Přemysl Hnilička
(vyšlo v Týdeníku Rozhlas)
V dějinách rozhlasové hry se setkáváme se zajímavým paradoxem: jejími výraznými autory bývali režiséři celoživotně spjatí s filmem. Vedle Federica Felliniho to byl především Ingmar Bergman, který ve švédském rozhlase připravil nespočet textů, ať jako autor, dramatizátor nebo režisér. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let připravil strhující monodrama pro ženský hlas (plus jeden navíc) Záležitost duše.
Její nešťastnou hrdinkou je Viktorie, zanedbávaná manželka význačného univerzitního profesora. Přestože se nesmírně snaží zapadnout do vyšší společnosti, do které ji vynesl manželův věhlas, nedokáže navázat jakýkoliv zdravý přátelský vztah. Jako by vypadla z freudovské učebnice: její vztahová i sexuální frustrace je tak velká, že nakonec překoná všechny pokrytecké společenské konvence. Přeruší sladkobolný přednes vlastního kýčovitého melodramu produkovaného uprostřed společnosti diplomatů s královnou v čele, jen aby vykřičela všechny své potlačované city vůči svému manželovi; ten tento její výlev neunese – a zemře. Posledním hřebíkem do rakve Viktoriina běžného společenského života je Alfrédův pohřeb, na němž jej slovně znectí a jen tak tak že s ním nesmýkne z rakve.
Pak už následuje jen společenský pád: převoz do sanatoria pro duševně choré, útěk a nesoudné (i nestoudné) pokusy o naplnění sexuální touhy. Když Viktorie zkouší teatrálně i neomaleně svádět jakéhosi dělníka, dokáže Iva Janžurová (za citlivého vedení režiséra Josefa Melče) na ploše několika minut bravurně střídat několik výrazových rovin: její hlas je zpočátku nesměle zajíkavý, což Viktorie překonává hranou sebedůvěrou; později se přidává jen těžce překonávaná nechuť a odpor k tomu nemytému a zanedbanému muži, aby tyto pocity byly nakonec přebity afektovaným přehráváním v narychlo smyšlené úloze prostitutky. (more…)