Karel Teige. Úryvek z knihy Svět, který se směje vybral a připravil Jan Halas. Režie Josef Melč.
Účinkuje Josef Henke.
Repríza 1. 4. 2016 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.; 15min.) v rámci cyklu Psáno kurzívou.
11. 1. 2006
Český a slovenský komiks 1/5 (2004)
Připravil Miroslav Zelinský. Zvukový mistr Aleš Huber. Režie Miroslav Zelinský.
Připravila Ostrava v roce 2004. Premiéra 1. dílu 16. 1. 2006 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.; 15 min.) v cyklu Stránky na dobrou noc.
Obsah: 1. Jaroslav Foglar: Rychlé Šípy. –
2. Otakar Batlička: Fred Wild, král plochých drah. Účinkují David Viktora a Norbert Lichý.
Dušan Taragel a kol.: Roger Krowiak (první rozhlasový komiks)
Motivy stejnojmenné knihy využil Miroslav Zelinský.
Učinkují: Vypravěč (Norbert Lichý), Roger Krowiak (Jan Hájek), Harold Slepec Minský (Dušan Škubal), Angela di Pallavestra (Lucie Žáčková), Tamara Alexejevna alias Kudlanka (Gabriela Wilčková), stará Vojáčková (Pavlína Kafková), Major Huňadi (Marek Cisovský), žena na letišti (Kateřina Vainarová).
Premiéra 20. 3. 2004 na stanici ČRo Ostrava v rámci literárního týdeníku Vikýř – literární noviny. Na CD vyšlo jako příloha prvního sta číslovaných výtisků publikace nakladatelství Petrov.
Jaroslav Rudiš: Bílý potok – Alois Nebel. Kreslený „román“ nositele Ortenovy ceny o vlivu velkých dějin na ty malé, v kulisách vlakových tratí a nádraží. Účinkují Norbert Lichý a Vladimír Polák. Natočeno v roce 2004. Repríza 5. 10. 2011 (ČRo Olomouc, 19:05 h.) v cyklu Setkání s literaturou; 10. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 28 min).
Lit.: MaF: Roger Krowiak v éteru aneb První rozhlasový komiks? In web Komiks.cz, 26.05.2004 (článek). – Cit.: Celý článek: Paralelně s českým překladem slovenského literárně-komiksového cyklu o agentu Rogeru Krowiakovi vznikala i jeho rozhlasová adaptace. Její autor, Miroslav Zelinský, ji označuje jako “první rozhlasový komiks”. Toto označení nás nemohlo nechat chladnými – podívejme se mu (a projektu samému) tedy na zoubek.
V osobě Miroslava Zelinského se šťastnou shodou okolností protnuly dvě jeho funkce: editor českého vydání Rogera Krowiaka a literární redaktor ČRo Ostrava. Druhá jmenovaná ho přirozeně vede k tomu, že se zabývá literaturou i jejím převodem do podoby předatelné po rozhlasových vlnách. „Vedle veškeré práce s poezií a prózou se tak nápad na adaptaci Krowiaka zrodil zcela přirozeně. Byla za tím snaha odpočinout si od ‚vysokých žánrů‘,“ říká k tomu sám Zelinský.
První, finanční, překážka projektu (zatím bez zaručeného přijetí do vysílání) byla díky vstřícnost ředitele ostravského studia ČRo zdolána. Zbývalo najít vhodné herce: „O mužských postavách jsem měl jasno, ženské udělaly „konkurs“ v tom smyslu, že všechny dámy načetly všechny ženské pasáže a při střihu a montáži se teprve vybíralo,“ dodává Zelinský. Na výsledku je to znát. Mužští protagonisté charakterům lépe odpovídají (především Vypravěč, zatímco Krowiakův hlas by přece jen mohl být trochu drsnější a charismatičtější) a působí mnohem lépe než jejich protějšky – některé ženské výkony znějí příliš papírově a mdle. Jakoby si to pánové užívali a dámy jen odečetly…
Výsledný pořad je zamýšlen jako pilotní díl, který má především ukázat, jak by měl „rozhlasový komiks“ vypadat. Pokud se najde prostor, je Zelinský „ochoten a schopen udělat třeba oněch příznačně českých 13 dílů“. Seriálovost by „rozhlasovému komiksu“ na jeho komiksovosti jistě ještě přidala – držme tedy palce. Ale přece jen – „rozhlasový komiks“?!
Toto označení vzbudilo vášnivou diskusi již na besedě „Komiks a literatura“ v rámci 19. knižního veletrhu Libri v Olomouci a kde byla takto rozhlasová adaptace Krowiakových příhod prvně představena. Vedle „otce“ Zelinského se jí účastnili Michal Jareš, redaktor literárního obtýdeníku Tvar, literární vědec a komiksový znalec (a mj. také autor stripu Zlá ovce) a Tomáš Prokůpek, redaktor revue Aargh!, scenárista (např. Návštěvník) a autor Klacka a Fracka; jakožto moderátor a spoludiskutér pak má maličkost.
Mimo Zelinského ovšem všichni zúčastnění odmítli sousloví „rozhlasový komiks“ jako nesmyslné. Ke shodě však ani nemohlo dojít, neboť oba tábory se zásadně míjely v samotném chápání komiksu. Zatímco pro Zelinského je to literární žánr (RK je pro něj tedy komiksem jako celek, „první rozhlasový komiks“ je ostatně adaptací románu, nikoli komiksu), pro ostatní diskutující je pak svébytným médiem a jako takový nepřevoditelný.
Bližší seznámení se Zelinského „logikou“ však dává jeho označení (nejen z jeho perspektivy) jistý smysl. Není to jen obyčejná nálepka, ale svébytné rozvinutí jeho pojetí komiksu: „Komiks jako žánr není nejstriktněji vymezen slovem a obrazem, ale sekvenčností, rozdělením příběhu do oken.“ Adaptace RK má tak v zásadě být pokusem o adekvátní „komiksové“ (v uvedeném chápání) zpracování předlohy rozhlasovými prostředky. A pravdou je, že toto své chápání komiksu rozvíjí Zelinský důsledně: „Psychické vlastnosti člověka umožňují jako jeden celek vnímat zvuk v délce do jedné minuty, spíše kratší, tak dlouhé mělo být tedy i jedno okno rozhlasového komiksu. (Pod tlakem materiálu jsme v pilotním díle tento požadavek nakonec nedodrželi).“
Jak jednotlivá zvuková „políčka“ oddělit? „Původně měla být okna předělena zvukem nabíjené zbraně, akční scény v některých oknech by tak ovšem splynuly s předělem a zmátly posluchače, už tak vystaveného náročnému sledování děje. Proto nastoupil původní nápad, sémanticky neutrální zvuk závěrky fotoaparátu.“
Obrazově-textový charakter komiksu je tak vlastně kopírován zvukově-textovými prostředky – to, co v komiksu bývá psané, je v „radiokomiksu“ mluvené, a v komiksu obvykle kreslené je nahrazeno zvukovým: „Zvukové ilustrace musí být věrohodné, ale zároveň trochu schematické, jako komiksová kresba, proto se opakují stejné zvuky zapalování cigarety, běh po schodech, pád rozbitého robota…“
Jak jsme již zmínili, adaptován byl v tomto případě literární román na pokračování, u něhož lze přívlastek komiksový užít jen čistě metaforicky. Předlohu bylo tedy nutné upravit: „Hlavním principem tvorby rozhlasového komiksu podle předlohy musí vždycky nutně být REDUKCE, potřeba dojít až třeba k třetí destilační frakci příběhu a charakterů postav. Tuto jednoduchost by měla vyvažovat zvuková barevnost.“ Zdá se, že i zde bychom nalezli paralelu u komiksových adaptací literárních předloh.
Změní se něco, pokud půjde o adaptaci „skutečného“ komiksu? Svůj postoj bude totiž Zelinský moci již brzy osvědčit na vskutku komiksovém materiálu – pro ČRo 3 Vltava totiž adaptuje Rudišův Bílý Potok – Alois Nebel jako „rozhlasovou komiksovou povídku“ – znám je už i termín vysílání: 12. 6. t. r.
Na tomto místě můžeme připomenout, že i Bílý Potok je často označován jako komiks „literární“, nepochybně v jiném smyslu než zmíněný Roger Krowiak. Mohli by být tímto způsobem pro rozhlas adaptovány i (tak či onak) „neliterární“ komiksy? Co si o tom a o „rozhlasovém komiksu“ vůbec – ten „první“ můžete ostatně i ochutnat – myslíte vy?
Lenka a Nelka 1/14 (2006, 2025)
Daniela Fischerová. Četba na pokračování ze stejnojmenné knihy. Ty dvě se prostě nenávidí. Lenka a Nelka jsou jednovaječná dvojčata, která sotvakdo rozezná, a přitom je každá docela jiná. Technická spolupráce Dana Minaříková. Rozhlasová úprava Hana Kofránková. Hudební spolupráce Danuše Stuchlíková. Natáčecí technik Jitka Kundrumová. Zvukový mistr Miloš Kot. Režie Hana Kofránková.
Čte Rozita Erbanová.
Natočeno 2006. Premiéra 1. dílu 16. 1. 2006 (ČRo 2 Praha, 22:05 h.; 25 min.).
Vydala Radiotéka, leden 2025 (MP3, CR.ES.2024.502). Ukázka k poslechu zde.
Kritický klub: Hubomlat, židovský Gargantua 20. století (2006)
O tragikomických hrdinech románu Hubomlat moderního klasika francouzské literatury Alberta Cohena diskutují Jiří Pelán a Petr Himmel, besedu řídí Anežka Charvátová. Připravila Blanka Stárková.
Premiéra 16. 1. 2006 (Vltava, 16:00 – 16:31 h.; 30min.)
O zázračném jablíčku (1991)
Josef Lada. Dramatizace Eva Košlerová. Režie Mária Křepelková.
Osoby a obsazení: Honza (Jan Čenský), pohádkový dědeček (Martin Růžek) a další.
Natočeno v roce 1991. (14min.)
10. 1. 2006
Básníkův kabaret (1938)
Nastudovalo Brno. Premiéra 28. 1. 1938, záznam neexistuje.
Lit.: Svět mluví, roč. 7, čís. 7. – „Konference byla nudná, neživá, chtěně a násilně sestavená. (…) Přesládlá hudba nemile kontrastovala s hodnotou některých veršů…“
Uloupený život (1938)
Karel Josef Beneš. Hudba Miroslav Ponc. Scénář a režie Václav Sommer. Zvuk Brettschneider. Dramaturg Vladimír Müller.
Osoby a obsazení: Sylva/Marta (Sylva Kleinová). Dále účinkují Rudolf Deyl I., Vítězslav Boček, Otomar Korbelář, Anna Letenská a jiní.
Premiéra 3. 3. 1938 (Praha I., 20:25 – 21:55 h.). 1. repríza 24. 3. 1938, 2. repríza 26. 6. 1940. Část inscenace zachována a použita v pořadu Na cestách za rozhlasovou hrou (1963).
Lit.: Beneš, K. J.: K vysílání mé hry „Uloupený život“. In Radiojournal, únor 1938 (článek). – Cit.: „Podnět, abych zpracoval svůj román Uloupený život na rozhlasovou hru, dal mi vlastně ředitel literárního odboru československého rozhlasu dr. Miloš Kareš. Postavil mě tím před nemálo obtížný problém: zmoci rozhlasově podvojnou postavu dvou sester dvojčat, nerozeznatelně si podobných tělesně, avšak jak vnitřně, tak svými osudy zcela si protichůdných. Rozhlasová hra, jež je vlastně hrou pro slepce, neboť jediný její výrazový prostředek je slovo a zvuk, žádala si ovšem již touto svou podstatou zcela jiné koncepce dané látky, takže mezi románem a hrou jsou velmi podstatné rozdíly. Nešlo mi však o to, vystihnout román, nýbrž přetavit jeho látku do jiné, dramatické tvorby.
Tato práce byla mi značně usnadněna tím, že již román sám byl v zásadě koncipován dramaticky, čehož nejlepším důkazem je, že podnítil herečku světové pověsti, Elisabeth Bergnerovou, aby jej zfilmovala a sama v něm vytvořila úlohu dvojčat Martiny a Sylvy. Dostalo se mi tak cti, ale i velké odpovědnosti, že jsem prvním československým autorem, jehož dílo se dostane tímto jistě zvláště účinným způsobem na mezinárodní forum. A protože filmy Bergnerové byly až dosud vždy opravdovou uměleckou událostí, zvláště když libreto k tomuto anglickému filmu napsala tak vynikající spisovatelka, jako je Markéta Kennedyová.
A tak má dramatisace Uloupeného života ocitá se vzhledem ke Kennedyové v téže situaci, v jaké bude česká představitelka Martiny vzhledem k Bergnerové, jejíž film lze očekávati v Praze již na podzim, a v jaké bude český režisér dr. Sommer vzhledem k režiséru dru Czinnerovi. Je to těžká konkurence, ale podněcuje.“
Lit.: -vs- (= Sommer, Václav): Poznámky režisérovy. In Radiojournal, únor 1938 (článek). – Cit.: „1. Divadelní dramatisace románů jsou oblíbeny – z nedostatků původních divadelních her – u divadelních dramaturgů v takových případech, kdy jde o látku jevištně vděčnou, romanopiscem samým zpracovanou dialogickou formou. V takových případech excerpují se z románů původní dialogy a epické komentáře kolem nich rozpracují se v přímou řeč.
Rozhlasová dramatisace epických děl, nemají-li porušit charakter vypravovacího stylu, dávají obyčejně hlavní roli vypravěči, který na místě autorově vypravuje nám příběhy. Na vzrušených místech vypravování přechází pak vypravěčův monolog v dialogy jednajících osob. Benešův Uloupený život získal pozornost filmařů i rozhlasu. Ne náhodou. To proto, že má nejen napínavý děj, ale také zajímavou formu už v původním znění. Tento román je totiž montován z dialogů hlavních osob a z vnitřních monologů hrdinské (!) hry.
2. K. J. Beneš, významý příslušník naší vedoucí literární generace, přiřadí se touto svou rozhlasovou prvotinou jistě do přední řady nečetných ještě autorů rozhlasových her. Nezatížen divadelní rutinou, adaptoval svůj román podle potřeb rozhlasové režie. Použil románové předlohy spíše jen jako libreta, soustředil děj kolem jedné vedoucí osoby a vedl důsledně posluchačovu pozornost od sensačního vnějšího děje k vnitřním psychologickým stavům tragické hrdinky.
3. Dvojrole bývá pro divadelní herce příležitostí k virtuosním kouskům převlekového a hlasově žonglérského umění. Prokopírování dvou fotografií na jednu umožňuje filmařům efektní scény, ve kterých tentýž herec vystupuje ve dvou osobách. Rozhlasová technika za dnešního stavu by také hravě zmohla úkol, který jí dává autor historie o dvojčatech. Stačilo by opět prokopírování dvou gramofonových zápisů téhož hlasu, mluvícího dvě odlišné role. Protože však autor úrovně K. J. Beneše nestaví svou hru na technickém triku, nýbrž na psychologickém konfliktu, postavila si režie úkol obtížnější: rozlišit herecky, akusticky a technicky hlas reálný od hlasů neskutečných (ať už to nazveme hlasy svědomí, snu, horečky, záhrobí a pod.). Tím má se zdůrazniti, že nejde o výjimečně sensační případ, nýbrž o typicky tragický konflikt. Vydávat se za někoho jiného, než ve své nejniternější podstatě jsem – to není jen herecká dovednost pro fysického dvojníka, to je věčná problematika milujícího ženského srdce. Martina Oličová obětuje z lásky k milovanému muži svoje jméno, svoji pověst, svůj život, ale dojde smíru teprve tehdy, až najde sama sebe ve svém utrpení a ve svém dítěti.“
Lit.: Svět mluví, roč. 7, čís. 5. – „{S. Kleinová} od uštěpačné a tiše zatrpklé Martininy osamělosti jakoby se stále více nořila do proudu života, nabírala zkušeností, životní plnosti a lidsky vřelého a opravdového tónu. (…) Divně působily hlasy mrtvé Sylvy ze záhrobí, které technickým zkreslením zněly jak v polámaném telefonu.“
Text hry in: České rozhlasové hry (Sborník textů do roku 1948). Praha: Čs. rozhlas,1969, s. 71 – 135.
Kupec (1938)
Osoby a obsazení: otec (František Šlégr), syn (Vladimír Leraus).
Nastudovalo Brno. Premiéra 22. 2. 1938, záznam neexistuje.
Lit.: Svět mluví, roč. 7, čís. 5.
Lidé na kře (1938)
Vilém Werner. Rozhlasová úprava divadelní hry. Úprava a režie Josef Bezdíček.
Osoby: Václav Junek, středoškolský profesor (František Smolík) – Anna, jeho žena – ing. Zdeněk Junek – MUDr. Pavla Junková – Jirka, absolvent obchodní akademie – Hanča, stenotypistka – MUDr. Vlad. Ripa – Frank Pavelka, filmový režisér – JUDr. Koudelka, osobní tajemník ministrův – Franta Cikán, footbalista – Barča, služka.
Premiéra 10. 2. 1938 (Praha I., 19,45 – 21,15 h.).
Lit.: Svět mluví, roč. 7, čís. 5.
Lit.: anonym: Lidé na kře. In Radiojournal 6/1938 (6. 2. 1938), s. 10 (článek).
Veselé ženy windsorské (1938)
William Shakespeare. Úprava Václav Sommer. Hudba Iša Krejčí. Režie Václav Sommer.
Osoby a obsazení: Falstaff (Jaroslav Vojta), paní Brodská (Zdeňka Baldová), paní Čiperná (Růžena Nasková), Chuděra (Ladislav Pešek), pan Brodský (František Kreuzmann). Dále účinkují Míla Pačová, František Filipovský, Jiří Dohnal, Jaroslav Průcha a jiní.
Premiéra 27. 1. 1938, záznam neexistuje.
Lit.: Svět mluví, roč. 7, čís. 3/4. – „Relace (…) neuspokojila na sto procent, ale pokus se Shakespearem bude Sommerovi jistě užitečný pro další práci.“
Lit.: Hubička, Jiří: Dva zámky plné spisovatelů…!!! aneb Dvojí výročí Williama Shakespeara. In web ČRo, 25. 4. 2013 (článek + ukázky k poslechu + fotografie z inscenace). – Cit.: Známý a okřídlený výrok Jana Wericha, jímž srovnal tvůrčí potenci české oficiální spisovatelské garnitury 50. let, která působila v dobříšském zámku, s geniem alžbětinské dramatiky, budiž nám úvodem k připomínce dvojího výročí Williama Shakespeara, jež spadá do poslední dubnové dekády.
Pokud je pravdivý údaj o datu Shakespearova narození (hovoří se o 23. dubnu 1564, ale zcela jisté je až datum jeho křtu, k němuž došlo 26. dubna téhož roku), pokud se tedy Shakespeare skutečně narodil ve Stratfordu nad Avonou onoho 23. dubna, pak se jeho životní osud naplnil s důsledností, která sluší velkému dramatikovi – zemřel totiž rovněž 23. dubna, a to v roce 1616. Dožil se tedy pouhých 52 let. A co za tu dobu stihl vytvořit!
Ne, nebudeme zde rekapitulovat všechny Shakespearovy hry, jsou (z velké většiny) dodnes na repertoáru divadel po celém světě, stejně tak vznikají nové a nové jejich filmové, televizní, ale i rozhlasové verze. Staly se součástí obecného kulturního povědomí.
O poslední ze jmenovaných kategorií (o rozhlasové adaptace) nám půjde dnes především. Shakespearovy hry byly vděčným cílem rozhlasových dramaturgů a úpravců od samého počátku existence rozhlasu. Hry či pouze vybrané úryvky z Shakespearových dramat zařazoval do programu pražského Radiojournalu systematicky už Miloš Kareš, který byl šéfem slovesného odboru od roku 1927.
Brněnské studio ve stejné době pořádalo osvětově pojaté shakespearovské večery, v nichž byl výklad a rozbor určité postavy spojen s ukázkou z dramatu v podání herců Národního divadla v Brně a s hudebními charakteristikami těchto postav ve skladbách Smetany, Verdiho, Berlioze, Dvořáka, Fibicha a dalších skladatelů. Pořady připravoval dramaturg Národního divadla a spolupracovník brněnského studia, mladý básník Lev Blatný.
V uvedených příkladech šlo přirozeně o aktivity, které ještě nebyly zachyceny v podobě zvukového záznamu, vysílaly se „naživo“.
Nejstarší nahrávkou zachycující Shakespearovo dílo, nahrávkou uloženou v archivu ČRo, jsou vybrané monology z Hamleta, které v roce 1929 natočil (tehdy na gramofonové desky) herec Eduard Kohout. Monolog Být či nebýt v jeho neopakovatelném podání si můžete poslechnout ze záznamu na této stránce.Okamžiky z natáčení některých Shakespearových her ve studiích Československého rozhlasu dokumentujeme fotografiemi. K tomu jen poznámku: v rozhlasovém archivu jsou uloženy nahrávky všech nejznámějších a také nejdůležitějších her W. Shakespeara. Nejstarší existující nahrávkou je adaptace Othella z roku 1950 (režie M. Jareš, v hlavní roli Zd. Štěpánek); nejnovější pak úprava Coriolana v režie H. Kofránkové, která měla premiéru letos v lednu.
Samostatnou zmínku chci věnovat sonetům. Unikátní rozhlasovou nahrávkou je cyklus všech Shakespearových sonetů – s výkladem překladatele Martina Hilského, se zněním básní v originále a konečně s recitací českého překladu v podání Pavla Soukupa -, který natočila pro Český rozhlas Vltava v roce 2002 režisérka Markéta Jahodová.
Uvádíme zde v ukázce výklad Martina Hilského ke slavnému sonetu č. 66. Sonet samotný pak recituje Pavel Soukup.
Z mnohostranného a mnohovrstevnatého díla Williama Shakespeara bylo zde možno připomenout jen zlomek. I ten však, jsem si jist, potvrzuje, že dílo velkého dramatika je nadčasové a nesmrtelné.