Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, červenec 2018)

V období let třicátých byla brněnská rozhlasová stanice líhní originálních postupů jak v žánru rozhlasové hry, tak i reportáže nebo pásma. Není divu, kolem ředitele brněnské pobočky Radiojournalu ing. Antonína Slavíka se soustředili výrazné umělecké osobnosti: režisér Josef Bezdíček, dramatik František Kožík, šéf hudební sekce dr. Karel Vetterl a další. Není divu, že pražské ústředí občas nazývalo brněnské podřízené revolucionáři nebo „bolševíky“. Když Slavík před popravou sepisoval v koncentračním táboře svou životní sumu, s jemnou hořkostí připomněl i toto téma: „Naše pokusy o nové programové druhy se jim zdály divoké, neodpovědné, a selhání některých jim dávalo příčinu k brzdění všech ostatních. My jsme se hájili poukazem, že bez pokusu není pokroku a kdo zkouší, ten i chybuje…“ Jak vzpomínal ve svých rukopisných pamětech František Kožík, mělo brněnské studio „malé prostředky, zastaralé technické zařízení, primitivní vybavení, málo studií, málo lidí. Pobízelo to ovšem naši iniciativu a vždycky znovu jsme se pouštěli do soutěže s pražským kolosem.“

Zdržme se tedy tentokrát opět u Františka Kožíka – ne však coby autora, ale jako dramatizátora. Na podzim roku 1934 totiž pro brněnskou stanici zdramatizoval román Eduarda Basse Klapzubova jedenáctka. Sám na to o třicet let později vzpomínal:

„Miloval jsem tu knihu od chlapeckých let, kdy jsem čekával na její pokračování v Lidových novinách. Nyní jsem mohl její dramatizací vzdát hold i jejímu milovanému autorovi, Eduardu Bassovi, který mi dal k úpravě svolení. (…) Vybral jsem nejzajímavější ucelené partie a připsal zpěvní texty, kde bylo lépe vyjádřit náladu písničkou; zejména to byl oslavný pochod „Hip hurá, Klapzubáci jdou!“, který zkomponoval František Lukes. K slavnosti zorání hřiště jsem napsal pro „sbor moravských podučitelů“ legendu o Honzovi Klapzubovi, pradědu slavné jedenáctky a jeho zázračné píšťalce.“

Nahrávka inscenace, kterou v režii Bezdíčkově uvedlo Brno 19. září 1935, se bohužel nedochovala, naštěstí se však v Kožíkově pozůstalosti dochoval scénář dramatizace. Kožík dokázal ve čtrnácti obrazech zachytit to podstatné a zábavné z Bassova sportovního románu. Scénář je dynamický, prostředí se v něm rychle střídají a je jasné, že některé scény (dialog s anglickým králem či lidožroutským vládcem Birimaratoou) musely být třeskutě vtipné. Kožíkův scénář v mnoha prvcích připomíná o dvacet let mladší dramatizaci Války s Mloky (Karel Čapek – Jaroslava Strejčková). Kožík samozřejmě zvýraznil a přidal typicky rozhlasové prvky; děj se přímo hemží hlasateli a hlasatelkami, sportovními reportéry. Kožík v závěru děje tnul i do vlastních řad: scénu zápasu o mistrovství světa s Austrálií zpestřil poruchou, která možná působila velmi věrohodně. Zajímavé je, že v původním scénáři nebyla, autor ji dopsal rukou pravděpodobně již přímo ve studiu jako okamžitý nápad. (more…)

Přemysl Hnilička

Počátek sedmdesátých let bývá z hlediska rozhlasové historie logicky pojímán jako období uměleckého zmaru a nástupu všehoschopných neumětelů. Přesto existují výjimky, byť se o nich z různých důvodů neví. V případě dramatizace románu Michaila Šolochova Tichý Don je důvodem téměř absolutní neznámosti paradoxně zákaz nejvyšších míst.

Podle Šolochovova textu připravil dramatizaci Jaromír Ptáček pod názvem Zpráva o lásce a bloudění donského kozáka Grigorije Melechova podle zaznamenání Michaila Šolochova (1971). Románová epopej, v níž hlavní hrdina prožívá vedle tragické lásky také boje v kozáckém vojsku (tady bojuje nejprve na straně „kontrarevoluce“, po prozření se však přidává k bojovníkům říjnové revoluce), byla tou dobou již zcela ikonickým textem komunistického kánonu, a tak se zdálo, že rozhlasové realizaci nestojí nic v cestě.

Ptáčkovu dramatizaci Šolochovova Tichého Donu realizoval režisér Josef Melč. Dramatizátor ve svých vzpomínkách pro Divadelní noviny napsal: „Proč právě Šolochova, kterého jinak /Melč/ nesnáší? Třeba pro ty hekatomby smrti. Pro chorovod jmen těch, kteří už jenom byli.“

V režii Josefa Melče tu jednotlivé scény vystupují jako hlubotiskové fotografie, jako daguerrotypie, bez vnějšího pohybu, zato se silným vnitřním nábojem (podobně Melč realizoval o deset let později Dostojevského Idiota); později natočený Tichý Don režiséra Jiřího Horčičky je oproti Melčově inscenaci rozpohybován jako širokoúhlý film; stejný princip pak Horčička použil i v realizaci Tolstého Vojny a míru. Podobně antipodičtí jsou i vypravěči obou inscenací: v Melčově to je starozákonní Josef Patočka, u Horčičky moderní Luděk Munzar. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 46/2017)

Na začátku byl cyklus Přemysla Ruta Pohádka a její sestry, vysílaný během července a srpna 1996, v němž – jak píše ve své recenzi Vilém Faltýnek – „formou čtení a poloimprovizovaných debat spolu s dětmi rozebíral a interpretoval pohádkové texty„. A také dramaturgický koncept pro Český rozhlas: v září 1996 Přemysl Rut předložil dramaturgům stanice Praha námět, v němž by dramaticky zpracovával příběhy (či spíše základní situace), které „nevynalezl, ale nejedná se také o pouhé dramatizace„. Nabízel tu jednu z Bablerových Etiopských legend, příběh Boží mlýny z antologie Nejstarší české pohádky či pověst ze života svatého Mikuláše. Na prvním místě však byla úprava hry Viktora Dyka Ondřej a drak, hry o hrdinství a nevděku. Jak sám Rut píše, „společným tématem všech čtyř příběhů je zázrak či kouzlo, nečekané řešení přicházející ke slovu právě tehdy, když je zpochybněno, případně vyvráceno„.

Viktor a drak (1998) patřil do volné trilogie s Etiopskou legendou a Peklíčkem. Námětově vychází ze hry Ondřej a drak Viktora Dyka. Do vesnice dojde zpráva o tom, že drak žádá po jejích obyvatelích nejkrásnější dívku. Nikdo z místních se proti drakovi neodváží, jen Ondřej. Vyzbrojen jako pravý bojovník s drakem se vypraví na skálu, aby zjistil, že v drakově sluji se skrývá jeho kamarád, který se snažil získat děvče. Ten jej zapřísahá, aby jej neprozradil, a tak se Ondřej vrací s tím, že ve sluji žádný drak nebyl. Jeho spoluobčané, kteří jej vyprovázeli jako hrdinu, se k němu náhle staví s posměchem a pomluvami: kdoví, jak to s drakem bylo, určitě šlo o smluvenou hru, jak získat popularitu a vliv… Malé děti skládají na Ondřeje posměšné písničky, kterým se směje nakonec i jeho milá, pro kterou podstoupil skutečné, byť nakonec nereálné nebezpečí. Příběh skončí u Dyka smířlivě – Ondřej se se situací prostě smíří a hlouposti svých sousedů se usmívá.

Rut se k Dykovu dramatu z roku 1919 vyjádřil v samotné inscenaci takto: „Když jsem otevřel tu starou hru, tak jsem si připadal, jako bych otevřel starý dům a když to na mně tak začišelo, ta zima.. A teď se mi to zároveň moc líbilo a zároveň jsem si říkal: Tady se musí trošku zatopit a (…) vyvětrat.“ V Rutově úpravě se konec změní: když hlavní hrdina Viktor rozzloben odchází ze své vesnice, napadne její obyvatele skutečný drak a ti se mu neumějí (nebo nechtějí?) bránit. Když se Viktor vrátí, najde jen pustou hořící vesnici a umírajícího draka, jehož žaludek byl zvyklý na to, že se jeho oběti brání: „Díky jim žeru dopolosyta, což mi koneckonců prospívá. Ale tihle jen čekali, ochromení hrůzou, až na ně přijde řada. A k tomu ten přepálený tuk, jak jsem je tahal z hořících stavení… je po mně, rytíři.“ (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 44/2017)

K třicátému výročí vzniku Sboru národní bezpečnosti vznikl v televizní dramaturgii olbřímí spektákl nazvaný Třicet případů majora Zemana. Dodnes diskutovaný propagandistický seriál s Vladimírem Brabcem v titulní roli přirozeně zcela zastínil podobný projekt, vzniknuvší v Československém rozhlase…

V roce 1975 připravilo plzeňské studio ve spolupráci s pražskou dramaturgií cyklus šesti rozhlasových her, které oslavovaly práci československé kontrarozvědky. Základní rámec příběhů tvořil zájezd ROH, na němž se v polovině sedmdesátých let potkávají dva vášniví šachisté – bývalý plukovník kontrarozvědky Kříž a redaktor Ševčík. Oba v sobě najdou přátelské zalíbení a starší z nich vypráví během pobytu šest detektivně-špionážních příběhů z let 1945-1975.

Neumětelskými autory tohoto cyklu byli Miloslav Vydra, Václav Červený a Jaroslav Čížek a rutinně jej zrežíroval Josef Hajdučík.

První příběh československé kontrarozvědky – Akce Marabu – začíná hned v roce 1945. V obnovené republice řádí verwolfové (samozřejmě ve spolupráci se západními mocnostmi), lidovečtí žurnalisté pracují proti progresivním silám (tj. komunistům) a uprostřed všeho toho musí vznikající kontrarozvědka likvidovat nekalé živly. Nemluvě o tom, že jednoho z hlavních organizátorů reakčních sil, bývalého důstojníka abwehru Klausnitze, potká plukovník Kříž v republice ještě jednou – v roce 1968, kdy reakce opět začala zvedat hlavu…

Další příběh Jedenáct letních dnů přivádí posluchače do roku 1952 a řeší případ teroru na vesnici z počátků zemědělské kolektivizace.

Ze začátku šedesátých let pochází případ Kroky v tichu, v němž plukovník Kříž (a také poručík Černý zvaný Bručoun) vyřeší případ vraždy a špionážní akce v podniku uranového průmyslu.

Do téhož období spadá i případ Objekt ve čtverci K-27, v němž Kříž a jeho spolupracovníci maří distribuci protistátních tiskovin létajících na území ČSR pomocí balónů… Autor neopomněl – vedle skutečných případů explozí plynem plněných balónů – připomenout i evidentní lež, že propagační balón zavinil havárii letadla. Nechyběl ani protřelý agent Koubek, který v závěru hry pro zlato zavraždí i vlastní milenku. (more…)