Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Lili B. Geraskinová. Překlad Marie Někrachová a Anna Stromšíková. Rozhlasová dramatizace Zdeňka Josková. Režie Josef Svátek.

Osoby a obsazení: Boris Ivanovič Grochotov (František Šlégr), Antonie Nikolajevna Jakovlevová (Viola Zinková), Léňa Žarkov (Zdeněk Kampf), Viktorie Zarkovová (Lída Štětinová), Valentij Listovskij (Jiří Valchař), Žeňa Kuzněcov (Rudolf Jurda) a další.

Nastudovalo Brno. Premiéra 4. 6. 1955 (Praha I, 14.00 h.) v cyklu Hra pro starší děti. Repríza 4. 8. 1956 (Praha I, 14:00 h.) v cyklu Hra pro starší děti.

Bulharská národní pohádka. Překlad Jaroslav Husák. Rozhlasová dramatisace Helena Solarová. Texty písní Jan Dolina. Hudba Villém Prokop Mlejnek. Režie Jana Bezdíčková.

Obsazení nezjištěno.

Nastudovalo Brno. Premiéra (?) 17. 10. 1954 (Praha I, 14:00 h.). Repríza 5. 6. 1955 (Praha I, 13:20 – 14:00 h.) v cyklu Pohádka pro děti.

Bulharská národní pohádka. Překlad Jaroslav Husák. Rozhlasová dramatizace Helena Solarová. Hudba Vilém Prokop Mlejnek. Texty písní Jan Dolina. Režie Miloslav Jareš.

Obsazení nezjištěno.

Natčoeno 1951. Premiéra (?) 26. 12. 1951 (Čs. okruh R, 16:30 h.). Repríza 20. 5. 1952 (Ústí nad Labem, 16:45 h.).

Oscar Wilde. Komedie. Překlad a rozhlasová úprava J. Z. Novák. Texty písní a režie Ota Ornest.

Osoby a obsazení: John Worthing, smírčí soudce (Lubomír Lipský), Algernon Moncrieff (Eduard Dubský), kanovník ThDr Chasuble (Mirko Musil), Merimann, komorník (Arnošt Mirský), Lane, sluha (Jiří Vršťala), lady Bracknellová (Heda Marková), baronessa Gwendolina (Alexandra Saša Myšková), Cecily Gardewová (Jarmila Smejkalová), slečna Prismová, vychovatelka (Eva Svobodová).

Natočeno 1955. Premiéra 19. 6. 1955 (Praha II, 15:00 – 16:50 h.).

Aristofanes. Rozhlasová adaptace klasické starořecké divadelní komedie s podtitulem Bohatství. Aristofanes: PLuTos. Překlad a úvodní slovo Ferdinand Stiebitz. Hudba Jan Slabý. Režie Vladimír Vozák.

Osoby a obsazení: Chremylos, athénský občan (František Šlégr), Karion, jeho sluha (Rudolf Chromek), Plutos, bůh bohatství (Zlatomír Vacek), Blepsidemos, athénský občan (Stanislav Hejný), Chudoba (Anděla Novotná), žena Chremylova (Helena Krtičková), poctivec (Karel Kabíček), udavač (Josef Langmiler), Hermes, posel bohů (Jiří Valchař), náčelník sboru (Miloš Hájek) a další.

Nastudovalo Brno v roce 1955. Premiéra 15. 6. 1955 (Praha II, 20:00 – 21:10 h.).

Lit.: anonym: Plutos. In Čs. rozhlas a televize 25/1955 (6. 6. 1955), s. 7 (článek) – Cit.: Aristofanes, největší spisovatel komedlí klasického Řecka, žil asi r. 146-380 př. n. 1. Je hlavním představitelem staré tak zvané attické komedie, která zobrazila největší rozkvět Athén v době Perikleově, avšak také krisi athénské otrokářské demokracie a konečně ztrátu politické samostatnosti Athén. Aristofanes nechtěl svými komediemi, vynikajícími duchaplností a vtipem pouze bavit, nýbrž také poučovat a vzdělávat. Činil tak nelítostnou satirou, jíž stíhal tehdejší politické zlořády, odkrýval sociální poměry ve staré řecké společnosti. Celkem napsal čtyřicet komedií, z nichž se zachovalo jedenáct. Nejmladší z nich, komedie Plutos (Bohatství), provedená v roce 388, zabývá se problémem správného rozdělení majetku a je odrazem hospodářských a společenských poměrů poválečné doby. Básník zde rozvádí vtipně lidový motiv, podle něhož je náhodným a nevhodným rozdělením majetku ve společnosti vinna slepota boha Pluta, dárce bohatství – jeho vyléčením ze slepoty dostane se bohatství spravedlivě těm, kdo si ho zaslouží, kdežto pro kořistníky a příživníky, lidi i bohy, se zlatá žeň končí. Tento naivní sociální ideál, vyplývající ovšem plně z tehdejší hospodářské situace a filosofických názorů, byl aspoň chvilkovým utěšením v životních zápasech a strastech. Z podnětu Světové rady míru vzpomínali jsme loni dvoutisícího čtyřstého výročí Aristofanova narození a zjišťovali jsme, že vůdčí myšlenky jeho komedií jsou i dnes aktuální. Uvádíme Aristofanova „Pluta“ v provedení členů Státního divadla v Brně v režii Vladimíra Vozáka.

Maurice Maeterlinck. Rozhlasová adaptace divadelní hry (Le bourgmestre de Stilmonde, 1918), děj se odehrává jednoho dne koncem srpna 1914, kdy do malého městečka Stilmonde v belgických Flandrech vstupuje německé vojsko. Překlad Marie Kalašová. Rozhlasová úprava Jarmila Vacková. Režie Jiří Roll.

Osoby a obsazení: Cyril van Belle, stilmondský starosta (Otomar Korbelář), Bela, jeho dcera (Dana Medřická), Floris, jeho syn (Jindřich Vocelka), velitel, baron von Rochov (Bedřich Karen), poručík Otto Hilmer, starostův zeť (Ladislav Boháč), Klaus (František Kovařík), Jean Gilson (František Hanus), obecní tajemník (Bedřich Bobek), německý četař (Jaroslav Synák), německý vojín (Alois Krmela), sluha (Artuš Kalous).

Natočeno 1955. Premiéra 19. 6. 1955 (Praha I, 20:00 – 21:30 h.).

Lit.: anonym: Stilmondský starosta. In Čs. rozhlas a televize 25/1955 (6. 6. 1955), s. 14 (článek). – Cit.: Mnohé události dneška nám často připomínají dny nedávno minulé. Proto i současný vývoj v západním Německu, Adenauerovo proklamační přiznání k Drangu nach Osten, nám přivolává vzpomínku na tragické události let třicátých z doby nástupu fašismu. Proto si také dnes lidé celé Evropy kladou s takovou palčivou naléhavostí otázku zachování míru, proto si také při položení této otázky tolik připomínají léta a hrůzy války minulé. Velcí spisovatelé všech dob zodpovídali ve svých dílech osudové otázky současnosti. Tím spíš, že každá kapitalistická válka znamenala vítězství brutální síly a nejhlubší pokoření člověka. Malé státy v nich ztrácely svobodu a nezávislost, drceny vojenskou mašinerií, která neznala a také neuznávala žádné mezinárodní smlouvy a dohody. Jedním z těch, který se svým dílem postavil na stranu obránců svobody, byl v době první světové války i belgický spisovatel Maurice Maeterlinck. Svým velkým, patetickým válečným zachytil dramatem „Stilmondský starosta“ s otřesnou pravdivostí dny přepadení Belgie císařským vilémovským Německem i zrůdnost vojenského systému, který záměrně ničí v lidech všechny dobré vlastnosti. Jakkoliv na konci této hry její hrdina umírá, přece jen poslední slova patří těm, kdož svobodu milují a nemohou se jí vzdát. Neboť mezi nimi a mezi okupanty není smíření. Hlavní postavy hry, kterou nastudoval režisér Jiří Roli, vytvořili Otomar Korbelář, Dana Medřická, nositel řádu práce Ladislav Boháč a zasloužilý umělec Bedřich Karen.

Vladimír Vávra a Dobroslav Zborník. Hra faktu. Příběh lidí, kteří se zúčastnili likvidace kalamitní situace vzniklé prudkým poklesem teploty začátkem roku 1980.
Dramaturg František Mareš. Režie Dobroslav Zborník j. h.

Účinkují Ivan Klička, Vladimír Volek, Karel Charvát, Karel Soukup, Petr Šporcl, Jan Miller, Petr Bednář, František Husák, Vladimír Janura, Bibiana Simonová a další.

Nastudovaly České Budějovice v roce 1982. Premiéra 30. 4. 1982 (Vltava, 11:30 h.).

Irina Karnauchová. Ruská pohádka. Dramatizace Ema Rozgonyiová. Hudba Jiří Váchal, řídí autor. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: babička (Libuše Havelková), car (Vladimír Ráž), Ivan (Gustav Bubník), Jelena (Ivana Šormová), mořský car (Miroslav Moravec).

Natočeno 1982. Premiéra 21. 11. 1982 (Praha, 13:03 h.).

Lit.: anonym: O mořském carovi. In Rozhlas 47/1982 (8. 11. 1982), s. 14 (článek). – Cit.: Nová pohádka, jejíž premiéru uslyšíte v neděli po obědě, patři mezi slavné ruské lidové pohádky, které mají zvláštní kouzlo a vůni. Však některé přepisoval do češtiny i tak velký spisovatel, jako byl Karel Jaromír Erben; jistě věděl proč.

Pohádku o mořském carovi zaznamenala Irina Karnauchová, která u nás není neznámá. Její pohádky posloužily také jako podklad pro televizní večerníčkový seriál Pohádky stříbrného carství, který jste viděli v polovině října.

Ivan a Jelena… Dvě častá jména ruských pohádek. Hlavně Ivanů a Váňušků je v ruských pohádkách hodně. Jeleny jsou zase v jiných. Tady se oba setkají. Ivan, syn ruského cara, tedy carevič, a Jelena, dcera mořského cara. Mocného, ale zlého a nelítostného mořského cara.

Začněme však jinak. Pozemský car zabloudí na lovu a poblíž mořského břehu najde v pustině chaloupku, v níž žije laskavá stařenka. Odpočinout ho nechá, najíst mu dá, jen vodu k napití nemá, protože je všude sucho. Car se rozhodne, že se napije v mořském zálivu. Jakmile se však skloní k hladině, uchopí ho silná ruka mořského cara. Pozemský car překoná svou pýchu a začne prosit, nabízí stáda, orly a sokoly, zlato o drahé kamení, ale mořský car žádá jediné: carova syna Ivana. Pozemskému caru nezbude než přislíbit.

Ale ještě je tu laskavá babička. Když přijde smutný Ivan k mořskému zálivu, aby nastoupil službu u mořského cara, dá mu stařenka dobrou radu. Ivan poslechne, a tak pozná nejkrásnější dívku světa —- Jelenu. S překvapením se však dozví, že je dcerou mořského cara.

Mořský car přivítá Ivana nevlídně a hned mu dá první úkol: v zátočině tři versty vzdálené musí zorat mořské kamenité dno, zasít pšenici, pokosit, sklidit, vymlátit, semlít, upéct koláče o přinést je na carův stůl — to vše od večera do rána. Jinak bude Ivan o hlavu kratší.

Nikdy by nemohl Ivan úkol splnit, kdyby nebylo Jeleny. Ale ještě není vyhráno, car ví, že úkol nebyl v lidských silách a že Ivanovi musel někdo pomoci. Stanoví tedy druhý úkol: v jiné zátočlně, šest verst vzdálené, má postavit úly, nasadit do nich včely a z jejich vosku postavit palác s cimbuřím a tuctem věží. To vše musí být v poledne hotové! Úkol splní za Ivana opět Jelena. Zbývá třetí úkol: musí projet na neosedlaném koni. Teď se carevič raduje, považujíc úkol za hračku, Jelena je naopak zoufalá. Sám mořský car se totiž promění v koně, aby mohl Ivana zabít. A proti němu jsou její kouzla slabá. Radí Ivanovi, aby uprchl, ale Ivan ji příliš miluje a nechce ji ztratit. A tak uprchnou spolu a hledají záchranu u laskavé babičky. Už jste pochopili, žo to neí obyčejná babička — ale je dost mocná, aby so mohla postavit samotnému mořskému carovi. (…)

Emil Feureisl. Příběh ze současného prostředí rovníkové Afriky, kde se odehrává zápas vědců s dosud neznámou epidemii. Režie Jiří Horčička.

Účinkují Vladimír Brabec, Luděk Munzar, Růžena Meruňková, Karel Houska, Svatopluk Skládal, Josef Velda, Bohumil Švarc, Drahomíra Fialková, Bohumila Dolejšová a Vladimír Čech I.

Natočeno 1979. Premiéra 16. 1. 1980 (Praha, 19:15 – 20.15 h.).

Lit.: anonym Horečka. In Rozhlas 3/1980 (7. 1. 1980), s. 4 (článek). – Cit.: Jméno!

Už jsem vám je řekl…

Já myslím pravé jméno!

Ale, přece…

Co jste tady dělal?

Hledal jsem tu ženu, Tomalamu Sale. Někde tady má bydlet.

Kdo?

No ta žena, co ji hledám.

Ach tak. A bydlí zrovna u pošty.

Ano, někde tam.

Tak. Ona bydlí u pošty a vy jste ji tam hledal. A zrovna v tu samou dobu někdo poštu zapálil. To je náhodal A nevšiml jste sl náhodou, kdo to udělal? Byl jste přece u toho!

Náhodou?!

(more…)