Alexandr Grin. Novela ruského spisovatele. Překlad a úprava Zdeňka Psůtková. Hudba Zdeněk Šikola. Režie Miloš Novotný.
Účinkují Jan Hartl, Radoslav Brzobohatý, Marcela Rojíčková a Blanka Bohdanová.
Natočeno 1992. Premiéra 7. 2. 1993 (ČRo 3 Vltava, 20.00 – 21.00 h.) v cyklu Schůzky s literaturou. Repríza 8. 2. 1993 (ČRo 3 Vltava, 13:00 h.) v cyklu Schůzky s literaturou. Obnovená premiéra 15. 2. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Lit.: Psůtková, Zdeňka: »Krysař« Alexandra Grina. In Týdeník Rozhlas 6/1993 (25. 1. 1993), s. 4 (článek). – Cit.: Alexandr Grin (1880-1932) se nikdy nestal bytostné ruským spisovatelem, i když se v Rusku narodil a prožil celý život. Kromě jediné cesty do Port Saidu, kterou absolvoval jako mladičký plavčík (aby tím naplnil svůj dětský sen stát se mořeplavcem), nikdy nevytáhl z Ruska paty… Jeho otec byl polský šlechtic, poslaný po nezdařeném pokusu o povstání ruskými úřady do vyhnanství. Matka trpěla tuberkulózou a brzo zemřela, a syn z prvního manželství začal otci, který se znovu oženil, doma překážet. Odešel tedy dobrovolné »do světa«. Jako carský vyhnanec prošel Sibiř a Ural a později i tajgu poblíž Archangelska. Dva roky si odseděl v sevastopolském vězení. Právě tady, v Sevastopolu, kde si odpykával trest za členství v eserském hnuti, absolvoval svou »univerzitu«. Měl možnost vypůjčovat si knížky z bohaté vězeňské knihovny, a tak četl a četl. Opájel se Stevensonem. Poem, Twainem, Doylem, Dickensem i bizarními prózami sester Bronteových. Styl, který si osvojil, nebyl důsledkem literárního opojení anglosaskými autory. Jak to tak často bývá, krutá realita ho dovedla až k vysněnému světu. Pro sebe a své čtenáře stvořil nádhernou přímořskou Grinlandii, kde na rozdíl od skutečného světa vítězi spravedlnost, něha, láska, úcta a krása.
Grin, který poznal hlad a bídu, lidskou nízkost, odporné prostředí oděských nocleháren a brlohů, který žil mezi nejhorším lidským odpadem, se právě díky svému talentu ubránil mravní špíně. Jeho imaginace působí dodnes. Měl smysl pro napětí, zápletku i silu metafory, která překypuje obraznosti. Snad proto připadal mnohým sovětským kolegům nesrozumitelný, pro svou zásadovost nepochopitelný a vlastně nebezpečný. Ta nenávist trvala až do spisovatelovy předčasné smrti.
Že Grin uměl nazírat svět zcela realisticky, dokumentují některé povídky a zejména autobiografie Svědectví mého života (vydal ji Odeon). Rozsáhlá povídka Krysař byla napsána na počátku občanské války v Rusku, když se Grin vrátil z fronty do Petrohradu a jen zázrakem se uzdravil z těžkého střevního tyfu. Ozvy blouznivých horečnatých stavů najdeme v atmosféře bankovního kolosu, v nesmyslném kancelářském bludišti, obydleném »krysami«. Svou bizarnosti scéna připomíná Kafkovy prózy, ale Grin je rozhodně nikdy nečetl. Symboly použité v povídce jsou dešifrovatelné: Grin po nemoci nalezl velmi skromný útulek v Petrohradě, kde se seznámil se svou budoucí ženou Ninou, ošetřovatelkou. Trpěl v důsledku choroby těžkou nespavostí. Takové je nahé tělo vcelku fádních skutečnosti. O tom, jak působivé je odělo roucho autorovy fantazie, se český posluchač může přesvědčit v nedělních Schůzkách s literaturou. Grin je ostatně znám nejen našim čtenářům, ale také filmovým divákům. České filmy Kolonie Lanfieri a Morgiana byty totiž natočeny na náměty jeho novel.
Lit.: Psůtková, Zdeňka: Alexandr Grin: Krysař. Magický příběh z pera solitéra ruské novoromantické literatury. In web ČRo 3 Vltava, 15. 2. 2026 (článek). – Cit.: Chudý mladík se z nouze ubytuje ve zpustlém bankovním paláci. V noci se mu dostane nečekané společnosti… Magický příběh, variaci na slavné hamelnské téma (…).
Tak jako byl Alexandr Grin životním outsiderem, tak se i v literárním světě pohyboval nejčastěji na jeho okraji. Dlouho byl považován jen za autora dobrodružné literatury, a to spíše pro mládež. Vytýkali mu, že se vymyká ruské mentalitě. I později, ve šťastnějších chvílích života, hrál roli jakéhosi solitéra.
Miloval Edgarea Allana Poa a E. T. A. Hoffmanna. Pro své příběhy vymyslel říši Grinlandie a spojoval v nich staré námořnické pověsti s pohádkami a historkami s hororovými prvky. Jeho dílo je plné fantastických motivů, ale i realistických postřehů.
Příkladem může být právě povídka Krysař (1924), kde najdeme i autobiografické okamžiky, můžeme rozpoznat čas a místo děje a zachytit řadu odkazů na Grinovy literární lásky.
V kulisách města Petrohrad, líčeného ve velmi temných barvách, se odvíjí příběh mladíka, který jen s velkými obtížemi zápasí o holou existenci. Když se pokouší prodat na rohu tržiště své knihy, seznámí se s krásnou dívkou. Dostane od ní telefonní číslo, ale ve spádu událostí útržek papíru, kam si ho napsal, ztratí. Vážně onemocní a poté, co v nemocnici přečká horečnaté stavy, zjistí, že přišel o střechu nad hlavou.
Z nouze se ubytuje ve zchátralém, pustém paláci, kde kdysi sídlila banka. A tam začne jeho dobrodružství, které vyvrcholí nový setkáním s krásnou dívkou, ale také s tajemnou postavou Krysaře.
S námětem slavné středověké pověsti naložil velmi volně. Poválečný, zbídačelý Petrohrad, ovládnutý novou vrchností, líčí jako město, které jakoby se chtělo znovu ponořit do močálu, ze kterého kdysi povstalo.