Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

 (Týdeník Rozhlas 19/2022)

Když německý filmový producent Horst Wendlandt začátkem šedesátých let seznal, že již dostatečně exploatoval řadu kasovně úspěšných detektivek Edgara Wallace, napadlo ho převést na plátna kin jeden z románů Karla Maye – Poklad na Stříbrném jezeře. Zahájil tak další úspěšnou filmovou řadu, v níž v rolích Vinnetoua a Old Shatterhanda vystoupili Pierre Brice a Lex Barker – a obnovil popularitu Mayových románů v Evropě.

Snad i tato řada v Jugoslávii natáčených filmů inspirovala dramaturga a dramatika Jaromíra Ptáčka k tomu, aby pro Československý rozhlas připravil šestidílný seriál Zpěv o Vinnetouovi (1967). V dobových materiálech však najdete jiné jméno dramatizátora – Jan Werra. Ptáček se tehdy skryl pod tento pseudonym, inspirovaný jménem Jana Wericha, s nímž prý počítal do obsazení seriálu. Snad měl hrát vždy veselého westmana Sama Hawkinse, možná nevrlého puškaře Henryho, který objeví pro Daleký (tehdy ještě ne Divoký) západ Old Shatterhanda… Osud (a rozhlasový provoz) však určil jinak a Zpěv o Vinnetouovi se točil v libereckém studiu.

Rozhlasová recenzentka časopisu Scéna Marie Boková ve svém článku z roku 1990 popisuje libereckou činohru jako divadlo, které je na vrcholu svých sil. Mezi stěžejní herce tohoto ansámblu jistě patřil Miloš Bílek, ztvárňující Vinnetoua či Vladimír Volek coby Old Shatterhand. Oba své ikonické hrdiny ztvárňují klidným, nevzrušeným hlasem (není divu, i v Mayově předloze se oba jen velmi výjimečně odhodlají k vzrušenějšímu slovním výpadu, i Old Shatterhand udílí své rány pěstí bez řečí a jen v nejnutnějším případě). Protipólem je jim Lubomír Tlalka jako dobrácký lišák Sam Hawkins, který svého westmana charakterizuje vysokým hlasem s neutuchajícím úsměvem na tváři. Běžnému posluchači však bude nejznámější představitel zločince a vraha Santera František Peterka, televizní Krakonoš. (more…)

Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas 17/2022)

Komunistická strana se v letech normalizace soustředila na mediální obraz své historie (či spíše hagiografie). Státní knižní trh, televize i rozhlas produkovali každým rokem několik děl věnovaných významným historickým událostem z dějin KSČ. Vedle známých a velkých dat (tzv. Vítězný Únor či Květen 1945) se objevovaly i drobnější motivy z dějin dělnického hnutí. Jedním z nich byl i příběh tzv. kolečkářů, kteří na bicyklech objížděli vzdálenější šachty v době stávek, aby šířili informace z vedení stávkového výboru. Kniha Spanilá jízda, které byla udělena hlavní cena v soutěži k 30. výročí Velké mostecké stávky, se věnovala právě nezaměstnaným horníkům. Ti se v roce 1932 rozhodli jet na kolech do sokolovského revíru, aby přesvědčili tamní havíře ke vstupu do solidární stávky.

Novela Eduarda Hončíka byla zpracována nejdříve v televizi (pod názvem Kolečkáři v režii Jaroslava Novotného), v tomtéž roce vznikla – pod původním názvem – dramatizace v Československém rozhlase. Scénář, zaměřený na povahopisnou drobnokresbu stávkujících horníků a jejich příznivců i nepřátel, napsal Josef Bouček a v první půlce ledna 1974 jej natočil režisér Jiří Horčička.

Hlavním hrdinou příběhu je mladý Toník Klečka (Ladislav Potměšil), sportsman a dělník, který se snaží najít své místo v životě. Obdivuje Jardu Štrunce, havíře a místní hvězdu v boxu a rád by se zapojil do stávkové organizace, ale všichni jej vnímají jako kluka, který ještě není zralý na “pořádnou práci”. Nakonec jej přijmou právě mezi kolečkáře, aby mohl pomoci při šíření zpráv o hladové stávce. Během cesty však dostane Toník horečku a není schopen dále jet. Žádá soudruhy, aby ho nechali ležet u cesty, ale jeden z havířů, mladý Véna Bulan (Jiří Novotný), ho vezme na svůj bicykl. Při útěku před četníky však dojde k tragédii: Véna skončí pod koly protijedoucího automobilu a zemře. Toník pak automaticky přejímá jeho postavení v dělnickém kádru. (more…)

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas 15/2022)

Na začátku každého z osmi dílů seriálu Orfeus 33-45 Jana Vedrala zní nervní houslové sólo, které naznačuje jak fakt, že hlavním hrdinou příběhu bude houslista, tak i to, že budeme svědky dramatického příběhu. Jeho hlavní hrdina, houslista Hans Krause (Pavel Soukup), se z počátku soustředí jen na svou kariéru virtuóza a záměrně do svého světa nevpouští “prózu” nastupujícího nacismu, běh dějin jej ale donutí si politického vývoje všimnout. Rychlý postup Hitlerových pohůnků jej brzy vyženou za hranice Německa. “Té sebrance se nedá ustupovat, aby si člověk nepřestal vážit sám sebe,” říká divadelní intendant (Jiří Holý), když se připravuje na emigraci do Francie. Ústupek je slabost. Je lépe přijít o své postavení, dům, majetek, ale neustoupit.

Houslistova cesta – podobně jako u jiných protinacistických uprchlíků – vede do Československa. Vedral (a režisér Horčička s ním) tu s jemnou ironií ukazují nedostatečnou ochotu úředního aparátu podporovat utečence (ať už jde o hypertrofovaný fetiš potřebných razítek nebo o špatně skrývaný postoj “sami máme málo”), ale také nesobeckou pomoc těch nejchudších.

Krauseho první láska Erna Berghofová (Jana Preissová) zmizí ve víru událostí, druhou najde v Československu. Anna Pilná (Daniela Kolářová) se později stane jeho ženou. Krause se po záboru Československa a vzniku Protektorátu zapojuje do odboje. Pod falešnou identitou se jako Bohumír Komárek později dostane v rámci tzv. totálního nasazení až do Drážďan, kde zažije i konec války. Jako Orfeus projde podsvětím nacismu, ale zaplatí krutou cenu: při potyčce se zuřivým esesmanem (Milan Mach) je postřelen a při operaci mu sovětský lékař (Miroslav Moravec) musí amputovat levou ruku… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 13/2022)

Před budovou Prozatímního divadla se objevují první diváci, spěchající na reprízu slavné opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. Před vchodem je však obtěžuje ošuntělý stařec, neustále se ptající, co se bude v divadle hrát. Autora hudby zná každý, ale kdo napsal slova? “Neznám ho a nechci ho znát! Poctivý Čech nevysloví jméno toho zrádce!”, zní odpověď. Čtyřiašedesátiletý muž, který obtěžuje počestné návštěvníky, je Karel Sabina. K. S., jak stojí na divadelní ceduli. Muž, jehož jméno mělo být zapomenuto.

Rozhlasová hra Nevěsta Karla Sabiny (2001) vznikla podle dosud nepřeloženého románu Maxe Broda Verkaufte Braut z roku 1962 (Brod sám ostatně Smetanovu a Sabinovu operu přeložil do němčiny). Zachycuje nejednoduchý příběh českého vlastence, který prožil část života v rakouském kriminále – a zároveň symbol národní zrady; Sabina se totiž stal konfidentem rakouské policie. Max Brod Sabinu hájí: jeho mučednictví sice vlastenečtí přátelé oslavovali slovem, ale nedokázali mu nabídnout žádnou práci z obavy, že by jeho jméno mohlo přivolat nežádoucí pozornost policie. “Je zlá doba, Sabino, pochop, jsi pod policejním dohledem. (…) Kdo tě vezme do práce, riskuje existenci. Co ti pomůže, když náš zničíš? Ale neboj se, my tě nedáme,” zní odpověď. Sabina kontruje: “… moji bratři mě odsoudili k smrti hladem a rakouská policie byla ochotná pustit chlup. Penízky na dřevo! Tak co bych se měl žinýrovat šlápnout pánům vlastencům na kuří oko!” (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 11/2022)

Rodina právě vypnula televizi a usedla k večeři, když u dveří zazvoní – anděl. Oznámí otci, že město je odsouzeno k zániku. Ten zná pana Anděla už z dřívějška (podle náznaků snad z okupačních let) a okamžitě začne balit domácnost a nutit rodinu k úprku. Postaví se mu jeho dcera Eva a pozve si na pomoc svoje kamarády. Společně s matkou Anděla vyženou, ten však zmizí společně s otcem. A zatímco Eva s kamarády oba dva hledají po městě, otec zjišťuje, že pan Anděl jej sice k útěku provokoval, nechce však nést žádnou další odpovědnost. A klepe u dalších dveří, aby i tam zasel semínko strachu…

Biblická moralita ze současnosti Komedie s Lotem (1963) je rozhlasovou dramatickou prvotinou Milana Uhdeho. Starozákonní příběh o Lotovi a jeho ženě ve svém textu používá jako kritiku maloměšťáckého a do sebe zahleděného nihilismu, kritiku lidí, jejichž svět a rozhled končí za dveřmi jejich bytu. Politický a morální rozhled hlavy rodiny ilustruje autor úvahou o moderním vynálezu – televizi: “Když na to nemáš nervy, klap! a máš pokoj… Ať si jinde dělají, co chtějí, my budeme večeřet.” Proti takovému myšlení staví Uhde mladou generaci, která není zatížena minulostí a která chce prošlapat vlastní cestu. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 47/2020)

Rytíř, který se po letech vrací z křižácké výpravy do rodného kraje zasaženého morem, hledá Smrt, aby mohl nalézt Boha. Čarodějnice, která byla právě upálena, se s děsivým zalíbením ohlíží za vlastní smrtí. Sluha, filozofující o lásce, se smrti naopak děsí. Kovář, hledající svou ženu, aby ji mohl zabít (a jejího svůdce – herce také) a který si ji nakonec odvádí co vražednici. A samozřejmě – Nejpřísnější pán. To všechno jsou postavy hry Ingmara Bergmana Malba na dřevě, z níž později vznikl scénář k jeho filmu Sedmá pečeť. 

Text Malby na dřevě vznikl v polovině padesátých let v rámci jeho pedagogické práce. Se svými studenty hru připravil nejen textově, ale také jako inscenaci. Bergman svou hru režijně nastudoval v roce 1954 pod názvem Trämålning. S titulem Ein gestrenger Herr (Nejpřísnější pán) Bergmanův text nastudoval v roce 1962 pro Südwestfunk režisér Friedhelm Ortmann. 

V roce 1966 ji v Československém rozhlase nastudoval režisér Josef Henke. Scénář pro něj připravil Bohumil Sobotka a Henke jej hodnotil velmi vysoko: „Rozhlasová adaptace B. Sobotky se jako svébytný tvar také liší od divadelní předlohy. Je básnická, ale k předloze velmi citlivá. A po jazykové stránce bohatá zrovna labužnicky.“Za zvukovou stránkou inscenace stáli Libuše Strnadová a Zdeněk Škopán. Že šlo o práci skutečně profesionální a inspirativní, o tom svědčí dvoustránkový rozhovor s Henkem a Škopánem pro časopis Hudba a zvuk, v němž líčí oba svou práci na zvukovém scénáři. Hudební partituru připravil Henkeho dvorní skladatel Marek Kopelent.  (more…)

 Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 42/2019)

Začátkem třicátých let působili v Brně dva výrazní reprezentanti české divadelní avantgardy – Jindřich Honzl a Emil František Burian. Oba zanechali v jihomoravské metropoli svou stopu, byť své angažmá brali asi jako přechodnou záležitost. Emil František Burian – kromě toho, že na scéně Zemského divadla v Brně režíroval jednu z prvních českých inscenací Brechtovy Žebrácké opery (s Oldřichem Novým a Marií Pavlíkovou) – se zapsal také do historie brněnské rozhlasové hry. Jako režisér i jako skladatel.

“Jazzovou suitu pro rozhlas” Plakáty napsal v dubnu 1932 mladý herec Josef Gruss. Kompozice vycházela z jednoduchého nápadu: posluchač společně s rozhlasovým průvodcem obchází nároží plné plakátů a každý plakát jim vypráví svůj příběh. Jdou-li okolo pozvánky na lidovou taneční slavnost, vypráví se příběh dvou proletářských milenců, plakát zvoucí na otevření baru představí posluchači znuděné členy společenské smetánky. Textově jsou ovšem oba milenecké dialogy totožné, liší se jen v hereckém podání. Filmový plakát inzerující velkolepou černošskou show Láska na Mississipi nám pro změnu odhalí temnou stránku hollywoodského snu: černošského zpěváka trpícího rasismem… (more…)