Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Narodila se v Praze, ale protože byla jako dítě často nemocná, její rodiče hledali čistší prostředí pro život. Přestěhovali se do obce Nesměň na Českobudějovicku, kde kdysi učila její babička, a odtud se později přesunuli do Srubce.

Rodiče Zuzany Vyhnálkové holdovali historii, ona k ní podle svých slov také měla vždy blízko, ale vystudovala pedagogiku péče o nemocné. Působila na střední zdravotnické škole a ve zdravotnictví. Osm let byla starostkou Srubce. „Tehdy jsem od lidí získala spoustu informací. Když jsme chodili přát jubilantům, ptala jsem se na jejich život, a tak jsem se dozvěděla i hodně z historie obce,“ říká. (…) (more…)

Naděžda Plíšková se narodila v listopadu 1934 v Rozdělově na Kladensku. V polovině války jí zemřel otec. Bylo jí osm. Silně to její dětství poznamenalo. „Vyrůstala jsem mezi samejma buranama. Plíškovi byli takoví chudý bejvalí,“ vzpomínala po letech v Revolver Revue.

Ve 20 šla studovat grafiku na Akademii výtvarných umění v Praze. „V té době se na AVU formovala skupina takzvaných Šmidrů. To byli výtvarníci navazující na odkaz avantgardy, zejména na dada,“ popisuje literární a výtvarný historik Radim Kopáč.

(more…)

Šlo o zvláštní oddíly vojenské kontrarozvědky, které vznikly na Stalinův tajný rozkaz. (…)

Tyto jednotky u nás zatýkaly a deportovaly do SSSR (někdy i zabíjely přímo na místě) ruské exulanty, většinou dlouholeté československé občany, kteří nijak nekolaborovali s nacisty, či proti nim dokonce bojovali. Jejich další osudy byly velmi rozličné, někteří zahynuli v Gulagu, jiní ještě na našem území či bezprostředně po příjezdu do SSSR. Byli i takoví, kteří přežili a po propuštění ze sovětského koncentračního tábora se do Československa vrátili.

Mohlo jít o důležité osobnosti první republiky (generál Sergej Vojcechovský, spisovatel Konstantin Čcheidze), ale také o osobnosti z Podkarpatské Rusi (msgr. Augustin Vološin, ten přitom nikdy ruským ani sovětským občanem nebyl).

Rok v táboře nepřítele

V pořadu – natočeném na pražských místech přímo spojených s působením jednotek SMERŠ – zazní několik příběhů známějších odvlečených osobností a dokonce jeden, kde se již zatčeného podařilo zachránit. (…)

To bylo však spíše výjimkou, protože zodpovědné československé orgány přistupovaly k tomuto porušování naší suverenity velmi liknavě, možno přímo říci bojácně, a zatčeným zpravidla nijak nepomohly.

Důležitým dokumentárním zdrojem pro působení jednotek SMERŠ na našem území je deník Michaila D. Mondiče, z let 1944-45, který se do těchto sovětských jednotek infiltroval a poté se mu zdařil útěk do americké okupační zóny v Německu.

Své deníkové zápisky z dob působení v jednotkách SMERŠ (kam se mu podařilo proniknout díky jazykovému vybavení) vydal poprvé v roce 1948 pod názvem Rok v táboře nepřítele a pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij (česky vyšly až v roce 2014). (…)