Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jakub Kamberský

Student FF UK katedra kulturologie

Ve čtvrtek 8. října 2009 v rámci festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio uspořádalo Sdružení pro rozhlasovou tvorbu seminář na téma Kulturní a umělecká funkce rozhlasového vysílání.

(V následujících odstavcích hodně zobecňuji a zjednodušuji, ale činím tak zcela záměrně. Nerad bych totiž posluchače uteoretizoval k smrti.)

Jistým leitmotivem semináře byla otázka, jak povýšit povědomí široké, ale i té sofistikovanější veřejnosti o uměleckém slovu a rozhlasu vůbec, jako nedílné součásti veřejně-mediálního života.

Nejinak tomu bylo v úvodním slovu tehdejšího redaktora literární redakce Jana Halase. Zalamentoval nad – pro rozhlasové umění a jeho příznivce – žalostným přístupem redaktorů kulturních rubrik, kteří přinášejí recenze o divadelních představení, o filmech a hudbě, třeba i nevalné úrovně, ale o premiéře výtečného uměleckého pořadu už nikoli. Také si položil otázku, zda je dobře, že rozhlasové literárně-dramatické vysílání je bráno jako jistá samozřejmost.

Prvním přednášejícím byl prof. Jan Vedral, jenž přednesl rozsáhlý příspěvek s – jak jeho zvyklostí – rozsáhlým titulkem, Kulturní funkce veřejnoprávního rozhlasového vysílání v tekuté postmodernitě a podtitulem Občané parukáři se obracejí na občana Robesspiera s prosbou o pomoc. Jelikož odkazujeme s laskavým svolením autora na text přednášky, velmi stručně:

Jan Vedral s despektem hovořil o floskuli, kterou se zaklínají mnozí rozhlasoví pracovníci; kultura a kulturnost je chápána a brána coby nezastupitelná funkce rozhlasového vysílání, jež je mnohdy ale k zármutku všech náročnějších posluchačů suplována něčím, co můžeme v klidu nazvat jako popkultura, či pseudokultura.

Dochází ke schematizaci ve vysílání, zjednodušování vyřčených obsahů, či rozdělování časově rozsáhlých inscenací kupř. na dvě sobotní odpoledne, aby to náhodou nebylo pro vnímání posluchače příliš dlouhé, příliš náročné.

J. Vedral se ve svém podnětném příspěvku zvláště zamýšlí nad pronikáním showbussinesu do umění s historickými exkurzy. (more…)

Občané parukáři se obracejí na občana Robespierra s prosbou o pomoc

Jan Vedral

Předneseno na semináři Sdružení rozhlasových tvůrců na Prix Bohemia Radio Poděbrady

8. 10. 2009

„Pohovoř o kultuře v rozhlasovém vysílání, a případně i o kultuře samotného tohoto vysílání.“ Tak znělo zadání. Název a obsah příspěvku jsem si měl stanovit sám.

Když jsem upřesnil název a podtitul, podívala se na mě tajemnice Sdružení rozhlasových tvůrců Slávka Kolářová s útrpnými obavami. Sice jsme se pak dobrali toho, co si lze představit pod pojmem tekutá postmodernita (ostatně, nevymyslel jsem ho já) a jak to bylo s výrobou paruk za Francouzské revoluce, nicméně Slávčiny vyslovené i nevyslovené obavy vzbudily mou pochybnost. Je možné se vůbec dorozumět a vzájemně si porozumět o samotném předmětu našeho uvažování? Nelze podobně, jako v případě módně znějícího ustáleného rčení „tekutá postmodernita“, vztyčit otazníky nad pojmy „veřejnoprávní rozhlasové vysílání“ a nad samotným postavením a funkcemi kultury v životě dnešní české společnosti?

Má osobní zkušenost je taková, že vám leckterý rozhlasový kolega či kolegyně souhlasně odkývá, že „kultura má nezastupitelné místo a funkci ve veřejnoprávním vysílání“, načež, přesvědčen či přesvědčena o tom, jak znamenitě tuto tezi naplňuje, odvysílá dlouhý živý rozhovor se stárnoucí a zapadající celebritou o jejích problémech s hubnutím po pozdním porodu, odpromuje zadarmo premiéru nějakého recyklovaného komerčního kšeftíku a sdělí nám, že vysokoškolská fakulta má rektora a že autorem dramatizace Hamleta je scenárista Shakespeare. Trochu nadsazuji, ale ne moc, viďte.

Stačí si jenom poslechnout diskusní pořady, které v minulém víkendu odvysílala – za účasti zástupců neparlamentních a parlamentních stran a zejména s posluchači „volajícími šestku“ na ČRo 6 redaktorka Ševčíková, a vidíme, že pochybnost o tom, zda rozumíme významu slov, jež běžně používáme, je plně namístě. Ta pochybnost se netýká redaktorky, jako o výrocích, jichž se zde dopouštěli „kulturní“ experti našich politických stran a také volající posluchači. (more…)

Eva Ješutová

Tento komentář byl pronesen na festivalu Prix Bohemia Radio 2009 Poděbrady

Kultura a rozhlas jsou pojmy, které od zahájení pravidelného rozhlasového vysílání u nás neodmyslitelně patří k sobě. Kultura v podobě přímé jako hudební díla, hry, dramatizace, recitace apod., nebo zprostředkovaně ve formě přednášky, výkladu, úvodního slova, ale také zprávy, rozhovoru, vyprávění, recenze či kritiky provázela rozhlasový program od počátku, přes všechna více či méně radostná údobí a i dnes je jeho nedílnou součástí, a to v podstatně košatější podobě.

Je to téma, kterým se lze zaobírat z nejrůznějších úhlů pohledu. Je možné sledovat, jakým způsobem se ve vysílání vyskytovaly jednotlivé oblasti kultury, jakých k tomu bylo užíváno žánrů, v jakých časech se kulturní pořady vysílaly, jaký byl jejich podíl na celkovém vysílacím čase, jaké programové řady, popř. cykly se věnovaly buď výhradně nebo převážně kultuře, jakou v průběhu let procházely proměnou, jaká kulturní oblast dostávala či dostává největší prostor ve vysílání. Lze také sledovat kritérium provenienční, zařazení tvorby kulturních programů v rámci rozhlasové organizační struktury či redaktory, kteří se kulturou ve všech podobách zabývali. A je možné se věnovat i těm oblastem nebo směrům kultury, které naopak ve vysílání prostor nedostávaly. Totéž platí i o autorech a interpretech. Konec konců součástí kulturních tendencí v rozhlasovém vysílání je i jazyková a firemní kultura, která rovněž procházela určitými vývojovými peripetiemi. Postihnout kulturní tendence v úplnosti výrazně přesahuje možnosti tohoto příspěvku, pokusím se o jakýsi hutný nástin toho, jak se vyvíjel vztah kultury a rozhlasového vysílání v historické posloupnosti.

Počátky rozhlasového vysílání

V době zahájení rozhlasového vysílání, počátkem dvacátých let 20. století, bylo společenské klima pro všestranný rozvoj české kultury velmi příznivé. Rozmach kultury a umění nutně ovlivnil vznikající a programově se utvářející rozhlas. Již při zrodu rozhlasového vysílání bylo jednou z priorit zvyšování kulturní úrovně a vzdělanosti posluchačů.
V prvních letech tvořila podstatnou část kulturního programu hudba. Programový věstník Radiojournal v č. 1 z r. 1925 charakterizuje poslání rozhlasu následně: „Rozhlasu bylo určeno, aby převzal úlohu výchovnou, aby seznámil i zapadlý venkov s dobrou hudbou, učinil mu přístupnou operu i koncertní síň.“ Šlo tedy téměř výhradně o hudbu vážnou nejvyšší umělecké úrovně: „Naší zásadou vždy bylo a bude nehledati laciné populárnosti v sestupování k nejširším zálibám, nýbrž povznášeti posluchače na vyšší stupeň, což je nevyhnutelné, má-li se radio státi předmětem zábavy a má-li plniti svoje poslání kulturní.“ (more…)

Jakub Kamberský
student FF UK, katedra kulturologie

Dosud jsem v médiích nezaznamenal třeba jen zmínku o výsledcích letošního ročníku ankety Neviditelný herec aneb nejlepší herecký výkon na vlnách rozhlasu. Nepochybuji však o tom, že by alespoň Týdeník Rozhlas o výsledcích nereferoval, takže jen stručně:

Výsledky herci:

3. místo Petr Kostka
2. místo Viktor Preiss
1. místo Josef Somr.

Herečky:

3. místo Simona Stašová
2. místo Libuše Šafránková
1. Místo Marta Vančurová

Zaměřil bych se – jak je mým neblahým zvykem – na nedostatky, které letošní ročník ankety provázely. Věru, nebylo jich málo. (more…)

Jakub Kamberský
student FF UK, katedra kulturologie

Dovolil jsem si pro nadpis své úvahy vypůjčit a lehce posunout význam titulku článku, který posluchače seznamuje se změnami ve vysílání stanice ČRo 2 Praha (Týdeník Rozhlas 41/2009).

V poslední době se totiž na stránkách zmíněné stanice rozvířila na toto téma velmi podnětná diskuse, která zmíněné změny reflektuje; diskuse, ve které se příznivci zejména archivních rozhlasových her a zábavy zamýšlí nad zefektivněním vysílání. Jedná se o nebývalý ohlas, proto si myslím, že je na místě se nad celou situací pokud možno komplexně zamyslet.

Není to tak dávno, kdy jsem se zamýšlel nad klesající úrovní seriálu Život je pes a nabízel možné alternativy, co, jak a kdy vysílat v případě naprostého nezájmu o tento seriál (na Panáčku zde, tiskem Týdeník Rozhlas 39/2009). Však se mi také a nejen mně dostalo vstřícné reakce od ředitele stanice Jiřího Vejvody. Toho si třeba považovat, stejně jako odhodlání programové ředitelky Bronislavy Janečkové ke změnám víkendového schématu vysílání. (more…)

Jakub Kamberský
student FF UK, katedra kulturologie

V cyklu Hry nové generace, který je vysílán od února 2007 na stanici ČRo 3 Vltava v rámci pořadu Čajovna, povětšinou poslední neděli v měsíci, se objevilo několik pozoruhodných debutantských projektů. Což je moc dobře, neb častými negativními rysy daných počinů byla buď autorská nezralost, či skutečnost, že debutanty byli mnohdy i režiséři, kteří třeba již umí divadlo, ale rozhlasová režie jim jaksi vlastní není.

Chtěl jsem ale chválit, což?

K oněm počinům, o nichž a jejich autorech se chci zmínit, patří hry Sbal psa a vypadni Jakuba Anděla (vysíláno 17. dubna t.r.) a V pasti Terezy Verecké, (vysíláno 27. září t.r.).

Jistěže by si každá hra zasloužila vlastní reflexi, zvlášť hra V pasti. Je tu však několik společných prvků, takže paralela je na místě.

Oba autoři jsou mladí, poprvé „přičichli“ k rozhlasu, byť debutanty v pravém slova smyslu nejsou. Verecká píše velmi vyzrálé básně a písňové texty, Anděl je hudebním publicistou. Oba si chtěli zkusit něco nového s tím rozdílem, že zatímco Verecká absolvovala tvůrčí text na Vyšší odborné škole, takže si díky svým zkušenostem mohla dovolit napsat ucelenou rozhlasovou hru, Anděl se přihlásil do kurzu Tvůrčího psaní na DAMU a jeho text je semestrální práce.

Obě prvotiny lze s klidem označit za tzv. road movies, byť V pasti je černá komedie a Sbal psa a vypadni je pokusem o tzv. coolnes dramatiku. Dalším společným pojítkem je tu pak auto a zvířecí obsah jeho kufru (u Verecké koťata coby svatební dar, u Anděla pes coby střet zájmů). Auto tu funguje jako spolehlivý spouštěč emocí, zvláště těch negativních. Cestování automobilem tu dává možnost nahlédnout do charakterů postav, otvírá staré mnohdy nedořešené křivdy, svým způsobem všechno vyřeší (tahle poznámka asi nebude moci být plně pochopena a doceněna bez znalosti obou her). Takže podněty by byly. (more…)

Přemysl Hnilička

Po úspěšné rozhlasové hře Strange Love (2008) přicházejí Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha (a režisér Aleš Vrzák) s novým, napjatě očekávaným projektem – inscenací Salcburský guláš.

Dva staré pány – učitele hry na harfu a bývalého pétépáka – zastihujeme při obvyklém každoročním rituálu: vaření a konzumace salcburského guláše, speciality starého umělce. Dialog začíná zvolna jako běžná debata dvou „dědků“, z nichž jeden je smířlivější a druhý právě naopak.

Postupem času však zjišťujeme, že navzdory přátelskému hovoru skrývají oba mnohé nevyřešené a vytěsněné problémy, křivdy a bolesti. Pozorujeme vzrůstající projevy egoičnosti, sobectví a naprostého nedostatku sebereflexe u Otty (výtečně brblající a výbušný Bořivoj Navrátil) a stále hůře se ovládajícího Laďu (tradičně skvělý Josef Somr). Příchod pečovatelky (Martě Issové rozhlas sluší) konflikt sice oddálí, ale nezabrání mu. Staré viny musí na povrch. Že vše vyústí v tragédii, je nabíledni.

Hra Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy disponuje svěže a kvalitně napsaným dialogem a dobře vystavěnými situacemi. Na modelovém příběhu kolaborujícího harfenisty a pro nepatrnou větu vězněného ex-studenta (tady se maně připomene motiv z Kunderova Žertu) ukazují autoři na problém současné společnosti, která také zamlžuje, odsunuje a oddaluje nepříjemné vzpomínky na minulost a která by nejraději všechno „spláchla“ a zapomněla. Takovýto stav permanentního napětí a neustálé „nakloněné roviny“, v němž každé připomenutí neblahé a neslavné minulosti okamžitě vyvolá malou bouři ve sklenici vody („hlavně nám nepřipomínejte, čím jsme komu ukřivdili“) a okamžitě zbourá pracně budovanou, nefunkční „stabilitu“ současného společenského „konsensu“. (more…)

O vývoji rozhlasových her pro mládež

Jakub Kamberský
Student kulturologie na FF UK

Při takovém titulku by se mohlo zdát, že jsem požitkář a podivín, který bafá z dýmčičky a přemítá nad vývojem rozhlasových her, notabene těch dětských. Pravda je však někde uprostřed. Podivín jsem a požitkář rovněž, nicméně požitkář dobrého jídla a zejména dobrého mluveného slova. Chci tímto krkolomným úvodem poděkovat dětské redakci stanice Praha, zejména pak dramaturgyni na svém místě – Václavě Ledvinkové – za hru Dýmka strýce Bonifáce. Za hru plnou dobrodružství, humoru a hereckých kreací. (Z těch bych vyzdvihl Antonína Molčíka, Jiřího Prágera, či Stanislava Šárského. Ten mi byl rolí filatelisty velmi blízký.)

Paní Ledvinkové děkuji ale i za pěkné pohádky (když ovšem nepočítám – autor promine – bezbřehé infantility Pavla Brycze Neberte nám ptáka Loskutáka či nedávno reprízovaný Cirkus Svět).

Když chce rozhlasový dramaturg zařadit tzv. moderní pohádky, není nic snazšího než sáhnout do archivu a vytáhnout Svěrákovy kus Kolo se zlatými ráfky (1992) či již dlouho nevysílanou první stereofonní pohádku Krápník a Františka z roku 1965. Výtku vystřídá dík: Oceňuji, že paní Ledvinková objevuje pro nás posluchače fajnšmekry dnes již téměř zapomenuté pohádky z let šedesátých až osmdesátých. (more…)

Jakub Kamberský
student kulturologie na FF UK

Záměrně užívám poněkud skandální titulek pro svou úvahu, neboť hodlám psát o něčem skandálně nepřístojném. Ale hezky po pořádku:

Čas ukázal, že Československému potažmo Českému rozhlasu se daří nejen na poli rozhlasových her, ale i v oblasti rozhlasových seriálů, zejména pak u kratších, ucelených látek. Jako příklad bych zmínil Zvony smrti (1967), monumentální Vojna a mír (1978), fenomenální Let do nebezpečí (1980), či z nedávné minulosti Jméno růže (2002) nebo nedávná Královna Margot (2007). Zmiňované seriály se víceméně staly, či jistě stanou pojmy ve světě rozhlasu. Záměrně jsem uváděl příklady seriálů, napsaných dle literární předlohy, nejedná se tedy o původní domácí rozhlasový seriál. Ovšem i ty u nás vznikaly. Jaká je situace zde? (more…)

Přemysl Hnilička

17. června 2009 uplyne již rovných sto let od narození českého divadelního, filmového, televizního a rozhlasového herce Karla Högera. Je to vskutku stěží uvěřitelné, protože jeho herecký projev, již v létech padesátých až sedmdesátých tak moderní, dodnes působí, jakoby herec nikdy neodešel.

Jeho filmová či divadelní práce je již sdostatek známa a zajistila mu popularitu u všech generací diváků. Rozhlasová práce však pro něj byla záležitostí srdce; dokázal jí věnovat velkou část svého času, talentu i náročné práce. Jeho herecké výkony před mikrofonem by zasloužily samostatnou a rozsáhlou studii a také digitalizaci na zvukových nosičích (dobrou práci v tomto směru dělá samozřejmě Supraphon a Radioservis).

Proto překvapí, že Český rozhlas se k výročí „svého“ herce zachoval téměř macešsky; ve „výročním“ týdnu z Högrovy tvorby spatříme v rozhlasovém programu pouze četbu z Těsnohlídkova románu o lišce Bystroušce (1962) a obnovenou premiéru dokumentu z roku 1983. Vzhledem k rozsáhlosti odkazu, který pro Český rozhlas Karel Höger zanechal, bychom očekávali přece jen větší zájem, případně obnovenou premiéru některé rozhlasové hry, která již léta nezazněla rozhlasovým éterem.

Vedle Antonína Zíba neexistoval snad v rozhlase herec, který by věnoval tomuto médiu více své energie a hereckého umu. Je proto škoda, že Český rozhlas jeho práci tak málo oslavil.

(Edit: Zjistili jsme ještě, že v rámci Hajaji odvysílal ČRo 2 Praha Ladova Mikeše v Högrově podání – ovšem v programu bez udání interpreta! Dále v prázdninovém provozu Fonogramů proběhl kompletní pořad Chvilky v zákulisí z roku 1959, v němž Höger hovoří. Stále se však nemůžeme zbavit pocitu, že je to málo…)

(Náš článek o Karlu Högrovi)