Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Kathrine Kressmann Taylor. Epistolární novela. Překlad a rozhlasová úprava Antonín Přidal. Klavírní improvizace Pavel Blatný. Dramaturg Zdeněk Kriebel. Režie Antonín Přidal.

Účinkují Otakar Dadák, Zlatomír Vacek a Helena Trýbová.

Nastudovalo Brno v roce 12. 3. 1966 (Československo II, 19:30 – 20:30 h.; 55 min.) v cyklu Schůzky s literaturou.

Lit.: Přidal, Antonín: Známý Adresát neznámý. In Týdeník Rozhlas 26/2004 (14. 6. 2004), s. 2 (ohlas posluchače). – Cit.: Jsem rád, že Adresát neznámý americké autorky Kresmann Taylor v rozhlasovém provedem Jaroslava Someše a Lídy Engelové má tak výborný, zasloužený ohlas a že dostal scénickou podobu, jak o tom Týdeník Rozhlas nedávno psal (č. 22/2004). Pro úplnost chci připomenout, že adaptaci této prózy vysílal Československý rozhlas také v druhé polovině 60. let. Novelu jsem přeložil a upravil pro literámě-dramatickou redakci, ve které jsem tehdy v Brně pracoval, a byla natočena v brněnském studiu. Mohu přispět jen svým svědectvím, protože v archivu, po roce 1970 pročišťovaném, o tom zřejmě nic není. (Nedávno se tam nepodařilo najít ani údaje o prvním kaplanovském seriálu natočeném rovněž v 60. letech v Brně s Jiřím Štuchalem.) Vzhledem k tomu, že jsem Adresáta neznámého překládal z antologie The Modem Short Story in the Making vydané v říjnu 1964, předpokládám, že se vysílal v letech 1966-68. To v ničem nezmenšuje potřebnost a záslužnost nového překladu a nového uvedení. Bylo by ostatně jednodušší přejít ten dávný pořad mlčením. Ale přece jen – chce-li mít rozhlas svou paměť, patří do ní snad i tato drobnost.  

Pásmo z poesie českých a slovenských básníků k 73. narozeninám Josefa Vissarionoviče Stalina připravil Václav Vaněk. Režie Jaroslav Budil.

Účinkují členové činohry Krajského oblastního divadla v Plzni, laureáta státní ceny.

Připravila Plzeň v roce 1952. Premiéra 11. 12. 1952 (Praha, 11.00 – 11.30 h.).

Zdeněk Pluhař. Vybrané kapitoly ze stejnojmenného románu připravila Mirka Preussová. Hudební improvizace Lukáš Matoušek. Režie Karel Tomek.

Účinkují Milan Neděla, Antonín Molčík, Rudolf Kviz a Blanka Zdichyncová.

Natočeno 1983. Premiéra 15. 5. 1983 (Vltava, 22.00 – 22.50 h.) v cyklu Schůzky s literaturou.

Lit.: anonym: Zdeněk Pluhař: Jeden stříbrný. In Rozhlas 20/1983 (2. 5. 1983), s. 4 (článek). – Cit.: Každé setkání s dílem národního umělce Zdeňka Pluhaře přináší čtenáři bohatý citový a estetický zážitek, nové myšlenkové impulsy, rozkrývá před ním pestrou škálu psychologických tónin ve vzájemných lidských vztazích na pozadí dramatických společenských událostí, odvíjejících se v poutavé dějové křivce. Zdeněk Pluhař dokáže mistrně navodit napětí, vtáhnout čtenáře do děje, provokovat k zamyšlení nad vlastním životem, nad možnostmi, které v sobě skrývá. To platí především o setkání s díly, která dnes tvoří neodmyslitelnou součást umělecky přesvědčivých a pokrokových děl naší současnosti — jmenujme například romány Opustíš-li mne (1957), Minuta ticha za mé lásky (1970), Konečná stanice (1971), Jeden stříbrný (1974) nebo poslední významný Pluhařův román V šest večer v Astorii, s nímž se mohli milovníci večerní četby na pokračování seznámit ještě dřív, než se knížku objevila na knižních pultech.

Mezi rozsahem nevelké, zato námětově a umělecky nesmírně zajímavé u působivé práce patří Pluhařova novela Jeden stříbrný, za kterou byl autor odměněn státní cenou Klementa Gottwalda. V této baladicky laděné próze se zrcadlí doba, kdy se hitlerovské Německo zdálo být na vrcholu moci, kdy však už také na Slovensku počaly přeskakovat jiskry budoucího partyzánského odboje, které potom vyústily ve Slovenské národní povstání. Těžiště psychologicky pojatého přílohu poloiil Zdeněk Pluhař do stupňujícího se napětí mezi českým uprchlíkem z protektorátu a skupinou lesních dělníků ve slovenských horách, která jej vzala do party. Kalily z nich má svůj důvod, být z dohledu luďáekých úřadů, a proto sled divných až hrozivých okolností, které pled nimi po Martinově příchodu vyvstanou, svádí jejich pohledy stále častěji k novému kamarádovi a vypaluji mu na čelo cejch udavače, jistotu, bylo-ll jejteh podezření liché či oprávněné, jim nakonec přinese Martin sám.« V těchto dnech so dožívá národní umělec Zdeněk Pluhař význam něho životního jubilea Za celou literární redakci mu přejeme zdraví i tvůrčí úspěchy a těšíme se na setkání s ním a jeho novými díly nejenom na rozhlasových vlnách, ale i jiři přátelském posezení.

Půlhodinka o výchově za velkou louží. Režie Miroslav Mráz.

Účinkují Josef Červinka, Oldřich Musil, Rudolf Pellar, Jiří Suk a Lubomír Lipský.

Natočeno 1956. Premiéra (?) 13. 1. 1957 (Praha III, 9:58 – 10:30 h.).

Veselé, skoro neuvěřitelné trampoty a osudy vodních mužíků připravil Jan Kuneš. Použité texty Alois Jirásek, Karel Čapek, Eduard Bass a Jan Drda. Režie Přemysl Pražský.

Účinkují Václav Vydra I., František Filipovský, Antonín Zíb, František Hanus, Josef Červinka a Erik Konečný.

Natočeno 1955. Premiéra 16. 7. 1955 (Praha II, 20:00 – 21:05 h.).

Lit.: anonym: Pohádky o českých hastrmanech. In Čs. rozhlas a televize 29/1955 (4. 7. 1955), s. 12 (článek). – Cit.: Jsou to pohádky a nejsou… totiž, trochu jiné než jsme zvyklí poslouchat v nedělním vy sílání pro děti. Když se vypravují pohádky – všichni jsme dětmi. Ti malí caparti i ti se stříbrem ve vlasech. Zkazky a vyprávění, které připravila reiakce humoru a satiry pořadem Pohádky o českých hastrmanech““, patří všem, ale přece jen víc těm dospělým. Pro dobrou pohodu, pro vzpomínky na mládí, kdy si četli v pohádkových knížkách, nebo poslouchali dě dečka vyprávět staré příběhy plné kouzel a ta jemství. Ivoda je kouzelným a tajemným živlem. Život kolem vody je vždy trochu jiný, postičtější, ať jej pozorujeme pohledem turisty, rybáře, plavce či veslaře… a pohádkáře! Z literárního díla českých mistrů Aloise Jiráska, Karla Čapka, Eduarda Basse a Jana Drdy budeme číst ve- selé, skoro neuvěřitelné trampoty a příhody vodních mužíků. Ze vodnici a hastrmani jsou osoby pohádkové, o tom nemůže být pochyb. Až do konečků vlhkých frakových šusků jsou pohádkoví… ale i oni měli svoje člověčí sta- rosti Příhody našich hastrmanů však nejsou truch- livé. Vyvolají jen úsměvnou pohodu u přiji mačů, stanou se oslavou naší krásné řeči a země i jejích křišťálově čistých pokladů. Vý- stižně o tom napsal Karel Čapek v „Pohádce vodnické? „Když někdo opustí domov, ať je to kdo chce, a ohlédne se pak zpátky, vidí, že tam doma je to pravé nebe. Víš, to pravé modré a krásné nebe! V pořadu, „Pohádky o českých hastrmanech uslyšíte národního umělce Václava Vydru, An- tonína Líba, nasitele Řádu práce, Františka Ha- muse, Josefa Červinku, Františka Filipovského a Emila Konečného. Režisér pořadu je Přemysl Pražský. Program uvádíme v sobotu 16. července od 20.00 hod. na Praze II.

Rozhlasový kabaret o dovolených rekreantech a přede vším návod, co na dovolené číst. Připravil Jiří Štuchal. Hudba Alois Palouček, text Bedřich Bobek. Hraje Ladislav Bezubka se svým orchestrem, zpívají Rudolf Pellar a Nezbední bakaláři. Režie Jiří Horčička.

Učinkují Jan Pivec, Jiří Dohnal, Oldřich Nový, Antonín Zíb, Karel Beníško, Vlastimil Brodský, Jiří Šrámek, Bedřich Veverka, Zdeněk Hodr, Jindra Hollmanová, Karel Kastner a Jiří Štuchal.

Natočeno 1955. Premiéra 7. 7. 1955 (Praha II, 11:00 – 12:00 h.).

Josef Sekera. Ukázka ze stejnojmenného románu. Pro rozhlas upravil Jan Halas. Hudební spolupráce Antonín Říha. Režie Petr Adler.

Účinkují Miloš Hlavica, Petr Oliva, Jaroslav Kaňkovský, Jan Teplý I., Ladislav Trojan, Jaroslava Obermaierová, Karel Houska, Daniela Bakerová, Jan Pohan a František Vicena.

Natočeno 1982. Premiéra 14. 11. 1982 (Vltava, 21:50 – 22.40 h.) v cyklu Schůzky s literaturou.

Lit.: dh: Josef Sekera: Česká rapsodie. In Rozhlas /1982 (1982), s. 4 (článek). – Cit.: V díle Josefa Sekery má své zvláštní místo Česká rapsódie, rozsáhlá románová freska o účasti českých rudoarmejců v bojích Rudé armády proti bělogvardějcům a dalším nepřátelům vítězné revoluce. Vykreslil v ní složitý obraz doby, zaplnil jej desítkami a stovkami postav, vše je zde v pohybu, jenž je dramatickou součástí velkého pohybu dějin. Když Česká rapsódie vycházela poprvé, autor jí na cestu ke čtenářům napsal tato slova: „Vraceli jsme se domů z první světové války, po několika letech života na frontách ve všech končinách Evropy. Bylo nám dvaadvacet, třiadvacet, čtyřiadvacet let. Nejlepší léta jsme ztratili v krvavých bojích a šťastný návrat jsme dlouho cítili jako provinění vůči kamarádům, kteří vedle nás zahynuli. Pobyt na frontách nás změnil, zformoval. Scházeli jsme se.

Tehdy jsem poznal prvního českého rudoarmejce. Nosil světlou bradku a měl zvyku přivírat oči, jako by zaostřoval pohled do dálky. Po tři léta bojoval v Rudé gardě a Rudé armádě a byl to on, kdo mi podrobně objasnil průběh a smysl ruské občanské války, takže léta 1918 až 1920 dostala v mém srdci zcela pravdivou podobu. Po druhé světové válce jsem se seznámil s dalšími bývalými českými rudoarmejci. Psali mi, a co list, to námět na román, sedával jsem s nimi a jejich českými veliteli dlouhé hodiny a často mi připadalo, jako bych bojoval v jejich řadách. Nemohl jsem si to vše nechat pro sebe, neboť jejich příběhy mi zněly jako česká hrdinská píseň, rapsódie napsaná bezměrnou odvahou a ušlechtilou krví. Tak vznikl můj román.“

A my dodejme, že ukázku z díla Josefa Sekery Česká rapsódie uslyšíte v hodinové dramatické úpravě v rámci pravidelných Schůzek s literaturou.

Pásmo věnované Jiřímu Karáskovi ze Lvovic připravil Zdeněk Grmolec. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Připravilo Brno v roce 2026. Premiéra 24. 1. 2026 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 -18:00 h.; 20 min.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Už se vám stýská po letních procházkách po lese? Nebo raději lyžujete na horských svazích? In web ČRo Brno 24. 1. 2026 (článek). – Cit.: (…) Takový Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951), to už je dekadentní zjev. Jak píše Zdeněk Grmolec: „Narodil se do doby, kterou F. X. Šalda nazval dobou soumračnou, vyprahlou a zoufalou.“ Ve vzpomínkách se Karásek vrací ke chvílím, kdy se procházel Valdštejnskou ulicí na Malé Straně v Praze a sledoval „šerý smutek oken zazděných“. Jeho první sbírka, vydaná v roce 1894, se jmenuje Zazděná okna.

Karáskovy další procházky prý byly za Smíchov, do zdivočelé partie opuštěné zahrady, kde byla skála s tmavým otvorem. Tam zbásnil svou druhou sbírku Sodoma.

Karásek psal i o květinách. Ale dekadentní procházky po lese vypadaly jinak než u romantiků. Co o tom soudí umělá inteligence? – Pokud se prý dekadent vydal do lesa, bylo to za šera nebo v noci (sluneční jas považoval za vulgární), s knihou a v rukavičkách (pobyt v lese byl pro něj intelektuální rituál) – a to proto, aby hledal ticho. Pro dekadenty byla prý krajina především zrcadlem jejich vlastního vnitřního rozvratu. (…)