Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Československý rozhlas byl po léta nucen každoročně na 1. máje odvysílat reportáže z prvomájových průvodů a shromáždění. Ty doby jsou naštěstí již pryč a člověk by si řekl, že bude sváteční večer opravdu sváteční, tedy nevšední. Je tomu tak? Odpovím si sám, není. nemám nic proti Máchovu Máji, ale už mne doopravdy unavuje rok co rok zařazování této básně v rozličném provedení. jednou je to nahrávka z Violy, jednou vpodání dismančat, jednou jako letos zcela v novém brněnském provedení. Máj Máj, Máj, x verzí, po kolikáté se už natočil a odvysílal? Podezírám dramaturgy, kteří mají na starost zařazování rozhlasových her do vysílání přinejmenším z neduchapřítomnosti a ostudné neznalosti archivů. Co takhle se někdy podívat do seznamů a zařadit něco jiného? Kupříkladu tematicky vhodnou Mrštíkovu Pohádku máje, třeba tu nahrávku z roku 1973,kterou jsem na vlnách českého rozhlasu ještě nikdy neslyšel a paradoxně jsem se sní mohl seznámit až díky Slovenskému rozhlasu, který ji odvysílal právě dnes 1. května 2008.

Přál bych si, aby se dramaturgie konečně probudila, aby rozhlas nenatáčel i třeba třikrát něco, co už tu natočené je, aby občas zopakoval něco, co se už dlouhá léta nevysílalo atd. atd. Tohle přání je už xkrát obehranná písnička, ale dokud se nic nezmění, tak ji bude nutné hrát a hrát zas a znova.

Ondřej Horák

Zdroj: Lidové noviny, 30. listopadu 2007

Česká republika je pomalu, ale jistě zaplavována pozoruhodnými tituly literárních audionahrávek, které mohou vytvořit konkurenci i televizním programům.

Číst si ušima, a navíc potmě. Zní to jako nesmysl, ale copak je dnes ještě něco nemožné? A podle toho, jak se na trhu objevují další a další nahrávky mluveného slova či libo-li audioknihy, se zdá, že je tento způsob také čím dál oblíbenější.

Co tento trend stále se rozšiřující nabídky mluveného slova znamená? Jsme čím dál pohodlnější, a tak už si knihu necháme načíst nějakým hercem, nebo dokonce zdramatizovat, a tak slyšíme oblíbených herců hned několik? Někdo poslouchá při mytí nádobí, ve vaně či za volantem, jiní se uvelebí v křesle či v posteli. Že by tedy zas ta naše mnohdy snobsky vzývaná kniha byla ohrožena? Z jedné strany na ni útočí komiksy! A z druhé strany ty audionahrávky!

Číst komiks znamená vnímat obrázky společně s textem. Poslouchat audioknihu znamená vytvářet si představu popisovaného světa ve své mysli. Přesto je audiokniha pasivním vnímáním literatury. Zatímco komiksový příběh, aby plynul, musíme číst, audioknize na naší pozornosti – stejně jako filmu či televizi – nezáleží.

Ukazuje se tak namáhavost, ale naprostá jedinečnost četby klasické knihy – nejsme ovlivněni ani obrázky, ani hlasy herců, text si můžeme, respektive musíme číst i interpretovat sami. (more…)

Média na nás neustále chrlí všemožné zvěsti o rozvoji moderních technologií – multimédií. Zejména na téma internet a digitální televize. Nic proti tomu. Mám jen pocit, jakoby se už zapomínalo na veřejnoprávní Český rozhlas. Určité vize, jak zefektivnit svět rozhlasu, tu samozřejmě jsou. Např. „fantastická“ představa o digitální stanici, kde bude znít od rána do večera dechovka, popř. šplouchání moře. Situace je ale již dost alarmující, takže žertíky a fantazie by měly jít stranou.

Odliv posluchačů, zejména mladých, je nezanedbatelný. Přitom sám, coby student, pozoruji mezi svými vrstevníky určitý zájem převážně o rozhlasové hry, seriály, tedy dramatické pořady. Jsme u jádra věci. Podstatné není pouze to, co by měl rozhlas produkovat, ale i jakou formou bude produkty prezentovat.

Přibližme si problém např. na desetidílném seriálu, který je vysílán jednou týdně v neděli dopoledne. Co je zde kamenem úrazu: nejen nešťastně zvolený vysílací čas, kdy spousta lidí tráví víkend daleko od shonu všedních dnů, média nevyjímaje, ale především absence repríz. Nejsem ani první a určitě ani poslední, kdo by uvítal, namísto nočních repríz pořadů typu Jak to vidí…, které lze bez problému následně nalézt v Rádiu na přání, zařazení repríz seriálů, neboť „prošvihnutím“ jednoho dílu posluchač ztrácí kontinuitu, a posléze i zájem o další poslech jinak velmi kvalitního díla. (more…)

Jakub Kamberský

Nelekejte se, milí návštěvníci Panáčka, nečeká vás žádná pseudostudie, nýbrž jen několik kritických postřehů z diskuse autorů soutěžních literárních pořadů s porotou na festivalu Prix Bohemia Radio 2007.

Nejprve několik věcných informací: do kategorie bylo přihlášeno 35 prací. Z toho 21 dostalo od poroty ve složení Jan Halas, Alfréd Strejček, Eva Hudečková, Ondřej Suchý a Martin Kukuschka pomyslnou čárku. Už to je překvapivý úspěch, přihlédneme-li k vcelku formálním výtkám vůči pořadům, které zůstaly bez povšimnutí. Tím ale netvrdím, že nebyly na místě. Ocenit práce, které se neslučovaly s vymezením kategorie, či začínající pořady plné začátečnických omylů opravdu nelze.
Výsledky, ani konkrétní příklady soutěžních příspěvků nebyly dopoledne uváděny. Mohu vyzradit jediné: jednalo se o pestrou škálu literárních forem, ať to byla literární pásma, či autorská čtení, popř. i rozhlasová hra.

Přístup poroty pochopitelně rozhlasáky šokoval. Byl to spisovatel a publicista Ondřej Vaculík, který se s údivem tázal, jak je takové stanovisko možné, když ještě loni byla úroveň rozhlasových prací pod palbou tvrdé kritiky.

A nebyl to nikdo jiný než Jan Vedral, který k mé veliké radosti vyprovokoval diskusi na téma, co dělat, aby rozhlas svými počiny přitáhl posluchače do čtyřiceti let. Najít, v čem tkví problém. Tvrdím už dlouho a dovolil jsem si svůj názor také interpretovat, sice že problém je v nedostatečném PR. Rozhlas by si měl dát do pořádku, koho chce oslovovat. Dle zákona o českém rozhlasu a chápání pojmu veřejná služba by měl oslovovat všechny skupiny. V praxi samozřejmě docházíme k tomu, jak nesnadný úkol naplnění podstaty zákona představuje. (more…)

Přemysl Hnilička

Není to ani čtvrt roku, co v nakladatelství Academia vyšla kniha Jindřicha Černého Osudy českého divadla po druhé světové válce : Divadlo a společnost 1945 – 1955. Knize předcházel seriál článku v časopise Divadelní revue (pro ukázku alespoň rok 1948). Autor chronologicky a z velké části na základě vlastních diváckých zážitků popsal situaci ve společnosti a na českých jevištích počínající, kulminující a jen zlehka povolující stalinizace.

Popis je to sugestivní, poučený a sarkasticky vtipný. Nemohl jsem si pomoct, ale hned jsem ho „slyšel“ jako rozhlasový komentář. Navíc jsem si vzpomněl na nedávno odvysílaný pořad z cyklu Fonogramy – Divadlo u mikrofonu (DUM) aneb Slepá ulička rozhlasové dramatiky? (2007), který připravil Tomáš Černý. Následný nápad byl dílem okamžiku.

Vzhledem k tomu, že archív Českého rozhlasu obsahuje nepřeberné množství zvukových záznamů přenosů z divadelních představení právě z padesátých let, nebylo by přece špatné připravit – ve spolupráci s Jindřichem Černým – rozsáhlý cyklus podle jeho knihy, v němž by tyto vzácné, ale pro běžný poslech již nepoužitelné nahrávky, mohly znovu zaznít a být postaveny do zajímavé konfrontace se vzpomínkami diváka – teatrologa.

Dávám tento nápad k dispozici všem tvůrcům v ČRo. Bez nároku na honorář, samozřejmě…