Josef Šnejdárek. Vzpomínky československého generála, který zahájil svou vojenskou kariéru jako poručík rakousko-uherské armády. Připravil Ivan Motýl. Dramaturgie Eva Lenartová. Zvukový mistr Tomáš Přidal. Režie Tomáš Soldán.
Čte Igor Bareš.
Nastudoval ČRo Olomouc v roce 2022. Premiéra 1. části 8. 5. 2022 (ČRo Olomouc, 18:05 h.; 26 min.) v cyklu Počteníčko. Repríza 1. dílu 9. 10. 2025 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
„Moc zoufalého se dnes ve světě děje. Já nezoufám.“
Voják tělem i duší, statečný, nevyčerpatelné energie, válečník nejen zkušené, nýbrž i šťastné ruky, bystrého rozhledu, zkrátka generál jaký má býti. Takto popsal v listopadu roku 1924 redaktor olomouckých novin Moravský Večerník generála Josefa Šnejdárka, toho času velitele sedmé divize, dislokované v Olomouci. Když přebíral na jaře roku 1923 velení 7. pěší divize v Olomouci, byl už brigádním generálem a do Olomouce přicházel jako veřejně známá osobnost. Předcházela ho pověst profesionálního vojáka, vlastence a inteligentního člověka.
Vzpomínky Josefa Šnejdárka, rodáka z Napajedel, vyšly poprvé v roce 1939, pak v roce 1994 a nejnověji je vydalo v roce 2020 nakladatelství Naše vojsko. Generál Šnejdárek, který svou kariéru zahájil jako poručík rakousko-uherské armády, putoval životem jako hrdý voják. V 1. světové válce velel africkým střelcům, později se podílel na formování československých legií ve Francii a sehrál klíčovou roli ve válce o Těšínsko i na Slovensku v bojích s Maďarskem. Ve spolupráci s Milanem Rastislavem Štefánikem se podílel také na budování československých legií ve Francii. Po válce byl mimo jiné vojenským velitelem Prahy. (…)
Když mi bylo 13 let, rozhodl jsem se, že se stanu tureckým generálem čili pašou. K tomu účelu jsem ovšem musel jít do Cařihradu. Měl jsem hliněnou kasu, do které jsem si spořil peníze, tu jsem si vyprázdnil do kapes. Potom jsem ze školního atlasu vytrhl mapy Dolních Rakous, Štýrska, Krajiny, Přímoří s Istrií a zemí balkánských. A tak jsem se vydal na cestu, bylo to 11. října. Rozumí se, že jsem nikomu nic neřekl, jelikož jsem se obával, že by mě moje rodina do toho Turecka nepustila. Když jsem přijel do Vídně, vzal jsem si drožku, aby mě vyvezla na silnici, která vede do Terstu. Drožkář mě zavezl do Triester Strasse, tu jsem tedy z drožky vystoupil a nastoupil cestu pešky do Terstu. Trvalo 18 dní, než jsem se do Terstu dostal. Na cestě jsem přenocoval u dobrých lidí, pro které jsem si vymyslel a kterým jsem vyprávěl vždy jednu a tutéž historku: „Jsem sirotek, mám známé v nejbližším městě (to město jsem vždycky nalezl na mapě) a jdu k nim.“
Sám o sobě Josef Šnejdárek říká, že je rváč a voják milující boj a že nejkrásnější pro něj bylo bránit vlast v čele armády. Zároveň ale dodává, že válka je špatná věc a že si hluboce váží každého člověka, který umí zařídit, aby na poli vyrostly brambory. Generál Šnejdárek odešel v roce 1939 do Francie a po jejím obsazení do severní Afriky, kde v roce 1945 zemřel. Jeho ostatky byly v roce 1996 přeneseny z Casablanky do rodinného hrobu v Napajedlích.