Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Stanislaw Lem. Četba na pokračování. Překlad Oldřich Rafaj. Připravila Dagmar Hubená. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovaly České Budějovice v roce 1971. Premiéra 5. dílu 30. 4. 1971 (Praha, 15:40 h.). Repríza 5. dílu 28. 4. 1972 (Praha, 15:40 h.).

Běla Kalinová. Četba na pokračování z rukopisu stejnojmenné prózy. Pro rozhlas připravil František Velíšek. Režie Eva Rehořová.

Účinkují Drahomíra Hofmanová a Jan Hyhlík.

Nastudovalo Brno v roce 1986. Premiéra 1. dílu 19. 8. 1986 (Praha, 21:45 h.).

Lit.: Kalinová, Běla: Údolí bobrů. In Rozhlas 34/1986 (11. 8. 1986), s. 4 (článek). – Cit.: Vše, co jsem chtěla říci, bylo řečeno — tak bych mohla odpovědět na otázku, proč jsem napsala Údolí obrů. Před vysíláním dvanácti částí vybraných ke čtení na pokračování bych chtěla přece jen přidat několik slov. Třeba vysvětlit, že román je pojmenován podle stejnojmenného údolí ve skalnatých útvarech Sokolích skal a současně i symbolikou obsahu. Než jsem začala psát tuto knihu, kladla jsem si naléhavou otázku: jak nejpřístupněji zpodobnit pro českého čtenáře široký časový i prostorový úsek, který nezná. Děj začíná obdobím před první světovou válkou, pokračuje válečným časem, jeho ukončením, shrnuje a prodírá se mnoha proměnami sociálními, revolučními, státními i územními změnami, popisuje i krátké období vyhlášení Slovenské republiky rad, jejího náhlého ukončení, údobí ústrků, represálií, na které zákonitě navazuje rozhodnutí založit KSČ ještě před zahájením sjezdu v Praze v roce 1921.

Faktografických materiálů k prostudování nebylo mnoho. Bylo nutné hledat, dopisovat, ověřovat a promýšlet. Ale hlavně hovořit či stavět na hovorech s těmi, kteří v době zrodu románu ještě žili, i těmi, kteří mnohé pamatovali z vyprávění svých otců a matek. Košice, východní metropole v těch letech, čítaly včetně početné armádní složky kolem čtyřiceti tisíc obyvatel. Bylo to pravé provinční městečko. Jakási přestupní stanice pro stovky lidských osudů. Současné mladé generaci, která má ve městě několik fakult, filharmonii, důležitý průmysl, přes dvě stě tisíc obyvatel, moderní výstavbu a jiné a jiné, je to obraz jen těžko s dřívějším srovnatelný. Nutno přiznat, že v mnohých úsecích nestačila ani moje důvěrná znalost dřívějšího prostředí, kraje, lidí, národních zvyků, jazyka a letitých přání. Bylo nutné se víc opírat o fakta. To znamenalo hledat. Ale cíl, namalovat slovem co nejvěrnější obraz té doby a co nejvíce ji zpřístupnit, pomohl ledaco překlenout.

Kromě ústředních postav jsou v Údolí obrů i drobné kresby, zdánlivě nepodstatné pro románový příběh. Ale i tímto prostředkem jsem se snažila vystihnout ten velký, odvážný, obdivuhodně vytrvalý zápas prostého člověka »vychodňára«, který se v té době domáhal například i toho, aby se již nemusel podepisovat třemi křížky. Chtěla jsem ukázat, že víra prostých lidí z kruhu toho času byla větší než ponižující negramotnost, než ohlušující ticho samovazeb, než bezbřehá nenávist věznitelů.

I lyricky laděné úseky v románě měly svou funkčnost. Na východě totiž žili a žijí lidé s mozoly na dlaních, ale srdcem otevřeným pro krásno. Dovedli s upřímnou samozřejmostí pozdravit obilí na poli stejně jako dobrého, spolehlivého souseda — a to — a mnoho jiných poznání ovlivnilo i napsání celé práce.

Jurij Bondarev. Četba na pokračování. Překlad a rozhlasová úprava Jaroslav Piskáček. Hudební spolupráce Dana Stuchlíková. Režie Vladimír Tomeš.

Čte Bohumil Bezouška.

Natočeno 1986. Premiéra 4. – 13. 11. 1986 (Praha, 21:45 h.).

Lit.: jkl: Jurij Bondarev: Hra. In Rozhlas 45/1986 (27. 10. 1986), s. 4 (článek). – Cit.: Nedlouho potom, co utichly živé diskuse nad románem Volba (posluchačům rozhlasu jej mimochodem pohotově zprostředkovala naše dramatizovaná Četba na pokračování již v roce 1981), přichází její autor, přední současný sovětský prozaik Jurij Bondarev, s dalším románem — Hra. Lakonický název díla není náhodný, svědčí — stejně jako v připadá již zmíněné Volby a předcházejícího Břehu — o jasném autorském záměru. Název je u Bondareva organizujícím momentem, klíčem k vykladu díla. Jestliže Volba akcentuje uzlový okamžik v životě člověka, okamžik, kdy vlastním rozhodnutím, volbou jedné z několika možností určuje každý jedinec směr vývoje svého dalšího osudu, je Hra románem, který se snaží vystihnout člověka v nejrozmanitějších vztazích; v prvé řadě k lidem — k těm nejbližším, s nimiž žije v rodině, i k těm, s nimiž ho pojí společné dílo; stejně důležitý je ovšem vztah člověka k práci, k základním životním normám a hodnotám, k minulosti a tedy i k budoucnosti. V okamžiku svého narození se člověk ocitá ve spletité síti nejrůznějších vztahů a zákonů; jak dospívá, stává se stále aktivnějším hráčem ve složité životní hře. Lze hrát s různým nasazením: vášnivě, s rozmyslem, čestně, lstivě, nepoctivě … Hrát za každých okolností čestně, podle pravidel, však předpokládá stejně čestné, velkorysé spoluhráče. Životní zápasy nemají rozhodčího, který by okamžitě trestal porušení pravidel. A všechna skóre, i ta ze zdánlivě okrajových zápasů, se sčítají..

Hrdina Bondarevovy Hry, filmový režisér Vjačeslav Krymov, je z hráčů, kteří hrají s největším nasazením a snad i poctivě. (Je příslušníkem generace, která příliš dobře ví, že »ženista na minovém poli se zmýlí jen jednou«.) Ve chvíli, kdy má nastoupit k rozhodujícímu zápasu — aby vyvrátil podezření, že zavinil smrt mladičké herečky, při níž byl jediným svědkem — však Krymov najednou zjišťuje, že se mu téměř rozpadl tým. Jednoho za druhým poztrácel v zápalu hry své domnělé i opravdové spojence a dokonce i ty nejbližší — syna a milovanou ženu. Ani je dva nemá smrtelně unavený Krymov sílu přesvědčit o poctivosti své hry, o své nevině.

Románem Hra vrcholí volní trilogie Jurlje Bondareva (Břeh — Volba — Hra), v níž se propracoval k osobitému epickofilozofickému tvaru. Díky množství podnětných úvah a dialogů na základní, věčně živá témata o smyslu pomíjivé lidské existence je cenným příspěvkem všeobecné diskuse o morálním kodexu člověka konce 20. st0letí, epochy, v níž »morální soud je nahrazen soudem atomovým«.
Prostřednictvím naší četby na pokračování se tedy nyní ještě před českým knižním vydáním mohou této pomyslné diskuse zúčastnit i rozhlasoví posluchači. (Pro přesnost Ještě doplnění — román vyšel v letošním 7. čísle časopisu Sovětská literatura.) Překlad z ruštiny a výběr rozhlasových kapitol jsou dílem Jaroslava Piskáčka. V režii Vladimíra Tomeše účinkuje Bohumil Bezouška.

Tomáš Němeček. Četba na pokračování. Pro rozhlas upravil autor. Zvuk Marek Hoblík. Dramaturgie Eva Lenartová. Režie Tomáš Soldán.

Účinkují Dušan Urban a Alena Sasínová Polarczyk.

Nastudovala Ostrava v roce 2025. Premiéra 1. dílu 11. 1. 2026 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Obsah: Díl první: Případ Jana Šimsy. Dozvídáme se nejenom o neoprávněném věznění brněnského evangelického faráře, který se rehabilitace dočkal až po zásahu Ústavního soudu, ale také o mládí a emigraci Elišky Wagnerové.

Díl druhý: Případ Vasila Manoliho. Na Vasila Manoliho byl vydán mezinárodní zatykač, Eliška Wagnerová ale nakonec jeho vydání do Moldavska zrušila. Proč? I to se dozvíme z dalšího pokračování Radioknihy, stejně jako o jejích prvních letech v emigraci.

Díl třetí: Případ Brezina vs Zeman. O tom, kterak někdejší premiér Miloš Zeman opakoval nepodložené tvrzení o korupci novináře Ivana Breziny. Přes několik soudů se kauza dostala až k tomu Ústavnímu. Ujala se ho tehdy přímo Eliška Wagnerová.

Díl čtvrtý: Případ Píchová vs. Weberová. Průlomový nález, kterým se Eliška Wagnerová snažila doložit, že otevřenost je justici ke cti. Ve čtvrtém pokračování se dozvídáme také o tom, jak se Wagnerová dostala k Nejvyššímu soudu a jak se stala jeho předsedkyní.

Díl pátý: Fainová vs. Waldmann. Nejznámější případ z rodinného práva, ve kterém se babička a nevlastní otec přeli o dítě. Wagnerová se tehdy postavila na stranu biologického pouta. Z pátého pokračování se dozvídáme podrobnosti i o rodině samotné Elišky.

Díl šestý: O povinnosti jednat tady a teď. Nejslavnější rozhodnutí Elišky Wagnerové, které se dostalo až do světové odborné literatury. Pojí se s odmítáním vojenské služby příslušníků církve Svědci Jehovovi. Dozvídáme se také o nesouhlasných postojích Wagnerové k některým rozhodnutím jejich kolegů nebo o tom, jaké emoce provázely její nástup na Nejvyšší soud.

Díl sedmý: O slabých a bezprávných. Lze ponechat člověku jeho práva, ale odebrat mu možnost jejich uplatnění? O právech mentálně handicapovaných lidí a několika případech, které se dostaly až na stůl Elišky Wagnerové uslyšíte v sedmém pokračování.

Díl osmý: Skeptická eurooptimistka. Osmé pokračování by se dalo nazvat také případ „cukerných kvót“. Politici se po vstupu do Evropské unie odvolávali na evropská nařízení a povinost řídit se evropským právem i na národní úrovni. Eliška Wagnerová ve svém tehdejším nálezu mimo jiné konstatovala, že evropské právo má být nadřazeno nad národním jen potud, pokud vývoj v EU nehrožuje samotnou podstatu svrchovanosti ČR nebo podstatné náležitost demokratického státu.

Díl devátý: Nevstoupíš do velké strany. Poslední díl se zmiňuje o případu kontroverzního starosty Prahy 5 Milana Jančíka z ODS i působení Elišky Wagnerové jako nezávislé senátorky.

Lit.: Němeček, Tomáš: Tomáš Němeček: Padni komu padni aneb Život a případy Elišky Wagnerové. In web ČRo Plus, 11. 1. 2026 (článek). – Cit.: Eliška Wagnerová byla možná posledním z velkých českých soudců, kteří se důkladně umazali životem mimo justici. Zasloužila se o stát – v němž se člověk dovolá spravedlnosti, kde se dobře dýchá, svobodně hádá a věří v justici. O tom je přesvědčený advokát a někdejší novinář Tomáš Němeček. Ve své knize Padni komu padni zdokumentoval kariéru výjimečné soudkyně a senátorky, která se v emigraci živila jako spolupracovnice Svobodné Evropy i jako zubní laborantka či servírka.

Eliška Bušová, později Kotrbová a ještě později Wagnerová, se narodila 7. září 1948 v Kladně. Zásadní vliv na ni měla babička z otcovy strany, povoláním učitelka, a strýc Vojslav Buša, právník, který po válce vstoupil do sociální demokracie, v roce 1948 se odmítl podílet na sloučení s KSČ, a nakonec byl zatčen a v roce 1955 odsouzen ve vykonstruovaném procesu ke třem letům vězení.

Eliška chtěla po základní škole studovat chemii, ale musela se spokojit s hutní průmyslovou školou a po maturitě nastoupila do kladenských hutí na místo jiskrařky. Na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy se dostala až roce 1969, kdy ještě doznívala svobodomyslnější předokupační atmosféra. Už během studií se provdala za právníka Viktora Kotrbu, který ji uvedl do právnické komunity.   

Po ukončení studia se stala koncipientkou v Lounech, pak působila v kladenské právní poradně. V komunistickém Československu se ale právo prosazovalo jen velmi těžce, pokud vůbec. A Eliška Wagnerová se rozhodla, že v takové zemi už žít nechce. (…)

Julius Fučík. Četba na pokračování. Hudební spolupráce Dana Stuchlíková. Režie Stanislav Vyskočil.

Čte Petr Štěpánek.

Natočeno 1985. Premiéra 6. dílu 28. 4. 1985 (Praha, 21:45 h.).

Tereza Dusová. Četba na pokračování. Hudební režie a zvuk Leoš Sedláček. Dramaturgie Tereza Mičiaková. Režie Jaroslav Pokorný.

Čte Milan Hajn.

Natočeno 2025. Premiéra 1. dílu 4. 1. 2026 (ČRo Hradec Králové, 19:00 h.) v cyklu Na nedělní vlně Hradce Králové.

Lit.: baj – Pokorný, Jaroslav – Mičiaková, Tereza: Zapomenutý ostrov někde v Pacifiku. Četba na pokračování z knihy Terezy Dusové v podání Milana Hajna. In web ČRo Hradec Králové, 4. 1. 2026 (článek). – Cit.: Zapomenutý ostrov někde v Pacifiku autorky Terezy Dusové není jen obyčejnou rybářskou road movie otce a syna. Jde o dobrodružnou a zároveň emotivní expedici plnou lidských osudů a životních zkoušek. Četba na pokračování v podání herce Milana Hajna.

Nejdůležitější okamžiky života často přicházejí nečekaně a mimochodem i o tom je naše četba na pokračování z knihy Terezy Dusové Zapomenutý ostrov někde v Pacifiku v podání herce královéhradeckého divadla Drak Milana Hajna.

Příběh otce a syna, kteří si společně vyrazí do Norska na ryby, je nejen dobrodružnou road movie v níž humor a nadsázku střídají vážné momenty, ale především silným poselstvím o tom, že i v beznadějných koncích je vždycky naděje.

A také lehkou připomínkou, že ty nejdůležitější věci v životě se vždycky dějí tak nějak mimochodem, a když máme pocit, že už není kam utéct, je třeba vzít věci tak, jak jsou. Jenom pro ty opravdu nejtěžší případy je tu zapomenutý ostrov někde v Pacifiku. (…)

Pozn.: Zapomenutý ostrov někde v Pacifiku autorky Terezy Dusové není jen obyčejnou rybářskou road movie otce a syna. Jde o dobrodružnou a zároveň emotivní expedici plnou lidských osudů a životních zkoušek. Četba na pokračování v podání herce Milana Hajna. (anotace)

Vladimíra Valová. Četba na pokračování. Připravila Iveta Novotná. Zvuk Tomáš Pernický. Hudba Stanislav Abrahám. Režie Izabela Schenková.

Účinkují Tereza Jarčevská a Miloslav König.

Natočeno 2025. Webová premiéra všech dílů 5. 1. 2026 (ČRo Rádio Wave) v cyklu Audioknihy Radia Wave.

Lit.: Sladká, Michaela: Vladimíra Valová: Do vnitrozemí. Výjimečné povídky, jejichž hrdinové dělají krok do neznáma. In web ČRo Radio Wave, 5. 1. 2026 (článek). – Cit.: Jejich nejbližším společníkem je samota a ticho. Všichni ale touží po jiném, lepším, životě. Hrdinové syrových, minimalistických povídek Vladimíry Valové žijí ve světě, který není veselý, ale ani beznadějný. Kniha si vysloužila nominaci na cenu Magnesia Litera i přirovnání k prózám Jana Balabána a poslouchat ji můžete do 1. března. Pořad není vhodný pro děti. Původní dílo bylo zkráceno.

Trápí je nefunkční vztahy, problémy s duševním i fyzickým zdravím, závislosti, nevěra – věci, se kterými se může setkat každý z nás. V příbězích potkáváme hrdiny v okamžiku, kdy se jim naskytne příležitost ke změně.

Vypnout telefon – ať si všichni trhnou, ráno vstát a prostě nejít do práce, jen tak se opít s cizincem, dát průchod potlačované touze, i kdyby to mělo mít šílené následky, nebo prolomit roky trvající mlčení. Záleží jen na hrdinech, jestli se odváží udělat krok do neznáma, nebo se nechají unášet stereotypem. (…)

Ivana Gibová. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravila Petra Hynčíková. Účinkuje Tereza Jarčevská. Režie Jakub Doubrava.

Natočeno 2025. Premiéra 1. dílu 8. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.; 25 min.) v cyklu Četba s hvězdičkou.

Pozn.: Brilantní próza o drsném dospívání v třípokojovém bytě na sídlišti šarišského maloměsta. Magda vyrůstá v rodině, kde babička je führer, otec alkoholik, matka submisivní a bratr s lehkou mozkovou dysfunkcí. (anotace)

Louis Weinert-Wilton. Četba na pokračování. Komiksový příběh z londýnského podsvětí. Připravila Eva Lenartová. Překlad Ingeborg Fialová. Zvukový mistr Zdeněk Slavotínek. Režie Tomáš Soldán.

Účinkuje Jiří Miroslav Valůšek

Premiéra: 19. 10. – 23. 11. 2025 (ČRo Olomouc) v cyklu Počteníčko.

Lit.: ele (= Lenartová, Eva) – Soldán, Tomáš: Louis Weinert-Wilton: Královna noci. Rozhlasová premiéra komiksového příběhu z londýnského podsvětí. In web ČRo Olomouc, 19. 10. 2025 (článek). – Cit.: Emeritní detektiv slavného Scotland Yardu řeší případy podivných vražd, jež mají souvislost s dávnou výpravou do neprobádaných částí Afriky. (…) Dvě pražské detektivky vydalo v letošním roce vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci. Čarovný kruh Edgara Marii Foltina a Královnu noci Louise Weinerta-Wiltona. Oba pánové, a tedy i obě díla, patří k pražské německé literatuře, nejedná se však o prominentní vysokou literaturu, nýbrž o zábavné detektivky. Pro rozhlasové zpracování jsme vybrali příběh psaný až s komiksovou nadsázkou – Královnu noci Louise Weinerta-Wiltona.

(…) Jeden z nejprodávanějších a nejúspěšnějších německy píšících autorů kriminálních románů se narodil 11. května 1875 v západočeském městečku Bezdružice. Rodiče mu naplánovali vojenskou kariéru, ale akademii v Pule nedokončil a začal se věnovat novinářské profesi.

Od roku 1898 působil jako novinář krátce v Moravské Ostravě, Opavě v Plzni a Innsbrucku. Zlom přišel v roce 1901, kdy nastoupil do redakce prestižního pražského deníku Prager Tagblatt, a později se stal dokonce šéfredaktorem příbuzného Prager Abendblatt. Po roce 1932 se však věnoval výhradně psaní a stal se ceněnou osobností pražského kulturního okruhu.

Po konci války druhé světové války byl Alois Weinert internován v jednom z pražských pracovních táborů, kde 5. září 1945 zemřel. Pohřben byl do hromadného hrobu.

Přestože jsou romány Louise Weinerta-Wiltona mírně šablonovité, dokážou snad oslovit i dnešního čtenáře humorem, jemnou ironií či nádechem exotiky. A samozřejmě detektivní zápletkou. Zároveň reprezentují slavnou pražskou německou literaturu tak, jak jsme ji doposud neznali.