Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Mgr. Přemysl Hnilička

Na místě věnovaném rozhlasové recenzi se opět budeme věnovat repríze; co však dělat, jde-li o hru tak povedenou. Napsal ji profesor Vladimír Mikeš a byla natočena v roce 1993 pod názvem Černá vdova. Jde o obraz lidského i zvířecího hemžení – autor pro vyjádření svých názorů použil formu víceméně bajkovou; zatímco lidé zde prožívají nejbanálnější nevěry a manipulace, smysl života a blížící se zánik světa řeší zvířata.

Realizaci jistě pomohlo angažmá režiséra Karla Weinlicha; jeho dlouholeté zkušenosti z natáčení pohádek zde byly využity beze zbytku, jeho vedení herců je brilantní. Z obsazení vyniká Jitka Molavcová jako vulgární, ordinérní, povrchní Kočka, charakterizovaná pražskými „línými“ vokály. Dokáže vyjádřit stálé  pohrdání vším a všemi a zároveň pudový strach z tušené smrti. Málokdy máme možnost slyšet Molavcovou tak tvárnou a herecky rozmanitou. I Alois Švehlík jako Pes používá dobrou hlasovou charakteristiku: jeho hlas je pomalý, basový, ve vzteku i lítosti vrčivý; není to však jen primitivní hlasová nápodoba zvířete.

Vrcholný výkon tu však podává Jaroslav Kepka. Zatímco ve filmu a televizi dostává povětšinou drobné role, v rozhlase několika hlavními rolemi přesvědčil o výjimečném inteligentním herectví. (more…)

V rubrice Rozhlasové hry roku 2009 chceme kriticky komentovat některé z her, které byly natočeny či premiérovány v minulém roce.

Recenzi na související dokument Zdeňka Boučka najdete zde.

XAVER

Mgr. Přemysl Hnilička
Rozšířená verze recenze pro Týdeník Rozhlas 8/2010

Xaver je jméno, jež znají ti, kteří začátkem normalizace slyšeli jeho trapné a směšné rozhlasové promluvy, jakési „minuty nenávisti“. Ve skutečnosti se Xaver jmenoval Miroslav Mráz, což je jedna z mála ověřených pravd jeho podivného života. Vyvstává před námi příběh člověka, který v touze po kariéře a z vlastního slavomamu několikrát během života zcela změní pohled sám na sebe, s neobyčejnou lehkostí ničí a zastrašuje všechny kolem sebe. Celým svým jednáním a chováním se stává typickým mužem bez paměti, Ahasverem lidského foltýnovství, neumětelství. Tím se stává prototypem oněch likvidátorů dějin rozhlasu, mazajících jak výtečné rozhlasové hry schopnějších kolegů, tak veškeré stopy po vlastní kolaborantské činnosti za normalizace.

Xaver produkuje zlo, vysává své okolí a šíří kolem sebe negaci. Nejhorší na této postavě ovšem je, že odpovídá skutečnosti tak, jak se ji podařilo autorovi zjistit a zachytit. Vedralův Xaver se tak stává částečně „repo-dramatem“, stylizovaným dokumentem o životě Miroslava Mráze, kolaboranta a lidské zrůdy, která se na několik let spojila s rozhlasovým médiem a nechala v něm zřetelný negativní otisk. Xaver je od začátku představen jako přízrak rozhlasové budovy, všudypřítomné, nadčasové zlo, vsáknuté do zdí rozhlasu, zlo, kterého se nelze zbavit ani v demokratické společnosti, kterého se dodnes lidé rozhlasoví podvědomě bojí.

Už od začátku tvůrci přesně naznačili, jakým směrem se bude jejich dílo ubírat: každý díl Vedralova „rozhlasového románu“ je uveden střihačsky famózní komponovanou znělkou, složenou z nejznámějších znělek Československého rozhlasu (Kolotoč, Hajaja, stanice Hvězda). Po zaslechnutí těchto známých tónů většinou nastupuje nostalgie, ne však tady; střih a mixáž, která je zde použita a která znělky kombinuje, je zřetelně ironická a antisentimentální – podobně jako celý cyklus. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

Jak jsme se dozvěděli z webových stránek ČRo 2 Praha, od posledního lednového víkendu zařazuje Český rozhlas do internetového Rádia na přání i rozhlasové hry, četby na pokračování a literární pásma. K poslechu (nikoli ke stažení) zde budou „zavěšeny“ po dobu jednoho týdne, a tak nebudou posluchači vázáni na pevně stanovenou dobu vysílání. Takhle například vypadá „streamovací“ stránka ČRo 3 Vltava.

Tento krok nadšeně vítáme, už proto, že jsme k němu Český rozhlas již delší dobu nabádali; dramatickou a literární tvorbu ve „streamu“ nabízela jak anglická, tak německá a slovenská veřejnoprávní rádia.

Je to krok dobrým směrem. Nyní lze jen doufat, že se v dohledné době setká s kladným ohlasem i náš další návrh: nabízejte na svých stránkách k poslechu i nahrávky z archivu, které by – podle dramaturgů – v klasickém vysílacím schématu neobstály, tj. hry delší 80 minut a hry z 50. – 80. let. Určitě byste tím potěšili značnou část posluchačů – „fajnšmekrů“ a nijak byste tím nezatížili přímý vysílací čas.

Již dlouhou dobu ČRo provozuje vynikající projekt – Radioautomat, v němž se vyskytují často i velmi vzácné nahrávky, a zájem o něj nebývale vzrůstá. Proč tedy nepřidat podobné interaktivní „hrátky s archivem“? (more…)

Jakub Kamberský, student kulturologie FF UK

Stalo se dobrým zvykem, že od dob, kdy to záznamová technika umožňuje, tedy řekněme od konce čtyřicátých let, platí jedno pravidlo: Když už se natočí nějaká hra, či četba, povětšinou se uchová a (někdy až do omrzení) reprízuje.

Jistě – výjimky se nacházely a nacházejí: pokud byla hra či četba z ideologické zlovůle či jiných důvodů smazána, původní nahrávka četby byla notně prokrácena, a proto je potřeba po letech se k dané četbě vrátit, popřípadě je rozhlasové pojetí zastaralé. Pak je třeba po čtyřiceti, či padesáti letech nutné nového nastudování (současní posluchači tuto zkušenost mají například u her Williama Shakespeara).

Jsou ale situace, nad kterými rozum zůstává přinejmenším stát.

O posledním Silvestru uvedla stanice Vltava v rámci komponovaného celodenního vysílání s názvem „Létající Silvestr“ sedmidílnou četbu Balonové dobrodružství – z Prahy k Baltickému moři. Nastudoval ji režisér Ivan Chrz s Otakarem Brouskem, Petrem Nárožným a Viktorem Preissem. Při poslechu jsem si říkal, že jsem něco takového přeci v rozhlase již slyšel. Zapátral jsem a zjistil, že tato četba byla v posledních pěti letech nastudovaná dokonce třikrát: roku 2005 ji natočil režisér Vladimír Gromov pro pořad Domino s Petrem Olivou a Alešem Procházkou, ale již o rok dříve opět Ivan Chrz s Richardem Honzovičem a opět Viktorem Preissem, a to pro programovou řadu Pokračování za pět minut.

Vskutku mě zaráží, jakými asi rozhlas musí disponovat prostředky, když si může dovolit v tak krátkém čase trojí nastudování jednoho textu, nemluvě o dvojí režii jednoho režiséra a dvojím účinkování stejného herce. Fakt, že Gromovova a nová Chrzova četba obsahuje i stejný hudební motiv ponechme stranou zájmu. Nemyslím si, že by se jednalo o nějakou zlomyslnost, či vyhazování peněz jen tak zbůhdarma. Spíš bych se přiklonil k smutné a možné skutečnosti, že si dramaturgové mnohdy ani nepamatují, co se vysílalo (což lze pochopit) nebo si nedají tu práci ověřit si, zda-li už není ta a ta látka náhodou zpracovaná (což pochopit nelze, natož omluvit). Plně si vážím práce všech rozhlasáků, ale něco tu je opravdu špatně. Myslím, že trojí nastudování Balonového dobrodružství je toho bohužel zářným příkladem.

V rubrice Rozhlasové hry roku 2009 chceme kriticky komentovat některé z her, které byly natočeny či premiérovány v minulém roce.

HRABĚ DRÁKULA
Mgr. Přemysl Hnilička

(Tato recenze vyšla ve zkrácené podobě v Týdeníku Rozhlas 5/2010)

V posledních prosincových týdnech roku 2009 měla premiéru dvoudílná rozhlasová inscenace podle románu Brama Stokera Hrabě Drákula (2009, režie Petr Mančal).

Bram Stoker nabízí rozhlasovému dramatizátorovi literárně nijak převratný, ale formálně působivý a funkční materiál. Příběh, který je rekonstruován z dopisů a deníků několika osob, umožňuje vytvářet mnohovrstevnatou rozhlasovou koláž, která díky své proměnlivosti udrží posluchačovu pozornost. Oživující, byť ne zcela původní, je i nápad s deníkem v podobě fonografických záznamů (o tom níže). Dramatizátorka Jitka Škápíková tuto matérii využila beze zbytku a zařadila Hraběte Drákulu mezi svá vynikající díla (Kouzelná dvířka, 1995; Vyžeňte lvy, 1998).

Prvním problémem u zpracování všeobecně známých až ikonografických děl je samozřejmě obsazení. V případě Drákuly si poučený divák vybaví Maxe Schrecka, tajemného expresivního herce z němého horroru Upír Nosferatu (1922), s rozkošným maďarským přízvukem hovořícího Bélu Lugósiho z prvního zvukového Draculy (1931) nebo Gary Oldman ve zpracování Francise Forda Coppoly. Český televizní archiv ukrývá i film Hrabě Drakula (1970), pozoruhodné zpracování s Iljou Rackem – jedním z mála vousatých Drákulů.

Rozhlasoví tvůrci tento román u nás ještě nezpracovali a můžeme jen litovat, že popud k realisaci nebyl dán ještě za života Borise Rösnera – jak v rozhlasovém rozhovoru před premiérou řekla sama dramatizátorka Jitka Škápíková, byl by ideálním představitelem. Volba tedy nebyla jednoduchá – a nakonec padla na Vladimíra Dlouhého. Jeho Drákula je lehce omšelý, unavený a cynický (což není výtka, pouze charakteristika; takovýto dramaturgický a herecký výklad Drákuly je možný a funkční). Dlouhému se daří většinou ve vypjatějších scénách – například když nabízí Harkerovi odchod otevřenou branou, za níž ho však čekají – vlci. (more…)

V rubrice Rozhlasové hry roku 2009 chceme kriticky komentovat některé z her, které byly natočeny či premiérovány v minulém roce.

KONEC DOBRÝ, VŠECKO ŠPATNĚ
Mgr. Přemysl Hnilička

Jednou z nejvýznamnějších rozhlasových her, premiérovaných v roce 2009, je inscenace textu Přemysla Ruta Konec dobrý, všechno špatně (2008, režie Hana Kofránková). V textu se snoubí to, co lze u Rutových her obdivovat prakticky vždy: vysoká filozofická a morální aktuálnost a preciznost jejího literárního a dramatického vyjádření. S těmito znaky se potkáváme jak v rozhlasovém podobenství Profesor a slepice (2006), tak i v úvaze o výkladech historie Babinský a Palacký neboli Báseň a pravda (2000) či zamyšlení o národní hrdinsko-kolaborantské schizofrenii ve hře Dvojrole (2001).

Příběh dvou postav hry Konec dobrý, všechno špatně – podnikatele Januše (Viktor Preiss) a jeho dávného přítele, filozofa Fortunáta Aufa (Jiří Lábus) – ukazuje s nebývalou přísností a nesmiřitelností zásadní neslučitelnost dvou světů: čisté morálky a bezskrupulózního byznysu.

Byť Janušovi můžeme zpočátku i fandit, jeho pohnutky pomoci svému příteli ve vydávání jeho filozofického díla můžeme považovat za téměř čisté (byť v podtextu cítíme jakousi touhu vykoupit svůj prázdný, netvůrčí život), výsledkem není zlepšení okolního světa; lidé se nezajímají o Aufovo skvělé – a zdarma distribuované! – dílo, ale pouze o videozáznam jeho sebevraždy, draze prodávaný právě Janušem, který své peníze vydělává na „zábavných“ kukátkách (Rutem ironicky pojmenovaných „krasohled“), jejichž zvrhlý obsah dodává Janušův deviantní – a otcem před zákonem chráněný – syn (Jan Konečný).

Právě zjištění, odkud pocházejí peníze ke sponzorování bádání, spisování a vydávání jeho filozofických spisů, vede Fortunáta Aufa k tomu, aby si vzal život. Vše tedy bylo marné, Aufovu pracně budovanou veřejnou knihovnu navštěvují lidé jen proto, aby si prohlédli místo smrti „toho chlápka, co se oddělal“ na záznamu v jejich kukátku. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

Audioknihy jsou populární především v německy a anglicky mluvících zemích. Prakticky každá zajímavá kniha se tam již dočkala své auditivní podoby. Knihy bývají načítávány většinou v nezkrácené podobě jedním čtecem; většinou to bývají buď význační herci filmu a divadla nebo herci rozhlasoví či přímo specializovaní na četby audioknih.

Bylo jen otázkou času, kdy tento fenomén dorazí i k nám. Měl tu dobré zázemí: již desítky let vydává Supraphon vlastní či rozhlasové četby, hry a seriály, v posledních dvou desetiletích se k němu přidal Radioservis (například vynikající Farma zvířat s Josefem Vinklářem) nebo AudioStory. Jako nejmladší vydavatelství se před nedávnem přihlásilo Tympanum.

Příběh „otců – zakladatelů“ zní spíše jako z románu: dva studenti architektury, ukracující si chvíle u rýsovacího prkna poslechem četeb, se rozhodli vytvořit si vlastní nakladatelství. Vystihli asi pravý moment a zajistili si kvalitní spolupracovníky, protože za tři roky jejich práce je tu několik desítek CD kompletů v přednesu vynikajících herců a hereček (Bořivoj Navrátil, Jiří Ornest, Igor Bareš a další). (more…)