Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ruda Jurist. Romantická causerie se šťastným koncem. Zpívají Ríša Jurist a Tramp Boys. U klavíru Oldřich Trefa. Režie Zdenko Knitl.

Účinkují Ruda Jurist, Otomar Korbelář, Gabriela Kaulhusová, Vladimír Marek, Marie Blažková, Antonie Langrová, Karel Hloušek, Jarka Bráška, Antonín Kaplan, Ladislav Boháč, Adolf Herzog, Blanka Svobodová, dr. František Kocourek a další. Hlasatelka Zdenka Walló.

Natočeno 1935. Premiéra 7. 5. 1935 (Praha I, 19:10 – 20:00 h.).

Lit.: Mašková, Tereza: Zdenka Walló. In web Český rozhlas Témata, 17. 4. 2015 (článek + nahrávka ohlášení hry Všude dobře, doma nejlíp). – Cit.: (…) Zdenka Walló patřila k vůbec prvním rozhlasovým redaktorkám v Československu a její hlas ohlašující: „Haló! Praha, Brno, Bratislava, Košice, Moravská Ostrava a Praha – Strašnice. Přejeme dobrý večer a vysíláme zprávy Československé tiskové kanceláře,“ si ve 30. letech minulého století oblíbili posluchači po celém světě. Perfektně ovládala angličtinu, němčinu a francouzštinu, působila proto v redakci vysílání do zahraničí. Kvůli svému židovskému původu musela Walló se vznikem protektorátu rozhlas opustit, o několik let později zahynula ve vyhlazovacím táboře. (…)

Alexander Nikolajevič Pleščejev. Žert o jednom jednání. Překlad Jiří Ščerbinský. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Osoby: Petr Semjonovič Zakatov, padesátiletý bohatý a nic nedělá – Taťana, jeho žena, operetní zpěvačka – Maxim Maximovič Trubačev, bankovní úředník a divadelní referent – Sergěj, sloužící u Zakatových – žena, sloužící u Zakatových.

Nastudovalo Brno v roce 1929. Premiéra 6. 4. 1929 (Brno – Praha – Bratislava, 20:00 – 20:30 h.).

Zdeněk Rón. Rozhlasová hra. Režie Miloslav Jareš.

Osoby: Dr. Prokop Zdráhal – Petruška, jeho dcera – Petr Krulich – Kristýna Krulichová, jeho žena – Petřík, jejich syn – Mirek Král – Maruška – starosta – hlasatel.

Natočeno 1941. Premiéra 6. 5. 1941 (Praha, 20:20 – 21:30 h.).

Lit.: anonym: Jarní milostná komedie. In Náš rozhlas 18/1941 (4. 5. 1941), s. 6 (článek). – Cit.: Oblíbený povídkář a romanopisec Zdeněk Rón včlenil se před rokem mezí rozhlasové autory svou hrou „Zčista jasna“, v níž zachytil jarní náladu pronikající z procitlé přírody do lidi a působící v nich zázraky. Pochopitelně, že tu měl slovo i motiv milostný a ten spolu s ostatní náplní, optimisticky zaměřenou, se přičinil, že hra našla u posluchačstva sympatický ohlas.

Nyní uvádí rozhlas další jeho celovečerní rozhlasovou prácí, ,,První květ“, a je to zase komedie a zase s jarním motivem, a jako v té první hře, tak i tady hraje určitou roli rozhlasový přijímač. Ten má první slovo hned, jak hra začne, a přenáší v Praze usazeného rysovského rodáka, advokáta, domů — hlaholem rysovských zvonů, vysílaných v cyklu „Zvony mého kraje“. Zapůsobí ty zvony nejen na doktora Zdráhala, ale i na jeho dceru Petrušku, a vzpomínka na rodiště vyvolá vzpomínky další. Mezi nimi i tu, že mezi dvěma přáteli došlo k ujednáni pokřtíti dětí stejným jménem. A když Krulichovům se narodil Petr a Zdráhalovům Petruška, řekli si otcové, že by se jednou mohly jejich děti vzíti, Zdráhalovi přesídlili do Prahy, na tento plán se zapomnělo, ale teď najednou při poslechu rysovských zvonů se připomněl.

Petrušce je devatenáct a opita jarem zamane si rozjeti se do Rysova: chce se proběhnout jarní přírodou a poznati při tom i toho, komu ji při narození zaslibovali. Co na tom, že Petruška je zatím milována jiným mládencem, Mirkem, a co na tom, že Mirek žárlí na toho rysovského „snoubence“? Doktor Zdráhal neodolá naléháni dceřině a rozjede se s ní do svého rodiště, kde jeho přítel, Krulich, i syn Petr, je radostně vítají. Ne tak už matka Krulichová, která tuší, že synek by se mohl tou návštěvou z Prahy pobláznit a že to by třeba i přestal dbát o Marušku, schovanku na Krulichovlc statku, s níž hospodyně počítá jako s budoucí snachou.

Obavy se ukáží oprávněnými. Petrovi se skutečně zatočí hlava a Petrušce, romanticky založené, také. Ta romantika jde u Petrušky tak daleko, že přistoupí i na podmínku, kterou položí zkušená Kruliška: dříve než se dá souhlas ke vdavkám, projde Petruška zkouškou — rok bude sloužit za děvečku na statku. Zkouška je skoro absolvována, ale tu se stále víc poznává, že mezi Petrem a Petruškou bylo to chvilkové opojení.

Rón rozhojnil ovšem tento motivek ještě jinými pobočnými a v jednom z nich hraje roli právě ten pražský Mirek. I on se rozjede do Rysova a tady se dá najmout na statku: spíš proto, aby byl poblíž Petrušky, než ze zájmu o zemědělskou prácí. Nu, a je samozřejmé, že k tomuto Mirkovi se také Petruška vrátí, když se probudí ze svého romantického snu. Sám nezůstane ovšem ani Petřík — čili; všestranně šťastný konec, jak už to Zdeněk Rón mívá zpravidla ve zvyku. Není to u něho snaha vyhověti populárnímu přání, nýbrž výraz přesvědčení, že se vždycky může v životě dojíti ke kladnému cíli — jen chtít. Novou hru Rónovu uslyšíte v Jarešově režii 6. května t. r. z pražské stanice.

Zdeněk Rón. Rozhlasová hra. Režie Miloslav Jareš.

Osoby: Emilka Sedmikráska – Jindřich Marten – paní Lorencová – Vlasta Palatová – Vojtěch Palata – řezník Robi – teta Marta – Emilčina matka – listonoš – hlasatel.

Natočeno 1940. Premiéra 28. 3. 1940 (Praha, 20:20 – 21:30 h.). Repríza 6. 6. 1940 (Praha, 19:55 – 20:55 h.).

Pozn.: Autorova rozhlasová prvotina.

Lit.: anonym: Dvě nové hry v českém rozhlase. K dramatickému pořadu v prvním týdnu po velikonocích. In Náš rozhlas 13/1940 (24. 3. 1940), s. (článek). – Cit.: Loňského roku bylo vzpo.menuto padesátky Zdeňka Róna, a ve výčtu prací, jež krkonošský rodák dal českému písemnictví, nenašla se tehdy práce rozhlasová. Zdůrazňovalo-li se však, že padesátiletý Zdeněk Rón neustrnuje na jediné literární formě, tu jubilant, jako by chtěl potvrdit správnost toho tvrzení, rozhodl se zkusit v rozhlasové hře. Kdo zná povídky a romány Rónovy, hádal by, že patrně i rozhlasová hra bude čerpána z tvrdého života krkonošských horalů či krkonošského podhůří, že bude uvedena sytým realismem, a zachytí životní zápas lidí z výspy. Nezapomeňme však, že Rón napsal i několik prací z městského života, a že v nich dovedl zachytit životní episody s realistickou pravdivostí a zároveň je prodchnout až čiře lyrickou básnivostí. V jeho tvorbě, vzpomeňte si, jsou dvě práce a tituly: „Jaro a prameny“ a ,,Radost na světě“, a ten čí onen titul mohl by vystihovat i obsah rozhlasové „hry o jaru a lidech v něm“, kterou uvádí pražská stanice v nastudování JareSově 28. března 1940. Mahen ve své „Uličce odvahy“ zachytil důsledky, k nimž vede slunečná pohoda, se všemi pošetilostmi, humorem i citovostmi, Rón pak zachytil důsledky jarní nálady, rovněž se všemi pošetilostmi, humorem i citovostmi, ale ovšem v jiném duchu. Proti ironicky zaměřenému Mahenovi je Rón založený citové a čím víc vzdálen pesimismu, tím víc blíži se jeho opaku. Jestli jeho povídky i romány vyznívají vírou v optimismus, nečiní výjimku ani ta hra, nazvaná „Z čista jasna“. Z čista jasna přichází jaro, z čista jasna se lidé probouzejí s odhodláním k vlastní nápravě, z čista jasna probouzí se v lidech láska a z čista jasna stávají se srdce dobrými. Dívčí stvoření, aniž to tuši, objeví vyšší smysl života člověku lehkomyslnému, a ten věren své lehkomyslnosti, rozhodne se vykonat zdánlivě bláhový a v zásadě záslužný skutek, který pomůže ke štěstí dvojici, stojící nad životní propastí; a nejen to: pomůže ten skutek i svému autoru k nápravě, a posléze: pomůže k založení hmotného štěstí té, která dala nevědomky podnět k jeho proměně. Jak zřejmo: je to komedie veskrze optimistická a při tom — je vzdálena při vší své llbivosti onoho happy-endu, v němž „ti dva se dostanou“. Není tu totiž přímý motiv nějaké milostné dvojice, třebaže tu zní motiv lásky několikrát v náznaku nejrůznějších jejích podob a třebaže všechny cesty tu ukazují k cíli, jimž je láska. Hra Rónova je autorovou rozhlasovou prvotinou: ale sotva v ni začátečníka poznáte a právě tak nenajdete v ní beletristické zatížení, jímž trpívá zpravidla každý, kdo z romanopisců se pokusí o rozhlasovou hru. Zaujme motivem i svěžím zpracováním a na rozhlase je, aby hra zaujala i provedením. (…)

Lit.: anonym: Rónova optimistická komedie. In Náš rozhlas 23/1940 (2. 6. 1940), s. 6 (článek). – Cit.: Na počátek jara byla položena premiéra hry „Z čista jasna“, s níž Zdeněk Rón se letos začlenil mezi rozhlasové autory a teď, kdy jaro se už chýlí ke konci, bude táž hra i opakována, je to známka, že Rónův debut byl úspěšný, a jestli reprisa následuje tak brzy, je to proto, že musí být absolvována ještě na jaře. Rónova hra má v podtitulu, že pojednává o jaře a o lidech na jaře, a tedy potřebuje, aby byla hrána v atmosféře, kterou vyžaduje, ve dnech jarního slunce, které hraje také u Róna nemalou roli. Vlastně nejen slunce, ale i jarní vzduch, rozkvetlé stromy, mladá krása přírody, její svěžest: to jsou základní motivy, či vlastně podnětné prvky, z nichž hra ,,Z čista jasna“ vyrůstá.

Ano, z čista jasna přichází tu jaro, vstupuje do přírody i lidí, aby je z čista jasna proměňovalo a vedlo je k činům, jež jsou prováděny bez úvahy, náhle, z čista jasna, a které prozrazuji dobré srdce, jež také vítězí. Vůbec končí se hra dobře, šťastně, ne však v běžném smyslu happy endu; nemůže jinak, než kladně končití tato hra, která stojí ve znarňení optimismu a dává výraz optimistickému přesvědčení autora, jenž víru, naději a lásku hlásá důsledně v každé své literární práci. Dívčí stvoření. Sedmikráska, aniž to tuší, objeví tu ve hře vyšší smysl života lehkomyslnému člověku, a ten, v tradici svého povahového založení, rozhodne se lehkomyslně provésti lehkomyslný skutek, který se svými důsledky ukáže záslužným: nejen že pomůže manželské dvojici, dosud osudem pronásledované, k obnově rodinného štěstí, ále zároveň přispěje i k nápravě lehkomyslníkově; a konečně dopomůže i k němu děvčeti, jejíž mládí spolu s jarem se o všechny ty zázraky přičinilo.

Rón přiřkl tu jaru tutéž moc, jakou svého času Mahen přiřkl létu v ,,Uličce odvahy“: ovšem, Mahen měl vždy sklon ironický, kdežto Róna vyznačuje bodrost a záliba v prosté srdečnosti — tou to také vyhrál o premiéře své rozhlasové hry, a neprohraje to zajisté ani o reprise, která bude opět v režii Jarešově 6. června 1940.

František Xaver Svoboda. Veselohra. Pro rozhlas upravila Jana Švábová. Režie Vítězslav Bartoš.

Osoby a obsazení: Čížek, úředník ve výslužbě (Jaroslav Choc), Jarmila, jeho dcera (Monika Švábová), Čížková (Mili Doubková), domovnice (Marie Texelová).

Nastudovala Plzeň v roce 1978. Premiéra 9. 10. 1978 (Vltava, 11:30 – 12:00 h.).

Rudolf Těsnohlídek. Dramatizace František Heřmánek. Řetěz obrázků z předválečného Brna. Režie Josef Bezdíček.

Osoby: Kutejsík – Kutejsíková – Kobilenka – Kobilenková – Faltus – Faltusová – Grebeníček – Grebeníčková – Kotulán – Kadlíček – Sirotčí – Kachlík – Řezník – Meisl – Večera – baba – číšnice – Líšňačky – klepny – obecenstvo. Účinkují členové Zemského divadla v Brně. — Odehrává se v Brně a na předměstí.

Nastudovalo Brno v roce 1934. Premiéra 16. 10. 1934 (Brno, 20:30 – 22:00 h.). Repríza 20. 11. 1935 (20:55-22:00 h.).

Lit.: Heřmánek, František: Těsnohlídkova „Kolonia Kutejsík“. In Radiojournal 41/1934 (14. 10. 1934), s. 8 (článek). – Cit.: Brněnský spisovatel František Heřmánek, autor generačního románu Kohout lásky a několika sbírek veršů, který jako dobrý znalec života na periferii chystá pro tisk knihu literární reportáže „Brno, které není v Bedekru“, zpracoval Těsnohlídkův známý román z předválečného Brna „Kolonia Kutejsík“. Otiskujeme zde několik jeho poznámek na okraj této dramatisace. která se vysílá 16. října 1934 soudobým rozhlasem z Brna: Všední příběh ztroskotaného manželství malého úřednička Kobilenky a jeho ženy, dvou lidí k sobě se nehodících. Muže zakřiknutého a toužícího po tichém domově, kde by mohl žít klidně svůj nenáročný, nebarevný život. Tato malá touha není naplněna v soužití se ženou, která se dusí v klidu domácnosti a touží po laciném vzruchu všední studené erotičnosti, budící vzpomínky na dívčí léta. Tato denně běžná historie, vrcholící dobrovolným rozchodem lidí smutných a bezmocných z osudu svého, lidí, kteří nedovedou ani dosti milovali ani dosti nenáviděli, jest základem. Jejich smutek je zastřen rozbíhajícími se zájmy a zasut struskou všednosti. Tou unikají jenom bubliny jemného prokreslení resignované životní bezradnosti a prozařují nitro plachého a tichého úředníčka, který hodlá najíti skromné životní štěstí na periferii Brna, někde na rozhraní Brna a Husovic v době těsně před světovou válkou. Prosté maličké jádro této manželské tragedie je bohatě obaleno šťavnatou dužinou postav a figurek.

Těsnohlídek, bystrý pozorovatel, který při svém zaměstnání zpravodaje ze soudní síně měl příležitost poznati lidské typy, vykreslil je pravdivě střízlivě i burleskně rozmarně. Těsnohlídek genrista kreslí zde své lidičky někde siluetou, někde s detailní přesností, ale vždy plasticky a humorně. Avšak k humoru grotesky je přimíšen tón tragické osudovosti, lidsky prostý poměr, vlídný úsměv porozumění s trochou bolestného soucitu i se špetkou ironie nad malicherností úsilí lidiček, vyčerpávajících se v zápase o své místečko na slunci, nad sousedskou zlobou, tlachem, nad směšným, trpasličím zájmem na prahu nové doby, kdy události, měnící tvářnost světa, jsou ve vzduchu. Škleb i údiv nad červíkem, který žije, i když se na něj sesula halda země, která by jiného živočicha zabila. A hlavní postava, Severin Kutejsík, ,,starousedlé majetník“ s hrdostí feudála k přistěhovalcům, zemitý typ, sršatec, primitiv, tvořící si právo svým vlastním názorem, podšitý podvodník a rabiát a zároveň chlapsky dobrodušný naivka, dívající se na svět chlapeckýma očima. Tento Kutejsík, sbírka venkovské dobrácké obhroublosti a předměstského dacanství a taškářství, není menší hlavních osob jiných slavných románů klasiků, na nichž se autor Kutejsíka vzdělal. A život Brna a brněnské periferie, žijící svým ohraničeným životem před válkou i dnes, ten zcela osobitý život, se svou zvláštní vůní, řečí a všemi nuancemi zvláštnosti a odlišnosti projevů, života jest zde realisován výstižnou drobnokresbou a svou barvitostí a životnou jadrností jest jistě zajímavým alespoň natolik, jako život jiných velkých měst, z jejichž prostředí bylo již více vytěženo a jest známo. To byl také jeden z hlavních důvodů dramatisace románu Rudolfa Těsnohlídka „Kolonia Kutejsík“ pro rozhlas.