Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Imran Kasunov. Rozhlasová úprava divadelní hry. Překlad Anna Křemenáková. Rozhlasová úprava Jiřina Skálová. Režie Bedřich Jansa j. h.

Osoby a obsazení: Alja, zdravotní sestra (Vlasta Vlasáková), Musa, její otec (Osvald Albín), Mariam, její matka (Naďa Letenská), Narmina, její dcera (Alexandra Gasnárková), Zaur, Narminin chlapec (Václav Antoš), Sergej Ugolkov, lékař (Zdeněk Hradilák), Lora, jeho žena (Jiřina Froňková), Rauf Šabanov, lékař (Karel Vochoč), Gulam (Adolf Kohuth), listonoš (Miloš Pavlín).

Nastudovala Ostrava v roce 1977. Premiéra 26. 1. 1978 (Vltava, 21:50 – 22:50 h.).

Lit.: jv: Imran Kasunov: Alja. In Rozhlas 5/1978 (16. 1. 1978), s. 4 (článek). – Cit.: Rozhlasová úprava sovětské divadelní hry Imrana Kasunova se vrací k válečné tematice a ukazuje, jak válka ovlivnila osudy mnoha lidí.

Hrdinka hry, ošetřovatelka Alja, se vrací z fronty do rodného města. Radost ze setkání s rodiči je zkalena skutečností, že Alja čeká dítě, které nemá otce. Rauf se z posledních bojových akcí nevrátil. Místo něho přišla zpráva, že padl. Alja se svěří se svým trápením příteli z dětství Sergejovi. A zde se projeví ušlechtilost jeho povahy. Aby Alju uchránil před nechápavýma očima veřejného mínění, nabídne jí sňatek, který je pochopitelně jen formální, protože Alja není schopna zapomenout na Raufa. Brzy po svatbě se rozejdou a Alja se s veškerou energií a obětavostí věnuje práci zdravotní sestry. Přátelství se Sergejem však zůstává neporušeno a navíc je spojuje Aljina dcera Narmina, která je oficiálně Sergejovou dcerou.

Léta ubíhají a Alja neúnavně pokračuje ve svém ošetřovatelském povolání. Teprve na sklonku jejího života se objeví Rauf, kterého do města, v němž Alja a Sergej žijí, přivede vědecký zájem, týkající se lékařských výzkumů. Ukáže se, Že Alja i Rauf se stali obětí tragického nedorozumění, které s sebou přináší válka.
Jakkoli je závěr této hry tragický, je zároveň nepatetickou oslavou nesmírné životní síly a věrnosti ženy, která zůstala celý svůj život věrna slibu, který kdysi dala.

Hra faktu. Příběh z období studené války napsal Roman Cílek. Režie Karel Žalud.

Účinkují Josef Velda, Oldřich Vlach, Josef Chvalina, Ladislav Šimek, Jana Vychodilová, Michal Pavlata, Jaroslav Cmíral, Ferdinand Krůta a Václav Hladík.

Natočeno 1978. Premiéra 19. 8. 1978 (Vltava, 21:45 h.).

Roman Cílek. Hra faktu. Příběh fotbalisty, který odehrál svůj životní zápas v květnu 1945. Režie Olga Valentová.

Účinkují Luděk Munzar, Marek Eben, Josef Chvalina, Jiří Novotný, Jaroslav Kepka, Vladimír Čech I., Oldřich Hoblík, Bořivoj Navrátil, Jiří Krampol, Jan Víšek, Vladimír Krška, Vladimír Huber, Blažena Kramcšová, Karel Urbánek a Jaroslava Drmlová.

Natočeno 1979. Premiéra 11. 5. 1979 (Vltava, 11:30 h.).

Lit.: tom: Útočník. In Rozhlas 19/1979 (29. 4. 1979), s. 4 (článek). – Cit.: Tak se jmenuje hra, kterou na motivy ze života Františka Kloze napsal Roman Cílek. Napsal ji vlastně na poslední motivy z jeho života, nad nímž se radili ti dva lékaři. Je nutné amputovat nohu, kterou prostříleli fašisté, šíří se sněť. Pacient, pokud se občas probouzí k životu, odmítá. Nechce uvěřit, že je to nutné. Je fotbalista a ať všichni ráčí pochopit, že fotbalista s jednou nohou hrát nemůže. Je to nesmysl. Primář naléhá a doktor Neumann ví, že se nedá dělat nic jiného. Jenže má Františka rád. A navíc miluje fotbal. Kladenský fotbal bez Kloze…?

Primář: Musíte ho přesvědčit. Vám věří.
Neumann: Myslím, že kdybych se rozkrájel, tak se mi to nepovede. Kloz je zvláštní pacient, pane primáři. Lidi mu jako mému asistentovi říkali »druhý doktor«.
Primář: Asistent? Myslel jsem, že vám dělal šoféra.
Neumann: Ano. To ano. Je to můj šofér. Ale časem mi začal pomáhat i jinak. Jako saniťák a podobně. Ne, že by nějak rozuměl medicíně. Sem tam něco okoukal, ale lidi ho měli rádi nejvíc pro jeho jednání. Dovedl s nemocnými mluvit s pochopením a s citem a při tom odpovědně, bez milosrdných frází. Mockrát jsem si všiml, že když byl s mužstvem na zájezdu mimo Kladno, někteří pacienti radši čekali, až se vrátí. Pak byl v ordinaci nával.
Primář: Jistě, to chápu. Důvěra lidí a tak …
Neumann: Ostatně já jsem se většinou taky nemohl dočkat, až se vrátí. Zvykl jsem si. A on byl výborný v práci i na hřišti.

František Kloz byl jedním z nejlepších českých fotbalistů v čase první republiky. Jeho góly zvedaly tribuny nejen na Kladně a v Praze, ale po celé Evropě, i v Americe. V domácích utkáních často střelil gól i do Pláničkovy branky. Říkalo se mu kanonýr. Jeho nohy byly zázračné. Aby ale ten zázrak mohl fungovat, musel mít takovou práci, která by mu umožnila trénovat a účastnit se zápasů nejen na Kladně, ale i v Itálii nebo v Chicagu. To bylo pro chudého mládence, který neměl možnost získat nějakou kvalifikaci (pokud by mu tenkrát byla na něco dobrá), zlé. Doktor Neumann mu takovou práci dal.

Měl rád fotbal a fotbal potřeboval Kloze. Měl zázračné nohy. A teď doktor čeká, až se František probudí, aby ho znovu přesvědčoval, že jedna noha musí bezpodmínečně pryč. To je ovšem jen polovina děje. Následek příčiny.

Poručík: Flinty budou, žádný strach. Vojáci vpravo, nevojáci vlevo. Další!
Kloz: Kloz František.
Poručík: Franti, kde se ty tady bereš?
Kloz: No, jako každej.

A tak »jako každej« šel do boje proti fašistům, probíjel se na pomoc Praze, bojoval o německé skladiště zbraní u Hříškova, pomohl je dobýt a potom šel na pomoc Hříškovu, který se fašisti rozhodli vypálit, vyvraždit — Lidice dva dny před koncem války. A tam, kousek od kapličky, když přebíhal silnici mezi zahrádkami, to dostal do nohy a snad i jinam, ale ty rány do nohy byly nejhorší. Nestal se však nikdy beznohým fotbalistou, kanonýrem, odsouzeným k bezmoci. Svůj největší životní zápas prohrál. A jeho jménem se dnes nazývá nový kladenský stadión Stadión Františka Kloze.

J. B. S. Haldan. Pohádka pro děti. Dramatizace Jaroslav Kořán. Režie Věra Kováříčková.

Osoby a obsazení: Pan Haldane, vypravěč (Miloš Kopecký), pan Smith (Lubomír Lipský), paní Smithová (Nina Popelíková), teta Matylda (V. Jelínková), Jakub Smith (J. Bednář), Karel Smith (Jiří Vala), Tonda Smith (Jaroslav Satoranský) a další.

Premiéra (?) 18. 2. 1968 (Praha, 13:20 h.) v cyklu Pohádka pro děti.

Jaroslav Kořán. Rozhlasová hra. Režie František Juřička.

Osoby a obsazení: Tonda, soustružník a vypravěč příběhu (Pavel Pípal), Šimsa, soustružník (J. Choc), Pischinger, důvěrník ROH (L. Fišer), Glozár, soustružník (Jiří Kostka), Víťa, učedník (P. Pavlovský), Effa, šponař (J. Miegel), Bárta, mistr zvaný Globke (M. Včala) a další.

Nastudovala Plzeň v roce 1968. Premiéra 7. 6. 1968 (Československo II, 22:00 h.).

Lit.: Jaroslav Kořán: Taková ptákovina. In Rozhlas 23/1968 (28. 5. 1968), s. 16 (článek). – Cit.: Jaroslav Kořán udělal své první, velmi energické a úspěšné kroky na dráze autora, scénáristy a překladatele ještě jako posluchač Filmové fakulty a dnes, o dva roky později, je již vítaným spolupracovníkem několika literárních časopisů, nakladatelství, televize a rozhlasu. Rozhlasová hra „Taková ptákovina“, přijatá rozhlasem již před půl druhým rokem, byla současně jednou z jeho absolventských prací na fakultě. Rozhlasové hry — v současné době má již přijatý druhý text — představují mladého autora jako bystrého diagnostika morálních neduhů naší společnosti, jejíž stav není v tomto směru právě nejlepší. Spíše naopak.

Hlavní myšlenka „Takové ptákoviny“ vychází z poznatku, že v období celkové morání krize společnosti a zmatku v hierarchii hodnot se i nejlépe míněné úmysly a činy zvracejí ve svůj pravý opak a jejich nositeli se stávají v atmosféře lhostejnosti a sobeckého individualismu směšnými figurkami, ti nejslabší a nejbezbrannější pak často obětmi.

To je případ mistra zvaného Globke a učedníka Víti. Hru však není možno redukovat jen na tuto myšlenku a je nutno ji chápat především jako obraz, zrcadlo nastavené i deformovaným lidským vztahům. Továrnu je ovšem možno zaměnit kterýmkoli jiným pracovištěm nebo kanceláří. Dějištěm hry je doba v níž žijeme.
A ještě na jednu zajímavou vlastnost hry je nutno upozornit. Kořán pracuje v této hře s materiálem a „tematikou“ která byla v minulosti tak dokonale zprofanována postupy tak zvaného socialistického realismu a jeho schématy kladných a záporných hrdinů a charakterů kolísajících. Tyto postupy jsou však ve hře obráceny naruby, zdánlivý realismus hry je ve skutečnosti stylizací, jejímž záměrem je co nejúčinněji vyjádřit úmysl autora, to jest nastavit do správné polohy zrcadlo pokřiveným lidským vztahům. Autorský debut Jaroslava Kořána je současně v režijní interpretaci hry debutem plzeňského režiséra Juřičky jako režiséra rozhlasových her.