Jaroslav Kořán. Rozhlasová hra. Režie František Juřička.
Osoby a obsazení: Tonda, soustružník a vypravěč příběhu (Pavel Pípal), Šimsa, soustružník (J. Choc), Pischinger, důvěrník ROH (L. Fišer), Glozár, soustružník (Jiří Kostka), Víťa, učedník (P. Pavlovský), Effa, šponař (J. Miegel), Bárta, mistr zvaný Globke (M. Včala) a další.
Nastudovala Plzeň v roce 1968. Premiéra 7. 6. 1968 (Československo II, 22:00 h.).
Lit.: Jaroslav Kořán: Taková ptákovina. In Rozhlas 23/1968 (28. 5. 1968), s. 16 (článek). – Cit.: Jaroslav Kořán udělal své první, velmi energické a úspěšné kroky na dráze autora, scénáristy a překladatele ještě jako posluchač Filmové fakulty a dnes, o dva roky později, je již vítaným spolupracovníkem několika literárních časopisů, nakladatelství, televize a rozhlasu. Rozhlasová hra „Taková ptákovina“, přijatá rozhlasem již před půl druhým rokem, byla současně jednou z jeho absolventských prací na fakultě. Rozhlasové hry — v současné době má již přijatý druhý text — představují mladého autora jako bystrého diagnostika morálních neduhů naší společnosti, jejíž stav není v tomto směru právě nejlepší. Spíše naopak.
Hlavní myšlenka „Takové ptákoviny“ vychází z poznatku, že v období celkové morání krize společnosti a zmatku v hierarchii hodnot se i nejlépe míněné úmysly a činy zvracejí ve svůj pravý opak a jejich nositeli se stávají v atmosféře lhostejnosti a sobeckého individualismu směšnými figurkami, ti nejslabší a nejbezbrannější pak často obětmi.
To je případ mistra zvaného Globke a učedníka Víti. Hru však není možno redukovat jen na tuto myšlenku a je nutno ji chápat především jako obraz, zrcadlo nastavené i deformovaným lidským vztahům. Továrnu je ovšem možno zaměnit kterýmkoli jiným pracovištěm nebo kanceláří. Dějištěm hry je doba v níž žijeme.
A ještě na jednu zajímavou vlastnost hry je nutno upozornit. Kořán pracuje v této hře s materiálem a „tematikou“ která byla v minulosti tak dokonale zprofanována postupy tak zvaného socialistického realismu a jeho schématy kladných a záporných hrdinů a charakterů kolísajících. Tyto postupy jsou však ve hře obráceny naruby, zdánlivý realismus hry je ve skutečnosti stylizací, jejímž záměrem je co nejúčinněji vyjádřit úmysl autora, to jest nastavit do správné polohy zrcadlo pokřiveným lidským vztahům. Autorský debut Jaroslava Kořána je současně v režijní interpretaci hry debutem plzeňského režiséra Juřičky jako režiséra rozhlasových her.