Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Josef Strnadel. Vánoční pastýřská hra. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Osoby: Bača – Mičuda – Vacula. Účinkují Valaši z Trojanovic u Frenštátu pod Radhoštěm.

Nastudovala Moravská Ostrava v roce 1934. Premiéra 23. 12. 1934 (Moravská Ostrava, 17:00 – 17.15 h.).

Pozn.: Hře předcházela autorova přednáška O lidových valašských vánočních hrách.

Samuil Aljošin. Hra. Překlad Jana Klusáková. Rozhlasová úprava Dušan Kukal. Hudbu složil a řídí Miroslav Pokorný. Dramaturgie Katarina Bartošová. Režie Miroslav Buriánek.

Osoby a obsazení: Dmitrij Nikolajcvič (Vladimír Ráž), Igor Michajlovič (René Přibil), Ljubov Sergejevna (Monika Švábová).

Nastudovala Plzeň v roce 1983. Premiéra 10. 11. 1983 (Praha, 19:15 – 20:20 h.).

Lit.: anonym: Samuil Aljošin – Téma s variacemi. In Rozhlas 46/1983 (31. 10. 1983), s. 4 (článek). – Cit.:

Johan Bargum. Finská rozhlasová hra. Překlad Jan Petr Velkoborský. Hudbu složil a na varhany hraje Zdeněk Šikola. Režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: Allan Back, dělník (Čestmír Řanda), vypravěč (Jan Bartoš), manželka (Ema Skálová), Bertil Back, inženýr (Ladislav Frej), žena, Backova sousedka (Jana Drbohlavová), dítě (Ondřej Bezr), snacha (Daniela Hlaváčová), Stig Bergholm, dělník (Jiří Hanák), mistr (Roman Hemala), lékař (Albert Mareček), farář (Bohuslav Kupšovský), vedoucí osobního oddělení (Bohumil Švarc), vrátný (Vladimír Čech I.), sekretářka (Hana Frejková) a další.

Natočeno 1976. Premiéra 19. 2. 1978 (Vltava, 18:45 – 19:35 h.). Repríza 10. 11. 1983 (Vltava, 11:30 h.); 10. 4. 1986 (Vltava, 11:30 h.).

Lit.: jv: Johan Bargum: Poslední pracovní den. K připravovanému pořadu. In Rozhlas 50/1976 (29. 11. 1976), s. 4 (článek). – Cit.: Finská rozhlasová dramatika zaměřue v poslední době svůj pohled stále více na osudy prostých lidí. Jedním z těchto děl je i rozhlasová hra Johana Barguma Poslední pracovní den. Život hlavní postavy hry — Allana Becka -— jedenašedesátiletého továrního dělníka, byl vyplněn každodenní těžkou prací, starostmi o rodinu a o výchovu jediného syna Bertila. Přes všechny starosti plynul jeho život šťastně. Práce mu přinášela uspokojení i výdělek, rodinná pohoda dávala jeho existenci smysl. On i jeho manželka měli jediný cíl: zajistit spokojenější a lepší budoucnost synovi. Poskytli mu všechno, nač jejich síly i možnosti stačily. Obklopili ho péčí a láskou, dali mu vzdělání. Do děje vstoupí posluchači v okamžiku, který je pro Allana Backa méně radostný, než byl jeho dosavadní život. Syn dostudoval, stal se úspěšným inženýrem, oženil se a odešel z domova. Ale zároveň také zemřela Allanovi manželka, se kterou prožil dlouhá léta, a dny samoty na něho doléhají velmi tíživě. Jediné, co mu pomáhalo překonávat pocit opuštěnosti, byla jeho práce v továrně. Ale Allan Back onemocní a jsme svědky toho, jak kapitalistický podnik využívá dočasné nemoci člověka a bezohledně a necitlivě ho vyřazuje z pracovního procesu. Honba za vyššími zisky je přednější než péče o člověka, který odevzdal podniku všechny své síly. Allan Back je roztrpčen, ale ze zkušenosti zná praxi a metody kapitalistické morálky. Největší životní bolest ho však potká teprve tehdy, když se obrátí o pomoc ke svému synovi. O tom všem vypráví rozhlasové hra Poslední pracovní den neobyčejně přesvědčivě. Zaujme posluchače hlubokým humanismem, s nimž autor tlumočí pocity svého hrdiny, a jemným překreslením Jeho psychologie. Především však tato hra odhaluje nelítostnou a bezohlednou morálku kapitalistického světa.

Karel Mlčoch. Pohádka pro děti. Režie Oldřich Lukeš.

Osoby: Král — šašek — pokladník — I. sedlák — II. sedlák — I. žena — II. žena — III. žena — I. voják — II. voják — kuchař. Hrají členové JND.

Nastudovaly České Budějovice v roce 1948. Premiéra 1. 1948 (Jihočeský vysilač České Budějovice, 13.30 – 14.00 h.).

Zdeněk Svěrák. Dramatizace Štěpánka Ansorge. Zvuk Ladislav Reich. Zvukový design Daniel Kordík. Hudba Marek Doubrava. Písně a písňové texty Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák. Produkce Lenka Radová. Dramaturg Vojtěch Bohuslav. Režie Petr Vodička.

Osoby a obsazení: Michal Isteník (pan Buřtík), Miloslav König (pan Špejlička, Naďa Konvalinková (paní ze Žatce), Petr Brukner (lékárník Brukner), Klára Oltová (hubená paní), Robert Mikluš (Jack), Václav Neužil (Pot), Jakub Žáček (ředitel cirkusu), Miroslav Hanuš (důstojník), Petr Čtvrtníček (pachatel). Dále účinkují Zbigniew Kalina, Bořek Joura, Ivana Huspeková, Miloš Mazal, Lubor Šplíchal, Vratislav Hadraba, Gustav Hašek, Hana Mathauserová, Michaela Hráská, Samuel Mezník, Alena Tadialová, Lota Dvořáková, Šimon Fridrichovský, Emma Marklová, Ignác Jelínek, Madlen Fleglová a Vojtěch Bos.

Natočeno v roce 2025. Premiéra 29. 3. 2026 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).

Pozn.: Rozpustilé příběhy Zdeňka Svěráka o dvou nevšedních kamarádech, kteří společně proživají jedno neuvěřitelné dobrodružství za druhým. Dva příběhy napsal autor v roce 1971 a 1972, v roce 2010 je obohatil o třetí. (anotace)

Lit.: anonym: Zdeněk Svěrák: Pan Buřtík a pan Špejlička. Nová pohádka s ikonickými písničkami Svěráka a Uhlíře. In web ČRo 2 Praha, 29. 3. 2026 (článek). – Cit.: Rozpustilé příběhy o dvou nevšedních kamarádech (Michal Isteník a Miloslav König), kteří spolu prožívají neuvěřitelná dobrodružství plná malérů a legrace. Od angažmá v cirkusu Evropa, přes setkání s živým drakem, až ke službě u policie a jejich zásahu, když padouchové Jack a Pot obsadí lékárnu v Žatci, aby z ní udělali hernu. Dále účinkují Naďa Konvalinková, Robert Mikluš, Miroslav Hanuš, Petr Čtvrtníček a v roli lékárníka Bruknera Petr Brukner. Uvádíme k 90 Zdeňka Svěráka.

Jeden vypadá jako soudek a druhý jako tyčka. Jejich nenadálé setkání oba pány rozesměje natolik, že se okamžitě stanou nejlepšími příteli. Aby své přátelství zpečetili, posilní se jeden dvanácti talíři tlačenky a druhý jednou sušenkou a pak se vydají rozdávat radost do světa.

Čeká je angažmá ve proslulém cirkusu Evropa, neuvěřitelné setkání s živým drakem, služba u policie a osudový střet s padouchy Jackem a Potem, kteří obsadili lékárnu ve městě Žatci, aby z ní udělali hernu.

Svým neutuchajícím nadšením pro každý sebebláznivější nápad a schopností zasmát se vlastním omylům snad pan Buřtík a pan Špejlička vykouzlí úsměv na tváři nejen obyvatelům Žatce, ale také posluchačům Českého rozhlasu… (…)

Václav Kašpar. Rozhlasová hra.

Natočeno 1936. Premiéra 4. 6. 1936 (Praha I).

Lit.: Kašpar, Václav: Filipína Welserová. K vysílání rozhlasové hry V. Kašpara 4. června 1936 z Prahy I. In Radiojournal 22/1936 (), s. 10 (článek). – Cit.: Podivuhodnou krásnou cizinku Filipinu Welserovou připomíná nám letohrádek Hvězda na Bílé hoře. Letohrádek je dar lásky, dar úcty muže k ženě, dar vděčného k dárkyni lásky a životního kladu. Život Filipíny Welserové je vzácný román veliké věrnosti, čistoty a krásy cizinky, která zamilovala si Čechy a jejich lid, byla mu přítelkyní a přímluvkyní. Je to román odříkání, jakého je schopna jenom žena, jež dovede trpěti pro lásku bez vyhlídky na jakoukoli naději.

Filipina byla dcerou bohatého rejdaře Františka Welsera z Augspurku. Měla dobré vychování, moudrou matku a sama byla žena oslnivé krásy. Žila celkem klidně v rodinném kruhu, až do roku 1547, kdy přijel do Augspurku devatenáctiletý syn císaře Ferdinanda I., arcikníže Ferdinand Tyrolský. Uviděl Filipinu při slavnosti a rázem se do ni zamiloval, Musil však jiti do velkého tažení proti Turkům a uviděl Fllipinu teprve za několik let. Na podzim 1656 uspořádal arcikníže Ferdinand na oslavu své plnoletostl a převzetí panství velké hony na zámku v Březnlci, a přijel tam s družinou šlechticů jako host zámeckého hejtmana Ferdinanda Lokšana. Zde primátor hlavního města Prahy dr. K. Baxa, jehož no snímku vidíme při odhaleni Stúrovy pamětní desky v Praze, promluví v rozhlase na zahájeni cyklu „Objevujeme Československo“ 10 objevil Filiplnu, která tam přijela na návštěvu k své tetě, Kateřině Lokšanové, matce hejtmanově. Vyznamenával Filiplnu víc a vlče. S počátku se bránila jeho pozornostem, avšak sama cítila, že její srdce se zvolna vzdává lásce. Kateřina Lokšanová znala mladého arciknížete jako poněkud lehkomyslného člověka a soudila, že Jde Jen o těkavý poměr. Umínila sl svěřenka stala princovou mllostnlcl. Znala Fllipinu jako dívku nejcud-nějSÍ mysli, čistého srdce, a když zájem Ferdinandův neustával, promluvila a ním, aby sl rozmyslil, miluje-li Fllipinu vážně a opravdově. Ferdinand byl nyní pln rozpaků a duáevních bojů. Věděl, že jeho otec, císař nesvoll k sňatku s nevěstou z měšťanského rodu a měl s nim jiné politické plány. Byl roztrpčen, když syn odmítal několik nabídek na nevěsty evropských dvorů. Kromě toho, otec i syn byli přisní katolíci, Filipina patřila k církvi protestantské. Mamě žádal Ferdinand otce o souhlas. Konečně se rozhodl, že se s ní ožení. Filipina a hlavně její teta musily překonat tvrdý odpor rodičů mladé dívky. V lednu 1557 konal se potají bez vědomí císařova sňatek v malé kapli — dodnes neznámo kde — za přítomnosti hraběte Thuma, pani Liokšanové, jejího syna. Snoubence oddal Pater Jan de Cavalerils, dvorní kaplan, když byl Fl-Uplnu před tím obrátil na víru katolickou. Vzniklo tak v tajnosti krásné šťastné manželství, třeba skrývané před světem. Filipina zůstala v březnlckém zámku, Ferdinand za ni dojížděl. Byl vázán na Prahu svým úřadem místodržitele a poněvadž konal svoje povinnosti svědomitě, nemohl příliš často na daleký jih. V této nesnázi pomáhal miu Ladislav ze Šternberka, český šlechtic, který jako kurýr lásky vozil manželům navzájem dopisy a dary. Rok po sňatku převzal Ferdinand do zástavy zámek Křivoklát a přestěhoval tam Filiplnu, aby k ni měl z Prahy blíže. Tsun prožili nejkrásnější léta manželské lásky. Tam se Jim narodil téhož roku synek Ondřej, za dva roky nato druhý syn Karel, za další dvě léta dvojčata Filipina a Marie, z nichž poslední záhy zemřela. Protože sňatek Ferdinandův nebyl oficielně znám, musilo se zrozeni děti maskovat tak, že novorozeně bylo vyneseno ze zámku za dveře, kde Je Václav Kaipar, autor historické hry „Filipina Welserová“, je už posluchačům znám hrami Srdce za Sočou, Život Frederika Chopina, Paganini a pásmem Zpěvy jarních vod, vysílaným $ hudbou Modrovou ,,nalezl“ vrátný, vzal Je dovnitř a Filipina děti oficielně adoptovala. Na Křivoklátě se Filipina ujala Českých bratří Augusty a Jakuba Bílka a vymohla jim posléze s pomocí Jana de Cavalerils svobodu. Filipina sama trpělivě snášela svůj úděl, věnovala se cele rodině, prokazovala dobrodiní. Ferdinand pro ni postavil llibezný letohrádek Hvězdu, umělecky vyzdobený, kam dojížděla Filipina z Křivoklátu a lkám vzal Ferdinand své přátele, aby přispěli veselou společnosti k jejímu rozptýlení. Konečné r. 1562 uznal císař Ferdinand sňatek svého syna. Filipina dala se, přestrojena do hustého závoje, předvést císaři a podala mu prosebný list. Jmenovala děti statečného, poctivého muže, prohlásila, že manželství Je řádně posvěceno knězem, ale čestná, těžce zkoušená láska stojí pod kletbou otce, který hledá Jen vznešený původ a ona, věrná žena Jeho syna, starostlivá matka, vidi děti nezaopatřeny. ,,Snad vás nevinně tíži, paní, tíha osudu,“ řekl císař, ,,avšak, ať je to kdokoli, moje slovo cisaře, ručím vám za to, že toho tvrdého člověka poučím! Jak se jmenuje váš manžel?“ ,,Ferdinand!“ vydechla Filipina, „ale trest a hněv ať stihne mě, Filiplnu Welserovou samotnou!“ To bylo na císaře příliš. Beze slova vzal Fllipinu do náruče a teprve po chvíli pohnutí prohlásil, že dává k sňatku souhlas. Projevil touhu obejmout syna, Filipina ho přivedla a císař uznal konečně děti, své vnuky, iza legitimní, ale ne jako knížata rakouská, nýbrž jako markrabata z Burgau. Filipina žila v Čechách celých osm let. Když pak byl Jmenován Ferdinand arcivévodou tyrolským, přestěhovala se rodina do InSpru-ku, kde v zámku Ambrassu žila dále. Nezapomněli však nikdy na Čechy, íkde prožili léta romantické lásky a skrývaného manželství. Po třiceti letech krásného harmonického manželství odešla Filipina 18. dubna 1580 na věčnost. Ferdinand ji o patnáct let přežil. V. Kašpar.

Václav Kašpar. Osm scén ze života velkého genia. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Osoby: Nikolo Paganini — Antonio Paganini, jeho otec – Terezie, matka — Achille, jeho syn — Maria Elisa Bacchiochi — Annunziata — Antonia Bianchi — Franz Schubert — Josef Slavík — Jan Nepomuk Štěpánek — Josef Hübsch — Giuglietta. — Hraje se v letech 1784 až 1840 v Itálii, ve Vídni, v Nizze a v Čechách.

Natočeno 1934. Premiéra 1. 3. 1934 (Praha I, 20.00 – 21.00 h.).

Pozn.: Hra byla nastudována také v roce 1940 k 100. výročí úmrtí N. Paganiniho.

Lit.: anonym: Paganini v Praze. In Radiojournal 8/1934 (24. 2. 1934),s . 8 – 9 (článek). – Cit.: Pražská stanice vysílá 1. března 1934 původní rozhlasovou hru V. Kašpara ,,Paganini“, která zachycuje významné fáze umělcova života. Pro nás je hra zajímavá hlavně dvěma scénami; z Vídně, kde se Paganini setkal s naším Josefem Slavíkem, a z Prahy, kde koncertoval. Autor hry krátce referuje o pobytu Paganiniho v Praze. (…) Vztah Paganiniho k Čechám nabyl zvláštního významu jednak seznámením se slavného mistra s českým virtuosem Josefem Slavíkem ve Vídni, jednak vystoupením Paganiniho v Praze. S Josefem Slavíkem, členem orchestru dvorní opery vídeňské, seznámil se Paganini 30. března 1828 ve Vídni. Paganini lákal svou hrou i svým fascinujícím zjevem fantasii mladého hudebníka a ten si dodal odvahy, že časně ráno po koncertě 30. března navštívil Paganiniho s naléhavou prosbou, aby vyslechl jeho hru. Paganini rád svolil a naslouchal hře mladého houslisty. Naslouchal napjaté, jeho vzrušení se stupňovalo. Když Slavík ukončil hru, vzkřikl Paganini: ,,Vy jste ďábel. Svět se třese, když hrajete. Proč se mně Vídeňští o vás nezmínili?“ Zamiloval si potom Slavíka tak, že mu dovolil, aby ho kdykoli navštěvoval, sám mu ukázal některé taje své hry a cvičíval sám v jeho přítomnosti. Slavík sám miloval svého mistra velice a když příštího roku vystupoval Paganini v Paříži, vypůjčil si mladý nadšenec peníze na cestu, 600 zlatých, a jel za ním. V pozůstalosti Slavíkově je památník, do něhož Paganini napsal 8. srpna 1828: ,,Al valente Signor Slavich — II Dolce.“

Koncem listopadu téhož roku přijel Paganini do Prahy, aby zde koncertoval, pozván tehdejším ředitelem Stavovského divadla Janem Nep. Štěpánkem. Hrál jednak ve Stavovském divadle, jednak v starém sále v Platýzu. Paganini rád přijal pozvání ředitele Štěpánka, který byl tehdy duši celého kulturního života v Praze a ubytoval se v hotelu ,U černého koně“ na Příkopech. Byl v Praze až do začátku příštího roku. Štěpánek líčí Paganiniho jako člověka ohleduplného, pozorného a nejvýš čestného. Také hotelier ,,U černého koně“ Josef Hübsch líčí ho jako dobrého člověka, který měl svého synka Achilla nadevšecko rád a líčí zejména malebný obrázek, když vstoupil do jeho pokoje: uprostřed rozházených věcí, šatů, šperků, houslí, hraček, peněz, čepic a hodinek seděl Paganini a myl ruce svému synkovi. Hošík býval často nepokojný a otec ho litoval: „Ubohé dítě se nudí dlouhou chvíli, kdyby mělo matku, bylo by lépe. Nevím už co bych mu udělal, abych ho pobavil!“ Pak shledával toiletu kus po kuse — všecko bylo zastrkáno malým Achillem, který měl radost z toho, když musil otec něco dlouho hledat.