Martin Čípek
(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)
New York, 1930. Sněží, je zima. Ulicemi Manhattanu se toulají dva muži. Jeden je starší, kolem šedesátky, možná víc, ten druhý je mladší. Nemají kde spát, jsou zmrzlí až na kost a přemýšlejí, kde by se mohli alespoň na chvíli ohřát. Po chvilce zaváhání se rozhodnou pro Pensylvánské nádraží. Co mají ti dva společného? Zdá se, že kromě momentální situace nic. Mladík je zpočátku otrávený, připadá mu, že s tím dědou budou jen samé starosti… je pomalý, zadýchává se, kašle. Stařec je naopak rád, že může někomu vyprávět o Dannym. Kdo je Danny? Přece hodnej chlapec. Nebo ne? Co když je to všechno jinak?
Pennsylvania Station, jedna z povídek Williama Faulknera, publikovaná v rámci Collected Stories (1934), je příběhem lidí žijících na okraji společnosti. Tuláci bez peněz a střechy nad hlavou ovšem nejsou jedinými aktéry Faulknerovy povídky; v retrospektivních flashbacích poznáváme Margaret, sestru staršího z mužů, a jejího syna Dannyho. A také pana Pinckskiho, majitele pohřebního ústavu.
Režisér Josef Červinka, který patřil mezi významné překladatele angloamerické literatury, měl k Faulknerovi blízko – řadu jeho povídek přeložil již v padesátých letech a nebylo tedy divu, že si pozdějivybral právě jednu z nich pro své vlastní rozhlasové zpracování. Červinkova hra Danny je hodnej chlapec (1970) je ve své podstatě monologická. Stařec (Vladimír Šmeral) využívá přítomnosti druhé postavy, zachmuřeného mladíka (Petr Haničinec), k tomu, aby mohl před posluchače předestřít osud svůj a svých blízkých. V popředí Červinkovy hry stojí tedy monolog jednoho ze dvou hlavních protagonistů a vše ostatní vstupuje do inscenace jen zpovzdálí. Typická je v tomto ohledu např. scéna na ulici, kdy dochází ke střetu mezi ženou a automobilem. Všechny zvuky (ruch ulice, brždění, výkřiky) včetně hlasu řidiče i postižené ženy znějí zdálky, jaksi mimochodem, a prolínají se s asociativně řetězeným proudem myšlenek starce. Schází tu také bližší konkretizace prostoru. Posluchač jen tuší, že hra se odehrává na jedné z rušných manhattanských ulic; ostatně Červinka využívá naprosté minimum akustických vjemů, aby tento dojem potvrdil. Stejně tak je tomu ve flashbacích, které mají charakter až snového vyprávění, jak dokazují pomalé, unavené hlasy zúčastněných osob. Toto prolínání dvou a více časových rovin je pro Červinkův režijní styl více než typické – vzpomeňme například jeho pozdější použití v rozhlasové hře Uta z Naumburgu (1975), v níž je příběh středověké šlechtičny zasazen do jiného dobového rámce. (more…)