Ze souborné edice dopisů o literatuře, překládání a životě, které si vyměňovali Antonín Přidal a Jan Zábrana, vybrala a pásmo připravila Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Účinkují Michal Bumbálek a Jiří Valůšek.
Nastudovalo Brno v roce 2019. Premiéra 1. 9. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 59 min.) v cyklu Schůzky s literaturou.
Lit.: Blažejovská, Alena: Schůzky s literaturou: Když klec je pořád na spadnutí, Vltava 1. 9., 20:00. In Facebook, 28. 8. 2019 (status). – Cit.: Antonín Přidal Janu Zábranovi 25. května 1981:
“Nevím, proč to vysvětluju zrovna tobě, který tomu dávno rozumíš, a zrovna tobě, jehož rodiče museli projít tím, čím prošli. Ale nemám před tebou velkých zábran. Byls pro mě v těch letech jedna z mála jistot. Za 10 roků utrží člověk spoustu malých i větších podrazů (právě v Praze), netaktností, nezasloužených facek – jak rád by na to zapomněl! Jak rád. Jenže nakonec to splyne v hnědou mlhu, která na dně žaludku lpí, aniž si vybavuješ podrobnosti – ale bylo to, dělo se to, člověk tam stál za dveřmi a věděl, že až je otevře, uslyší nebo vycítí další jobovku. Pak jsem se vracel temným rychlíkem do Brna a cestou přemýšlel, jak to ženě šetrně, po částech sdělit a přimyslit k tomu nějakou naději. Několikrát do roka! Jednou mě v tom šíleném vlaku, jak se tak člověk zavrtává a propadá do tmy a špíny, napadlo, že kdybych v tom vlaku najednou umřel, muselo by se mi nutně ulevit. Ještě že teď se jezdí do Prahy autobusem a krajina kolem dálnice není zatížena starými asociacemi. Ale i tak…”
Jan Zábrana odpověděl 20. srpna 1981:
“Moc se mi v myšlenkách zjevuje Tvůj popis toho víc než desetiletého ježdění ve vlaku do Prahy, těch infernálních cest, traumat a všeho. Tohle jsou autentické dějiny naší generace, ale kdo o nich ví, když si je aspoň nepoodhalíme jeden druhému?” (…)
Lit.: Blažejovská, Alena: Když klec je pořád na spadnutí. Z korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany. In web ČRo 3 Vltava, 1. září 2019 (článek). – Cit.: „Věčné skrývání, uskrovňování a ne-žití mi už zalézá za nehty,“ píše Antonín Přidal v září 1977 Janu Zábranovi. Rozhlasové pásmo z dopisů dvou zakázaných autorů o literatuře, překládání a životě poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.
Pod názvem Když klec je pořád na spadnutí vydal editor Jiří Opelík roku 2018 v nakladatelství Torst vzájemnou korespondenci Antonína Přidala (1935-2017) a Jana Zábrany (1931-1984). Kniha obsahuje celkem 164 dopisů, a tak bylo nutné pro hodinový rozhlasový pořad vybrat jen některé z nich. A to přesto, že Přidal k chystané edici Opelíkovi napsal, že „celek má svou výpovědní hodnotu, a zřejmě větší, než kdyby se z něj vybraly jen ‚extra‘ pasáže.“
Milý Honzo, umřels, nebo co? Budu 18. června v Praze, nechceš přijet do města na kus řeči? Antonín Přidal
Oba korespondenční partneři si dopisy mezi Brnem a Prahou vyměňovali od roku 1963 – první dopis začíná překvapivě: „Milý Honzo, umřels, nebo co? Budu 18. června v Praze, nechceš přijet do města na kus řeči?“ Dobře si rozuměli, v roce 1975 Přidal Zábranovi píše: „To víš, že bych tě rád viděl, protože se s tebou nemusím o nic hádat.“
Oba měli bohaté zkušenosti čtenářské, autorské i překladatelské. A taky podobný pohled na dobu, kterou žili, na její marasmus. Psali si především o literatuře, o literárním provozu, o svých oblíbených autorech, které právě četli nebo překládali. Soukromých zpráv je méně, ale překvapí, jak často čteme o stresu, úzkosti a zdravotních potížích. Vlastně nepřekvapí, známe to třeba z korespondence mezi Oldřichem Mikuláškem a Jaroslavem Seifertem i jinými autory, kteří před rokem 1989 patřili k zakázaným. Také Přidal a Zábrana měli zásadní problémy s publikováním a z toho vyplývající existenční starosti. V září 1977 Antonín Přidal Janu Zábranovi píše: „Uhájit dosavadní způsob života znamená uhájit živobytí, tj. něco jiného než život. Věčné skrývání, uskrovňování a ne-žití mi už zalézá za nehty. Zvláště když je mám před sebou jako vyhlídku na nejbližší roky.“
Zábrana nežil v izolaci, jeho žena Marie pracovala v redakci Odeonu. O to lepší zprávy ze zákulisí v té době vysoce problematické nakladatelské práce však Zábrana měl. I proto se navzájem podporovali a povzbuzovali.
Překladatelská práce je podceňována i dnes, i když nikoli z důvodu potlačování svobodné tvorby. Také proto je důležité se do těchto dopisů začíst nebo zaposlouchat.