Brněnskému studiu a jeho historii v souvislosti s dramatickým vysíláním (a historií rozhlasových her) jsme se již na Panáčkovi věnovali. Nyní překládáme dvě kapitoly, které do knihy Pět dní z šedesáti let (Brno 1984, vyšlo u příležitosti 60. výročí prvního rozhlasového vysílání v Brně) napsaly Zdeňka Šrůtková (1. kapitola) a Alena Štěrbová (2. kapitola). Text je samozřejmě ovlivněn dobovým kontextem (zcela chybí kapitola o historii brněnského studia za války, v druhé kapitole je přeceňován „fenomén“ tzv. rozhlasových her s pracovní tématikou a naopak zamlčen velký vliv dramaturga Karla Tachovského na „velký brněnský zázrak“, tj. rozhlasovou dramatickou tvorbu Antonína Přidala, Ludvíka Kundery, Milana Rejnuše či samotného Karla Tachovského), přesto nechyběla Aleně Štěrbové odvaha zmapovat i období let šedesátých, kde zmiňuje i autory v letech osmdesátých stále ještě zamlčovaných.
Ve studiu IV v roce 1934 – stojící zleva: Josef Svátek, ?, Vlasta Fabianová, Vladimír Leraus, ?, Dagmar Stříbrná, ?, ?, Karel Höger, Otto Motyčka, František Křapa, František Šlégr, Karel Hospodský
1. Československý rozhlas Brno do roku 1939
I když Brno není prvním městem, které začalo v naší republice s pravidelným rozhlasovým vysíláním (v Praze se tak stalo o rok dříve), přece jen jistý primát v této oblasti má. Byla v něm totiž vlastni kolébka naší radiofonie. Již 11. a 12. února 1922 se podařilo brněnské poštovní radiotelegrafní a radiotelefonní stanici vysílat bezdrátově několik národních písní; byly zachyceny stanicemi až v Itálii a Dánsku, vlastní systematickou činnost brněnského vysílače datujeme ovšem po zkušebních hlášeních burzovních zpráv ing. Danem Čermákem z vysílače v Komárově (od 15. května 1924) až od 1. září 1924. Tehdy byl získán prostor, tzv. ateliér ve věži Zemského domu (dnešní KNV) a brněnská odbočka byla ustavena i personálně. K prvním pracovníkům (L. Malému a ing. J. Čermákovi) záhy přibyli další – ing. Antonín Slavik, od 1. června 1925 ředitel brněnské stanice, Vladimír Šimáček – činoherní režisér a Jan Janota za odbor hudební. Z nich byla 18.1.1926 vytvořena umělecká rada.
Sestavoval-li režisér Šimáček v prvních letech existence rozhlasu, vysílajícího od 18.1.1925 z místností na Nové ulici č. 18 (dnešní Lidické; později se jeho prostory ještě několikrát změnily) repertoár výhradně z divadelních her (prvními proponovanými dílky na den 14.7.1925 byly Averčenkovy aktovky Hodina obchodu a Soudek červeného vína), nelze se tomu divit. V příbuznosti obou umění – divadla a rozhlasu, chápaného tehdy jako „divadlo pro slepé“, se hledalo východisko pro další vývoj rozhlasového dramatického vysíláni. Zprvu krátké práce s malým počtem osob (od L. Stroupežnického, F.X. Svobody, 3. Vrchlického) byly však již 4.5.1926 (rok před Prahou!) vystřídány celovečerní hrou – Hilbertovou Vinou. Následuji přímé přenosy divadelních představení z brněnského Národního divadla: Tylovo Jiříkovo vidění (1926), Shawův Pygmalion. Moliérův Pán z Prasátkova, Fischerovi Přemyslovci a scénický melodram 3. Vrchlického a Z. Fibicha Smír Tantalův (1927). Tady už ovšem režisér Šimáček dospívá k názoru, že rozhlasové vysílání nelze zatěžovat množstvím nelogických momentů vznikajících při přenosu, že je nutná určitá rozhlasová úprava, určité přizpůsobování divadelních her rozhlasové specifičnosti.
Že se ona rozhlasová specifičnost opravdu hlodala, ovšem i v jiné rovině než divadelní, dosvědčuje řada článků vyzývajících autory k psáni „radiodramat“. Prvním, kdo se přihlásil, byl dr. Miloš Kareš (později šéf literárně dramatického programu v Praze), který nabídl pražskému Radiojournalu národopisnou scénu Přástky, založenou na střídáni dialogu se zpěvními vložkami. Je jisté, že to byl pouze pokus jen málo těžící ze specifických vlastností nového média, ovšem na další vývoj rozhlasu, stejně jako vypsání soutěže o původní rozhlasovou hru (1926) měl tento fakt příznivý vliv. Podpořil totiž tu část odborníků, která věřila, že rozhlas si vytvoří vlastní umění, jež se postaví vedle divadla. Zde nesmíme opomenout citovat i názor naší umělecké avantgardy – Devětsilu a jejího hlavního teoretika K. Teigeho: „Jako jest filmem realizovati básně, zosnované z děni světel a pohybů, tak jest tvořiti radiofonickou poezii jako nové umění zvuků a hluků, stejně vzdálenou od literatury, recitace jako od hudby…“ Příkladem k tomu jim bylo Nezvalovo libreto Mobilizace, které ovšem pro svou zvukovou neproveditelnost vysíláno nebylo. (more…)
