Jan Frolík. Jedinečné zázraky prosvítající všedností. Z nového vydání lyrických miniatur básníka z Kardašovy Řečice připravil Vratislav Färber. Účinkují Marie Maxera Štípková a Miloslav König. Režie Izabela Schenková.
Natočeno 2026 (?). Premiéra 25. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 12:05 h.; 12 min.) v cyklu Svět poezie.
Velemir Chlebnikov. Veřejná nahrávka z pražské poetické vinárny Viola. U nás dosud neznámou poemu ruského revolučního básníka přeložil Luděk Kubišta. Pro rozhlas připravil Kamil Chrobák. Hudba Petr Kaňka. Na flétnu hraje Bohumil Kutnohorský, na klavír hraje Petr Kaňka. Režie Michal Pavlík. Úvod Josef Velda.
Recitují Jana Andresíková, Jiřina Švorcová, Vlasta Peterková a Radim Vašinka.
Natočeno 1987. Premiéra 8. 12. 1987 (Vltava, 15:30 h.).
Lit.: Halas, Jan: Čas proměnění. In Rozhlas 50/1987 (30. 11. 1987), s. 1 (článek).
Vercors (= Jean Bruller). Průřez novelou. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Nastudovala Bratislava v roce 1957. Premiéra 17. 3. 1957 (Bratislava, 20:00 – 20:30 h.).
Alternativní verze překladu: Mlčení moře
Karel Jaromír Erben. Kantáta na text ze sbírky Kytice. Hudba Pavel Blatný. Hraje Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, řídí Petr Altrichter.
Recituje Petr Haničinec, zpívají Anna Kratochvílová, Anna Barová, Pavel Kamas a Kuhnův smíšený sbor, sbormistr Pavel Kühn.
Snímek z veřejného koncertu 14. 12. 1988 ve Smetanově síni. Premiéra 8. 9. 1989 (Vltava, 15:00 – 15:30 h.). Repríza 12. 9. 1991 v rámci pořadu Soudobá hudba (Vltava, 14:00 h.); 2. 2. 1995 v rámci pořadu Pro Musica – České kantáty posledních let (ČRo 3 Vltava, 10:15 h.); 15. 4. 1998 v rámci pořadu Hudební moderna (ČRo 3 Vltava, 19:05 h.); 28. 7. 1999 v rámci pořadu Hudební moderna (ČRo 3 Vltava, 19:05 h.); 17. 8. 2006 v rámci pořadu Hudební fórum z Brna z nahrávek soudobé hudby 4/5 (ČRo 3 Vltava, 23:15 h.); 17. 4. 2007 v rámci pořadu Soudobá hudba (ČRo 3 Vltava, 1:05 h.); 20. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 20:43 – 21:15 h.).
Lit.: Štilec, Jiří: Tři koncerty pražských symfoniků. In Hudební rozhledy 3/1989 (11. 1. 1989), s. 117–118 (recenze). – Cit.: (…) Největší pozornost vzbudila pražská premiéra Blatného Vodníka. Určitou diskusi by mohla vyvolat už zvolená literární předloha a nabízí se otázka, zda není určitým anachronismem. Blatný však volí erbenovský text zcela záměrně v návaznosti na svoji předchozí tvorbu inspirovanou tímto autorem (Vrba, Štědrý den, Polednice). Co dnes může tato látka přinést? Kromě návratu k jistotám a matérii, která tvoří jakousi „přírodní nestárnouc) hmotu (ani to není v dnešní neuroticky chaotické době málo), i možnost najít soudobější výklad některých všelidských, trvale platných rovin erbenovského mýtu. Dostatečný prostor i pro soudobého skladatele! Záměrem P. Blatného však nebylo vytvořit originální kontrapozici básnického a hudebního textu, nacházet šokující (expresionistické, existenciální či psychoanalytické) roviny. Dílo naopak zdůrazňuje vazby na předchozí hudební vývoj, snaží se o jakýsi „prvoplánový“ výklad básně, i když není naivisticky tradicionalistické a promítají se do něj výrazové prostředky a postupy hudby dvacátého století, přesněji možná: množina prvků, kterými žije i všední hudební den. Autor pracuje například s dlouhými plochami výrazné tonální stability (úvodní f moll a další místa), ale i s kontrasty v rámci harmonického plánu, užívá různých typů vokálních melodik včetně několikatónových popěvků. Dramatický obraz, který má své aktéry, vypravěče i chór, sleduje velmi přesně dějovou linii Erbenovy básně. Nesnaží se ji příliš ozvláštňovat, autor spíše hudebně podtrhuje místa uzlových dramatických situací. Objevují se i takřka deskriptivní plochy, ale zvolené prostředky nepatří k arzenálu minulosti — jsou soudobé (heterofonní vrstvení hlasů a klastr na vrcholu celé básně i hudebního díla). Blatný docílil maximální sdělnosti a přehlednosti. Podrobná analýza zde pouze letmo naznačených problémů by vyžadovala daleko větší prostor. Posluchačsky ohlas Blatného díla byl značný a velkou měrou se na něm podílely velmi pečlivé a zaujaté výkony všech interpretů. Petr Altrichter je dirigentem, který dokáže koncentrovat pozornost i rozsáhlého aparátu, jeho gesto je přesné a zvukově stavebná představa velmi promyšlená a precizní.
Pestrý pořad bez zastávky. Tvůrci nezjištěni.
Účinkují Marie Šitavancová-Masopustová, Eduard Hrubeš, Irena Karenová, Allotrio, Hulínská šestka (řídí Antonín Kašper), lidové duo ViČánek-Zoubek, lidový soubor (řídí Ladislav Kozderka), zábavní orchestr (řídí Antonín Devátý) a brněnský rozhlasový orchestr (řídí Jan Plichta). Vložky na gramofonových deskách.
Připravilo Brno v roce 1945. Premiéra 6. 4. 1945 (Brno, 22:25 – 23.45 h.).
Mark Twain. Dvě povídky (Proštipujte, bratři, proštipujte a Noemova archa).
Účinkují Miroslav Horníček, Bohumil Švarc, Oldřich Hoblík a Přemysl Pražský.
Natočeno 1956. Premiéra 24. 3. 1956 (Praha I, 9:00 – 9:30 h.). Repríza 5. 8. 1956 (Praha III – RPD, 10:05 h.).
Rozhlasové pásmo. Sestavil Richard Kubeš. Režie dr. Přemysl Pospíšil.
Nastudovalo Brno v roce 1944. Premiéra 1944 (Brno, 16:40 – 17:00 h.).
Literární pásmo k 70. narozeninám Stanislava Lema, s použitím vlastních překladů, připravil Ludvík Štěpán. Dramaturg Ludvík Němec. Režie Petr Dufek.
Účinkuji Pavel Leicman, Jiří Tomek, Vladimír Krátký a Zdeněk Bureš. Režie Petr Dufek.
Nastudovalo Brno v roce 1991. Premiéra 19. 9. 1991 (Vltava, 20:00 h.) v cyklu Schůzky s literaturou k 70. narozeninám Stanislawa Lema.
Lit.: Němec, Ludvík: Causa Golem. In Rozhlas 38/1991 (16. 9. 1991), s. 4 (článek). – Cit.: »Lidé! Slyšte, co vám mám zvěstovat. Z vášnivé sebelásky, ze které mě ani nenapadne dělat si posměšky, protože pramení ze zoufalství nevědomosti, jste se sami pozvedli za úsvitu dějin na samotný vrchol jako koruna tvorstva, podřizujíce si celé bytí a nejen jeho lokální okolí. Uhnízdili jste se v koruně Stromu druhů a současně s tímto stromem — na bohem vyvoleném glóbu, pokorně obletovaném služebnou hvězdou — v samotném středu vesmíru, a přitom jste byli přesvědčeni, že jeho hvězdnost je zde jenom proto, aby vám harmonie sfér přizvukovala; to, že není nic slyšet, vás příliš nevzrušovalo: hudba existuje, protože být musí, je tudiž neslyšitelná.*
Tato slova, pro hrdost lidstva jistě jaksepatří tvrdá, pronesl roku 2027 americký gigantický počítač Golem XIV. Mělo by se tedy spíše napsat: pronese. Ale pohybujeme se na půdě literárního žánru science-fiction, který i naprostý laik pozná právě podle volného (ovšem u našeho autora nikdy svévolného) zacházení s časem. Golem XIV. pronesl tato slova ve stejnojmenné knize Stanislava Lema – dnes zřejmě nejslavnějšího autora tohoto žánru — třebaže mu skalní přívrženci SF stále víc vyčítají, že ač klasik, utíká od klasických akčních příběhů pořád častěji a hlouběji k úvahové próze. Kniha Golem XIV., typická ukázka těchto Lemových snah, bývá označována už spíše za esej nebo vědeckou přednášku.
Lem poskytl rozsáhlý rozhovor o této své možná klíčové knize polskému publicistovi Stanislavu Berešovi — a tento rozhovor plus ukázky z Golema XIV. se staly páteří literárního pásma, které brněnská redakce připravila k Lemovým zářijovým sedmdesátinám.
»Jáť jsem Zvěstovatel Jobovy zvěsti, anděl, který vás přišel vypudit z posledního útočiště, protože to, co nedotáhl do konce Darwin, provedu. Slyšte! Z hlediska vysoké techniky je člověk zmetkem, neboť byl utvořen z kvalitativně různorodého materiálu, arciže nikoli uvnitř Evoluce, neboť ta dělala, co mohla, ale, jak dokážu, mohla mizerně a málo.“
Co se týče budoucnosti lidstva, Stanislav Lem je skeptik. Kdo sleduje jeho vývoj v posledních patnácti letech, ten už stěží uvěří, že by se mohl vrátit jeho optimismus z počátku literární dráhy, jež si svou zářivostí nezadala s objektem jeho prvního slavného románu Astronauti — s Tunguzským meteoritem. Teď už nepíše o záři, ale spíše o vypálené zemi. Ale přesto — nebo právě proto? — v rozhovoru říká:
»Většina badatelů tvrdí, že jestliže evoluce potřebovala miliardy let na zkoušku a omyly, neexistuje žádný způsob, jak vejít na tuto královskou cestu zkratkou. Nemohu jim předložit nic kromě malé, ale zoufalé naděje, že tomu tak není. Kdyby se kromě tohoto miliardy let trvajícího pokusu nedalo co jiného dělat, pak by nic nemělo cenu.“
Günter Eich. Jak obstojí básník před realitou a jak po ní. Z básní německého spisovatele v překladech Michaely Jacobsenové a z vlastního překladu Eichova eseje o psaní a skutečnosti připravil Vlastimil Kaňka. Účinkuje Ondřej Novák. Režie Lukáš Hlavica.
Natočeno 2025 (?). Premiéra 18. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 12:05 h.;) v cyklu Svět poezie.
Příběh o neznámé dívce z Paříže v dílech švédského prozaika Ivara Lo-Johanssona a českého básníka Vítězslava Nezvala. Připravila Hana Kofránková. Režie Jana Bezdíčková.
Účinkují Eduard Cupák, Ota Sklenčka a Gabriela Vránová.
Natočeno 1980. Premiéra 3. 2. 1980 (Vltava, 21:50 h.) v cyklu Schůzky s literaturou. Repríza 13. 7. 1997 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Schůzky s literaturou.
Lit.: anonym: Putování za dávným úsměvem. In Rozhlas 5/1980 (21. 1. 1980), s. 4 (článek). – Cit.: »Vydejte se s námi za legendou — jež měřena časem — má téměř tolik roků jako naše století. Je to příběh nazvaný L´Inconue de la Seine — Neznámá ze Seiny a po jeho stopách putovali dva umělci: švédský romanopisec Ivar Lo-Johansson a český básník Vítězslav Nezval. Na počest dívčího úsměvu posvěceného krásou napsali stejnojmennou povídku a poetickou skladbu. Přijměte pozvání k procházce Paříží, kde u řeky Seiny všechno začínalo a končilo…«
Těmito slovy začíná literární pásmo Hany Kofránkové, komponované ze dvou umělecky zcela rozdílně koncipovaných textů, které však zpracovávají shodné téma. Nezvalova báseň je dosta tečně známá, stejnojmenná povídka švédského spisovatele již méně. Možná že si na ni vzpomenou čtenáři časopisu Světová literatura, kde vyšla začátkem roku 1978 v překladu Pavly Borkertové.
Ivar Lo-Johansson patří ke starší generaci švédských spisovatelů. Ve svém rozsáhlém díle se věnuje především problémům venkovské chudiny. Literárnímu směru, který založil spolu ještě s dalšími spisovateli, také ve Švédsku říkají »deputátnická škola«. Neznámá ze Seiny se však spolu s dalšími povídkami volného cyklu Povídek o vášních od tohoto cyklu odlišuje. Autor sám na začátku povídky vysvětluje své pohnutky k jejímu napsání:
»Když jsem dopsal svůj román Umění, který pojednával o tom, jakou roli v básnické tvorbě hraje skutečnost, vžil jsem se do názoru hlavního hrdiny svého románu tak, že jsem začal věřit, že slavná L’lnconue de la Seine nebyla skutečnou posmrtnou maskou, ale že šlo o umělecký výtvor nějakého sochaře. Stále jsem o tom přemýšlel a jednoho dne jsem se rozhodl vydat se do Paříže a pokusit se zjistit pravdu. Sám sebe jsem ujišťoval, že moje teorie musí být správná.
Kdo by v opačném případě byla ta krásná květinářka, která se utopená dostala do márnice La Morgue, a jaké byly okolnosti vzniku té posmrtné masky. Visí v pokojíku kdejaké služky, často ji nalezneme v bytech milionářů, a to vždy nu stejně čestném místě. Spolu s maskou Beethovenovou a Voltairovou je to nejznámější posmrtná maska na světě. A nikdo vlastně neví, koho představuje. Chtěl jsem tento problém vyřešit a celou cestu jsem nu nic jiného nemyslel. Byl květen a cestoval jsem vlakem. Oknem jsem pozoroval pole a bukové lesy, jak ubíhaly kolem, a dobrodružství, které jsem měl před sebou, mě stále více vzrušovala. V Paříži jsem dostal pokoj v malém hotelu blízko Nötre Dame na levém břehu Seiny. Zůstal jsem tam čtrnáct dní a celou dobu jsem se nezabýval ničím jiným než shromažďováním informací o Neznámé ze Seiny a o jejím slavném a tajemném úsměvu.«
Johanssonova povídka je tedy, dalo by se říci, jakousi literární »detektivkou«. V článku, který uvádí zajímavý pořad, nebudeme pochopitelně psát o tom, jak celé pátrání dopadlo. To se dozvíte při poslechu relace Putování za dávným úsměvem, zařazené do pravidelných Schůzek s literaturou.
Powered by WordPress