Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Pozn.: Ivu Janžurovou můžeme bez rozpaků označit za nejznámější českou herečku. Má fanoušky mezi divadelními, filmovými i televizními diváky. Respektují ji kritici i kolegové napříč generacemi. Je slavná i svým výrokem, že slaví čtyřikrát dvacáté narozeniny, a to zrovna v těchto dnech. V souboru Národního divadla je Iva Janžurová od roku 1987, nastudovala zde přes třicet většinou hlavních nebo zcela zásadních rolí. Poprosili jsme ji, aby si do našeho podcastu zvolila čtyři role, o kterých si s námi bude povídat: a zde je její výběr. Zásadním milníkem v její kariéře byla role Winnie v Beckettových Šťastných dnech. Pokračovat budeme rolí Šošany ve hře Mikve izraelské dramatičky Hadar Galron a Raisou Gurymžskou z Ostrovského dramatu Les. Poslední bude role britské královny Alžběty v Audienci u královny od Petera Morgana, kterou můžete na jevišti Stavovského divadla stále vidět. Podcastem o věčně mladé Ivě Janžurové vás provede Taťjana Medvecká, herečka Činohry Národního divadla. Scénář dílu napsala Marta Ljubková, šéfdramaturgyně Činohry ND. V podcastu V hlavní roli: IVA JANŽUROVÁ jste slyšeli ukázky z inscenací: Šťastné dny, Mikve, Les a Audience u královny. Hudba užitá v podcastu je rovněž hudbou z inscenací. U inscenace Šťastné dny hraje ukázka z opery Franze Lehára Die lustige Witwe (Veselá vdova), v podání Bojidary Kouzmanové – Vladar.

Lit.: Moravec, Dan: Letem podcastovým světem III. In web DokRevue, 10. 6. 2021 (recenze). – Cit.: V dok.revue přinášíme třetí díl postřehů moderátora, dokumentaristy a dramaturga Dana Moravce o současných českých podcastech. Tento díl by mohl mít podtitul Divadlo nikdy nebylo víc slyšet a zaměřuje se na podcasty, které připravily tři divadelní soubory během pandemie: Národní divadlo, Divadlo Archa a Divadlo v Dlouhé.

Divadla se pomalu otevírají. Nejsem nijak častým návštěvníkem naší první scény, ale v době všeobecného uzavření čehokoli je kontakt s kulturou krátce řečeno fajn. Je ozdravný, je důležitý, i kdyby jen pro připomenutí se (pořád tady jsme!) nebo pro přiblížení toho, co děláme. A podcast je výborná forma imaginativního poslechu něčeho, co v normální situaci hlavně vidíme. Hlavně, ale nejen. Podcast Národního divadla, který připravuje od ledna 2021 podcastová produkční společnost Storylab Audio (Damian Machaj, Lucie Kryzová a Ivan Horák), přesně takový je. Informativní a použitelný nejen v době pandemie, i když v pandemii logicky vyniká. Má své sekce K jádru věci (k jednotlivým inscenacím přímo od jejich tvůrců), Speciál (o tématech, která právě rezonují společností a jež umění reflektuje, se zajímavými hosty či s historickými exkurzemi), Divadelní magazín (z dění za oponou) a V hlavní roli (s osobnostmi Národního divadla).
Ostatně jednoduše to shrnuje jeden ze sloganů podcastu: Divadlo nikdy nebylo víc slyšet! Začnu od konce, posledním dílem V hlavní roli: Iva Janžurová. Začínám poslouchat krátce po době hereččiných narozenin, podcast uvádí ženský hlas, zřejmě herecký, nevím, kdo to je. Škoda. (Ok, jméno se objeví v závěrečných titulcích, tak to má být.) Pak se ozve Taťjana Medvecká, poznám ji, typická paní Medvecká, tak jak ji máme (víceméně) rádi. Ivu Janžurovou zná léta, je to sice napsaný text, ale vyznívá to autenticky. Právě pro vzájemnou blízkost obou hereček. Podkres je takový důstojný, nerušivý, až ambientní, ale hned v úvodu mě zarazí nehezký střih, napojení hlasu Janžurové na konec repliky Medvecké. Na to pozor, opravdu to ruší. (Během psaní recenze jsem s autory mluvil a oni ten střih opravili.) Celé ty zhruba tři minuty mám pocit, že poslouchám starý rozhlasový pořad od Český rozhlas Praha, to znamená, že nic není vyloženě špatně, ale prostě je to starý rozhlasový pořad.

Jakmile začne mluvit Iva Janžurová, všechno se změní, rozsvítí, chytí rytmus. Její prostřihy s vypravěčkou postupně uvádějí čtyři hry Národního divadla, které si Janžurová sama vybrala, a najednou posloucháme trochu jiný podcast. Damian Machaj prostřihává mezi Medveckou, Janžurovou a specifickými úseky her, je to časově velmi dobře zvládnuté, zajímavé, doplněné vzpomínkami na proces tvorby, hudebně spoře podpořené a mě to moc baví. Dozvídám se souvislosti inscenace Beckettových Šťastných dnů nebo Mikve od Hadar Galronové. U Mikve dokonce přijde vysvětlování židovských zákonů (ale střídmé, krátké a akorát) a také to, jak se Taťjana Medvecká měla svléknout. Vzpomínám s moc příjemným nostalgickým pocitem na návštěvu představení před lety, kdy po mně uvaděčka loupla okem a řekla spiklenecky: „Že vy se jdete podívat na nahé herečky?“ Nejen Medvecká se ve hře nakonec svléká, není to ale vůbec důležité. Vidět nebylo nic.

Celé podcastové povídání pokračuje dál, občas s malou odbočkou. Třeba při nástupu pasáže o Mikve mě autoři potěšili tím, že se nebáli nechat doznít hudbu a atmosféru a změnit téma i náladu – výborně zvládnutý přechod. Jen se ptám: proč ta identifikace jinglem? Především je ale vyprávění Ivy Janžurové natolik zajímavé, k věci a chytře prokládané narací a ukázkami, že všechno běží jako po másle. Ne rychle, ale to v tuto chvíli vůbec nechceme. Přechod mezi hrou Mikve a Ostrovského Lesem je ale opět rádiově nudný. Hm. Na tak velké ploše tomu rozumím ve vysílání, ale v podcastu moc ne.

Baví mě i přiznání autorů k dramaturgickým zásahům Janžurové, dostáváme se blíž k tomu, jak všechno vzniká, není to jen pokus o přenos hotového díla a vyprávění o něm, ale vlastně poznáváme samotnou herečku a zjišťujeme, kde bere inspiraci, jak přemýšlí a cítí svoje role i jak je buduje. A to slyšet chci.

Ve čtyřicáté minutě nastává opět ten divný rádiový předěl. Proč? Oddělit Les a Audienci u královny jde přece mnoha způsoby! Všechny čtyři hry je možné nápaditě propojit a zároveň oddělit. Třeba je to nutný požadavek, nevím, ale dost mi vadí. Tříští mi příjemný pocit z toho, jak Damian zvládá mix uvnitř jednotlivých bloků. A když slyším, jak Medvecká krátce upozorní přímo do ukázky hry, že Margaret Thatcherovou hraje ona, je to fór, je to Damianův styl, je to zkratka a je to výborné.

Na osobnost umělce se dá podívat mnoha způsoby a úhly. Lucie a Damian, věrni žánru a zadavateli, zvolili ústrojnou možnost jednoduše naťuknout detaily, fraktály z hereččina (pouze profesního) života, malou výseč, která ale odhaluje, jak Janžurová přemýšlí o vlastní práci i jak se umí prosadit ve spolupráci s ostatními. Mě to baví. Je to podcast Národního divadla k životnímu výročí přední herečky, žádný portrétní dokument, žádné velké pitvání čehokoli, ani osobního života. Adekvátní. (…)