Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Multatuli (= Eduard Douwes Dekker). Příběh z Dálného východu. Překlad Josef Veselý. Podle stejnojmenné povídky básníka Multatuliho pro rozhlas napsal Miloslav Havel. Hudba Miroslav Ponc. Hudební spolupráce dr. L. Vachulka. Režie Ctibor Sonewend.

Obsazení nezjištěno.

Natočeno 1941. Premiéra 8. 2. 1941 (Praha, 14.45 h.) v cyklu Hra pro mládež.

Lit.: ve: Píseň lásky z východoindických ostrovů. In Náš rozhlas 5/1941 (2. 2. 1941), s. 10 (článek). – Cit.: Holandský básník Multatuli napsal povídku „O věrné lásce Saidjaha a Adindy“, která opěvuje prostou a velkou lásku dvou mladých lidí, domorodců z východoindických ostrovů. Multatuli se narodil roku 1820 v Amsterodamu, ale celý svůj život prožil v nizozemské Indii jako státní úředník. Zamiloval si kouzelné ostrovy, zejména Jávu, kde jeho citlivý zrak těžce nesl těžký život domorodců. Ve své povídce zachytil kus osudu dvou domorodých rodin, jejichž děti si byly zaslíbeny. Napsal, že jeho příběh bude jednotvárný. Je skutečně prostý a jednoduchý, ale je v něm tolik poesie, cizokrajné krásy a čisté lásky i obětavosti, že stojí za to, aby byl oživen.

Divadlo pro dospělejší mládež jej uvede v dramatisaci Miloslava Havla, s hudbou Miroslava Ponce a v režii Ctibora Sonevenda 8. února. Je tomu dávno, co německý filmový režisér Murnau natočil filmovou báseň z tichomořských ostrovů ,Tabu“. Byla to píseň o velké a čisté lásce. A přece ani dnes nelze zapomenout na sugestivní a citlivé filmové obrazy, které tolik připomínají líčení Multatuliho. Svět domorodců, točící se kolem několika jenom věcí, láskou a prací, zaujal oba básníky tak silně, že napsali a nafilmovali svá nejlepší díla uprostřed krásné přírody, plné podivuhodných protikladů.

Jestliže Murnau mohl tvořit jenom obrazem, má rozhlasový režisér jenom slovo, lidský hlas a hudbu. Murnauovi scházelo slovo a hlas, rozhlasovému režisérovi bude scházet obraz. Multatuli se nepouští do podrobného líčení země i lidí, načrtává jenom lehce jejich profil, jde mu o víc, o poesii země, o hudbu, o píseň. A písní zůstane i rozhlasové provedení.

Nejčastěji se zde setkáváme z cizích výrazů se slovem ,kerbó“. což znamená javanského bůvola, květ melatti je opět bílá květina jasmínové vůně, téhož významu jako u nás růže. Lombong je špýchar, sarong javanský oděv pro muže a ženy, badjing javanská veverka. Překlad pořídil Josef Veselý.

Dramatisátor pozměnil částečně konec, přibral některé postavy, ale v základě se snažil neporušit kouzlo Multatuliho povídky. Důležitou spolupracovnicí ovšem bude hudba Poncova a režie Sonevendova.

Otakar Hanuš. Hudební veselohra. Rozhlasová dramatizace Milena Polcarová. Hudba Bohuslav Tvrdý. Hraje malý rozhlasový orchestr, řídí František Dyk. Režie Jiří Vasmut.

Osoby: Benjamin Barvicius – Quido Kadrnožka – Jeroným Pavlát – paní Koulová – Zia, její dcera – ředitel Kroha – paní Babková – Bambas, domovník – dáma – starý pán.

Natočeno 1941. Premiéra 2. 2. 1941 (Praha, 19:45 – 21:00 h.).

Martha Granow-Houben. Hra pro mládež. Překlad Vilém Hanev. Rozhlasová úprava Jaroslav Novák. Hudba Vilém Prokop Mlejnek. Režie Jiří Vasmut.

Natočeno 1942. Premiéra 19. 12. 1942 (Praha, 14:50 h.) v cyklu Hra pro mládež.

Lit.: anonym: Školský rozhlas. In Náš rozhlas 50/1942 (12. 12. 1942), s. 4 (článek). – Cit.: (…) „V zajetí Jižního Ledového moře“ — je dramatisace knihy významné německé autorky M. Granov-Houben: malý velrybářský člun, vyslaný mateřskou lodí, žene se za drahocennou kořistí, ale v hrozné sněhové bouři, která se náhle rozběsnila, stane se sám bezmocnou hříčkou Jižního Ledového moře. Po strašlivé noci plné útrap podaří se čtyřem mužům posádky zachrániti se na pobřeží pustého ostrova. Nyní závisí život trosečníků pouze na jejich odvaze, obratnosti a houževnatosti. Jejich člun ukradne jim polodivoch, tajně žijící v ledové jeskyni, a zabije jednoho z trosečníků. Starý kormidelník se strázní zhroutí a nachází klid ve věčném sněhu a ledu. Zbylí dva mladí námořnici vytrvají, ve své odvaze nedají se zkrušit neúspěchem, až jim konečně jejich statečnost a vynalézavost přináší záchranu od smrti a po dvou letech strádání návrat do vlasti. (…)

Lit.: anonym: Nové knihy. V zajetí moře, sněhu a ledu. In Týden rozhlasu 7/1942 (14. 2. 1942), s. 23 (článek). – Cit.: (….) Skutečnost už nejednou vyvrátila domněnku, že za našich časů, kdy zeměkoule je prozkoumána křížem krážem a lidé jsou vyzbrojeni všemožnými technickými vymoženostmi, je doba Robinsonů nenávratně ta tam. A tak se v letech teprve nedávno minulých odehrává také příběh čtyř Robinsonů, jejž vypráví kniha M. Granowa-Houbena „V zajetí Jižního moře“ (vydalo Ústřední dělnické knihkupectví v překladu V. Haneye a s ilustracemi R. Winklera, stran 157. za K 28.—, váz. za K 38.—). Mořská vichřice s plovoucími ledovci tam přepadne čtyři rybářské chlapíky na jejich člunu tak náhle a zuřivě, že už nenaleznou cestu k mateřské lodi, a po bludné noci, v niž co chvíli hledí tváří v tvář smrti, jen tak tak vyváznou na neznámou, sopečnou pevninu: je to Savadovský ostrov v Sandwichově souostroví v Jižním ledovém moři, daleko od obvyklých námořních cest. Vyprávění o tom, jak se rozhlížejí a zařizují v té pusté končině, ztracené uprostřed moře a ledu, střídá se na stránkách knihy s vzrušujícími výjevy, v nichž trosečnická čtveřice prožívá zápas o život s nehostinou přírodou i lidskou zlobou. Jeden z nich, starý kormidelník, hyne stářím, steskem i útrapami, druhého zabije zdivočelý trosečník, s nímž se setkali na ostrově domněle liduprázdném a jenž posléze uprchne na jejich vlastním člunu, jímž se hodlali vrátit do obydlených krajů. Opuštěni tarn zbudou už jen dva mladí rybáři, na pohled odsouzeni k zoufalé beznaději a přec jen s nehasnoucí vlnou v záchranu, která se nakonec uskuteční dík jejich činorodé houževnatosti. Obraz dalekých subpolárních končin, jejich živelné přírodní krásy i hrůzy; dobrodružné i strastiplné příhody trosečnidkého osudu; příklad lidské vynalézavosti, energie a víry, podněcované vzpomínkami na hrdinství polárních výprav a badatelů — to vše naleznete v tomto vzrušujícím příběhu, jenž je především určen mladým čtenářům. Ale s povděkem po něm sáhnou i dospělí milovníci dobrodružné četby. (…)

Zdeněk Jirotka. Groteska. Režie Miloslav Jareš.

Osoby: František, majitel kanceláře ..Agentura pro všecko“ — Režný, továrník — Věra, jeho žena — Marie, dívka bez místa.

Natočeno 1940. Premiéra 4. 12. 1940 (Praha, 17.25 – 18.00 h.).

Alternativní verze názvu: Agentura pro všechno

Lit.: anonym: Dvě původní rozhlasové hry. In Náš rozhlas 49/1940 (1. 12. 1940), s. 7 (článek). – Cit.: (…) Jméno Zdeňka Jirotky, známého dosud jen z povídek a kursiv denních listů, objevuje se v rozhlase po prvé; u nevelké groteskní hříčky, nazvané ,,Agentura pro všecko“, jež jasně ukazuje živý smysl autorův pro rozhlasové potřeby, a to jak volbou námětu, tak technikou, Jirotka vymyslil si postavičku zřízence, jemuž je líto, že kancelář, v níž je zaměstnán, leží ladem a proto ji zužitkuje pro své účely. Zřídí si tu pro ty dlouhé chvíle agenturu, která obstará všecko; obracejí se na ni, kdo potřebují do domácnosti nějaké zvíře, které by postrašilo nevítané návštěvy, o pomoc je volána při manželských konfliktech, ale zrovna tak je zprostředkovatelna zaměstnání a v neposlední řadě tato tajná agentura vykonává i dobré služby policii. Samozřejmě, že dochází tu k řadě komplikaci a kombinaci vesměs humorných, aby posléze vše vyústilo v groteskním happy-endu. I Jirotka vlastně jde ve své hře pozpátku a vysvětlení původu celé té agentury je uloženo až na samý konec, když posluchač si marně láme hlavu, co je to vůbec za agenturu; a v této metodě je právě hlavní plus nového rozhlasového autora — pochopení, v čem spočívá poutavost drobné rozhlasové hry, a smysl pro únosnost námětu. ,,A g e n t u r a pro všecko“, již uvede pražská stanice 4. prosince t. r. v režii Mil. Jareše, nebude jistě jedinou prací, kterou Zd. Jirotka napsal pro rozhlas.

Arkadij Alexin (novela Jednající osoby). Rozhlasová hra pro děti. Dramatizace Vojtěch Jestřáb. Hudba Vadim Petrov, řídí autor. Režie Jan Berger.

Osoby a obsazení: Sergej (Miroslav Masopust), Nina Georgijevna Jemeljanovová (Věra Kubánková), babička (Ludmila Lída Roubíková), Anton (Jan Čenský), Surik (Jiří Prager).

Natočeno 1981. Premiéra 29. 8. 1981 (Praha, 13:45 h.).

Rudolf Dobiáš. Pohádková hra. Ze slovenštiny přeložil Jan Berger. Hudba Petr Mandel, řídí Jiří Váchal. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: první sestra (Marta Škrlantová), druhá sestra (Zdena Burdová), třetí sestra (Růžena Merunková), voják (Oldřich Vlach), král (Zdeněk Buchvaldek) a další.

Premiéra (?) 18. 5. 1975 (Praha, 13:00 h.).

Josef Bouček. Rozhlasová hra. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: Trnka (Miloš Nedbal), Trnková, jeho žena (Jiřina Petrovická), Pavel Trnka, jeho syn (Ladislav Frej), Vocel, Bendl, Boura a Šíma, topenáři (Josef Velda, Ladislav Kazda, Ladislav Trojan a Karel Fořt), Havránek, prokurista (Ladislav Šimek), Vokurka, inženýr (Miloš Hlavica), Vocelová (Vítězslava Waldová) a další.

Natočeno 1976. Premiéra 22. 2. 1976 (Praha, 19:20 – 20:20 h.).

Lit.: jh: Josef Bouček: Zimní intermezzo. In Rozhlas 8/1976 (9. 2. 1976), s. 4 (článek). – Cit.: Premiéru hry Josefa Botička Zimní intermezzo připravilo a uvádí oddělení rozhlasových her k 28. výročí Vítězného února. Svým námětem se dílo k této příležitosti znamenitě hodí.

Zobrazuje totiž historii znárodňovacího procesu v jedné menší pražské topenářské firmě. Před Únorem byl podnik rozdělen na dvě samostatné firmy, jednu vedl otec, původní majitel, druhou syn, který se s otcem znepřátelil. Těsně před Únorem otec umírá a syn spolu s nevlastní matkou firmu dědí. Ve chvíli, kdy vychází výnos o znárodnění podniků nad padesát zaměstnanců, provádějí oba právní akce, které mají zastřít skutečný stav.

Děj se odvíjí ve dvou vzájemně se prolínajících pásmech. Jedno, komornější, zobrazuje oba majitele firmy, jejich postoje a vzájemný vztah. Druhé pak úsilí dělníků, vedených předsedou závodní rady Vocelem, aby se prokázalo, že podnik pod znárodňovací dekret opravdu spadá. Únorové události zde působí jako katalyzátor, který urychlí průběh a vyřešení celé záležitosti.

V zájmu úplnosti je potřeba uvést, že příběh hlavního hrdiny komunisty Vocela vychází z autentických zážitků K. Vorla, nositele Řádu práce. Zpracovat podobnou látku z nedávných, sociálně politických dějin přesvědčivě a účinně není vůbec lehké. Naopak. Josef Bouček obstál v této zkoušce velmi dobře. Bez vnějších efektů, úsporně a čistě dramatickými prostředky promítl události do pravdivých situací a životných postav. Znovu prokázal, že z něho za poměrně krátkou dobu vyrostl velmi dobrý rozhlasový dramatik; hlavním zaměřením a školením je totiž filmový a televizní autor-scenárista. Seznam jeho rozhlasových prací potěšitelně narůstá a každá z nich svým způsobem obohacuje náš repertoár (za všechny uveďme jeho pozoruhodnou původní hru Rekviem). Boučkův příklad znovu dokazuje, že autor, který má schopnosti, dovednost a pracovitost skutečného profesionála, obyčejně velmi rychle zvládne takzvanou rozhlasovou specifiku. (…)

Vyprávění o tom, co všechno lze vidět s kopce nad jednou valašskou vesnicí. Napsal Roman Cílek. Režie Vladimír Tomeš.

Účinkují Jana Andresiková, Libuše Geprtová, Zdeněk Buchvaldek, František Hanus, Otomar Korbelář a Zdeněk Kutil.

Natočeno 1976. Premiéra 29. 8. 1976 (Vltava, 15:00 h.) v cyklu Dokumentární pásmo redakce umělecké publicistiky.