Příběh o neznámé dívce z Paříže v dílech švédského prozaika Ivara Lo-Johanssona a českého básníka Vítězslava Nezvala. Připravila Hana Kofránková. Režie Jana Bezdíčková.
Účinkují Eduard Cupák, Ota Sklenčka a Gabriela Vránová.
Natočeno 1980. Premiéra 3. 2. 1980 (Vltava, 21:50 h.) v cyklu Schůzky s literaturou. Repríza 13. 7. 1997 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Schůzky s literaturou.
Lit.: anonym: Putování za dávným úsměvem. In Rozhlas 5/1980 (21. 1. 1980), s. 4 (článek). – Cit.: »Vydejte se s námi za legendou — jež měřena časem — má téměř tolik roků jako naše století. Je to příběh nazvaný L´Inconue de la Seine — Neznámá ze Seiny a po jeho stopách putovali dva umělci: švédský romanopisec Ivar Lo-Johansson a český básník Vítězslav Nezval. Na počest dívčího úsměvu posvěceného krásou napsali stejnojmennou povídku a poetickou skladbu. Přijměte pozvání k procházce Paříží, kde u řeky Seiny všechno začínalo a končilo…«
Těmito slovy začíná literární pásmo Hany Kofránkové, komponované ze dvou umělecky zcela rozdílně koncipovaných textů, které však zpracovávají shodné téma. Nezvalova báseň je dosta tečně známá, stejnojmenná povídka švédského spisovatele již méně. Možná že si na ni vzpomenou čtenáři časopisu Světová literatura, kde vyšla začátkem roku 1978 v překladu Pavly Borkertové.
Ivar Lo-Johansson patří ke starší generaci švédských spisovatelů. Ve svém rozsáhlém díle se věnuje především problémům venkovské chudiny. Literárnímu směru, který založil spolu ještě s dalšími spisovateli, také ve Švédsku říkají »deputátnická škola«. Neznámá ze Seiny se však spolu s dalšími povídkami volného cyklu Povídek o vášních od tohoto cyklu odlišuje. Autor sám na začátku povídky vysvětluje své pohnutky k jejímu napsání:
»Když jsem dopsal svůj román Umění, který pojednával o tom, jakou roli v básnické tvorbě hraje skutečnost, vžil jsem se do názoru hlavního hrdiny svého románu tak, že jsem začal věřit, že slavná L’lnconue de la Seine nebyla skutečnou posmrtnou maskou, ale že šlo o umělecký výtvor nějakého sochaře. Stále jsem o tom přemýšlel a jednoho dne jsem se rozhodl vydat se do Paříže a pokusit se zjistit pravdu. Sám sebe jsem ujišťoval, že moje teorie musí být správná.
Kdo by v opačném případě byla ta krásná květinářka, která se utopená dostala do márnice La Morgue, a jaké byly okolnosti vzniku té posmrtné masky. Visí v pokojíku kdejaké služky, často ji nalezneme v bytech milionářů, a to vždy nu stejně čestném místě. Spolu s maskou Beethovenovou a Voltairovou je to nejznámější posmrtná maska na světě. A nikdo vlastně neví, koho představuje. Chtěl jsem tento problém vyřešit a celou cestu jsem nu nic jiného nemyslel. Byl květen a cestoval jsem vlakem. Oknem jsem pozoroval pole a bukové lesy, jak ubíhaly kolem, a dobrodružství, které jsem měl před sebou, mě stále více vzrušovala. V Paříži jsem dostal pokoj v malém hotelu blízko Nötre Dame na levém břehu Seiny. Zůstal jsem tam čtrnáct dní a celou dobu jsem se nezabýval ničím jiným než shromažďováním informací o Neznámé ze Seiny a o jejím slavném a tajemném úsměvu.«
Johanssonova povídka je tedy, dalo by se říci, jakousi literární »detektivkou«. V článku, který uvádí zajímavý pořad, nebudeme pochopitelně psát o tom, jak celé pátrání dopadlo. To se dozvíte při poslechu relace Putování za dávným úsměvem, zařazené do pravidelných Schůzek s literaturou.