Jenže ztrátou území to vůbec nekončí. Tahle říše mající původně rozlohu Velké Británie nám zanechala duchovní dědictví, se kterým budeme muset žít. My všichni, ne jen muslimové a ne jen Blízký východ, ale i Evropa a celý svět.
Za prvé je to obnovení chalífátu. Tedy vlády jednoho vládce, chalífy, který je hlavou všech muslimů. Ve světských i v náboženských záležitostech. Všichni muslimové by ho měli poslouchat a podle některých výkladů přesídlit do jeho říše.
Jde o koncept, který donedávna většina Evropanů považovala za mrtvý a většina muslimů za sen a neuskutečnitelnou budoucnost. Islámský stát, jehož vůdce Abú Bakr Bagdádí se prohlásil chalífou, najednou ukázal, že je něco takového možné.
Islámský stát tím tak svým způsobem zároveň dokončil vývoj radikální islamistické ideologie. Ta zaplnila ve velké části arabského světa ideologické prázdno, které uvolnil postupně neúspěch nacionalismu, panarabismu, socialismu i liberalismu.
Myšlenky Islámského státu neupadnou v zapomenutí
Radikální islamismus někdy označovaný i jako džihádismus šel dokonce ještě dál. Celosvětově se snaží celkem úspěšně nahradit jako odpůrce liberálního demokratického kapitalismu komunismus, zdiskreditovaný rozpadem Sovětského svazu.
Džihádismus je nyní celosvětovou výzvou ke vzpouře, k dobrodružství, je to politické náboženství, boj za utlačované i výzva k obětování se za nový lepší svět.
Islámský stát navíc dokázal tohle poselství „prodat“ prostřednictvím propagandy jako nikdo před ním. I díky jeho vzoru už radikální islamisté nelákají nové rekruty dlouhými náboženskými traktáty či nudnými výzvami k obraně muslimů.
Nastoupilo rychlé video podobající se počítačové hře, idealizované postavy bojovníků, moderní design časopisů a úderné zprávy na internetu. Násilí, zábava, ideologie, vše je v jednom. Propaganda přitom kombinuje obrazy utlačování muslimů s obrazy vražd nepřátel.
Islámský stát přetavil zabíjení nepřátel v rozsáhlý teror a dokonce i vůdcové teroristické organizace Al-Káida ho marně vyzývali k umírněnosti. Bojovníci Islámského státu přitom neútočili na údajně nespravedlivé vládce muslimských zemí, jejich hlavním cílem nebyli cizí vojáci a ani západní politici.
Cílem byli ti, kteří byli zrovna po ruce. Většinou prostí lidé, kteří se provinili tím, že nevyznávali většinový sunnitský islám v interpretaci Islámského státu. Šlo o to, ideologicky očistit dobytá území a zároveň ukázat, že zabíjení nepřátel se snadno může zúčastnit každý. Chráníme své lidi, vraždíme své nepřátele, a je to tak snadné, že to můžeš udělat i ty, znělo poselství Islámského státu.
Tyhle myšlenky neupadnou náhle v zapomenutí. Na to jsou moc lákavé. Co proti tomu dělat ale není vůbec jasné. Samozřejmě, jsou tu známé fráze, že na Blízkém východě je třeba zajistit stabilitu a v Evropě zabránit radikalizaci mládeže. Jenže to jsou jen hesla.
Prozatím nesmí Západ připustit na Blízkém východě opětovný pád některých zemí na hranu chaosu. V Evropě pak musí zabránit propagandě radikálních islamistů. Mimo jiné tím, že dočasně izoluje džihádisty a jejich rodiny, kteří se teď vracejí do Evropy z území kdysi ovládaných Islámským státem.
Ne že by hrozilo, že by tito lidé páchali v Evropě atentáty. Reálně ale hrozí, že budou dál šířit myšlenky Islámského státu a vytvoří tak v Evropě novou generaci teroristů.