada s večerníčkem
V 60. letech vzniklo pro Večerníček loutkovo-animované pojetí. Jeho zvuková stopa byla v Pantonu upravena a prodávala se na gramofonových deskách. Srovnáme-li však desky s televizním seriálem, dojdeme k překvapivému závěru: z Večerníčku se dozvíme, že se Brouček oženil, všichni měli ve všem veliký dostatek a pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec. V gramofonové verzi nám František Smolík sdělí onu skutečnost se smrtí. Dostupná audioknižní reedice však nevychází z desek, jak by se mohlo zdát, ale z večerníčku.
Rekapitulace
Na závěr si shrňme, které tituly je možné koupit. Z původní předlohy obsahující smrt nám zůstává nastudování Jiřího Šrámka včele s Věrou Galatíkovou, šťastný konec obstará Josef Somr, Karel Höger a večerníček s vypravěčem Františkem Smolíkem.
Dosud jsme se zabývali pouze archivem, proto nakonec uveďme čerstvou novinku z pera Jana Karafiáta, a to výběr deseti pohádek z knihy Broučkovy pohádky, kterou autor původně nazval Broučkova pozůstalost. Audioknihu vypráví Arnošt Goldflam.
Vodníkovy trampoty 1/4 (1995)
Maria Křepelková. Původní pohádkový seriál pro nejmenší. Texty písní Jan Vodňanský. Hudba Emil Viklický. Režie Maria Křepelková.
Účinkují Václav Postránecký, Jan Čenský, Růžena Merunková, Eva Horká, Daniela Hlaváčová a další.
Natočeno v Českém rozhlase v roce 1995 (5 x 15 min.). Reprízy 15.-18. 4. 2013 (ČRo Rádio Junior), 14.-17. 8. 2018 (ČRo Rádio Junior).
Obsah: 1. Hastrmanovo tajemství, 2. Zamilovaný Pentlička, 3. Pentličkova nevěsta, 4. Pentličkův domov.
Z mých pamětí 1/10 (2005)
Jan Jeník z Bratřic. Četba na pokračování z pamětí českého vojáka a sběratele lidových písní. Připravila Barbora Bukovinská. Režie Ivan Chrz.
Účinkuje Rudolf Pellar.
Natočeno 2005. Premiéra 1. dílu 2. 1. 2006 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 10 x 30min.). Repríza 1. dílu 16. 4. 2023 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).
Lit.: -tur-: Z pamětí Jana Jeníka z Bratřic. In Týdeník Rozhlas 1/2006 (anotace). – Cit.: Jana Jeníka z Bratřic známe z Jiráskova F. L. Věka, ale i jako sběratele lidových písní, které zaznamenával v autentické, necenzurované podobě (byl prvním českým sběratelem, který se soustavněji zajímal o lidové písně a který je zaznamenával tak, jak je slyšel zpívat). Jan Jeník rytíř z Bratřic se narodil 6. 1. 1756 v Radvanově ve vladycké rodině – v lednu 2006 tedy uplyne od jeho narození celých 250 let! V osmi letech se vypravil s otcem do Prahy na studie, stal se chovancem jezuitského Svatováclavského semináře na Starém městě pražském. Chodil do gymnázia, na filozofii a byl na právech. Nedostudoval, roku 1773 či 1774 se dal náhle na vojnu. Bojoval proti Turkům i proti Francouzům, poznal Balkán, západ Německa, Francii, Belgii, Holandsko, byl několikrát raněn (1796 těžce u Limburka). Roku 1790 se stal nadporučíkem a o pět let později setníkem neboli hejtmanem. Začala se v něm rozvíjet sběratelská a kronikářská záliba. Plodem jeho sběratelské vášně je 24 svazků rukopisných (a jeden svazek vojenských) pamětí. Vlastenecký důstojník se v nich projevuje jako pozorný a osobitý svědek soudobých událostí.
Poutavé a vtipné vzpomínky na studium v jezuitském semináři, jimiž náš pořad začíná, napsal Jeník až na samém sklonku života, v roce 1843, tedy už ve věku 87 let. Jeníkův Deník zachycuje den za dnem všechno, co se mladému důstojníkovi zdálo pamětihodné. Vznikal už v letech 1778-1799, v době jeho vojákování. Ve 20. letech 19. století si Jeník své poznámky přepsal a přidal k nim nespočet dokumentů.
Jeníkovy paměti vyplňují v české literatuře značnou mezeru. Opravují životopis svého autora a ukazují názorně jeho duchovní růst z ustrašeného odchovance protireformačního školství přes poněkud domýšlivého mladého důstojníka až ke zralému, světa znalému muži, jenž se dobrovolně vrací ze světa vojen doprostřed knih, do Prahy, mezi svůj probouzející se národ.
Svědectví o taženích proti Turkům, o operacích za prusko-rakouského napětí a za válek francouzských je pro nás zcela ojedinělé. V těchto bitvách bojovali vynikající čeští vojáci, vzpomeňme jen Jana z Klenového nebo Františka Josefa hraběte Kinského. Svědectví o bitvách, v nichž se rozhodovalo o osudu celých zemí, o pochodech, obdivovaných dodnes vojenskými historiky, napsal však pouze Jan Jeník z Bratřic. Jako pozoruhodný historický pramen dokládají Jeníkovy paměti duchovní růst svého autora, jeho sbližování s některými idejemi evropského osvícenství i národní uvědomování a podávají také autentický obraz převratné doby, tehdejšího vojenského života a historických událostí, jichž byl svědkem. Jan Jeník rytíř z Bratřic zemřel 26. 8. 1845 v Praze. Desetidílnou četbu na pokračování z knihy Z mých pamětí připravila Barbora Bukovinská. V režii Ivana Chrze účinkuje Rudolf Pellar.
(tur) In: Týdeník Rozhlas, 1/06
O té státotvornosti (199?)
Karel Čapek. Pro rozhlas připravil Zdeněk Milt. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Petr Pelzer.
Natočeno 199?
4. 1. 2006
Vějíř lady Windermerové (2003)
Oscar Wilde. Hra o slušné ženě. Přeložil Milan Lukeš. Rozhlasová úprava a dramaturgie Jana Paterová. Režie Markéta Jahodová. Zvuk Roman Špála. Hudební spolupráce Danuše Stuchlíková.
Osoby a obsazení: lord Windermere (Viktor Preiss), lady Windermerová (Kamila Špráchalová), lord Darlington (Jiří Dvořák), paní Erlynnová (Vilma Cibulková), vévodkyně z Berwicku (Jaroslava Adamová), lord Augustus Lorton (František Němec), lady Agáta Carlislová (Karolina Kaiserová), pan Dumby (Oldřich Vízner), lady Plymdalová (Gabriela Vránová), pan Cecil Graham (Jiří Štěpnička), lady Stutfieldová (Jelena Juklová), pan Hopper (Václav Vydra III.), lady Jedburghová (Viola Zinková), Parker, komorník (David Hák), paní Cowperová + žena 1 (Luďa Marešová), žena 2 (Zuzana Vojtíšková), žena 3 (Libuše Šplíchalová), muž 1 + hlas (Petr Železný), muž 2 (Petr Šplíchal), muž 3 (Jiří Litoš), muž 4 (Tomáš Pergl) a žena 4 (Eva Přibylová).
Natočeno 2003 (89 min.). Repríza 7. 9. 2008 (ČRo 2 Praha, 20:05 h.); 5. 3. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 11. 11. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 15. 10. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Pozn.: Je žena s minulostí přijatelná pro vybranou společnost, která se sice tváří ctnostně, ale s morálkou to v ní ve skutečnosti dopadá bledě? Právě takovou otázku pokládá ve své salónní komedii Vějíř lady Windermerové Oscar Wilde. Této jiskřivé konverzační komedii nechybí nic z toho, co je pro autora Ideálního manžela nebo Jak je důležité míti Filipa charakteristické: vtipný paradox, slovní hříčky, ironie a vybroušený styl. (anotace)
Lit.: anonym: Rozhlasová hra: Oscar Wilde: Vějíř lady Windermerové – 7.9. In web ČRo 2 Praha, září 2008 (článek). – Cit.: Je žena s minulostí přijatelná pro vybranou společnost, která se sice tváří ctnostně, ale s morálkou to v ní ve skutečnosti dopadá bledě? Právě takovou otázku pokládá ve své salónní komedii Vějíř lady Windermerové Oscar Wilde. Této jiskřivé konverzační komedii nechybí nic z toho, co je pro autora Ideálního manžela nebo Jak je důležité míti Filipa charakteristické: vtipný paradox, slovní hříčky, ironie a vybroušený styl. Konverzační komedie je další žánr, který mistrovsky zvládá Jaroslava Adamová, které je věnován další z našich cyklů. V roli vévodkyně z Berwicku ji uslyšíme od 20:05 hodiny.
Oscar Wilde, jehož jméno je spojeno s vtipným paradoxem, ironií, bonmoty a vytříbeným stylem, se narodil v irském Dublinu. A přesto, že matka Oscara Wildea, spisovatelka a básnířka, se angažovala v protibritském hnutí Mladé Irsko, její syn šel zcela jinou cestou. Po studiích v Oxfordu získával autorské ostruhy jako básník a brzy se stal nepostradatelným hostem londýnských salónů, kde na sebe poutal pozornost břitkými aforismy a epigramy.
Psal pohádky, eseje, povídky a po svém nejslavnějším románu Obraz Doriana Graye se začal prosazovat i jako autor salónních komedií. První z nich byl právě Vějíř lady Windermerové, brilantní konverzační hra o ženě s pochybnou minulostí, kterou pokrytecká společnost odmítá ve jménu tzv. morálky. Ovšem, kdo se zde chová mravně a kdo ne, to je právě předmětem Wildeovy nekonvenční společenské kritiky. Přesto, že Vějíř lady Windermerové zahajuje řadu nejslavnějších Wildeových komedií, nechybí mu nic z toho, co je pro tohoto autora charakteristické.
Mateřství (2003)
Boris Vian. Překlad Tomáš Kybal. Připravil Petr Turek. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Pavel Soukup.
Natočeno v roce 2003. Repríza 23. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.; 23 min); 13. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.; 23 min); 2. 10. 2024 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Lit.: Fleyberková, Klára: Boris Vian: Mateřství. In web ČRo 3 Vltava, 23. květen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Francouzský prozaik, básník, jazzový hudebník, dramatik, mystifikátor a patafyzik Boris Vian je znám především díky románu Pěna dní, který sice vyšel už před více než šedesáti lety – roku 1947, ale působí neobyčejně svěže dodnes. Jeho povídku Mateřství, postavenou jako mnohé z jeho textů na třeskutě cynickém humoru, vám nabízíme k poslechu do 29. května 2018.
Vianův život byl krátký a ukončila jej tragická událost. Narodil 10. března 1920 ve Ville d’Avray nedaleko Paříže a o 39 let později, roku 1959, zemřel na srdeční infarkt při promítání filmu natočeného na motivy jeho mystifikačního románu Naplivu na vaše hroby.
Ve svých textech Vian vytváří originální, svébytný svět, v němž se mísí parodování směšných aspektů nejrůznějších módních zálib s krutě ironickým humorem, který se nezastaví před ničím…
Naše dnešní povídka obtížně zařaditelného tvůrce nese název Mateřství. U Borise Viana nepřekvapí, že text s očividně úctyhodným velebným názvem je postaven na třeskutě cynickém humoru. Stejně jako mnohé další povídky je i Mateřství nevšedním příběhem, který je odlehčen vtipem a vyniká Vianovým osobitým stylem. A téma povídky, která byla publikována až po autorově smrti, je dnes až překvapivě aktuální…
Lit.: tur – Mačas, Dominik: Živel jménem Boris Vian. Poslechněte si povídky slavného francouzského spisovatele a jazzmana. In web ČRo 3 Vltava, 2. říjen 2024 (článek). – Cit.: Když Boris Vian v roce 1959 náhle zemřel během promítání filmu natočeného podle jeho knihy Naplivu na vaše hroby, bylo mu pouhých třicet devět let. Celý život jel na plný plyn, tak žil i pracoval. Věděl, že má vážnou vrozenou srdeční vadu, ale nedovolil, aby jeho život ovládala. (…)
Vian jako by žil několik životů současně. A jako by chtěl sám obsáhnout celý umělecký svět. Psal básně, povídky, romány, dramata a scénáře. Překládal a psal do novin hudební a literární kritiky. Skandální parodie na americké detektivky Naplivu na vaše hroby mu zajistila finanční nezávislost. Román Pěna dní zase literární nesmrtelnost. Ale to není zdaleka všechno. Vian žil jazzem. Skládal hudbu, psal texty, hrál na trubku, zpíval. Hrál také v několika filmech, psal scénáře a dokonce i maloval. Byl jeden z nejvýraznějších členů Patafyzického kolegia. Dvakrát byl ženatý a samozřejmě i čas od času flámoval.
Texty Borise Viana ani po letech neztratily nic ze svého půvabu. Při četbě jeho básní, povídek i románů nepřestává okouzlovat jejich křehkost i krutost, jímavost i absurdní humor. Přes hektičnost a překotnost Vianova života svědčí o tom, že byl velmi soustředěným a citlivým pozorovatelem našeho světa, a ne jen sršící kometou, která tudy v okamžiku prolétla. (…)
U Borise Viana nepřekvapí, že text s očividně úctyhodným, velebným názvem je postaven na třeskutě cynickém humoru. Stejně jako mnohé další povídky, je i Mateřství nevšedním příběhem, který je odlehčen vtipem a vyniká Vianovým osobitým stylem. A téma povídky, která byla publikována až po autorově smrti, je dnes až překvapivě aktuální. (…)
Vítek 1/15 (2005, 2022)
Adalbert Stifter. Četba na pokračování z románu rakouského spisovatele. Překlad Jitka Fučíková. Připravil Miroslav Stuchl. Natáčecí technik Naděžda Culková. Zvukový mistr Miloš Kot. Hudební spolupráce Jaroslav Krček. Režie Aleš Vrzák.
Účinkuje Otakar Brousek I.
Natočeno 2005 (1 díl cca 30min.). Repríza 1. dílu 25. 8. 2015 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.); 16. 12. 2021 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).
Vydala Radiotéka 1. 2. 2022 (MP3, CR.ES.2022.39). Ukázka k poslechu zde.
Lit: anonym: Adalbert Stifter: Vítek. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2015 (článek). – Cit.: Šumavský rodák Adalbert Stifter je básníkem hluboce zakotveným v horské přírodě, k němuž promlouvá každá píď země. Od drobných povídek, kterými si získal oblibu čtenářů, se Stifter obrátil k velkým románovým skladbám. K těmto románům patří jeho poslední dílo, Vítek, líčící s vrcholným, epicky prostým a poklidným uměním úsek českých dějin 12. století a boje Přemyslovců o knížecí stolec při smrti a po smrti knížete Soběslava a vládu Vladislava I., českého krále.
Zcela neromanticky, střízlivě a všedně vydává se Vítek do života. Usiluje o dobro, spravedlnost a právo. Ač zdánlivě je hrdinou románu tento rytíř jednotlivec, svou sílu a dobrotu čerpá z lidí, jimiž je obklopen. Sám kníže Vladislav, jemuž Vítek slouží a za kterého se bije, vítězí proto, že se k nelibosti mocných lechů, bažících po moci, opírá o lesáky, muže tvrdé práce a drsného života.
Vítek měl být jen první částí devítidílné trilogie z českých dějin (s dalšími díly Záviš a Otokar). Stifter na něm pracoval v letech 1847-1867. Tragická smrt zabránila autorovi v cyklu pokračovat.
Adalbert Stifter vidí v českém státě 12. století politický útvar výsostně samostatný, nezávislý na vůli německých králů. Čechy nejsou v jeho pojetí součástí německého království, ale jen členem římské říše, do které se přihlásily jako do nadnárodního útvaru.
Obraz a pohyb se tu prolínají jako v homérském eposu. Nikoli neprávem byl Vítek nazván básníkem Hermannem Bahrem českou Iliadou. Autor na knize pracoval třetinu svého života: pozorně studoval nejen Palackého a Tomkovy dějiny, ale i staré české kroniky, neboť mu nestačilo osvojit si historická fakta; než je přetavil v umělecké dílo, musil je prožívat jako vlastní, živoucí současnost.
Stifterovi jeho objektivita vynesla výtku, že straní Čechům. To sice neměl v úmyslu, ale své dílo psal opravdu také pro Čechy: úzkostlivě psal pravé podoby slovanských jmen a svůj román věnoval svým krajanům a městu Praze. Záleželo mu na tom, jak bude jeho dílo přijato českým čtenářem, a sám vybízel svého nakladatele, aby dal pořídit český překlad. Ale román, který byl odmítnut německou kritikou, nenašel příznivou odezvu ani u Čechů. Stifter však věděl, že jeho doba přijde, třeba ne dříve než za sto let, jak psal v dopise svému bratrovi.
Jak Hajaja procitl (2000)
Václav Čtvrtek. Pohádka. Připravila Kateřina Ondřejová. Dramaturgie Václava Ledvinková. Režie Karel Weinlich.
Účinkuje Vlastimil Brodský.
Natočeno 2000. Premiéra 2. 1. 2001 v cyklu Hajaja. Repríza 2. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 19:15 h.) v rámci pořadu Pohádková noc s Hajajou; 2. 1. 2021 (ČRo 2 Praha, 19:00 h.); 2. 1. 2026 (ČRo 2 Praha, 19:50 h.).
Pozn.: Historicky první Hajajova pohádka, kterou Československý rozhlas uvedl 2. ledna 1961. Napsal ji Václav Čtvrtek a v roce 2000 ji v obnovené premiéře opět vyprávěl Vlastimil Brodský.
Uvedeno také 2. 1. 2006 v souvislosti s výročím rozhlasového vysílání pohádky na dobrou noc, kterou už 45 let večer co večer posílá dětem rozhlasový skřítek Hajaja. (10min.)
Prázdnota masky (asi 2005)
Povídky francouzského „prokletého“ autora. Příběh o muži, který se společně se svým známým vypraví na ples masek a začíná si tam připadat jako ve zlém snu… Připravila Eliška Závodná.
Premiéra pravděpodobně 31. 12. 2005 (Vltava, 22:20 – 22:30h; 10min.).