Lenka Procházková. Komediální apokryf o tom, že povaha diktátorů (a bohužel i žen) se v historii nemění. Stereoscénář Ivan Chrz a Ladislav Reich. Hudba Petr Mandel. Hudební spolupráce Petr Šplíchal, Jiří Binek. Natáčecí technik Markéta Košťáková. Zvukový mistr
Ladislav Reich. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Ivan Chrz.
Osoby a obsazení: Alexandr Makedonský (Oldřich Vízner), Olympia, jeho matka (Květa Fialová), Aristoteles (Ilja Racek), Kleitos, pobočník Alexandra (Václav Knop), Néfastión, pobočník Alexandra (Ivan Gübel), Parmenión, generál (Antonín Molčík), zpravodaj (Josef Somr), Dareios, velekrál Persie (Vladimír Brabec), babička, jeho matka (Stella Zázvorková), Stateira, jeho žena (Jana Štěpánková), Roxana, jeho dcera (Dana Batulková), Dafné, jeho dcera (Sylva Sequensová), 1.pobočník (Jiří Plachý), 2.pobočník (Václav Sloup), kněz (Josef Patočka), hlas-průvodce dějem (Karel Pospíšil), voják (Miroslav Babuský), páže (David Schneider), strážný (Vladimír Pospíšil), sázkař (Bohumil Klepl) a otrokyně (Monika Žáková).
Natočeno v roce 1991 (67 min). Repríza 15. 9. 2005 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Hra pro tento večer; 10. 4. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 10. 4. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 5. 12. 2023 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 24. 1. 2026 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.
Vydala Radiotéka, březen 2026 (MP3, CR.ES.2026.77). Ukázka k poslechu zde.
Lit.: Pekárek, Hynek: Čtyři ženy Alexandra Makedonského. In Rozhlas 53/1991 (30. 12. 1991), s. 4 (článek). – Cit.: »Vešel jsem do kavárny Belveder a Růžová dáma, ve skutečnosti černá Procházková, už tam seděla. Trčela nad stolem tence a křehce, v černé halence, s vlasy těsně utaženými a s napjatým hubeným obličejem nějaké šelmice.« Tak popisuje setkání s Lenkou Procházkovou v listopadu 1979 Ludvík Vaculík. Neodolal jsem, abych si tenhle pár Vaculíkových vět nevypůjčil, protože o Lence Procházkové řeknou rozhodně něco navíc než obligátní fotografie. Dosud však ve většině knihoven chybí výtisk »torontského« slovníku českých spisovatelů, a tak nebude na škodu uvést i základní biografické údaje autorky, s jejíž tvorbou se dnes můžete setkat nejen na pultech knihkupectví, ale i v televizi a v rozhlase.
Lenka Procházková se narodila v roce 1951 v Olomouci. Její otec Jan Procházka patřil v šedesátých letech k našim nejlepším spisovatelům a filmovým scenáristům. Po roce 1968 se stal terčem kritiky a nenávisti normalizátorů. Lenka sice vystudovala filozofickou fakultu, ale po dvou letech mateřské dovolené se marně pokouší získat práci v novinách a v divadle jméno jejího otce kádrováci samozřejmě znají — takže nakonec přijímá místo uklizečky. Sama o téhle době vypovídá: »Připadalo mi to výhodné časově, v té době jsem totiž už psala .. No, a už mi to zůstalo, totiž to psaní. To uklízení vlastně taky.«
Jako signatářka Charty 77 publikovala Procházková v samizdatové edici Petlice a v zahraničí. V Petlici debutovala knížkou tří povídek v roce 1981. V témže roce v Petlici »vychází« její román Růžová dáma, který později vyšel u Škvoreckých v Torontu, byl přeložen do němčiny a švédštiny a získal autorce Cenu Egona Hostovského za rok 1983. Následovaly další knížky. 1981 soubor povídek Přijeď ochutnat (Petlice), román Oční kapky (Petlice 1982), sbírka povídek Hlídač holubů (Petlice 1984, Index 1987), dokumentární próza Jan Palach (spoluautor Jiří Lederer, Petlice 1988) a román Smolná kniha (Petlice 1989, Sixty-Eight Publishers 1990). Po listopadu ve v knihkupectvích objevuje Růžová dáma a Přijeď ochutnat a na řadé jsou i další knížky, které hodlá vydat brněnské nakladatelství Atlantis.
Vedle své prozaické a publicistické tvorby se Lenka Procházková zajímá i o film, televizi a rozhlas. Mnozi budou mít ještě v paměti jeji televizní dramatickou miniaturu Baba hladová, uvedenou v lednu 1991. Na rozhlasových vlnách se s autorkou nesetkáváme sice poprvé, ale premiéra jeji rozhlasové hry Čtyři ženy Alexandra Makedonského bude zároveň i jejím debutem v oblasti rozhlasové dramatické tvorby. Psala ji ještě v době, kdy na uvedení v rozhlase nemohla ani pomyslet, takže jeji premiéra je vlastně i jakousi opožděnou premiérou komedie, která s lehkou ironii vypovídá o tom, že povaha diktátorů (bohužel) a povaha žen (naštěstí) se od dob Alexandra Makedonského příliš nezměnila.