7. 9. 2005
Ludvík Aškenazy (1921-1986)
6. 9. 2005
Marianniny rozmary (2002)
Alfred de Musset. Hra o nenaplněné lásce. Přeložil Karel Kraus. Rozhlasová úprava a dramaturgie Hynek Pekárek. Scénická hudba Petr Mandel. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: Marianna (Věra Hučínová), Klaudio, její manžel (Jiří Hálek), Coelio (David Novotný), Oktáv (Vladimír Dlouhý), Ciuta (Miriam Kantorková), Tibia, komorník Klaudiův (Jaroslav Kepka), vrah (Jiří Čapka) a vypravěč (Petr Vacek).
Natočeno v roce 2002 (60 min.). Repríza 7. 12. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 5. 7. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 5. 10. 2024 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).
Lit.: Velíšek, Martin: Alfred de Musset: Marianniny rozmary. In web ČRo 3 Vltava, 7. prosinec 2019 (článek). – Cit.: (…) Alfred de Musset posouvá stařičký námět o žárlivém manželovi, mladé ženušce a jejím milenci překvapivým směrem. (…) Především ji nekončí komediálním happyendem. Autor také proměňuje postavu milence, zde je z něj nesmělý mladík, který o pomoc požádá svého mnohem zkušenějšího a zdatnějšího přítele. Jeho pomoc se stane pro všechny osudná.
Francouzský básník a spisovatel, jedna z největších osobností období literárního romantismu Alfred de Musset napsal hru Marianinny rozmary v období svého největšího rozmachu a zároveň dílo odráží jeho složitý milostný vztah k George Sandové. Vedle romantické vypjatosti je i zde přítomná Mussetova příznačná ironie. Musset otiskl hru Marianniny rozmary v literárním časopise Revue des deux Mondes v roce 1833, uvedena byla poprvé v Comédie-Française 14. června 1851. (…)
Faidra (1962)
Jean Racine. Vrcholné dílo francouzského klasika. Přeložil Gustav Francl. Rozhlasová úprava a dramaturgie Jaroslava Strejčková. Scénická hudba Jiří Berkovec. Hraje Pražský komorní orchestr. Režie Miloslav Jareš.
Osoby a obsazení: Théseus, syn Aigeův, král athénský (Vladimír Šmeral), Faidra, manželka Théseova (Marie Glázrová), Hippolytos, syn Théseův a Antiopy, královny Amazonek (Luděk Munzar), Aricie, princezna z královské krve aténské (Viola Zinková), Oinona, chůva a důvěrnice Faidřina (Julie Charvátová), Theramenos, vychovatel Hippolytův (Otomar Korbelář), Ismena, důvěrnice Ariciina (Irena Kačírková), Panopa, žena z družiny Faidřiny (Jaroslava Drmlová).
Natočeno v roce 1962. Premiéra 16. 9. 1962 (Praha – RPD, 20:00 h.; 101 min.) v cyklu Nedělní večery. Repríza 17. 9. 2005 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 9. 7. 2011 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště ke 100. výročí narození herečky Marie Glázrové.
Pozn.: Režisér Miloslav Jareš využil atmosféry a zvukového ozvláštnění prostoru historických chrámů v Kutné Hoře.
Knoflíková válka (1993)
Louis Pergaud. Hra pro mládež na motivy stejnojmenného románu. Dramatizace Pavel Soukup. Hudba Petr Mandel. Dramaturgie Ivan Hubač. Zvukové efekty Petr Šplíchal. Záznam a střih Anna Suchánková. Zvuk Tomáš Gsöllhofer. Asistentka režie Eva Žižková. Režie Karel Weinlich.
Osoby a obsazení: Janek (Martin Sobotka), Souška (Vít Ondračka), Cinkal (Jakub Zdeněk), Bouřka (Matěj Hádek), Buřinka (Tomáš Staněk), Boubela (Martin Pavlík), Hejl (Petr Hotmar), Pajda (Jiří Luhan), Prcek (Pavel Chalupa), Třasořitka (Michal Alexandridis), Marie (Simona Osladilová), Bishop jr. (Jan Dolanský), učitel Simon (Pavel Soukup), otec (Ladislav Mrkvička), Jaromír Meduna, Alois Švehlík, Václav Kotva, Pavel Pípal, Antonín Hardt, Karel Richter, Hana Brothánková, Lada Sukupová, Marek Kratochvíl a Tomáš Klima.
Natočeno v Českém rozhlase v roce v roce 1993 (53 min.). Repríza 30. 9. 2017 (ČRo Rádio Junior); 7. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 3. 10. 2020 (ČRo Rádio Junior, 10:00 h.; 14:00 h.); 30. 1. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.
Pozn.: Příběh o nesmiřitelné válce Loverňáků a Velraňáků, dvou klukovských part ze sousedních vesnic, které se zarputile nenávidí a bojují proti sobě všemi možnými způsoby. V každé z bitev získává vítězná strana válečné trofeje – knoflíky, kšandy nebo pásky zajatých bojovníků. Pro zajatce je to velice ponižující záležitost – po velkém výprasku od nepřítele se domů vracejí otrhaní, doma je pak čeká další, tentokrát rodičovský, výprask.
Čtyři ženy Alexandra Makedonského (1991, 2026)
Lenka Procházková. Komediální apokryf o tom, že povaha diktátorů (a bohužel i žen) se v historii nemění. Stereoscénář Ivan Chrz a Ladislav Reich. Hudba Petr Mandel. Hudební spolupráce Petr Šplíchal, Jiří Binek. Natáčecí technik Markéta Košťáková. Zvukový mistr
Ladislav Reich. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Ivan Chrz.
Osoby a obsazení: Alexandr Makedonský (Oldřich Vízner), Olympia, jeho matka (Květa Fialová), Aristoteles (Ilja Racek), Kleitos, pobočník Alexandra (Václav Knop), Néfastión, pobočník Alexandra (Ivan Gübel), Parmenión, generál (Antonín Molčík), zpravodaj (Josef Somr), Dareios, velekrál Persie (Vladimír Brabec), babička, jeho matka (Stella Zázvorková), Stateira, jeho žena (Jana Štěpánková), Roxana, jeho dcera (Dana Batulková), Dafné, jeho dcera (Sylva Sequensová), 1.pobočník (Jiří Plachý), 2.pobočník (Václav Sloup), kněz (Josef Patočka), hlas-průvodce dějem (Karel Pospíšil), voják (Miroslav Babuský), páže (David Schneider), strážný (Vladimír Pospíšil), sázkař (Bohumil Klepl) a otrokyně (Monika Žáková).
Natočeno v roce 1991 (67 min). Repríza 15. 9. 2005 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Hra pro tento večer; 10. 4. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 10. 4. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 5. 12. 2023 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 24. 1. 2026 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.
Vydala Radiotéka, březen 2026 (MP3, CR.ES.2026.77). Ukázka k poslechu zde.
Lit.: Pekárek, Hynek: Čtyři ženy Alexandra Makedonského. In Rozhlas 53/1991 (30. 12. 1991), s. 4 (článek). – Cit.: »Vešel jsem do kavárny Belveder a Růžová dáma, ve skutečnosti černá Procházková, už tam seděla. Trčela nad stolem tence a křehce, v černé halence, s vlasy těsně utaženými a s napjatým hubeným obličejem nějaké šelmice.« Tak popisuje setkání s Lenkou Procházkovou v listopadu 1979 Ludvík Vaculík. Neodolal jsem, abych si tenhle pár Vaculíkových vět nevypůjčil, protože o Lence Procházkové řeknou rozhodně něco navíc než obligátní fotografie. Dosud však ve většině knihoven chybí výtisk »torontského« slovníku českých spisovatelů, a tak nebude na škodu uvést i základní biografické údaje autorky, s jejíž tvorbou se dnes můžete setkat nejen na pultech knihkupectví, ale i v televizi a v rozhlase.
Lenka Procházková se narodila v roce 1951 v Olomouci. Její otec Jan Procházka patřil v šedesátých letech k našim nejlepším spisovatelům a filmovým scenáristům. Po roce 1968 se stal terčem kritiky a nenávisti normalizátorů. Lenka sice vystudovala filozofickou fakultu, ale po dvou letech mateřské dovolené se marně pokouší získat práci v novinách a v divadle jméno jejího otce kádrováci samozřejmě znají — takže nakonec přijímá místo uklizečky. Sama o téhle době vypovídá: »Připadalo mi to výhodné časově, v té době jsem totiž už psala .. No, a už mi to zůstalo, totiž to psaní. To uklízení vlastně taky.«
Jako signatářka Charty 77 publikovala Procházková v samizdatové edici Petlice a v zahraničí. V Petlici debutovala knížkou tří povídek v roce 1981. V témže roce v Petlici »vychází« její román Růžová dáma, který později vyšel u Škvoreckých v Torontu, byl přeložen do němčiny a švédštiny a získal autorce Cenu Egona Hostovského za rok 1983. Následovaly další knížky. 1981 soubor povídek Přijeď ochutnat (Petlice), román Oční kapky (Petlice 1982), sbírka povídek Hlídač holubů (Petlice 1984, Index 1987), dokumentární próza Jan Palach (spoluautor Jiří Lederer, Petlice 1988) a román Smolná kniha (Petlice 1989, Sixty-Eight Publishers 1990). Po listopadu ve v knihkupectvích objevuje Růžová dáma a Přijeď ochutnat a na řadé jsou i další knížky, které hodlá vydat brněnské nakladatelství Atlantis.
Vedle své prozaické a publicistické tvorby se Lenka Procházková zajímá i o film, televizi a rozhlas. Mnozi budou mít ještě v paměti jeji televizní dramatickou miniaturu Baba hladová, uvedenou v lednu 1991. Na rozhlasových vlnách se s autorkou nesetkáváme sice poprvé, ale premiéra jeji rozhlasové hry Čtyři ženy Alexandra Makedonského bude zároveň i jejím debutem v oblasti rozhlasové dramatické tvorby. Psala ji ještě v době, kdy na uvedení v rozhlase nemohla ani pomyslet, takže jeji premiéra je vlastně i jakousi opožděnou premiérou komedie, která s lehkou ironii vypovídá o tom, že povaha diktátorů (bohužel) a povaha žen (naštěstí) se od dob Alexandra Makedonského příliš nezměnila.
Zlatý chrobák (1958, 2023)
Edgar Allan Poe. Dobrodružný příběh. Dramatizace Richard Hanzlík. Úprava a průvodní verše Jan Skácel. Zvukový mistr Jaromír Pěnčík. Technická spolupráce Olga Boriová, Dagmar Kalendová. Natáčecí technik Taťána Frgalová. Režie Vladimír Vozák.
Osoby a obsazení: recitátor (Rudolf Krátký), Edgar Allan Poe (Otakar Dadák), Wolf (Vilém Blažek), Jupiter (Karel Kabíček) a Wiliam Legrand (Rudolf Jurda).
Nastudovalo Brno v roce 1958. Repríza 24. 9. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.; 52 min.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Vydala Radiotéka, prosinec 2023 (MP3, CR.ES.2023.301). Ukázka k poslechu zde.
Lit.: Velíšek, Martin: Edgar Allan Poe: Zlatý chrobák. Dobrodružný příběh z pera klasika americké literatury. In web ČRo 3 Vltava, 24. září 2023 (článek). – Cit.: K napsání slavné povídky Zlatý chrobák (překládáno též jako Zlatý skarabeus) vedla Edgara Allana Poa jeho záliba v šifrách, hmyzu, tajuplných příbězích a tíživá finanční situace. Vznikla jedna z prvních světových detektivních povídek o hledání tajemného pokladu, ale také o posedlosti a chamtivosti. (…)
Příběhů s detektivní zápletkou napsal Poe několik sbírek, slávu už za jeho života mu například vedle hororové povídky Jáma a kyvadlo přinesl právě Zlatý chrobák. Prózu ale Poe psal především kvůli obživě, své nejbytostnější ambice viděl v básních.
Díky mnoha z nich, ale především díky mistrovskému Havranovi, skutečně vstoupil do dějin poezie. Zažil i krátké období popularity a společenské prestiže po té, co báseň otiskl časopis Evening Mirror v lednu roku 1845. Brzy se však kvůli alkoholu, drogám a dluhům z hazardu dostal na společenské dno.
Těžko říct, co ho nakonec nejvíc proslavilo, zda hororové a detektivní prózy, básně nebo rozháraný způsob života završený tragickou smrtí v roce 1849. Jeho vliv na pozdější literaturu (ale i třeba film či komiks) je zcela zásadní a čtenáři celého světa se k jeho dílu neustále vrací.
Řidičův útěk (2005)
Alfred Andersch. Hra o jedné automobilové nehodě. Přeložil Miroslav Stuchl. Scénická hudba Jiří Šupka-Svěrák. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: vypravěč (Pavel Soukup), pumpař (Alois Švehlík), manažer (Viktor Preiss), dívka (Dana Černá), Heiss (Oldřich Vlach), Mary Lou (Valérie Zawadská), Steffen (Miroslav Táborský), Jimmy Wong (Ivan Trojan) a policista (Jaroslav Horák) a další.
Natočeno v roce 2005 (67 min). Premiéra 13. 9. 2005 (Vltava 21:30 – 22:45 h.). Repríza 9. 3. 2010.
Původní rakouská verze a rakouská verze z roku 1995
Z internetových stránek ČRo:
Produkční centrum Českého rozhlasu uspořádalo ve středu 27. dubna veřejnou předpremiéru rozhlasové hry Alfreda Andersche „Řidičův útěk“, kterou pro rozhlasové vysílání natočila režisérka Hana Kofránková. V rozhlasovém éteru uslyší posluchači tuto hru v letních měsících letošního roku.
„Text rozhlasové hry Alfreda Andersche „Řidičův útěk“ nese v sobě stopy doby svého vzniku (r. 1957) – nedávná blízkost 2. světové války, situace Američanů v Německu, sociální aspekty, jistá nevraživost autora ke světu „bohatých“ atd. Na druhé straně autor vytvořil dramatický tvar, který ještě dnes působí značně experimentálně – rezignoval na tzv. „normální příběh“ a přináší prolnutí tří osudů v jednom okamžiku jako lineární posloupnost tří vnitřních monologů, jen kmitavě, v reminiscencích se dotýkajících reálného světa. Celý triptych je provázen stylizovaným chórem, málo účastným na příběhu samém, a chladným, úsporným, vypravěčem. První německá realizace (r. 1959) se vyznačovala úpornou plochostí, ba jakousi „inertností“ provedení, režie dokonce rezignovala na autorovo doporučení použít bicí nástroje uvnitř jednotlivých monologů. Naše provedení je zvukově barevnější, herecké výkony jsou vedeny až do psychologizující drobnokresby, v použitých zvucích a rytmizujících hudebních akcentech se střetávají zcela konkrétní prvky se stylizovanou abstrakcí. Vzniklý tvar je nejspíše připomínkou experimentujících snah let šedesátých, snad by mohl být inspirací i pro rozhlasovou tvorbu současnou“, říká o hře „Řidičův útěk“ režisérka Hana Kofránková.
Oldřiška (1993, 2014)
František Nepil. Rozhlasový apokryf z české historie, kdy o svůj vliv soupeřily mocné rody Přemyslovců, Slavníkovců a Vršovců. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Josef Henke.
Osoby a obsazení: biskup Vojtěch (Eduard Cupák), Boleslav II., kníže český (Boris Rösner), Radla, vychovatel na Libici (Jiří Adamíra), Soběbor Slavník, kníže na Libici (Miloš Hlavica), Spytimír Slavník, Soběborův brat (Jiří Havel), vladyka Odolen, starosta rodu Vršovců (Ota Sklenčka), Oldřiška, jeho žena (Ilona Svobodová), Ratibor, vladyka rodu Vršovců (Jiří Klem), Pochop, vladyka rodu Vršovců (Antonín Molčík), Sedltata, vladyka rodu Vršovců (Petr Haničinec), Tůma, slouha u Vršovců (Josef Kemr). Dále účinkují Martina Hudečková, Lukáš Hlavica, Miroslav Doležal, Jan Novotný, Drahomíra Fialková, Rudolf Kvíz a Vladimír Fišer.
Natočeno v roce 1993. Premiéra 13. 2. 1994 (Praha, 20.00 – 21.10 h.) v cyklu Nedělní divadelní večery. Repríza 11. 9. 2005 (ČRo 2 Praha, 20:05 h.); 6. 5. 2012 (ČRo 2 Praha, 20:03 h.); 31. 3. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 71 min.); 12. 2. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama k výročí úmrtí F. Nepila; 18. 4. 2025 (ČRo 2 Praha, 15:04 h.) na Velký Pátek; 6. 9. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama ke 30. výročí úmrtí Františka Nepila.
Vydala Radiotéka v roce 2014 (MP3).
Pozn.: Apokryf z doby vlády knížete Boleslava II, času chaosu a bratrovražedné zášti, kdy zemi opouští i biskup Vojtěch. Vážnější zamyšlení autora jindy úsměvných příběhů s hvězdným hereckým obsazením. Pod jménem Františka Nepila jsou čtenáři a rozhlasoví posluchači zvyklí nacházet úsměvné a laskavé příběhy.
Nepilův příběh s názvem Oldřiška nás vrátí do druhé poloviny 10. století, kdy českou zemi ovládl bratrovražedný boj mezi Přemyslovci a ostatními rody. Apokryf z časů, kdy naši zemi ovládal chaos a vražedný zápas jednotlivých rodů o moc, přináší více zamyšlení, nežli veselosti. Pro mnohé bude hra z Nepilova pera překvapením, na každý pád se ale stane mimořádným zážitkem. (anotace)
Lit.: anonym: František Nepil: Oldřiška – 6. května. In web ČRo 2 Praha, květen 2012 (článek). – Cit.: Pod jménem Františka Nepila jsou čtenáři a rozhlasoví posluchači zvyklí nacházet úsměvné a laskavé příběhy. V podání tohoto skvělého vypravěče dokázaly (a stále ještě dokážou) přinášet lidem dobré rozpoložení, přívětivou náladu a vědomí, že dobro nemusí v lidských půtkách vždy prohrávat. Na Dvojce Českého rozhlasu se přesvědčíme, že František Nepil dovedl zpracovat a brilantně vyložit i zcela vážné téma.
Příběh s názvem Oldřiška nás vrátí do druhé poloviny 10. století, kdy českou zemi ovládl bratrovražedný boj mezi Přemyslovci a ostatními rody. Boleslavova říše se rozpadla a země byla na pokraji naprostého rozvratu. Je to čas, kdy biskup Vojtěch opouští Čechy a míří za Svatým otcem do Říma. Knížata na Libici, kteří cítí od Přemyslovců smrtelné ohrožení, to komentují slovy: Jen ať Vojtěch jde! Ať Svatý otec i mladý král pochopí, že na pražském stolci sedí kníže, kterému ze země utíká i biskup!
Apokryf z časů, kdy naši zemi ovládal chaos a vražedný zápas jednotlivých rodů o moc, přináší více zamyšlení, nežli veselosti. Pro mnohé bude hra z Nepilova pera překvapením, na každý pád se stane mimořádným posluchačským zážitkem.
V úloze biskupa Vojtěcha uslyšíme Eduarda Cupáka, jehož hereckému umění budou zasvěceny první dva květnové nedělní večery.
Lit.: anonym: František Nepil: Oldřiška. In web ČRo 3 Vltava, březen 2016 (článek). – Cit.: Apokryf z doby vlády knížete Boleslava II, času chaosu a bratrovražedné zášti. Vážnější zamyšlení autora jindy úsměvných příběhů s hvězdným hereckým obsazením. V rolích biskupa Vojtěcha a knížete Boleslava září Eduard Cupák a Boris Rösner.
Dramatický apokryf vrátí posluchače do české historie druhé poloviny 10. století, kdy o svůj vliv soupeřily mocné rody Přemyslovců, Slavníkovců a Vršovců.
Boleslavova říše se rozpadla a země byla na pokraji naprostého rozvratu. Je to čas, kdy biskup Vojtěch opouští Čechy a míří za Svatým otcem do Říma. Knížata na Libici, kteří cítí od Přemyslovců smrtelné ohrožení, to komentují slovy: Jen ať Vojtěch jde! Ať Svatý otec i mladý král pochopí, že na pražském stolci sedí kníže, kterému ze země utíká i biskup!
Probíhající zápas o mocenskou nadvládu a boj církve, reprezentované biskupem Vojtěchem, o vyproštění z područí světské moci rozvíjí také příběh Oldřišky, ženy starosty z rodu Vršovců.
Jackson aneb Šoubyznys a umírání v písních a tancích národa českého (2005)
Jan Vedral. Hra o nelehkém osudu zpěváka lehké múzy. Hudba Tomáš Pergl. Hudební a zvuková koláž Tomáš Pergl. Asistentka mistra zvuku Jitka Kundrumová. Mistr zvuku Miloš Kot. Dramaturg Hynek Pekárek. Produkce Jana Knapová. Režie Ivan Holeček.
Osoby a obsazení: on (Jiří Lábus), první (Alois Švehlík), druhý (Stano Dančiak), primář (Tomáš Töpfer), Alexandra (Nataša Gáčová), muž z okraje (Jaroslav Achab Haidler), Brokl (Karel Pospíšil), kapelník (Zdeněk Mahdal), textař (Jiří Schwarz), Jitřenka (Alexandra Tomanová), Pěvica (Marta Vítů), socioložka (Jana Synková), Vařilová (Dana Syslová) a mistrová (Bohumila Dolejšová).
Natočeno v roce 2005. Premiéra 10. 9. 2005 (Vltava, 14:00 – 15:30 h.; 89 min).
Text in: Vedral, Jan: Nezáměrná tetralogie plus jedna nechtěná hra navíc. Brno: Větrné Mlýny, 2006.
Slovo autora k rozhlasové hře Jackson
Někdy v druhé polovině 80. let jsem na rozhlasové soutěži jako tehdy dramaturg redakce rozhlasovým her oslovil textaře a rozhlasové autora Ivo Fischera, zda by nechtěl napsat rozhlasovou hru, která by mapovala proměny společnosti na vývoji tzv. populární písně. Věděl jsem, že Fischer ví, umí a že ho zajímá můj nápad, aby hlavní postavu ztvárnila vynikající Laďka Kozderková.
Ivo Fischer a Laďka Kozderková nás opustili dřív, než se podařilo s námětem kamkoli pohnout. Zůstal skryt „ve skladišti mé hlavy“.
Od poloviny 80. let jsem začal psát rozhlasové hry „ze současnosti“, ve kterých stále větší funkci hrálo znásilnění lidské mysli propagandou, reklamou, médii, zábavou, ono oblbování ducha, na kterém dnešní společnost vytváří u lidí masivní návyk, aby jimi mohla manipulovat. Tak vznikly hry Delfy (1988), Ve skladišti mé hlavy, (1992) a Dabér (1998). Jackson, čili showbyznys a umírání v písních a tancích národa českého v této linii pokračuje.
Hru jsem napsal v roce 2003, v roce 2004 jsme ji s rozhlasovým režisérem zkušebně uvedli v projektu Rozhlas na scéně v Činoherním studiu Ústí nad Labem. Po zkušenosti divadelní „rozhlasové“ inscenace (herci seděli u mikrofonů a počínali si jako ve studiu) jsem hru ještě jednou upravil – a jsem rád, že po delším přemýšlení ji Redakce rozhlasových her a dokumentu přijala a nechala realizovat a že v ní někteří ústečtí herci také i zde hrají.
Jackson asi ještě není mým posledním slovem ve zkoumání toho, jak Kunderou definovaná imagologie funguje v naší sličné postkomunistické společnosti. Stále se bojíme svých monster a nezbývá, než psát dál s nadějí, že humor není jen prostředkem laskavého ohlupování, ale účinné léčby strachu a bolesti. Čemu se dokážeme zasmát, to bolí méně a toho se už nemusíme bát.
Dokud nám monstra dovolí pracovat…
Jan Vedral
Pozn.: Autor hry „Jackson“ Jan Vedral získal Zvláštní uznání Prix Bohemia Radio 2006 za původní český dramatický rozhlasový text.
Hra byla uvedena na Prix Italia v roce 2005.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Jackson aneb Gottovy tanečky. In web Panáček v říši mluveného slova, 12. 9. 2005 (recenze).
Lit.: Someš, Jaroslav: Zamyšlení nad rozhlasem – Uměli jsme to líp. In Týdeník Rozhlas 42/2005 (10.10.2005) (recenze). – Cit.: Prakticky po celých padesát let, ať už byla u moci totalita importovaná z Berlína nebo z Moskvy, fungovala ta schopnost naprosto spolehlivě. Ovládali ji všichni lidé dobré vůle, jak tvůrci, spisovatelé, divadelníci, filmaři atp., tak ti, jimž byla jejich tvorba určena, tedy čtenáři, diváci a posluchači. Šlo o způsob, jak proklouznout sítem zákazů a cenzury, a přitom hovořit o aktuálních problémech. Na pomoc bylo možno vzít jinotaj, příměr, podobenství. Mezi autory a kulturní veřejností jako by existovala tichá domluva, že je zapotřebí číst mezi řádky a hledat za prvním plánem skryté podtexty. Za půlstoletí jsme v této svérázné kryptografii nabyli tak úctyhodného cviku, že jsme dokázali najít palčivé narážky snad i v pohádce o Červené Karkulce. Z hlediska obecných zásad teorie umění je možné proti takové politizaci literatury, divadla, filmu leccos namítnout, ale jestliže je společnost – hamletovsky řečeno – „vymknuta z kloubů“ a panuje v ní nenormální stav, musí i umění plnit nenormální funkci a bojovat, jak může a dovede.
Chválabohu, že doby, kdy se každý tvůrce, pokud se chtěl opravdu upřímně vyjádřit, musel uchýlit ke hře na schovávanou, jsou – věřme, že navěky – za horami. Už víc než patnáct let lze u nás na stránkách knih, na scéně, na filmovém plátně, televizní obrazovce či před rozhlasovým mikrofonem otevřeně říkat, co srdce ráčí. Jinotaje, příměry a podobenství bylo tedy možno odložit jako nepotřebné rekvizity. Ale jako by se při tom úklidu podařilo dnešním autorům odložit i schopnost vyjadřovat se obrazně a obrazivě a jako by dnešní konzumenti ztráceli schopnost vnímat vše, co překračuje triviální popis. Ano, dnes už naštěstí lze o všem hovořit otevřeně, ale otevřenost ještě neznamená jednoduchou přímočarost.
O tom všem bylo možno přemýšlet při poslechu nové rozhlasové hry Jana Vedrala nazvané Jackson, která měla premiéru 10. září v rámci sobotního odpoledního cyklu Rozhlasové jeviště. Už podtitul Hra o nelehkém osudu zpěváka lehké múzy byl ironizující. Vedralův hrdina se z pouhého skladníka vypracoval na hvězdu domácí pop-music a těšil se pak přízni jak davu, tak mocipánů, a to za všech peripetií doby. Dokázal podle potřeby vhodně přizpůsobovat nejen repertoár a občanské postoje, ale dokonce i jméno a tvář. A právě v pořadí už bůhvíkolikátá plastická operace jeho obličeje tvoří rámec několika retrospektiv ze zpěvákova života, s nimiž se prolínají dialogy dvou anonymních partajníků, tahajících za všech okolností za nitky lidských osudů. Samotný nápad odrazit zvraty a kotrmelce našich nedávných dějin na kariéře populárního zpěváka je znamenitý a forma pamfletistické nadsázky, o niž se Vedral snažil, by pro to mohla být přesná. Výsledek však přesto budil určité rozpaky.
Celek působil jako nesourodá koláž. Vlastní příběh byl sice veden v nadsázce, čímž asi nejpřesněji odpovídal pamfletistickému záměru, byl však jen letmo načrtnut, takže si nejsem jist, zda se nepamětníci mohli v jeho chronologii vždy dobře zorientovat. Naopak v rozhovorech obou stranických bossů, z nichž jeden hovořil česky a druhý slovensky, to už dost často „zašustilo papírem“ – postavy považovaly za nutné proklamovat i to, co by bylo možno odehrát v rámci dramatické situace. Literárností však nejvíc trpěly rámcové dialogy primáře a sestry, dlouhé politicko-etické diskuse se tu vedly i nad oddychujícím operovaným pacientem, což působilo nechtěně komicky. Zkušený Tomáš Töpfer si s neživotností vět ještě nějak poradit dokázal, Nataša Gáčová však zůstala jen u snahy o pečlivou výslovnost. Ve hře obecně kontrastovalo s papírovostí mnoha replik povážlivé nadužívání vulgárních výrazů.
Hlavním problémem hry je však právě přímočarost jejího zaměření. Po pár minutách lehce odhadneme, jak se budou osudy Vedralova nehrdinského hrdiny (v hereckém i pěveckém podání Jiřího Lábuse) odvíjet – budovatelské soutěže tvořivosti mládeže, beatlemánie, Pražské jaro, normalizační konjunktura, čtení Anticharty, zpěv na tribuně v listopadu ‘89, dnešní spojení s někdejšími komunistickými „mafiány“. Přesně tak děj také běží. Postrádá jakýkoli překvapivý dramatický zvrat. Nic vás v něm nezaskočí (snad jen výstřel na primáře, naprosto neorganický nápad, který měl dramaturg Hynek Pekárek autorovi spíše rozmluvit). Posluchači není poskytnut žádný prostor k domýšlení, vše je řečeno. A tak lze po zbytek času leda tipovat, na koho ta která situace útočí (jedna z postav dokonce nese pozměněné příjmení známé televizní hlasatelky) a které dobově známé písničky se ještě ve hře ozvou.
Jan Vedral ve své mannovské parafrázi, v Urmefistovi, kdysi dokázal přesně, aktuálně a zároveň metaforicky nastavit zrcadlo každému umělci, kterého totalita nutí rozhodovat se mezi ctí a kariérou. V Jacksonovi byla – byť žánrově odlišnou formou – šance k přesahu podobného morálního problému do současna. Zůstala poněkud nevyužita. Právě po autorovi Urmefista máme právo požadovat víc.
Tajemný příběh pro psa (1998)
Věra Eliášková. Příběh o podivném jednání lidí nahlížený očima jejich nejvěrnějšího přítele – psa. Scénická hudba Michal Rataj. Dramaturg Pavel Minks. Režie Ivan Chrz.
Účinkují Karel Pospíšil, Jana Drbohlavová, Jan Vlasák, Sabina Laurinová, Jaroslava Adamová, Daniela Kolářová, Věra Tichánková, Josef Kubíček, Vladimír Ráž, Zdeněk Dolanský, Milan Stehlík a Rudolf Kubík.
Natočeno v roce 1998. Premiéra 26. 11. 1998 (Praha, 13.00 – 13.50 h.). Repríza 18. 4. 2020 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.