13. 9. 2005
Aquarius dispersus aneb Zničený vodník (2003)
Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) 1/7 (2001)
Jerome Klapka Jerome. Vybrané epizody ze slavného díla anglického humoristy. Překlad J. Z. Novák. Připravila Jiřina Tejkalová. Režie Markéta Jahodová.
Účinkuje Otakar Brousek II.
Natočeno v roce 2001 (1 díl cca 27 min). Repríza 1. dílu 4. 7. 2020 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 30. 6. 2024 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).
Poznámka : Tato četba na pokračování zde byla vedena jako třídílná. V srpnu 2008 uvedl ČRo Leonardo 7 dílů četby na pokračování se stejnými autory. Data premiér jednotlivých dílů jsou psána dnech 9., 10., 13. – 17. 8. 2001. Pravděpodobně se tedy jedná o totéž nastudování. (doplněno 16. 11. 2008).
Inspektor dešťoměrného ústavu z Pardubic (2003)
Jaroslav Hašek. Humoreska o dešti a vodě v oblasti Lipnice a povodí Želivky a Sázavy. Na okolnosti jejího vzniku v místním hostinci u Invaldů vzpomíná Haškův osobní písař Klimet Štěpánek. Z rozhlasového archivu a z autorovy povídkové tvorby vybral Jiří Vondráček. Režie Ivan Chrz.
Účinkuje Václav Vydra III.
Natočeno v roce 2003. Premiéra 31. 12. 2018 (ČRo 3 Vltava, 17 min) v rámci celodenního cyklu Vodní Silvestr. Repríza 31. 12. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:45 h) v celodenním pořadu Vzpomínkový silvestr 2018.
Deset hodin na lovu (2005)
Jules Verne. Překlad Vítězslav Unzeitig. Připravil Petr Turek. Režie Markéta Jahodová.
Čte Otakar Brousek ml.
Připravil Český rozhlas v roce 2005 (30 min.). Premiéra (?) 20. 3. 2005 (ČRo 3 Vltava, 11:32 h.) v cyklu Klasická povídka. Repríza 4. 2. 2018 (ČRo České Budějovice, 13:05 h) v cyklu Čtení na neděli a v bloku Dobré odpoledne z Českých Budějovic.
Lit.: anonym: Klasická povídka: Jules Verne – Deset hodin na lovu. In web ČRo 3 Vltava, 20. březen 2005 (článek). – Cit.: Jules Verne v tomto pro něho poněkud netypickém, ale o to zajímavějším textu vypráví s humorem svůj vlastní zážitek z lovu, jehož se zúčastnil roku 1859. Spisovatel tuto povídku četl po létech veřejně na zasedání Akademie věd, krásné literatury a umění ve městě Amiens v prosinci 1881. První knižní vydání je z roku 1882, kdy povídka vyšla spolu s románem Zelený paprsek. V režii Markéty Jahodové účinkuje Otakar Brousek ml. Uvedením této povídky si připomeneme sté výročí úmrtí slavného spisovatele: Jules Verne zemřel 24. března 1905.
Jules Verne v tomto pro něho poněkud netypickém, ale o to zajímavějším textu vypráví s humorem svůj vlastní zážitek z lovu. V srpnu roku 1859 jej pozval jeho přítel Brétignot na venkově na lov. Spisovatel tuto povídku četl po létech veřejně na zasedání Akademie věd, krásné literatury a umění ve městě Amiens 18. prosince 1881. Povídka pak vyšla v prosinci 1881 v časopise Journal d“Amiens. První knižní vydání povídky je z roku 1882, kdy vyšla spolu s románem Zelený paprsek v Hetzelově nakladatelství. První české vydání pochází z roku 1907 (překlad Vítězslav Unzeitig, nakl. B. Kočí), povídka vyšla rovněž spolu se Zeleným paprskem.
Jules Verne v závěru povídky uvádí, že už nikdy nebude vyprávět vlastní lovecké příhody. Svůj slib splnil – až do své smrti v r. 1905 nenapsal žádný text, v němž by se vrátil k nějakému svému loveckému zážitku.
Ledová sfinga 1/10 (2002)
Jules Verne. Z anonymního překladu vybral a upravil Dimitrij Dudík. Hudební improvizace Martin Čech. Režie Dimitrij Dudík.
Čte Radim Vašinka.
Natočeno 2002 (1 díl cca 28 min.). Repríza 9. – 13. 7. a 16. – 20. 7. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h) v cyklu Léto s Vernem
Lit.: (anonym): Jules Verne: Ledová sfinga. In web ČRo 4. 6. 2007 (anotace). – Cit.: Jules Verne se svým rozsáhlým cyklem s názvem Podivuhodné cesty zapsal do dějin literatury jako otec světového vědeckofantastického románu. V příběhu s názvem Ledová sfinga se Verne pokusil navázat na Edgara Allana Poea, který ve svých Dobrodružstvích Arthura Gordona Pyma přinesl fascinující vyprávění o plavbě do jižních moří, které končí tajuplnou scénou: uprchlíci se ocitli v oblaku páry, z něhož probleskovala jakási bílá postava. Jules Verne tomuto otevřenému konci stvořil pokračování, které mělo celou záhadu vysvětlit.
Pokusil se Poeův příběh dokončit, dovyprávět, zkrátka zbavit tajemství. Jistě to odpovídalo jeho racionálnímu naturelu. Verne kdysi napsal o Poeovi rozsáhlý článek, v němž Pymův příběh dlouze převyprávěl. Záhadný konec zaujal jeho představivost. Padla i otázka: “Kdo se jej ujme?” Ledovou sfingu začal Verne nakonec psát na podzim roku 1895, dokončil ji v roce 1897. První české vydání je z roku 1910.
Neználkovy příběhy 1/12 (1981, 1984, 1995)
Nikolaj Nosov. Překlad Marie Šťastná (= Milan Korejs). Dramatizace Jiří Horčička. Hudba Václav Truc, hraje Instrumentální skupina. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: vypravěč (Eduard Cupák), Neználek (Jiřina Bohdalová), Všeználek (Miroslav Masopust), Čiperka (Miroslav Saic), Pilulkin (Ladislav Potměšil), Strunka (Vlastimil Zavřel), Medunka (Drahomíra Fialková), Modroočka (Jana Drbohlavová), Sněžínka (Sylva Sequensová), Šroubek (Jaroslav Kepka), Vroubek (Vlastimil Hašek), Keksík (Jan Hartl), Nejtek (Jiří Novotný), Cvoček (Jaroslav Drbohlav), Kvítek / Tubička (Pavel Trávníček), Čipera (Miroslav Saic), Jaktík (Jiří Novotný), Sirupčík (Jiří Práger), .
Natočeno 16. 3. – 15. 4. 1981 (R2 / R6).
Vydal Supraphon v roce 1984 ve zkrácené verzi pod názvem Neználkovy příhody (LP, Supralong 1218 0490 X-F). Odpovědný redaktor nahrávky Jiří Šrámek. Střih gramofonové úpravy Ivan Mikota. Reedice Bonton Music, 1995 (1 MC).
Oresteia 1/3 (1965-66)
Aischylos. Překlad dr. Ferdinand Stiebitz. Úprava dr. Jaroslava Strejčková. Scénická hudba Miroslav Kefurt. Režie Jiří Horčička.
Průvodní slovo (z roku 1993) dr. Eva Stehlíková.
Díl 1. – Agamemnón.
Osoby a obsazení: král Agamemnon (Ladislav Boháč), Klytaimestra, jeho choť (Blanka Bohdanová), Aigisthos, bratranec Agamemnonův (Václav Voska), Kassandra, dcera trójského krále (Jana Drbohlavová), posel (Otakar Brousek) a náčelník chóru (Otomar Korbelář). Zpívá Kühnův smíšený sbor pod vedením Pavla Kühna.
Premiéra 26.12.1966 Čs. II. (42 nebo 52 min.)
Reprízy Praha 19. 3. 1967, 20. 8. 1967, 22. 6. 1968, 27. 7. 1969; Vltava 19.1.1974, 17.12.1993, 10.3.1995; 1. 1. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h).
Díl 2. – Oběť na hrobě.
Osoby a obsazení: Orestes, syn Agamemnonův a Klytaimestřin (Josef Velda), Elektra, jeho sestra (Alena Vránová), Klytaimestra (Blanka Bohdanová), Aigysthos (Václav Voska), chůva (Světla Amortová), sluha (Bořivoj Navrátil), náčelnice chóru (Antonie Hegerlíková), členka chóru (Julie Charvátová), členka chóru (Jaroslava Drmlová), členka chóru (Ludmila Stambolijeva), členka chóru (Jindra Hollmanová) a členka chóru (Štěpánka Holečková). Zpívá Kühnův smíšený sbor pod vedením Pavla Kühna. Natočeno v roce 1965. (39 nebo 48 min.) Repríza 1. 1. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:42 h).
Díl 3. Usmířené lítice.
Osoby a obsazení: Orestes (Josef Velda), Duch jeho matky Klytaimestry (Blanka Bohdanová), Bůh Foibos Apollon (Soběslav Sejk), Bohyně Pallas Athena (Vlasta Chramostová), náčelnice sboru Lític (Julie Charvátová), Lítice (Jaroslava Drmlová), Lítice (Antonie Hegerlíková), Lítice (Štěpánka Holečková), Lítice (Jindra Hollmanová), Lítice (Ludmila Stambolijeva), Lítice (Marie Marešová) a Lítice (Hana Makovičková). Zpívá Kühnův smíšený sbor pod vedením Pavla Kühna. Natočeno v roce 1965. (28 min.). Repríza 1. 1. 2018 (ČRo 3 Vltava, 15:22 h).
Průvodní slovo k Aischylově trilogii Oresteia. Hovoří dr. Eva Stehlíková. Délka průvodních slov:
Agamemnon (9:30),
Oběť na hrobě (8:28),
Usmířené Lítice (7:36)
Premiéra 17.12.1993, Vltava 19.00 h.
Beseda o řecké tragédii (1993)
Hovoří dr. Eva Stehlíková, Blanka Bohdanová, dr. Jan Bažant, Josef Topol, Olbram Zoubek.
Premiéra 17.12.1993, Vlt. 19:00 (47:47 min.).
Lit.: Škopán, Zdeněk: Rozhlasová hra očima zvukového technika. In: Hudba a zvuk, 1/1968, s. 8-9.
Lit.: Nekolný, Bohumil: Rozhlasová Oresteia.. In Divadelní noviny, roč. X, 11. ledna 1967, č. 11, s. 4. (recenze). – Cit.: „Slyšeli jsme opět podmanivost hercova hlasu. Výkony B. Bohdanové v krutě ženské Klytaiméstře, L. Boháče v Agamemnonovi, válečníku, který umírá v rukou své ženy, V. Vosky v lstivém Aigisthovi, který se stává fantomem smyslů své lady Macbeth, i nezvyklé a čisté podání V. Chramostové, která nemá příležitost často tvořit podobné role, to vše jsou kreace, jež nevymizí brzy z divákovy představy a snad také nezmizí v rozhlasové diskotéce. Posluchačově fantazii byla ponechána možnost, aby si dovytvořil podobu Oresta podle neznámého hlasu J. Veldy, člena ND. Ani on nezůstal v plnosti svého výkonu za ostatními protagonisty, byť přes určité výkyvy, zvláště v místech silné exprese, kde jeho hlasový rejstřík nerozpoznal hranice svých možností. Bylo by neodpustitelné nevzpomenout bezejmenných sborů nebo krátkých úloh a z nich J. Drbohlavovou jako Kassandru. Ženu, pro kterou už nemůže nic horšího přijít, než to, co viděla. Vlastní smrt, to je vlastně osvobození, je to jediné lidské, co nás může v absurdní nelidské krutosti potkat. Až sem směřuje hereččin výkon a je zároveň důkazem, že režisér, který přesně rozehrává každý bod struktury svého pojetí, může nechat velký prostor pro herce, nebo pouze pro jeho hlas.“
Lit.: Němec, Ivan: Hry o zlu, lásce i jaru. In Týdeník Rozhlas 17/2010 (recenze). – Cit.: Impozantní Aischylova trilogie Oresteia, kterou neopakovatelným způsobem natočil v roce 1965 jeden z našich největších rozhlasových režisérů Jiří Horčička, rozezněla znovu rozhlasové jeviště o velikonoční Bílé sobotě. Pevně doufám, že se tato inscenace dočká ještě mnoha dalších repríz, neboť za oněch pětačtyřicet let neztratila nic na své dramatické působivosti. Kdo poslouchal na stanici Vltava příběh, v němž se hrdina Orestes pomstí za vraždu svého otce tím, že zabije vlastní matku a vystaví se tak hrůznému pronásledování, musel opět ocenit několik věcí: Úpravu dramaturgyně Jaroslavy Strejčkové, která překlad Ferdinanda Stiebitze zpracovala tak, že se třídílná antická tragedie vejde do půldruhé hodiny, aniž bychom v ní něco postrádali. Velké režijní umění Horčičkovo, jenž uměl pracovat se zvuky, hudbou a sborem tak dynamickým způsobem, že hra běží ve stále živém tempu a její velkolepý patos nikdy nesklouzne do dunivé prázdnoty slov, protože každý pronesený verš má přesně promyšlený význam. Výborné herecké výkony, z nichž ani po létech nezazní nějaký „starý herecký styl“. Naopak se obdivujeme nestárnoucímu rozhlasovému herectví dlouhé řady umělců, k nimž patřil například Josef Velda (Orestes), Blanka Bohdanová (Klytaimestra), Václav Voska (Aigysthos), Alena Vránová (Eletra) a další, od nichž by se dodnes mohli mnozí umělci mnohému přiučit.
Prométheus (1977)
Aischylos. Klasická řecká tragédie, která zpracovává mýtus o bájném hrdinovi, jenž přinesl lidstvu oheň. Překlad dr. František Stiebitz. Úprava Jan Bergr. Scénická hudba Otmar Mácha. Režie Jan Berger.
Osoby a obsazení: Prométheus (Jiří Samek), člověk – vůdce (Viktor Vrabec), muž (Ivan Gübel), žena (Zora Kostková), Hermés (Václav Neužil I.), Okeános (Pavel Pípal), Íó (Vanda Švarcová), Héraklés (Pavel Pavlovský), Héfaistos (Jaroslav Konečný) a další.
Nastudovala Plzeň v roce 1977. Premiéra 21. 5. 1978 (Vltava, 18:33 h). Repríza 5. 10. 1994 (Praha); 7. 12. 1991 (Vltava); 18. 5. 1996 (Vltava); 11. 3. 2000 (Vltava, 83 min.); 22. 5. 2004; 6. 3. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Paní z moře (1988, 2021)
Henrik Ibsen. Rozhlasová úprava divadelní hry norského klasika. Přeložil František Fröhlich. Rozhlasová úprava a dramatugie Josef Hlavnička. Hudební improvizace Milan Svoboda. Asistent režie Dana Reichová. Zvukový mistr Libuše Podlešáková. Natáčecí technik Alena Vejsadová. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: MUDr. Erik Wangel, obvodní lékař (Petr Haničinec), Ellida Wangelová, jeho druhá žena (Jana Hlaváčová), Boleta a Hilda, jeho dcery z prvního manželství (Hana Maciuchová a Veronika Žilková), Arnholm, školní ředitel (Vlastimil Fišar), Lyngstrand (Jiří Ornest), Ballested (Jiří Hálek), cizí člověk a hlas (František Němec).
Natočeno v roce 1988. Premiéra 27. 3. 1989 (Praha, 19:15 – 21:20 h.; 120 min.). Repríza 6. 10. 2012 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 24. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.).
Vydala Radiotéka, srpen 2021 (MP3, CR.ES.2021.74). Ukázka k poslechu zde.
Lit.: anonym: Henrik Ibsen: Paní z moře. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2012 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Tajemství spojené s mořskými dálkami, záhadný cizinec, který se nečekaně vrací, síla a moc osudu‚ láska … to jsou motivy, z nichž Henrik Ibsen utkal příběh plný skrytých dramat odehrávajících se v hloubi lidských duší. Ibsenovu slavnou hru Paní z moře vysílá Český rozhlas 3 – Vltava v sobotu 6. října ve 14.00 hodin. V hlavní ženské roli uslyšíte Janu Hlaváčovou.
Svou literární dráhu zahájil Hernik (sic!) Ibsen nejprve jako básník, ale záhy svou pozornost zaměřil také na divadlo. O první drama se jednadvacetiletý mladík pokusil v roce 1849, kdy vydal tragédii Catilina, inspirovanou Shakespearem a Schillerem. Dnes je znám především jako dramatik, během padesáti let napsal celkem 26 divadelních her, ve kterých je patrné široké rozpětí dramatických forem i literárních směrů. Zřetelný předěl dělí autorovy romantické tragédie, od her společensko-kritických, ale ani těmi Ibsenův vývoj nekončí. Od Divoké kachny (1884), která podle dramatikových vlastních slov měla přinést něco nového, charakterizuje jeho hry symbolismus a hlubší ponor do psychologického zázemí postav.
Do tohoto posledního Ibsenova tvůrčího období patří také Paní z moře (1888). Její hlavní hrdinka Elida se sice pohybuje v realistickém společenském prostředí a rodinných vazbách, ale autora mnohem víc zajímají její skryté vášně, nevyřčené touhy a ozvuky skrývané minulosti. Rozhlasovou inscenaci Ibsenova dramatu nastudoval v překladu Františka Fröhlicha v roce 1988 režisérka Hana Kofránková, v hlavních rolích uslyšíte Janu Hlaváčovou, Petra Haničince, Hanu Maciuchovou, Veroniku Žilkovou a další výborné herce.
Lit.: Vaščáková, Tereza: Rozhlasový Rosmersholm – nový přístup k Ibsenovi. In web Panáček v říši mluveného slova, 18. 7. 2023 (diplomová práce).
Příběh sňatkového podvodníka (1975)
Účinkují František Filipovský, Jiří Sovák a Petr Kostka. Sólo na harmoniku Josef Konšal. (more…)