Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jak se máte, Vondrovi? (Vznik rodinného seriálu)

V polovině sedmdesátých let se začaly projevovat snahy vedení rozhlasu podpořit tvorbu dramatických pořadů, zejména původní rozhlasové hry. V září roku 1974 se v rámci v té době už tradičního Měsíce socialistické kultury vysílala Celostátní přehlídka rozhlasových her spojená se soutěží pro posluchače (17.-29. září 1974). Na okruzích Praha a Bratislava byly postupně vysílány čtyři hry české, čtyři slovenské, z toho vždy po dvou premiérách. Od toho roku se přehlídka rozhlasových her stala pravidelnou součástí podzimního programu českého i slovenského národního okruhu.

Vedení rozhlasu cítilo, že v případě původní tvorby jde o prestižní oblast, která ovšem svoje ideologické úkoly neplní v takové míře, v jaké si to stranické orgány přejí. Akcent na původní tvorbu se zesiloval mj. podporou řady autorských soutěží, v té době však už také dozrál plán odstartovat nekonečný rodinný seriál.

Úvodní díl seriálu Jak se máte, Vondrovi? měl premiéru 25. prosince 1975 v 15.30 na stanici Praha. Úkolem koncipovat základ rodiny, jednotlivé typy, připravit sérii prvních dílů byla pověřena nejzkušenější dramaturgyně redakce rozhlasových her Jaroslava Strejčková.

Pro rozjezd seriálu zvolila J. Strejčková osvědčenou dvojici autorů – spisovatelů Jiřího Marka a Jana Otčenáška. Společně koncipovali úvodní díly, v nichž v podobě uzavřených epizod představili postupně jednotlivé členy rodiny Vondrových a jejich nejbližšího okolí. Seriál získal brzy značný posluchačský ohlas. Spokojenost vyslovilo i rozhlasové vedení, a tak vznikl předpoklad pro to, aby se seriál rozvíjel a větvil dál. Jeho původně zamýšlená „nekonečnost“ pak trvala až do konce osmdesátých let.

Na samém počátku bylo rovněž zvoleno základní herecké obsazení, které zůstalo až do konce existence rodinného seriálu neměnné: čtveřici hlavních postav ztvárňovali Jiřina Švorcová, Slávka Hozová, Karel Urbánek a Marek Eben.

Seriál se časem rozrostl o velké množství postav, které se základní rodinou často souvisely jen velmi volně a umožňovaly otevírat příběhy z nespočetných typů prostředí. Postupně začaly vznikat „miniseriály“, tedy uzavřené celky a odbočky ve vztahu k základní linii.
Především však se postupně rozrůstal i kolektiv autorů, kteří se na přípravě jednotlivých dílů a „vsunutých“ miniseriálů podíleli.

V roce 1977 byla od původní redakce rozhlasových her odčleněna samostatná skupina dramaturgů, která si do záhlaví vetkla název oddělení rozhlasových seriálů. Množné číslo nebylo náhodné – ambicí této redakce bylo vytvářet postupně další samostatné dramatické a komediální seriály. S jistými překážkami se tento úmysl dařilo realizovat.

Vedoucím nově vzniklé redakce se stal dosavadní dramaturg rozhlasových her Vladimír Gromov. Dramaturgy byli někteří dosavadní dramaturgové redakce rozhlasových her (Jaromír Ptáček, Ivan Chrz), dále redaktoři dosud pracující v jiných redakcích (Jarmila Konrádová, Marie Skoumalová), později přibyli další dramaturgové (Jana Weberová, Jan Kolář, Oldřich Knitl, Svatopluk Štefl).

Základní seriál Jak se máte, Vondrovi? psalo postupně velké množství autorů, přičemž někteří se stali pravidelnými přispěvateli, jiní byli autory jen příležitostnými. Seznam autorských jmen by byl dosti obsáhlý, jmenujme jen některá: Josef Nesvadba, Karel Steigerwald, Alex Koenigsmark, Nataša Tanská, Jana Knitlová, Helena Benešová, Viktorie Hradská, Roman Ráž, Marie Šedivá, Zuzana Kočová, Zdeňka Psůtková, Jan Vedral, Ivan Bednář, Petr Markov, Helena Albertová, Jaromír Ptáček, Oldřich Knitl, Lucie Bělohradská, Jan Uhrin, Ivan Kříž,Pavel Kraus…

Do dramaturgické praxe přípravy seriálu se velmi brzy začala promítat už zmíněná praxe tzv. pokrývačství, tedy maskování jmen režimu nepohodlných skutečných autorů. Tato praxe umožnila psát jednotlivé díly seriálu i takovým autorům, kteří by se jinak v rozhlasovém kontextu ocitnout nemohli. (Několik dílů napsal například Pavel Landovský, jehož kryl svým jménem Alex
Koenigsmark – až do okamžiku, kdy sám Koenigsmark upadl v nemilost a začal se také krýt falešným jménem: řadu dílů napsal pak pod jménem Josef Kučera.) Výhradně pod cizími jmény psali Jaroslav Šedivý, Miroslav Stuchl a další.

Jedním z autorů byl také Karel Hvížďala. Napsal nejprve několik dílů pod vlastním jménem, později byl spoluautorem-spolu s Ivanem Bednářem – samostatného seriálu o záchranné službě a osudech posádky jedné sanitky Záchranka. V době, kdy byla odevzdána první verze seriálu, Karel Hvížďala emigroval. Seriál byl dokončen ve spoluautorství Alexe Koenigsmarka a Karla Steigerwalda a uveden pod jmény Karel Steigerwald a Ivan Bednář.

Koncem sedmdesátých let se rozhlasový seriál stal předmětem břitkého zhodnocení. Šlo o rozsáhlou kritickou recenzi, kterou o třiceti dílech seriálu Jak se máte Vondrovi?, o sedmidílném seriálu Záchranka a o dalších sedmadvaceti samostatných rozhlasových hrách napsal v letech 1979-1980 Jan Lopatka. Vzhledem k tomu, že Lopatka (v té době už signatář Charty 77) měl od počátku sedmdesátých let zakázánu veškerou oficiální publikační činnost, vyšla tato studie pouze v samizdatu (edice Expedice).

V průběhu osmdesátých let se příprava seriálů ustálila do tří základních dramaturgických linií. Hlavní procházela celým rokem, bylo to zpravidla 15-20 příběhů, jejichž protagonisty byli členové rodiny Vondrů. Druhou linii tvořily příběhy jiných rodin, popřípadě osob, které se na základní postavy vázaly jen nepřímo, často velmi vzdáleně a které tvořily samostatné, zpravidla několikadílné celky, jež posluchače zaváděly do nejrůznějších prostředí a otevíraly různé tematické okruhy. Třetí linií pak byly seriály samostatné, uzavřené celky, které s Vondrovými nesouvisely vůbec a nebyly vysílány pod „hlavičkou“ Vondrových (například Jan Vedral: Orfeus 38- 45, Viktorie Hradská: Rytíř světlého rozumu, Josef Nesvadba: Ukradené fantazie atd.). Tyto (a některé další) samostatné dramatické seriály patřily k tomu nejlepšímu, co redakce vyprodukovala.

Přemysl Hnilička

Případy komisaře Maigreta postupem času (během třiceti let) vytvořily jeden z nejzajímavějších a nejoblíbenějších cyklů Československého i Českého rozhlasu. U jeho zrodu stojí tato jména: Jaroslava Strejčková, Jiří Horčička a Rudolf Hrušínský.

Po roce 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy a dala slovu „dočasný“ nový rozměr, se rozhlas vzepjal k posledním výkřikům protestu (Klímův Ženich pro Marcelu z roku 1969 nebo hra Dobrou noc a modrý z nebe z roku 1968), po roce 1969 je však už všechno jinak.

Dochází k obrovským čistkám (možnosti pracovat v oboru je zbaven např. Josef Henke, Antonín Přidal, Karol Sidon, Ludvík Aškenazy a další) a během sedmdesátých let bude vymazáno mnoho nenahraditelných inscenací (syndromu „mazací hlava v Československém rozhlase“ budeme později věnovat zvláštní kapitolu).

V této situaci stojí „přeživší“ tvůrci před dilematem: tvořit agitky na objednávku nebo se snažit natáčet inscenace politicky indiferentní? Horčička se Strejčkovou se snažili vydržet u druhé možnosti a až na několik inscenací i vydrželi. Jedním z příkladů je i maigretovský cyklus.

Obsazení hlavní role bylo celkem jasné: Rudolf Hrušínský  svou „hlasovou fyziognomií“ přesně odpovídal románovému Maigretovi (či spíše již zafixované „gabinovské“ představě). První hry byly roztočeny v roce 1970 (sem patří Maigret a lovec zvuků, Maigret a tulák, Maigret a stará dáma, Maigret a tělo bez hlavy). Posluchačský úspěch byl značný; Horčička zde opět využil své zkušenosti se zvukem a střihem, inscenace jsou dynamické, napínavé i příjemně komické, je-li třeba. Dynamiku a rychlý střih zajišťují především hudební koláže mezi jednotlivými scénami, podobně jako v Horčičkově Válce s Mloky (1958). Ani hereckou složku Horčička nepodcenil: Hrušínskému, kralujícímu se svými zámlkami, pousmáními i spravedlivě rozhořčenými výkřiky, zdařile sekundují Růžena Lysenková jako paní Maigretová, Jiří Adamíra a další. V tomtéž roce vznikla „maigretovka“ s Rudolfem Hrušínským i v Československé televizi (Obavy komisaře Maigreta, 1970).

O rok později navázali tvůrci na úspěšný cyklus dalšími tituly: Maigret a případ Nahour, Maigretův zloděj a Maigret a přístav v mlze.

Prosadit cyklus „maigretovek“ s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli však nebylo jednoduché; Hrušínský se během tzv. Pražského jara i po srpnové okupaci vyjadřoval na veřejnosti velmi jasně a srozumitelně pro demokratizaci společnosti a kritizoval (velmi kouzelně a zaumně) příchod armád varšavské smlouvy, a tak nad jeho činností visel Damoklův meč. Horčička se pokusil tuto situaci vyřešit tak, že během roku 1970 roztočil hned několik inscenací; domníval se, že vedení rozhlasu nepřipustí zastavení tak finančně nákladného projektu (autorská práva na dílo Georgese Simenona nejsou k mání zrovna lacino, o čemž svědčí i neochota současného vedení rozhlasu pokračovat v maigretovském cyklu). Bohužel se přepočítal – cyklus byl zastaven a nahrávky dány „k ledu“.

Situaci později nepomohla ani „aféra Hrušínský“; při natáčení koprodukčního filmu v roce 1972 nebyla schopná sovětská produkce dodávat na natáčení základní potraviny a tekutiny (natáčelo se na poušti); když jednou místo vody přivezli zkažené šampaňské, dopustil se Rudolf Hrušínský „nevhodného“ výroku vůči sovětským bratřím.

Toto embargo bylo proraženo až v roce 1977 – tehdy byly roztočené hry dotočeny a premiérovány. V roce 1980 vyšla starší dramatizace Maigreta a staré dámy z roku 1970 na gramofonové desce. Nový titul byl natočen až v roce 1986 – Maigret a zbytečné starosti (známé i jako Zbytečné starosti komisaře Maigreta).

V osmdesátých a devadesátých letech už si žije Maigret vlastním životem. Není nám známo, proč se v roce 1980 chopil natáčení Maigretových Vánoc jiný režisér s jiným představitelem Maigreta (Ota Sklenčka), snad tu opět zapůsobila politika, snad se režisérovi nezdál Hrušínský vhodný z jiných důvodů… V roce 1988 naopak hrál Hrušínský Maigreta v detektivce U kulaté báby, režíroval ho ale Josef Hajdučík..

Dvojice Hrušínský – Horčička se k Maigretovi vrátila naposledy v roce 1990 (Maigret a Dlouhé bidlo, Maigret v lázních) a 1991 (při natáčení případů Maigret chystá léčku, Maigret zuří, Maigret a mrtvá dívka). Opět se tu setkáváme s hereckou i režijní bravurou, která nezestárla ani po dvaceti letech (je ostatně příznačné, že se Hrušínský rozloučil s rozhlasem rolí dalšího kriminalisty – Berlacha ve vynikající inscenaci novely Friedricha Dürrenmatta Soudce a jeho kat).

Maigret devadesátých let však už není spojen se jmény Horčička-Hrušínský; nejprve se s Maigretem „popral“ Josef Vinklář (Maigret a případ Saint-Fiacre) a v roce 1999 byla tato role přidělena Josefu Somrovi (Maigret a případ Cecilie, Maigret a přízrak). Režii měl Ivan Chrz. Přestože obě Chrzovy inscenace realizačně před posluchačem obstojí a přestože je Somr v roli Maigreta vynikající, pro českého posluchače bude Maigret navždy spojen s hlasem Rudolfa Hrušínského.

Nutno však ještě zmínit velkou vadou na kráse maigretovského cyklu: nebyla udržena stálá sestava Maigretových komisařů – Vladimír Brabec hraje jednou Lucase (většina inscenací 70. let), jednou Janviera (Maigret chystá léčku), toho v roce 1986 vystřídá pro změnu Josef Větrovec… V případě jiných režisérů než Horčičky už vůbec nelze mluvit o nějaké souvislosti. U nich je to ostatně pochopitelné, mrzí to však v případě inscenací Jiřího Horčičky, kde jde snad až o ledabylost..

Pozn.: údaje o datech nahrávek byly čerpány z publikace otce a syna Vedralových „Jiří Horčička : Rozhlasový režisér„, která vyšla v roce 2003 v Brně (Větrné Mlýny). Čerpáme z nich přesto, že se výrazně odlišují od údajů, které jsou uváděny v rozhlasových upoutávkách; doufáme, že sám Horčička má lepší evidenci…

DOPLNĚNÍ z 21. 2. 2007: poté, co jsme nyní získali originální křestní listy jednotlivých maigretovských inscenací, můžeme již některé dohady uvést na pravou míru. Čtěte zde!