Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas 10/2017)

Typ tak trochu komického vyšetřovatele zločinů a detektivních záhad je v českém literárním prostředí velmi populární. Vždyť i ikonický Vachkův komisař Klubíčko nutí svým jménem k úsměvu a pátračské schopnosti prvorepublikového tandemu Vodička – Pivoňka – Boženka Skovajsová autorů Jana Zábrany a Josefa Škvoreckého jsou zcela zastíněny komediálním rámcem (detektivky Vražda se zárukou, Vražda pro štěstí či Vražda v zastoupení).

Podobný komický detektiv se objevil v polovině šedesátých let i v rozhlase. V jeho křestním listě jsou zapsáni autoři Ilja Kučera a Miroslav Honzík. Kučera byl členem redakce zábavy už od roku 1953 a vedle „šmidriád“ napsal množství literárních a satirických kabaretů či rozhlasových komedií (za všechny alespoň Robinsoni z Vršovic, v nichž si v roce 1967 zahrál například Oldřich Nový). Miroslav Honzík měl stejné pracovní zařazení; škoda jen, že po inspirativních a skutečně humorných „zlatých šedesátých“ přišel úhor následujících dvou dekád, v nichž psal neveselé satiry na maloměšťáctví (Dědictví instalatéra Rabocha, 1979) či protizápadní propagandu (komedie Ausländer, 1983 – o tom, jak se chtěl československý emigrant výhodně oženit v západním Německu nebo parodická veselohra Co zavinil deník nebožky Anje, 1983, reagující na nález „deníku Adolfa Hitlera“ v NSR).

Vyšetřovatel Jan Šmidra (neb o něm je tu řeč) slouží v maličké vesničce zvané Bukovsko a k ruce má jen dva pomocníčky, zvané Šmidr Boys. Šmidrovy vyšetřovatelské schopnosti jsou uznávány doma i ve světě a mnohé mocnosti mu vděčí za včasný zásah. Tak Šmidru alespoň popisují vypravěči několika rozhlasových her, které vznikly v letech 1966-1967; posluchač se však setkává s pedantickým pitomcem z rodu Haškova strážmistra Flanderky, kterého si jeho sousedé neváží a bez sebemenších problémů jej obcházejí či rovnou obelhávají.

Šmidrův charakter byl asi u posluchačů oblíben; zatím máme doloženo hned … her: „neobyčejná a velice ponurá historie o záhadném zločinu na malém městě“ Sedm černých vdov aneb Co nebylo v kriminalistickém archívu (1966), „ponurý a záhadný příběh, při němž lehne popelem celé Bukovsko i část přifařených obcí“ Klub žhářů (1966), „záhadný a velice ponurý zločin na bukovském hradle č. 2“ Mlhy na hradlech (1966) a „pohnutý příběh ze služby policejní, která nesmí ochabnout ani ve vánoční čas“ Krvavý advent v Bukovsku. O rok později vyrazil Šmidra na zkušenou do zahraničí: v Anglii vyřešil případ mezinárodně hledaného zločince Hotdoga (omylem do něj vrazil na nádraží) a především svár dvou šlechtických hřebčínů ve hře Zločin cválá na bílém koni (1967), u břehů „věčně modrého Jadranu“ pak sežrání české učitelky chorvatským žralokem v komedii Bylina o skonu inspektora Držiče (1967). (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas /2016)

Kniha Tma o polednách vznikla v roce 1941 a napsal ji britský spisovatel Arthur Koestler, který byl postupně ovlivňován sionismem, marxismem a komunismem. Ve třicátých letech se pro komunisty angažoval v Turkmenistánu i ve Španělsku, kde se pokusil proniknout do štábu generála Franka vydávaje se za novináře. Několikrát byl zatčen a také odsouzen k smrti, nakonec však byl vyměněn za frankistické piloty. Později, znechucen stalinským totalitarismem, vydal svědectví o jeho praktikách ve výše zmíněné knize. Inspirací byly vzpomínky jeho přítelkyně Evy Zeiselové, která ve stalinském kriminále prožila šestnáct měsíců.

Hlavním „hrdinou“ Tmy o polednách je Nikolaj Semjonovič Rubašov, lidový komisař, člen ÚV KSSS, generál lidové armády, bývalý člen politbyra… a nyní vězeň NKVD. Ve tři ráno byl vytažen svými soudruhy z postele a uvězněn mezi ty, které do vězení dostal dříve. Na samotce má samozřejmě dost času vzpomínat, a tak před posluchačem vyvstávají obrazy z jeho bolševické práce. Pracuje především jako sovětský instruktor v Německu, Itálii nebo ve Španělsku. Čiší z něj především slepá oddanost Straně, nestrpí žádnou úchylku od generální linie; pokud se mu některý z antifašistů vzepře, nezastaví se před žádnou špinavostí. Když italští komunisté stávkují a odmítají pomáhat Mussoliniho režimu, Rubašov hájí zájmy Sovětského svazu, který si u italských loďařů objednal množství lodí. Když italský, ve Francii žijící komunista Luigi odmítá poslechnout, udá jej okamžitě francouzské policii jako nebezpečného komunistu. Teď musí strpět nepříjemné výslechy svého dávného přítele z dob revoluce Kolji Ivanova a poté surovce Gledkina – a přijmout, že je na tom nyní stejně jako ti, které pomáhal zničit. Jeho sekretářka a milenka Ljuba je zastřelena a on je vystaven soustavnému psychickému nátlaku. Nejvíc jej však mučí a pronásledují jeho vlastní zločiny… Když je u „soudu“ odsouzen jako nepřítel lidu odsouzen k smrti, vzkřikne proti svým soudcům: „Nevybudujete svůj ráj z krve a špíny! (…) Prostředky se staly cílem, temno vládne! Temno o polednách! Chci zemřít…“

Dramatizaci Koestlerova románu odvysílala v předvečer čtvrtého výročí tzv. Vítězného února (tj. 24. 2. 1952) pod názvem Temno o polednách stanice Svobodná Evropa. V režii Josefa Součka účinkovali Stanislav Kavan (Rubašov), Milada Hánková (vypravěčka), Ondřej Baraba (Ivanov), Mirka Pecháčková (Ljuba) či Karel Pavlík (vězeň – carista). (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 34/2015)

Arnošt Lustig byl jedním z nejvýznamnějších literárních postav druhé poloviny 20. století. Jeho tvůrčí odkaz je plný nekompromisních a krutých příběhů, z nichž velkou část sám zažil;

Rozhlas natočil v šedesátých letech podle Lustigových textů inscenace Modrá a bílá (1964), Pražské křižovatky (1965), Právo bez boha (1966) a také Člověk ve velikosti poštovní známky (1967). Režisér Jiří Horčička natočil tento text s nesmírnou citlivostí vzhledem k jeho drsnosti a sugestivnosti.

Ředitel tzv. prozatímního ústavu pro opuštěné dívky a chlapce Henryk Bley (Josef Patočka) je vzdělaný starý Žid. Je internován v ghettu společně se svými dětskými svěřenci. Velitel Oskar Bühnenstock (Vítězslav Vejražka) jeho vzdělání využívá k vyučování svého malého syna. Bley je tak roztržen mezi dvěma světy: jeho židovští svěřenci mu nevěří a považují jej za prominentního vězně, podřízení velitele jej nenávidí pro stejnou věc. Mezi nimi vyniká Carl Oberg (Rudolf Hrušínský), důstojník a kapelník posádkové hudby, který Bleye doprovází z učebny zpátky do ghetta. Během těchto „procházek“ říká klidným hlasem a s cynickým úsměvem ty nejstrašnější pravdy o tzv. konečném řešení židovské otázky. Právě v jeho replikách chápeme, že ďábel dvacátého století neměl rohy ani kopyto, ale stále přítomný úsměv a elegantní uniformu. V jeho uhlazených frázích uslyšíme také motiv, z nějž vychází název Lustigovy hry: „Jsme tak daleko, že z nás ze všech není už ani dohromady tolik popela, kolik se vejde na jednu poštovní známku. Všichni jste už zaživa tak nepatrní, že byste neobsáhli ani její velikost.“ (more…)

Přemysl Hnilička

(Za některé údaje v tomto článku děkuji Janu Rychlíkovi.)

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, červen – červenec 2016)

I. Počátky rozhlasové verneovky

Málokterý autor se v našem rozhlase dočkal tolika dramatizací a úprav jako Jules Verne. Už v roce 1931 připravil dr. Miloš Kareš dramatizaci Cesty kolem světa. Podle dobové recenze „dobrodružný román Verneův, jehož látka měla motorický pohyb, dynamické napětí a vzruch zvukových efektů, přeložil {Kareš} do přítomnosti, užil v ní nejmodernějších dopravních prostředků a zvukovou složku učinil logickou složkou hry“. V roce 1935 vznikla rozhlasová montáž Jaroslava Seiferta Verneova Cesta kolem světa, kterou režíroval pozdější významný teoretik rozhlasu Václav Růt. Šlo o relativní úspěch, o čemž svědčí například recenze z časopisu Svět mluví: „Verneova cesta kolem světa splnila všechny předpoklady dobré rozhlasové montáže. Jaroslav Seifert a Václav Růt snažili se několika úryvky z Verneových románů ukázat, jak Verne dávno před epochou aut, letadel, ponorek a letů do stratosféry tušil nynější technický pokrok lidstva; vhodně vybrané dialogy z románů, vhodná zvuková kulisa i vhodné průvodní slovo měly jen jednu, spíše režijní, vadu: mnohá scéna přecházela tak přímo ve scénu druhou, že si často posluchač uvědomil přechod až při scéně třetí; kdyby této chyby nebylo, byl by býval úspěch jinak pečlivě sestavené montáže dokonalý.“ O dva roky později byly premiérovány Dva roky prázdnin v dramatizaci K. M. Walló.

Další hry měly premiéru až po válce: v roce 1946 dramatizoval Miloš Kosina román Robur Dobyvatel pod názvem Vzducholodí kolem světa a Pavel Skála připravil pro režiséra Ludvíka Pompeho a soubor Pražského divadla pro mládež Míly Mellanové Dva roky prázdnin. V roce 1948 – ke 120. výročí narození Julese Vernea – připravil Československý rozhlas také Ocelové město. Oficiálně byl jako režisér veden Bohuš Hradil, ve skutečnosti to bylo jinak: svou první režii si tu odbyl Jiří Horčička. Později na to vzpomínal: „Když jsem asistoval režiséru Hradilovi, jako by ve mně vytušil moje budoucí zaměření. Účinkoval často i jako herec v epizodních rolích ve filmu a věděl o mé touze stát se řesisérem a udělal jeden fantastický krok. Točila se nějaká verneovka, už si nevzpomínám jaká, a on mi řekl: Hele, Jirko, já potřebuji tři dny volna. Tady máš text, obsaď si to, jak chceš, nazkoušej to a natoč. Já si to potom přehlídnu.“ Byla to „první hra, kterou jsem natočil podle svého. On ji potom vzal a předvedl tehdejšímu šéfrežisérovi Bezdíčkovi. A ten mu říká: Bohoušku, to je zajímavé, ale je to udělané úplně jinak, než ty jsi zvyklý pracovat. A on: Bodejť by ne, vždyť to dělal ten kluk! Na to Bezdíček slyšel. Tehdy byla velká konkurence, ale on mě na základě téhle hry vybral jako profesionálního asistenta. 11. října 1948 jsem podepsal první a poslední zaměstnaneckou smlouvu svého života.“ (more…)