Samotnému natáčení samozřejmě předchází nastudování a několik velmi pečlivých zkoušek. Panáček má k dispozici dva významné dokumenty: promluvu autora k hercům a rozbor postav. Libo-li začíst se? Můžete tak učinit právě zde… (more…)
12. 2. 2007
Jak vzniká dramatizace Dumasova románu Královna Margot?
24. 1. 2007
Rozhlas Jiřího Frejky
(celý text in: Divadelní revue, 15.9.2004)
Tušili jsme z občasných narážek Frejkův inspirativní vklad {do rozhlasové tvorby}, ale teprve zásluhou komplexního zpracování L. Petiškové je možné Frejkův zájem o rozhlas ohraničit. Frejka se věnoval přednáškové činnosti, z toho dílem v Dělnickém rozhlase, připravil pár reportáží a řadu snímků z repertoáru Národního divadla. (Krom snímků pro gramodesky, které jsou nepochybně známější.)
Já bych rád vyzvedl Frejkův přínos koncepci rozhlasového vysílání a rozhlasové teorii. Neomezuje se jen na klasickou studii ze sborníku Nové české divadlo, ale obnáší dalších sedm tištěných příspěvků, z toho pět v týdeníku Radiojournal roku 1930. Po Bedřichu Václavkovi a Karlu Teigem se jako třetí z generace avantgardy obrátil k rozhlasu. Jeho příspěvky mají vývoj a ten, řekl bych, nevyjadřuje vývoj pisatele, ale záměr postupné orientace pozornosti rozhlasových tvůrců i posluchačů k nevyužitým rozhlasovým možnostem, k jeho potenciální podobě. V roce 1929 (1) začíná konstatováním, že „radiový rozhlas má nepochybně svou velikou budoucnost jako umění skutečně lidové„, zamýšlí se nad rozhlasovým posluchačem – pasivním proti diváku v hledišti divadla a formuluje požadavek „nového a radiu vlastního výrazu„. A pointuje požadavkem (zajedno s Teigem) „ne reprodukovat, ale produkovat“. To je Frejkovo ceterum autem censeo. (more…)
18. 1. 2007
Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání – 36. Do třicátých let
Sdělovací technika nevznikla pro posluchačskou obec a pro vysílání pestré rozhlasové nabídky. Experimentátoři let desátých a rozhlasové společnosti let dvacátých se teprve pokoušeli tuto techniku uchopit a jejích možností využít pro vysílání programu. Radiojournal dosáhl i za těchto omezených možností výrazných výsledků. Tak například kromě nejrůznějších činoherních předloh klasických autorů i původních autorů rozhlasových se mohl pochlubit monumentálním melodramatem (Smír Tantalův, 1930) nebo poprvé ze studia vysílanou operou (Tvrdé palice, 1931 k Dvořákovým devadesátinám), troufl si už na náročnou reportáž z mezinárodního automobilového závodu Zbraslav-Jíloviště (1930), připravil přenos královského projevu z Londýna (1930) i přenos projevů transoceánských letců z New Yorku (také 1930), po úspěšném přenosu londýnského koncertu (1931) uvedl i program symfonického orchestru z New Yorku (1931).
Reportáže a přenosy byly realizovány za téměř polních podmínek. Propojování linek vyžadovalo vynalézavost i obětavost, vysílání ze studií se stále dělo bezprostředně, „živě“, jak se v rozhlase říká. Dokonce vysílání z „velkého studia“ pražské stanice, tj. z Raisova sálu ve vinohradském Národním domě, se muselo plánovat tak, aby bylo možno sál vyklidit pro veřejné programové akce (koncerty, taneční apod.). Možnosti techniky byly, dá se říci, vyčerpány nadoraz. Ale právě v průběhu třicátých let začala technika plnit rozhlasovým pracovníkům jejich tajná i zjevná přání a otevírala jim nové možnosti. (more…)
5. 1. 2007
Spisovatel Kratochvil představí dvanáct nových rozhlasových her
Brněnský spisovatel Jiří Kratochvil představí na vlnách Českého rozhlasu dvanáct nových krátkých rozhlasových her. Cyklus nazvaný „Divadélko Silver uvádí…“ bude Český rozhlas Brno uvádět v magazínu Zelný rynk každou první sobotu v měsíci, v pondělní časně ranní repríze se Kratochvilovy nové tvorby dočkají i posluchači stanice Praha.
„Desetiminutové mikrohry jsou, domnívám se, ideálním rozhlasovým útvarem. Je to rozsah uplatnitelný i v nejrůznějších „prolukách“, takže mi přišlo líto, že ho Český rozhlas nevyužívá, což je taky jedna z motivací, proč to chci zkusit. Rád bych na tento útvar upozornil,“ řekl Kratochvil.
V textech chce glosovat současnost, čemuž nasvědčuje i název první hry: Konkurz na SuperZmar. Ve většině mikroher účinkuje básník, performer a muzikant Petr Váša. (more…)
30. 10. 2006
Heslo: Zapomněl jsem na hodiny
Hru otvírá zvuková koláž sestavená z tikotu hodinek, budíků – zkrátka všech možných druhů hodin. Ty se pak prolínají díky Horčičkovu citu pro zvukovou vyváženost celou hrou.
Pana Mrázka, toho času ve vězení, nalézáme při psaní žádosti prezidentské kanceláři o přehodnocení jeho kauzy. Coby bývalý vrátný, mající dvě děti, si chtěl jen bokem něco přivydělat.
V jeho argumentaci je patrné švejkovství, kdy obhajuje svůj delikt a ve snaze vyjít s co možná nejčistším štítem připouští, že si za všechno vlastně může sám: „Já vím, já vím, za svý omyly musí platit každý, ať lump či nevinnej“ atd. a zároveň je zde patrna naivita, se kterou doufá, že se někdo bude vůbec jeho žádostí zabývat.
A tak se pouští do vyprávění… (more…)
18. 7. 2006
Brněnská rozhlasová avantgarda
Ukázky z publikace, která vznikla k 80-tému výročí zahájení pravidelného rozhlasového vysílání, vybírá Robert Tamchyna. Část IX. (Ukázka zveřejněna se souhlasem Českého rozhlasu).
Brněnské studio, jak je shledal Josef Bezdíček při svém nástupu do režisérské funkce 1932 bylo již dobře vybaveno mikrofony a instalovanou režijní kabinou, ale „hrálo se povětšině zase na jeden mikrofon, režisér dlel po staru ve studiu a herci hráli, jako by stáli na jevišti a mluvili ke druhé galerii„.
Problém samozřejmě nebyl v umělecké nedostatečnosti účinkujících herců nebo tvůrců, řídících inscenaci, ale v nedocenění možností i nezbytností rozhlasového sdělování. Nebyl to ovšem ojedinělý případ v dějinách mediálních sdělení. Georges Sadoul připomíná ze začátku filmu obdobný omyl, kdy „byli směšní slavní francouzští herci se Sarou Bernhardtovou v čele, když hráli v roce 1910 před filmovou kamerou „Dámu s kaméliemi“ tak, jak byli zvyklí hrát toto drama na jevišti„. (more…)
10. 4. 2006
Rozhlasová hra beze slov
Pozn.: Jiří Hraše vydal podobný text pod názvem Nezvalovo rozhlasové scenário v čsp. Hudba a zvuk 4/1967 (s. 90-91).
Loňského roku natočil Karel Pech v plzeňském studiu svoji rozhlasovou hru Sniper 1) jako její autor, režisér i jediný herec. Tato „stereohra beze slov“ je zvláštní dílo. Připomíná maně scénář, který napsal Vítězslav Nezval o sedmdesát let dříve, „první rádiové scenário věnované Karlu Teigemu“ Mobilizace (more…)
16. 2. 2006
O jedné soutěži o novou rozhlasovou hru
Chci se s vámi podělit o článek, který vyšel v roce 1938 v dvojčísle rozhlasového časopisu Svět mluví (14/15). Na stránkách 8 a 9 totiž vyšly výsledky speciální soutěže firmy Philips o nejlepší rozhlasovou hru pro školní rozhlas. Byla to jedna z mnoha soutěží, které měly přinést nové autory a hry do rozhlasového média, v době, kdy vznikaly teprve první teoretické studie o tom, jak by možná měla vypadat rozhlasová hra. Zajímavá však byla i proto, že probíhala v době mobilizace republiky… Nuže citujme: (more…)
11. 1. 2006
Rozhlasová tvorba Miloše Rejnuše (1932-1964)
(Předmluva k výboru textů a her Miloše Rejnuše Cesta všelikého těla, Brno, Blok 1969)
Libor Štukavec
Těžiště Rejnušovy tvorby spočívalo v žánru dramatickém a v jeho rámci pak v dramatu rozhlasovém. Není bez zajímavosti, že Rejnušovo usilování v tomto směru jde v těsném závěsu za průkopníky rozhlasového dramatu v měřítku světovém, ať již máme na mysli rozhlasové hry Dürrenmatovy, Beckettovy nebo poetickou hru Dylana Thomase Pod Mléčným lesem. Nebudeme se zde pouštět do teoretických rozprav o tom, co znamená „logocentrismus“ rozhlasových dramatických útvarů pro jejich dramatickou strukturu a jazyk. Spokojíme se jen zjištěním, že znamená buď zpoetizování dramatického textu, přiblížení hry k poezii (srv. např. zmíněnou hru Pod Mléčným lesem nebo rozhlasové básně Beckettovy), nebo zvýšené nároky na důmyslnost rozhlasového příběhu, jeho myšlenkovou hutnost a v neposlední řadě i vysokou stylistickou kulturu, bez níž je mluvený umělecký projev nemyslitelný. (more…)
15. 9. 2005
Fantóm opery (1989, 1994, 2007)
Gaston Leroux. Romantický horror. Překlad Jiří V. Svoboda. Dramatizace Jiří Šrámek a Tomáš Vondrovic. Hudební spolupráce Jiří Pertl. Režie Tomáš Vondrovic.
Osoby a obsazení: komisař Mifroid (Petr Haničinec), fantóm opery (Miroslav Moravec), Christina Daaé (Veronika Jeníková), Raoul de Chagny (Viktor Preiss), Peršan (Jiří Adamíra), Filip de Chagny (Petr Štěpánek), otec Daaé (Ilja Prachař), Debienne, ředitel opery (Milan Mach), Poligny, ředitel opery (Ladislav Kazda), Montcharmin, ředitel opery (Stanislav Fišer), Richard (Josef Bek), paní Giryová (Věra Galatíková), inspektor hlediště (Marcel Vašinka), Charlotta (Carmen Mayerová). Dále účinkují Ivana Vondrovicová, Isabela Sieglová, Eva Kulichová, Gustav Bubník, David Vejražka, Tereza Bartošová, Jan Bartoš a skupina Regius.
Natočeno v říjnu 1989 ve zvukovém studiu Lucerna Praha. Vydalo AudioStory v roce 1994 (2 MC, AY 0054 36:25, 33:35, 40:40 a 40:38). Reedice Popron Music v roce 2007 (2 CD, 54879-2, 70:04 a 79:50).
Alternativní název: Fantom opery
Pozn.: Připravili jsme pro vás zvukové drama o osudech zázračné zpěvačky Christiny Daaé a jejího přítele vikomta Raoula de Chagny, a zvláště pak záhadné existence tajemného fantóma opery, chodícího přízraku smrti a neštěstí, neviditelného „Anděla hudby“. V něm je postupně obnažen tragický osud člověka, nešťastného svou šeredností a toužícího po prosté lidské lásce. Fantóm je zlý i něžný, ukrutný kouzelník, stavitel, milovník propadlišť a tajných dveří, břichomluvec a vynikající hudebník i světoběžník s pestrou minulostí. Jde o milostný trojúhelník vsazený do plasticky zachyceného prostředí pařížské opery, příběh s detektivně napínavým a zároveň romantickým dějem. (anotace)
Lit.: Kamberský, Jakub: Gaston Leroux -Fantóm opery. In web Audiostory, b. d. (asi 2007) (recenze). – Cit.: Jsem přesvědčen, že děj románu Gastona Lerouxe Fantom opery, poprvé vydaného roku 1910 (česky 1919), je díky mnoha televizním, filmovým, muzikálovým, ale i rozhlasovým zpracováním natolik známý, že bude stačit jen lehké nastínění.
Fantóm opery
Hororově laděný, romantický příběh nás zavádí do pařížské opery, kterou krom nových ředitelů ovládá ještě někdo další: tajemný fantom, pro běžné smrtelníky neviditelný. Ten se jednoho dne zjeví nastupující pěvkyni Christině Daaé v podobě učitele, anděla hudby. Zahoří vůči sličné Christine láskou a počne ji ovládat. Zároveň má snahu učinit z dívky první pěvkyni souboru a rovněž vydobýt si u nových ředitelů opery stejná privilegia, jakých se mu dostávalo od předchozího vedení. Ti jeho nároky zprvu neberou vážně. Do toho všeho se na scéně objevuje fantomův sok, mladý vikomt Raoul de Chagny, který již od dětství prahne po Christine, a proto se rozhodne vymanit ji z moci fantoma. Události se dají do pohybu; operou, ale i životy všech zúčastněných otřásají skandály, děs a hrůza.
Tento příběh si doslova říká o zvukové, dramatické zpracování. Stalo se v roce 1989; vznikla dramatizace herce, editora Jiřího Šrámka a překladatele, režiséra Tomáše Vondrovice, s jehož režijními pracemi se můžeme v současné době často setkávat i v rozhlase. Tomáš Vondrovic je velmi vnímavým režisérem, Jiří Šrámek zase v 60. letech měl co do činění s Fantomem, coby interpret mnohými pamětníky nezapomenutelné četby. Bylo tudíž více než jasné, že nepůjde o fiasko.
Režisér měl při výběru herců šťastnou ruku. Miroslav Moravec je díky svému hlubokému, charismatickému hlasu a hrůzostrašnému smíchu, ideálním představitelem fantoma. Sekunduje mu řada herců nejen zvučných jmen, ale hlavně zvučných hlasů. V roli láskou šíleného šlechtice Raoula de Chagny exceluje Viktor Preiss, velmi překvapí i představitelka Christine Daaé Veronika Jeníková, která se zde přehrává od naivních a vypočítavých ženštin (viz filmy Pozor vizita, Bony a klid, či Antonyho šance) v roli milující a zodpovědné Christiane. Člověk si po letech až povzdychne, kolik nás od té doby opustilo hlasů, znějících na nahrávce. Krom Miroslava Moravce kupř. Jiří Adamíra (Peršan), Petr Haničinec (komisař Mifroid), či Josef Bek, Ilja Prachař, ale v podstatě i Stanislav Fišer, známý mmj. z dabingu Vinnetoua. Mluvíme-li o ztrátě hlasů, jde u stále aktivního herce Stanislava Fišera opravdu o bolestnou skutečnost. Proto je dobře, že existuje řada gramofonových, rozhlasových, či dabingových rolí, kterými si můžeme jeho hlas připomínat.
Dramatizace Fantoma opery má dvě a půl hodiny, což rozhodně při současné miniaturizaci a zkracování všeho není ku škodě věci. Tempo plyne závratně a navíc ani po 24 letech od natočení inscenace nijak nezestárla. Má na tom svou zásluhu i zvukař mnoha studiových nahrávek mluveného slova, Jiří Bartoš, který (na dobu vzniku) skvěle pracuje s rozdílným zvukem všech možných místností, včetně mučírny, sklepů, venkovnímu prostředí, o vydařených zvukových efektech ani nemluvě. Pád lustru při probíhajícím představení osobně považuji za nejpůsobivější.
Jak bylo řečeno, výsledný tvar byl dotočen ve studiu Lucerna v říjnu 1989. Je však s podivem, proč se nahrávka dostala k posluchačům až o pět let později, vydavatelstvím Audiostory, tehdy ještě na magnetofonových kazetách. Roku 2007 vychází titul, díky spolupráci vydavatelství Audiostory a Popron, na dvou CD. Konečně roku 2012 se dostává k posluchačům v oblíbeném formátu mp3. V této formě si můžete titul zakoupit mmj. na stránkách vydavatelství Audiotéka.
Nezbývá mi, než vám popřát mrazivý poslech.