Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Karel Čapek. Utopická komedie. Rozhlasová úprava Vladimír Procházka. Hudební improvizace na bicí Zdeněk Musil. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Emilia Marty (Jiřina Švorcová), Jaroslav Prus (Karel Höger), Janek, jeho syn (Viktor Preiss), Albert Gregor (Jiří Klem), Hauk-Sendorf (Eduard Kohout), advokát dr. Kolenatý (Miloš Nedbal), Solicitátor Vítek (Martin Růžek), Kristina, jeho dcera (Gabriela Vránová), komorná (Drahomíra Fialková), lékař (Oldřich Janovský), poklízečka (Jaroslava Drmlová).

Natočeno 22. 9. – 29. 10. 1975 (studio 6, 109 min), na LP vydáno v roce 1987. Reedice Jazzmusic v roce 2012 (2 CD).

Rozhlasová repríza 1. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Současná hra; 1. 11. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: Tůma, Martin: Čapkova filozofická groteska. In Scéna 3-4/1977, s. 2 (recenze divadelní inscenace).

Pozn.: Slavná divadelní hra s tématem dlouhověkosti Věc Makropulos byla poprvé uvedena na jevišti vinohradského Městského divadla v roce 1922. Žánrovým určením je to komedie o třech dějstvích s přeměnou, byť v konečném vyznění komedií velmi hořkou. Audioverze z původní předlohy téměř věrně, je však obohacen o zvukové prostředky typicky rozhlasové. V inscenaci je jasně čitelná pointa: „Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemocí ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus; ale říci, že tento dnešní život plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je – co vlastně? Pesimismus? Myslím, že ne.“ (anotace)

Lit.: Semelková, Jana: Čapkova Věc Makropulos – jedinečná rozhlasová nahrávka z roku 1975 na CD. In web TopVip, 24. 7. 2012 (článek). – Cit.: Karel Čapek napsal Věc Makropulos v roce 1922 – utopickou komedii o třech dějstvích s proměnou dopisoval v červenci při svém prázdninovém pobytu v Tatranské Lomnici. Premiéra se odbyla v listopadu téhož roku v Městském divadle na Královských Vinohradech. Téma nesmrtelnosti a práva na umělé prodlužování života chtěl Čapek zprvu zpracovat jako román. Nakonec zvolil formu divadelní hry. Hry, která je uváděna v divadlech dodnes, hry, která se stala předlohou pro operu Leoše Janáčka, hry, která dostala i podobu rozhlasového zpracování.

Věc Makropulos natočil pro rozhlas v roce 1975 režisér Jiří Horčička. Hlavní roli Emilii Marty svěřil Jiřině Švorcové, která se jí zhostila naprosto jedinečným způsobem. Skvěle jí sekundovali i další aktéři – hvězdy českého divadla sedmdesátých let: Karel Höger (Jaroslav Prus), Viktor Preiss (jeho syn Janek), Jiří Klem (Albert Gregor), Eduard Kohout (Hauk-Šendorf), Miloš Nedbal (advokát dr. Kolenatý), Martin Růžek (solicitátor Vítek), Gabriela Vránová (jeho dcera)… Pan režisér měl v obsazení dramatu opravdu šťastnou ruku. Rozhlasové úpravy se ujal Vladimír Procházka.
Známá divadelní hra, která zpracovává problém nesmrtelnosti, jejímž hledáním byli, jsou a asi i budou posedlí lidé odnepaměti, dodnes nám má co říci. Tímto tématem se zabývá nejeden dramatik či spisovatel. Karel Čapek se na rozdíl od mnohých domníval – a asi měl pravdu – že ani zásadním prodloužením délky života se lidstvo nemůže zásadně změnit. Že tento krok je šťastnějším neudělá. Tuto jeho myšlenku v sobě nese zpěvačka Emilia Marty, která žije už několik století a nudí se. Má pocit, že už všechno zažila, že ji nic nemůže překvapit. Nedokáže se radovat a je zkázou pro lidi, kteří ji obklopují. Neváhá mařit lidské životy, neváhá ničit své blízké. Je unavená životem, ale přesto se bojí smrti…

K samotné nahrávce není moc co dodávat (v podobě dvojelpíčka jí vydal v sedmdesátých letech Supraphon s fotografií Jiřiny Švorcové jako Emilie Marty na titulu). Jedinečné herecké výkony pod taktovkou výtečného režiséra vytvořily rozhlasovou hru, jež patří k zlatému fondu rozhlasu. Jde o naprosto klasické zpracování, vlastně ničím nepřekvapuje, vše je na svém místě, vše je takové, jak má být. Protože nemusím některá moderní zpracování dramatických děl, tento klasický přístup mi vyhovuje a líbí se mi. Mohu ho vřele doporučit. Ptáte se, zda nechybí pódium – naprosto ne. Stačí, když přivřete oči a všichni se najednou objeví ve vaší blízkosti. Máte pocit, že jste součástí děje, že hrajete s nimi.

Lit.: Kamberský, Jakub: Věc Makropulos aneb koncert slova a hlasů. In Panáček v říši mluveného slova, 9. 8. 2012 (recenze).

Lit.: Čípek, Martin: {Věc Makropulos}. In Facebook, 3. 4. 2020 (status). – Cit.: „Konec nesmrtelnosti“, hlesne vyčerpaně v samém závěru hry Elina Makropulos. Čapkova filozofická úvaha, pohrávající si s myšlenkou nesmrtelnosti a jejího (zne)užití pro lidstvo, se v rozhlasové inscenaci pod vedením Jiřího Horčičky proměňuje ve strhující extatickou symfonii hlasů, zvuků, vzrušivých momentů a jemných disonancí, znervózňujících napjatého posluchače. Obsazení Jiřiny Švorcové do hlavní role bylo sice v mnohém překvapující, ovšem jen zdánlivě – Švorcová měla všechny předpoklady pro to stát se démonickou, chladnou i spalující bytostí, zcela v intencích Čapkova textu, byl-li po ruce nesmlouvavý a tvrdý režisér typu Jiřího Horčičky, který z ní doslova vydoloval soustředěný a maximálně přesvědčivý výkon. A ano, samozřejmě, je tu i skvostný Höger jako silácký Prus, Nedbal, neodolatelný Kohout, pro kterého to byla jedna z posledních (ne-li vůbec poslední) příležitostí před rozhlasovým mikrofonem, rozkošný Růžek, mladinký Preiss… Zdá se to vlastně až neuvěřitelné, že tehdy, v dobách nejtužší normalizace, vzniklo tak působivé dílo, jasně se odkazující k Čapkovu humánnímu postoji vůči lidstvu.