6. 9. 2005
Josef Veselý (1950)
Josef Veselý: Dobrý rozhlas se nedělá u stolu (rozhovor)
Ten nápad se vylíhl v hlavě, v níž se narodilo mnoho dalších rozhlasových pořadů – Domino a Rádio na polštář, které jsem měl rovněž tu radost připravovat, náležely k těm nejpovedenějším. (more…)
2. 9. 2005
Dva na jednoho – Rozhovor s Antonínem Přidalem (2004)
Mirko Očadlík o počátcích rozhlasu (1958)
Natočeno 1958. (more…)
Jarmila Baxová
Hlasatelka.
V zahraničním vysílání pracovala bezmála čtyři desetiletí a posluchače oslovovala ve francouzštině. Dlouhá léta totiž žila v Paříži.
„Moje maminka byla supermodení žena. Ona se dovedla rozvést a utéct do Paříže. Tam se žilo. Potom jsem se vrátila do ČR podruhé na dovolenou a už byly zavřené hranice. Když jsem chtěla odejít, už jsem nemohla. Tak jsem tu zůstala.“
V kolika letech jste do rozhlasu přišla a jaké byly ty začátky?
„Přišla jsem do rozhlasu ve 28 letech. A byla jsem přijatá od pana Toska, který byl velice příjemný a inteligentní. Celá jeho rodina zůstala v koncentráku a on přišel sám. Myslím, že uměl asi 7 řečí, tak to něco znamenalo. Když jsem dělala zkoušku hlasu, já jsem se velice bála. To více, rozhlas byl rozhlas. A on mi povídá, nebojte se, bude s vámi dobrý hlasatel. Skutečně měl asi pravdu, neboť jsem tam zůstala dlouhou dobu, asi 38 roků.“
Kde všude jste v radiu pracovala?
„Ve francouzském oddělení a potom jsem 20 roků pracovala na interprogramu. To bylo ve čtyřech jazycích.“
Kdy se u vás doma poprvé objevilo radio?
„Tehdy jsem bydlela v Paříži. To byla taková velká bedna a okolo jsme všichni seděli. Tehdy jsem skutečně nemyslila, že já budu pracovat v rozhlasu 38 roků, když jsem poprvé viděla tu bednu.“
Jaký žánr máte ráda?
„Mám ráda šikovné reportáže, dobrou hudbu. Folklór, dechovky. Poslouchám dvojí rozhlas. Ráno si dávám francouzský a potom samozřejmě Český rozhlas. Musím říct, že tam jsou výborní hlasatelé.“
Slib opětně zvoleného prezidenta T. G. Masaryka (1934)
Natočeno 24. 5. 1934.
Guth-Jarkovský o prvních novodobých olympijských hrách v Řecku roku 1896 (1936)
Napsal a čte Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. (more…)
Dva národy na jednom území (1935)
Pavel Eisner. Přednáška.
Čte Pavel Eisner.
Natočeno 1935.
Ukázka v pořadu Fonogramy – Křížem krážem češtinou.
Pozn.: Úvodem Pavel Eisner říká, že úkolem „národa většinového“ je drobnou prací den ze dne dotvářet „státní myšlenku československou a myšlenky demokracie.“ Je to nutné proto, že „československá demokracie zahrnuje v sobě občany několika národností. Zvláště významná je pak německá menšina.“ A právě v jejím případě je třeba „denně domýšlet ideu demokratické syntézy.“ Podle Pavla Eisnera se tak skutečně děje „v oblasti politického usilování, což dokazuje víc než přesvědčivě mnohý projev prezidenta Beneše. Zeptáme-li se ale, jak se věci mají v oblasti jevů kulturních, nebude odpověď do té míry uspokojivá.“
„V Čechách a v zemi Moravskoslezské žijí vedle sebe v nerozlučném prolnutí lidé dvou národů, z nichž každý má svou svébytnou kulturu, své duchovní statky. A tyto duchovní statky zůstávají spoluobčanům druhé národnosti téměř šmahem neznámy a utajeny. Je mezi nimi něco jako čínská zeď. Znamenitými staviteli této čínské zdi byli v bývalém Rakousku Němci. Svou povýšeneckou nevšímavostí k duchovnímu životu českému. Je však na příslušnících dnešního národa většinového, aby nebyla napodobena tato neslavná praxe. Tato zhoubná praxe, jež se na rakouském Němectvu trpce vymstila. Ale ať politický protivník, ať spojenec při díle budovatelském, jednoho je potřebí: znát toho druhého, toho druhého ducha, tu druhou duši. A toho druhého ducha, tu druhou duši nelze poznat lépe, než v kulturním dědictví, a zde zas především v hlasech, jimiž promlouvá umění, jimiž promlouvá písemnictví.“
Pavel Eisner dále uvádí, že čeští Němci tvoří „prastarou kulturní ornici, jejíž duchovní plodivost a rodivost je velmi značná,“ a připomíná mnohá jména, která se zapsala do „velké literatury německé„. Zároveň ale zdůrazňuje jejich sounáležitost s českou zemí, což se v písemnictví projevuje „bohatou regionální členitostí„. Je poutáno k rodné hroudě. „Ale, co je to ta rodná hrouda,“ táže se Eisner? A odpovídá, že jde přece o „částici společné vlasti nás všech„.
„Je v Evropě velkou vzácností, aby dva národové dvěma literaturami usilovaly zvěčnit a světlem ráje obdařit jednu jedinou zem…takže obě literatury společně tvoří jednu jedinou mapu lásky, od Horní Plané až do Slezska, od Krušných hor daleko na moravských východ.“
Pozdrav lidem dobré vůle (1937)
Pozdrav Rabindranáthu Thákurovi napsal a interpretuje Karel Čapek. Pozdrav Albertu Einsteinovi napsal a interpretuje František Křižík. Anglicky překládá dr. Otakar Matoušek. Komentuje Josef Cincibus.
Premiéra 24. 12. 1937 (Radiojournal, 23:00 h.). Ke stažení zde. Ukázka Poselství zazněla v pořadu Poslední Vánoce Karla Čapka (2012). Pozdrav Albertu Einsteinovi byl reprízován 4. 11. 2015 v rámci pořadu Rádio Retro – příběh vědy.
Repríza 1. 3. 2017 v rámci pořadu Rádio Retro – Magická moc sedmiček.
Pozn.: Koncem roku 1937, kdy nebezpečí fašismu ve střední Evropě bylo již bezprostřední, došlo v dějinách Radiojournalu k významné události: 24. prosince ve 23 hodin odvysílaly všechny domácí stanice Československého rozhlasu Pozdrav lidem dobré vůle. V něm přednesli svá mírová poselství průkopník elektrotechniky František Křižík (1847-1941), přezdívaný český Edison, a spisovatel Karel Čapek (1890-1938). Devadesátiletý František Křižík se obrátil na Alberta Einsteina a Karel Čapek na Rábindranátha Thákura. Karel Čapek ve svém poselství mimo jiné uvedl: „Mistře Thákure, harmonický hlase Východu, zdravíme Vás z Československa, kde nyní padá sníh, z Evropy, kde je nám teskno, ze západního světa, kde ani ty nejvyspělejší národy si nemohou podat ruce jako rodní bratři. A přece i přes tu dálku zemí a kultur k Vám vztahujeme bratrskou ruku. K Vám, básníku sladké moudrosti, k Vašemu pokojnému Shantiniketanu, k Vaší veliké Indii, k Vaší nesmírné Asii, i té, která je nyní obracena vniveč zbraněmi, jež vynalezl Západ. Ve chvíli, kdy na nejzápadnějším i nejvýchodnějším okraji našeho společného kontinentu duní děla, volá Vás na rozhraní roku slabounký hlas západní demokracie. Ať žije svět, ale budiž to svět rovných a svobodných lidí“.
Oba adresáti si poselství na rozhlasových vlnách vyslechli a odpověděli na něj. Vybíráme z odpovědi Alberta Einsteina: „Tento vánoční pozdrav jest vpravdě zaměřen na všechny, jimž v této době zmatku leží na srdci zachování duchovních hodnot. Ti všichni vědí, že Československo hájí za obtížných podmínek ty politické svobody a lidská práva, bez kterých není možné, aby rozkvetl duchovní život. Naděje a srdečné přání všech přátel pravdy, lidskosti a svobody jsou proto určeny Československé republice v srdci Evropy, která za vedení moudrých a prozíravých mužů dovedla a dovede pracovat pro lepší budoucnost Evropy.“
Pozn. 2: Jediný zvukový záznam Čapkova hlasu.
Lit.: Kepka, Ondřej – Erhart, Michal: Jaký hlas měl Karel Čapek? Poslechněte si jedinou známou nahrávku. In web ČRo 2 Praha, 12. 3. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Karel Čapek se nerad fotografoval a vůbec veřejně vystupoval. A tím pádem nechtěl ani hovořit v rozhlase, před mikrofonem stál jen vzácně. Napsal ale řadu textů, které pak četli profesionální spíkři. Mezi nimi i jeho žena Olga Scheinpflugová.
„Karel Čapek si vážil lidí, kteří něco dovedou. A dělat rozhlas je řemeslo, které on neovládal. Měl pocit, že se má držet svého kopyta a chytré věci psát – a ne je pronášet do rozhlasu,“ říká o slavném spisovateli dramaturg Českého rozhlasu Tomáš Černý.
Čapek ale zároveň intenzivně vnímal agresi hitlerovského Německa – a kvůli tomu překonal sám sebe. V Československém rozhlase na Štědrý den roku 1937 přednesl mírové poselství indickému humanistovi a básníkovi Rabíndranáthu Thákurovi i válkou už tehdy zmítané Asii.
Díky tomu se nám dochoval jediný známý záznam jeho hlasu.
Studio jako bláznova kobka
A není vlastně divu, že se Čapek vyhýbal tomu, aby chodil mluvit do rozhlasu. Zatímco dnes je rozhlasové studio zařízené tak, aby bylo pro hosty přívětivé, kdysi býval rozhlasový ateliér strohá a účelná záležitost.
Novinář, spisovatel a rozhlasový zpravodaj František Gel vzpomínal, jak ve 20. letech přišel na přednášku do rozhlasu. Zde ho zavřeli do malé polstrované kukaně, ve které od malého mluvítka vedl drátek kamsi mezi faldy:
„A nejsem já podobný bláznu sedícímu ve své cele, který si myslí, že až se tady rozsvítí červená žárovička, tak mě někdo někde uslyší?“
Čapek byl jeden z prvních posluchačů
Rozhlas u nás začal vysílat 18. května 1923 a z dokladů víme, že Čapek ho poslouchal téměř od počátku. „Přitahovalo ho, že jde o technickou novinku. O rozhlasu psal také články do Lidových novin, jeho první text na toto téma má název Muž a krystal. Krásně v něm popisuje prožitek toho prvního posluchače, který je k přijímači připoután a nemůže se od něj hnout,“ popisuje Eva Ješutová z archivu Českého rozhlasu.
Nebyla to přitom tak jednoduchá a příjemná věc jako dnes. „V té době neexistoval reproduktor. Byly různé ampliony, což byla taková ta trouba u starých gramofonů na kliku, ale krystalové přijímače měly sluchátka s kovovou membránou. A když jste je chtěli zesílit, museli jste vytvořit ozvučnou desku. A na to je krásná scéna v Postřižinách, jak přikládali sluchátka na obrácené talíře, které se tak stávaly improvizovanými reproduktory,“ vysvětluje Tomáš Černý.
Na rádio mu nesměl sáhnout ani Masaryk
Čapkovo letní sídlo ve Strži hosté navštívit mohli, dokonce zde i sami pobýt bez přítomnosti pana domu. Na rádio ale nesměli ani sáhnout.
„Abyste tehdy měli rádiový přijímač, tak jste museli mít nejen koncesi, ale také povědomost jak ho spustit, udržovat, naladit stanici a vůbec vědět jak funguje. Dnes stačí zmáčknout tlačítko nebo kliknout v mobilní aplikaci. Ale tehdy bylo třeba umět ladit vlny. Vědět, v kterou dobou daná stanice vysílá. Kdy je lepší slyšitelnost a kdy horší. Tohle všechno byla malá věda,“ dodává Černý.
„Rádio na Strži bylo pro Karla Čapka tak důležité, že pro hosty vypracoval instrukce, jak se k němu chovat. Doslova: ‚Rádio se má nechat být tak, jak je.‘ A i kdyby přijel třeba Ferdinand Peroutka nebo Jan Masaryk, platilo by to i pro ně,“ říká Kristina Váňová, ředitelka Památníku Karla Čapka.