Jakub Horáček. Jejich bitevním polem jsou média. Jejich zbraní je slovo. Političtí marketéři. Lidé, kteří od devadesátých let obrátili propagaci politických stran naruby. Z voleb udělali hru, ve které k vítězství není třeba program. Stačí kampaň.
Natočeno 2025. Premiéra 1. dílu 8. 11. 2025 (ČRo Plus, 17:33 h.), 2. dílu 15. 11. 2025 (ČRo Plus, 17:33 h.); 4. dílu 29. 11. 2025 (ČRo Plus, 17:33 h.). Repríza 2. dílu 20. 7. 2026 v cyklu Návraty časem a Devadesátkové léto na Plusu! (ČRo Plus, 21:10 h.).
Obsah: 1. Demokracie vstupuje na trh (26 min.). – 2. Levice jako zakázané slovo? (28 min.). – 3. Profíci přicházejí! – 4. {Andrej Babiš a vzestup ANO}.
Lit.: Horáček, Jakub: Kampaň! Demokracie vstupuje na trh. První svobodné volby a zrod volebních strategií. In web ČRo Plus, 8. 11. 2025 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Letáky se tiskly v Německu a fenomén Klaus. V úvodní epizodě seriálu Kampaň! se vydáme do éry prvních svobodných voleb po roce 1989. Objevíme, jak se rodily volební strategie, kdo stál za prvními kampaněmi a co vlastně znamenal politický marketing v době, kdy se Češi teprve učili demokracii a tržnímu hospodářství.
Jak fungoval politický marketing ve volbách v roce 1990 a 1992, když tehdejší Československo volnou soutěž politických stran do té doby neznalo? (…)
Lit.: Horáček, Jakub: Kampaň! Autobus vs. helikoptéra. Jak se dělal politický marketing v druhé půlce 90. let? In web ČRo Plus, 15. 11. 2025 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Na začátku 90. let to v Československu vypadalo jednoduše: nadšení ze svobody a politika plná ideálů. Jenže euforie netrvá věčně. Jak se měnily kampaně v druhé polovině 90. let? V tomto díle série Kampaň! se vrátíme do doby, kdy se za voliči jezdilo autobusem (nebo létalo helikoptérou) a kdy volební programy ještě měly desítky stran.
Levice jako zakázané slovo – i to musely strany brát v potaz, když se chystaly na první dvoje svobodné volby v tehdejším Československu. V druhé půlce 90. let se ovšem situace začíná měnit. Miloš Zeman se v roce 1993 stává předsedou sociální demokracie a usiluje o vítězství ve volbách. (…)
Lit.: Horáček, Jakub: Kampaň! Může politický marketing za vyprázdněnost politiky? In web ČRo Plus, 29. 11. 2025 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když Andrej Babiš poprvé naznačil, že míří do politiky, začala se psát nová kapitola českého politického marketingu. Hnutí ANO změnilo, jak se v Česku dělají kampaně – od práce s emocemi až po používání dat a sociálních sítí.
Zhruba dva měsíce před volbami v roce 2013 přitom většina obyvatelstva nedokázala poznat Babiše na fotce. (…)
Čtvrtá epizoda série Kampaň! se vrací k událostem, které předcházely vzestupu hnutí ANO, tedy k době, kdy veřejnost vyčerpaná korupčními skandály hledala po pádu vlády Petra Nečase (ODS) změnu, nebo chcete-li někoho, „kdo dá zemi do pořádku“.
Politologové a političtí marketéři popisují, jak se dělá kampaň založená na průzkumech a pečlivém zkoumání, co zafunguje na co největší počet možných voličů. Jak třeba hnutí ANO testovalo volební slogany? Jak zásadní roli sehrály sociální sítě, včetně tzv. behaviorálního cílení? A jak se od Sametové revoluce propsal politický marketing do české politiky? (…)
Lit.: Chuchma, Josef: Anton a Kampaň. Dvě pozoruhodné podcastové série Českého rozhlasu. In web ČT Art, 9. 12. 2025 (recenze). – Cit.: Obě podcastové série, o nichž zde bude řeč, jsou primárně o politice a společnosti, ale v obecnějším slova smyslu se dá mluvit o tom, že poskytují i obraz o kulturním klimatu v dané době a v dané zemi. A těmi zeměmi jsou nejprve Československo, posléze Slovensko a Česko. Jedna série se jmenuje Anton: Dva životy billboardového krále, druhá pak Kampaň! Průvodce českým politickým marketingem. (…)
Rovněž do čtyř epizod je komponována série Kampaň! Průvodce českým politickým marketingem. Jakub Horáček, slovesný dramaturg rozhlasové tvůrčí skupiny Dokument a publicistika, nastiňuje proměny politického marketingu v Česku od roku 1990, kdy se konaly první svobodné volby, po současnost. Podnět k sérii zřejmě daly letošní parlamentní volby, ale k publikaci došlo až po nich a série je fakticky nereflektuje, jde jí o obecnou proměnu principů volebního marketingu.
Skutečnost, že pořad vznikl v tvůrčí skupině Dokument a publicistika a je zařazen do rubriky Historie Plus, se projevuje tím, že je materiál nahlédnut převážně z historické perspektivy, tedy jako dokumentace toho, co bylo. Určité nutné věci, jež s tématem souvisí, zůstaly stranou, jenže ty by nejspíš vyžadovaly určitou investigaci. Anebo vlastně možná ani ne, třeba by stačila jen větší dávka zvídavosti a nutné reportérské „drzosti“ se ptát. Ale i tak je dobře, že série je na stránkách ČRo k poslechu. Jako celek totiž poskytuje základní představu o vývoji politického marketingu v daném období především v ČR, ale vzhledem k tomu, že různé metody a praktiky sem přijížděli zavádět západní marketingoví experti, tak série nastiňuje i globálnější trendy oboru, který pro marketingové aktéry asi může být pěkný rajc, ale kriticky smýšlejícímu občanstvu ony metody naopak mohou přivodit ne úplně příjemné svrbění v žaludku.
Vyjma voleb v červnu 1990 (které v zásadě byly referendem o rozchodu s komunistickou érou Československa, i když západní experti, kteří přijeli radit Občanskému fóru, ne zrovna dobře chápali, o co tu běží, co zdejší lidé chtějí slyšet) se všechny kampaně před parlamentními volbami vyznačovaly stále větší profesionalitou při přípravě i realizaci. Uplatňovaly se postupy stále sofistikovanější, ale – nemohu si pomoci – manipulativnější. Když v roce 1992 Václav Klaus neúnavně objížděl republiku, neboť disponoval obrovským mocenským odhodláním a zřejmě „neřízeně“, zato intuitivně správně se inspiroval kampaněmi některých západních politiků (a v rámci té kampaně si prý podal ruku s možná až půl milionem lidí), tak v tom bylo ještě něco autentického. První zlom nastal v druhé půli devadesátek, kdy sociální demokrat Miloš Zeman objížděl republiku v autobusu Zemák a Petros Michopulos, který tenkrát pracoval na kampaních ČSSD a dnes vede „nezávislé“ řeči v podcastu Kecy & politika, v sérii Kampaň! říká: „Švédská sociální demokracie sem poslala partu lidí, kteří dělali politický marketing na mezinárodní úrovni. Techniky, kterými oni analyzovali data, byly pro nás naprosto revoluční.“
Celá série primárně pojednává o technologii zkoumání nálad voličstva a jeho ovlivňování při rozhodování, koho volit. Neboli: který politický produkt si koupit. Anna Shavit z Fakulty sociálních věd UK či Miloš Gregor z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kteří se na některých kampaních sami podíleli, popisují posun v uplynulých dekádách od – drasticky zjednodušeno – obsahu k formě, od programu ke zdání. Rozuměj: od sdělování, co politické partaje reálně chtějí prosadit, o co jim jde, k metodám detailních a soustavných výzkumů, které zjišťují všemožné nálady, preference, aspekty voličstva a jim přizpůsobují tvář politika. Dosud nejpreciznější metody výzkumu politické prodejnosti si zaplatil (nepřekvapivě) Andrej Babiš. Anna Shavit některé z těch metod načrtává. Emotivní přísliby, to je to, oč tu běží. Implicitně se v těchto procesech odráží ekonomizace, monetizace stále většího dílu našich životů. Na idejích nesejde, záleží na prodejnosti skrze emoce.
Bohužel série Kampaň! pomíjí právě ekonomický aspekt kampaní – nikoliv v naznačeném „filozofickém“ smyslu, to bychom možná přece jen žádali příliš, nýbrž ve smyslu ryze ekonomickém. Tedy například: Kolik takové kampaně reálně stojí, zda a jak se v průběhu času zvyšují reálné náklady na ně, kolik procent z celkových nákladů na kampaň je nutné investovat do marketingových analýz, co a za kolik lze na marketingovém trhu zakoupit a podobně. A téměř úplně stranou zůstávají otázky etické. „Desítky let stála komunikace na tom, že se lidé rozhodují velmi racionálně. Když jsme mluvili o komunikaci různých produktů, tak jsme v reklamách podporovali jejich takzvané funkční benefity,“ vysvětluje v rozhlasové sérii politický marketér Jan Vrobel. „Dnes mluvíme o emočních benefitech, které lovíme z toho, jak se lidé skutečně chovají, aniž by o tom třeba věděli.“ K tomu mohutně napomohly sociální sítě s jejich algoritmy. Vrobel jako jediný (mezi řečí) poznamenává, že je to eticky „velmi problematická půda, což ukazuje společnost, ve které teď žijeme“.
Možná by proto mohl vzniknout dokument o míře odpovědnosti politických marketérů, nakolik jsou, anebo nejsou z obliga, co se odpovědnosti ze společenského vývoje týče.