Mark Twain. Humoristická scénka. Rozhlasová úprava Antonín Boček. Režie Jaroslav Budil.

Osoby a obsazení: Zdeněk (Antonín Zíb), Mari, jeho choť (Drahomíra Hůrková), Evička, jejich dítě (Marie Frýdová), lékař (Václav Piskáček), posluhovačka (Josefa Pechlátová), mlékař (Eduard Kašpar).

Natočeno 1946. Premiéra 9. 2. 1946 (Praha II, 21:45 – 22:00 h.). Repríza 3. 9. 1946 (Praha II, 21:40 h.).

Václav Čtvrtek. Rozhlasová hra. Hudební spolupráce Bohumil Kysela. Režie Jaroslav Budil.

Osoby a obsazení: Honza (Štěpán Zemánek), Gusta (Jarmila Balašová) Alba
Kantová (Vlasta Fáberová), lékař (Ladislav Fišer), první starý pán (Alex Solmar), druhý starý pán (Vladimír Huber), muž (Josef Větrovec), žena (Hana Šedivá), řidič (Antonín Matějovič).

Nastudovala Plzeň v roce 1947. Premiéra 25. 8. 1947 (Plzeň, 21:15 – 21:55 h.). Repríza 4. 1. 1948 (Plzeň, 16:30 h.).

Alternativní verze názvu: Malá hra o žárlivosti

Jiří S. Werten. Rozhlasová hra. Režie Alex Solmar.

Obsazení nezjištěno.

Nastudovala Plzeň v roce 1945. Premiéra 7. 12. 1945 (Plzeň, 19:45 – 21:00 h.).

Jiří S. Werten. Rozhlasová hra. Hudba Miroslav Ponc. Režie Miloslav Jareš.

Osoby: Tameike – Gunar – Ogao – Viccini – hostinský – Ume – otec – lodník – sluha na lodi – gejši – plavci na řece.

Natočeno 1942. Premiéra 8. 3. 1942 (Praha, 16:00 – 16:45 h.).

Lit.: anonym: K dramatickému pořadu. In Týden rozhlasu 10/1942 (7. 3. 1942), s. 6 (článek). – Cit.: Dvě odlišné hry v programu pražské stanice přinese nám druhý březnový týden. Obě jsou sice od domácích autorů, ale jedna, „Papírový ideál“ odehrává se v našem prostředí a druhá „Tameike“, zanáší nás do dalekých krajů Japonska, země práce a překotného tempa, ale také země poesie a krásy. A právě ta zvláštní poesie kraje i lidu je to, co nejvíce upoutá oko i mysl každého Evropana, takže při zaklínadle Japonsko rozkvetou nám před očima větévky sakur, zazní teskné písně gejš a velikou tori vcházíme do světa tisice básní a bájí.

I když tomu není ve skutečnosti zcela tak anebo jenom tak, přece je jisté, že Japonec je mnohem bližší chápání a prožití krásna než my. Je známo, že po dlouhém pochodu nebo po skončeném boji dovede japonský voják dlouho a bez omrzení pozorovat západ slunce nebo se obdivovat měsíci nad jezerem. Tak synové a dcery Nipponu jsou nám především národem básníků, křehkých gejš a Japonsko je nám zemí věrné lásky, hrdinství a zemí, kde konečným řešením a jediným ethickým východiskem je smrt, smrt bez tragiky.

A takové je tedy Japonsko a jeho lid, jak nám je předvádí naše nedělní hra, která se podle své hrdinky nazývá „Tameike“ a kterou pro rozhlas napsal mladý dramatik Jiří Werten. Jeho jméno neslyšíte v rozhlase po prvé. Posluchačstvu se představil již v ruce 1940 dramatisací Hálkovy „Muzikantské Lidušky“, aby rok nato byla provedena jeho původní rozhlasová hra, veselohra „Malířská historie“. A tentokrát je hrána jeho třetí práce, lyrická, ale při tom velmi dramatická hra „Tameike“. Není bez zajímavosti, že je stavěna na skutečné vlastnosti jisté jihoamerické rostliny (v naší hře přenesené do Japonska), která vadnouc vydává opojnou a nezdravou vůni, byť ne smrtící, jak vyžaduje naše hra.

„Tameike“ není tedy hra japonského autora, ale hra o kouzlu Japonska, o lásce Evropana ke gejše a uvádí oba odlišné světy do duchovního konfliktu, v němž duchovně vítězí svět „od přírody“ lepší. Japonsko bylo již několikrát dějištěm našich her, na př. již dříve vysílané „Vesnické školy“ a nedávno provedené „Asagao“ (obou od japonských autorů) z nichž poslední, díky rozhlasovému provedení, byla „objevena“ i čtenářstvu novým vydáním knihy a návštěvníkům divadel jejím scénickým provedením. Hru uslyšíte v režii Miloslava Jareše. (…)

Rozhlasová hříčka. Napsal Karel Zajíček. Režie Jiří Vasmut.

Osoby a obsazení: Viktor Bureš (Antonin Zíb), Věra (Ludmila Stambolieva), advokát (Ludvík Řezníček).

Natočeno 1943. Premiéra 7. 12. 1943 (Praha). Repríza 25. 1. 1944 (Praha, 20:40 – 21:00 h.).

František Krejčíř. Rozhlasová hra. Hudba Václav Trojan. Režie Bohuš Hradil.

Osoby: David Garrick, herec a ředitel (Miloš Nedbal), Lacy, spoluředitel (Artuš Kalous), Jonston (Karel Kastner), William Siddons, herec (Karel Trešňák), Sarah Siddonová, herečka (Jaroslava Vacková), Palmer (Karel Sott), hlas Richmondův (Ludvík Řezníček), vévoda z Northumberlandu (Zdeněk Hodr), vyvolavač (Miloš Liška) a další hlasy.

Natočeno 1943. Plánovaná premiéra 23. 11. 1943 (Praha, 20:30 – 21.18 h.), neodvysíláno. Premiéra 5. 12. 1943 (Praha, 20:55 h.).

Lit.: anonym: K literárně dramatickému pořadu pražské stanice. In Týden rozhlasu 47/1943 (20. 11. 1943), s. 2 (článek). – Cit.: Všecky čtyři hry činoherního programu posledního týdne listopadového jsou premiéry. Je to jednak Františkem Krejčířem zdramatizovaná anekdota „Herec na kolenou“ (bude provedena v úterý večer v režii Bohuše Hradila a s hudbou Václava Trojana), o anglickém herci Garrickovi, ocitnuvším se v ostrém konfliktu s vévodou z Northumberlandu. (….)

Lit.: anonym: K literárně dramatickému pořadu pražské stanice. In Týden rozhlasu 49/1943 (4. 12. 1943), s. 2 (anotace). – Cit.: Již dříve programovaná, ale nevysílaná hra Františka Krejčíře „Herec na kolenou“ je zařaděna do pořadu tohoto týdne a uslyšíte ji v neděli večer v režii Bohuše Hradila. (…)

Jaroslav Brouk. Myslivecká historka. Režie Jiří Vasmut.

Osoby: Brož, nájemce honitby — Bláha, lesní na Lesovně Oborná — Karač, lesní rada z lesního úřadu ve Smečích — Rákos, vrchní lesní rada z Prahy — Stašek, lesní hajný — Čírek, lesní hajný — Pepek, lesní adjunkt — Jarda, lesní praktikant — Františka, manželka lesního Bláhy — Slávka, neteř lesního Bláhy.

Natočeno 1942. Premiéra 12. 7. 1942 (Praha, 15:35 – 16:30 h.). Repríza 9. 8. 1942 (Praha, 21:00 h.).

Fr. K. Franchy. Překlad Jan Horník. Rozhlasová hra. Režie Jiří Vasmut.

Osoby: Veruna, pasačka – sedlák Brunner — Vincek, jeho syn — sedlák Krahl — jeho žena — Marta, jejich dcera — Murbacher, Rainbauer, Welster, Lippel, sedláci — farář — Ondra, starý čeledín na statku Brunnerově — kapelník vesnické hudby — sedláci.

Natočeno 1941. Premiéra 9. 2. 1941 (Praha, 14:30 – 15:30 h.).

Lit.: anonym: Selská rozhlasová hra. In Náš rozhlas 6/1941 (9. 2. 1941), s. 6 (článek). – Cit.: Jako nová německá beletrie, tak i drama a film vyhledávají stále častěji náměty v životě venkovského lidu, a této cestě nevyhýbá se ani dramatika rozhlasová. Jednou takovou hrou je i ,,Vroni Marciter“ od Fr. K. Franchyho, již uvede pražská stanice 9. února t. r. v režii Jiřího Vasmuta s názvem ,,Pa s a č k a V e r u n a“. Už podle titulu je zřejmo, kdo je ústřední postavou dramatu, a že tu půjde o zachycení rozhodného okamžiku v osudu hrdinčině. Je-li pak v podtitulu výslovně uvedeno, že je to hra lidová, znamená to, že tu nebude operováno hlubokými problémy a že bude užito oblíbených prvků, k nimž arci patři nutně milostný motiv. Ten je také nití děje, který není však staven, byť — jak řečeno — se opíral o oblíbené prvky, na ploché barvotiskové líbivosti. Alpská krajina, do niž je děj zasazen, nemá tu být vděčnou kulisou, naopak: to prostředí vrhá symbolicky tragický stín, a horský sráz je místem, kde drama tvrdé rozplétá svůj uzel. Zde zřítí se Vincek Brunner a v posledních vteřinách života vyzná se ze své lásky nikoliv k té, již měl druhého dne učinit v kostele svou ženou, k Martě Králové, nýbrž k chudé pasačce Veruně Mareitrové. Od ní právě šel a na cestě domů se smrtelně zranil. Marta — nevěsta vyslechne milostnou zpověď toho, jehož jméno měla od zítřka nosit, a rozhodne, aby místo ní byla s Vinckem oddána Veruna. Stane se: a sotva je po svatebních obřadech, chystají se druhé — pohřební. Vincek podlehne zranění. Ovdovělá Veruna odstěhuje se na statek Brunnerových, kde hospodaří Vinckův otec, soužený tvrdými věřiteli. Rázně se ujme hospodářství, odežene věřitele a zachraňuje usedlost: pro památku toho, jenž tu měl hospodařit. Je tu tedy vše, co žádá typ lidové hry: nešťastná láska, dojetí, ušlechtilost, životní odvaha, ale zase buď opakováno — Franchy drží pevně děj a ovládá jej obezřetně, aby mu nesklouzl do tónu levné plačtivosti a planého hrdinství. Má přesně rozvržené situace, má požitek prostředí a umí postavit živé osoby, z nichž každá je rázovitým typem a ostře vyznačeným charakterem. Právě pro tu hluboce lidskou náplň a věrojatné tlumočení měla hra v říšských stanicích nejeden úspěch, a těmito kvalitami má nárok, aby získala dalši při českém provedení.