Ferdinando Camon. Překlad Eugeniusz Kabatc. Rozhlasová úprava Hanna Bielawska. Režie Paweł Łysak. Zvukový mistryně Ewa Szałkowska. Hudba Małgorzata Małaszko.
Osoby a obsazení: matka (Daria Trafankowska), otec (Marek Obertyn), Ferdinando (Mieczysław Morański), Sandro (Jacek Braciak). Dále účinkují Agnieszka Matynia, Dariusz Skiba, Teresa Lipowska, Wiesław Machowski, Robert Więckiewicz, Joanna Borel, Ewa Konstancja Bułhak, Rafał Mohr.
Natočeno 1999. Premiéra 9. 6. 1999.
Stanisław Wyspiański. Rozhlasová úprava a režie Janusz Kukuła. Zvuková mistryně Agnieszka Szczepańczyk. Hudba Piotr Salaber.
Účinkují Andrzej Ferenc, Krzysztof Banaszyk, Piotr Bajtlik.
Natočeno 2018. Premiéra 13. 1. 2019 (Polskie Radio Jedynka, 21:00 h.) v cyklu Teatr Polskiego Radia w Jedynce.
Lit.: anonym: Stanisław Wyspiański „I ciągle widzę ich twarze“. In web Polskie Radio Jedynka, 9. 1.2019 (článek). – Cit.: 13 stycznia o godz. 21.00 z okazji 150 rocznicy urodzin Stanisława Wyspiańskiego zapraszamy do radiowej Jedynki na słuchowisko „I ciągle widzę ich twarze“ w adaptacji i reżyserii Janusza Kukuły.
Urodził się 15 stycznia 1869 roku w Krakowie. Żył tylko 38 lat. Był geniuszem. Teatr Polskiego Radia zrealizował bardzo wiele Jego dramatów. To nasza powinność. Jednak twórczość poetycka Stanisława Wyspiańskiego odeszła chyba w zapomnienie. Dlatego z okazji 150 rocznicy Jego urodzin przedstawiamy słuchowisko, które przypomina wiersze wielkiego artysty.
Jest to poezja bardzo intymna, delikatna i krucha. Pisał ją człowiek głęboko nieszczęśliwy i osamotniony. Jego słowa bolą do dziś. Opowiadają o artyście, który próbuje zrozumieć świat, chociaż wie, że sam nigdy nie będzie zrozumiany. (…)
Petr Holub. Komentář.
Natočeno 2019. Premiéra 11. 1. 2019 (ČRo Plus) v cyklu Názory a argumenty.
Lit.: Holub, Petr: Petr Holub: Důchodový populismus znovu na scéně. In web ČRo Plus, 11. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Politici někdy říkají hodně nečekané věci, které kolikrát ani nemyslí vážně, proto je třeba jejich výroky pokud možno tolerovat.
Přesto jsou věci, které by říkat neměli. Patří k nim i vyjádření premiéra Andreje Babiše pro deník E15, že se příští rok zvýší penze opět o 900 korun. Takové věty odpovídají vypuštění džina, kterého pak už není možné dostat zpátky do láhve.
Jednoduše řečeno, jde o čistý populismus. Zvyšování státních důchodů předepisuje v Česku zákon a tento zákon je v současné době k penzistům příznivý. Penze se každoročně zvyšují o inflaci a polovinu růstu reálné mzdy.
Pokud by vláda a parlament do tohoto mechanismu nezasahovaly, zvedla by se letos průměrná penze o 600 korun měsíčně, napřesrok se dá očekávat nejméně 700 korun. (more…)
Host výtvarník Michal Škapa vychází ze světa graffiti. Proč se jeho dosud největší samostatná výstava jmenuje Babylon? Jak se utvářel jeho rukopis, prostoupený zakódovanými zprávami? Co pro něj znamená street art? Moderuje Veronika Lucassen.
Natočeno 2019. Premiéra 16. 1. 2019 (ČRo 2 Praha, 22:30 h).
Jiří Kratochvil. Rozmarný příběh ve třech částech o milostném zasvěcení, osudové lásce v proudu času a zapomnění vypráví šprýmující skřet. Ze stejnojmenné novely pro rozhlas připravil Tomáš Sedláček. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Lukáš Kopecký.
Čte Zdeněk Junák.
Nastudovalo Brno v roce 2018 (?). Premiéra 1. dílu 16. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h).
Obsah: 1. – 3. Část JEDNA. – 4. – 6. Část DVĚ. – 7. – 9. ČÁST TŘI.
Lit.: Sedláček, Tomáš: Jiří Kratochvil: Bakšiš. In web ČRo 3 Vltava, 21. leden 2019 (článek). – Cit.: Rozmarný příběh o milostném zasvěcení, osudové lásce v proudu času a zapomnění vypráví šprýmující skřet. Jak se podařilo přenést obžernou vypravěčskou hravost novely Bakšiš Jiřího Kratochvila do zvukové podoby? Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání. V režii Lukáše Kopeckého účinkuje Zdeněk Junák.
Čím vším se už Jiřímu Kratochvilovi (nar. 4. 1. 1940) stalo Brno a příběhy, které se v něm v autorově mysli hemží jako králíci… Jeden z nich se dokonce stal vypravěčem románu Jízlivá potměšilost žití a spisovatelův hravý nepokoj pokračuje v prozatím poslední knížce – milostné novele Bakšiš. Ten příběh překrásné Daniely, která prožila německou okupaci jako milostnice důstojníků wehrmachtu, a jejího nezletilého milence Jakoubka vypráví pohádková postava mimo dobro a zlo – doslova pohádkový rarach či skřet:
…Zajímá mě výhradně jen šprým, žert, špás, rozmarná bláznivina. A nejšprýmovnější jsou mi příběhy milostné. Láska je vždy báječný špás, vždycky nebetyčná bláznivina.
Z autorova hlediska je to dobrá volba – právě jen zlomyslný skřet může napáchat tak ostentativně nemožný, směšný a zároveň i teskný příběh milostného okouzlení, zasvěcení, krásy – a zapomnění.
Výchozím principem Kratochvilovy novely Bakšiš je jako vždy hra. Hraje se s literárními motivy (velký vypravěč musí být taky velikým čtenářem) vlastními i cizími, hraje se s jazykem a rozkošatělou metaforickou obrazností, hraje se ale i s elementárními lidskými city a hodnotami, životem a smrtí. Největším vkladem je pochopitelně autorova imaginace, která proměňuje banální milostný příběh na domácím historickém pozadí nějakých šedesáti let v ironickou metaforu pateticky velikých lidských vznětů a gest, zplanělých nakonec v ironickém souzvuku s vyčerpanou iluzí dokonalé beztřídní společnosti ve střízlivou rezignaci v pomíjejícnosti času i krásy.
Kratochvil tu ve shodě se svými dosavadními tvůrčími postupy zavádí čtenáře a posluchače do krutě skeptického modelu světa, v jehož středu „leží na zádech mrtvý brouk“. Chcete-li jinak, Bakšiš (tím je v Kratochvilově novele míněna v první řadě mince pro Charóna, kterou Daniela věnuje svému Jakoubkovi v marné snaze, aby na ni nezapomněl) je nejen ironickou persifláží oblíbeného literárního žánru, ale groteskním a přitom vědoucím obrazem konečnosti, z níž není úniku. S potěšením se vypravující skřet „vykonav své mrzké i sličné dílo nasouká do své dutiny v dubu křemeláku…“ – ale to si už poslechnete.
V rozhlasovém zpracování se role interpreta všemocného raracha, vypravěče a demiurga celého příběhu ujal zkušený Zdeněk Junák, s nímž četbu nastudoval v Českém rozhlase Brno režisér Lukáš Kopecký. Po devět podvečerů budou mít posluchači stanice Vltava příležitost zkoumat, jak se podařilo přenést obžernou vypravěčskou hravost novely Bakšiš Jiřího Kratochvila do zvukové podoby.
118. díl Historie českého zločinu. Přepadení poštovního vagonu, ke kterému došlo za jízdy z Aše do Chebu v únoru roku 1920, bylo a zůstává v českých zemích ojedinělým kriminálním případem, připomínajícím americký divoký západ. Loupež tehdy vzbudila mimořádnou pozornost, a to nejen v Československu. Dokáží západočeští četníci najít pachatele? A musí to udělat rychle, protože jde o čas? Případ podle skutečné události zpracoval Emil Hruška. Režie Jaroslav Kodeš. Hudební spolupráce Petr Šplíchal. Autorka projektu Bronislava Janečková.
Účinkují Kryštof Bartoš, Jan Battěk, Jiří Knot, Jaroslav Kodeš, Jaroslav Vlach, Michal Zelenka, Viktor Dvořák, Tomáš Töpfer. Komentuje Emil Hruška.
Natočeno 2018 (?). Premiéra 16. 1. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).
Lit.: Hruška, Emil – Duchková, Anna: Loupež v poštovním vagónu. Jak z westernu. Až na to zpackání. In web ČRo 2 Praha, 16. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Případ z února 1920 zůstává u nás ojedinělým. Přepadení jedoucího vlaku na trase Aš-Cheb připomíná Divoký západ. I mimo Československo ale zaujalo, jak neuvěřitelně to zpackali.
Vlak zastavuje na nádraží v Chebu. Cestující vystupují, jen dveře poštovního vagónu se neotevírají. Brzy je za nimi objeven zastřelený poštovní zřízenec Johann Schwabach. A ve vagónu chybí tři plné poštovní pytle…
Policie okamžitě po celé délce trati rozestavěla dvoučlenné hlídky, které měly kontrolovat všechny přístupové cesty i nádraží. Četníci také navázali spolupráci s útvarem vojenského letectva, což bylo v té době něco nebývalého. Četnictvo v Chebu v čele s vrchním strážmistrem Koudelou mohlo díky tomu rychle a účinně spolupracovat s kolegy z Aše, kterým velel vrchní strážmistr Jiří Günzel.
U strážního domku četníci brzy objevili tři poštovní pytle, dvě obličejové masky, škrabošky z černé látky, prázdnou lahev od žitné kořalky a především vražednou zbraň – starou rakouskou armádní pistoli ráže 8 mm. Kousek dál u trati našli ve sněhu také stopy krve. V pytlích vyhozených z vlaku byly ovšem jen dopisy. Pytel s penězi zůstal ve vlaku – pod tělem zastřeleného pošťáka. Bylo v něm skoro půl milionu.
Četníkům se přihlásil svědek, který na nádraží ve Františkových Lázních viděl ještě za jízdy z vlaku vyskakovat nějakého muže, který běžel k nádražnímu skladišti. I tam byly později nalezeny prázdné lahve od kořalky. Vyšetřování nasvědčovalo tomu, že se pachatelé na loupež dobře připravili a jednali dost otrle a bezohledně, jako by už měli s násilím a zabíjením zkušenosti.
Druhý den se na nádraží v Aši do služby dostavil zraněný železniční zřízenec Emil Waldheim. Muž zaměstnaný u dráhy jako popisovač vagónů vysvětloval, že ho nad ránem u obce Podhradí u Aše přepadli a zbili tak, že není schopný práce.
Jeden z četníků v něm ovšem poznal muže, kterého coby člen hlídky předešlé noci zastavil a kontroloval na úplně opačné straně města, než Waldheim původně uváděl. Smyčka nepřímých důkazů se kolem podezřelého začala stahovat. Četníci brzy přišli na stopu i jeho kamarádovi z války Albanu Bergmannovi. Hned vytušili, že právě on bude druhým z dvojice lupičů. Bergmannovi se ovšem mezitím podařilo beze stopy zmizet.
Obviněný Waldheim se vykrucoval, ale pod tíhou výslechu se nakonec přiznal. Loupež provedli s Bergmannem společně a vyskočili za jízdy z vlaku, každý zvlášť. Přitom se ovšem Waldheim ošklivě potloukl. Když se probral z bezvědomí, zjistil, že namísto peněz jsou jeho kořistí jen bezcenné dopisy. A po Bergmannovi se slehla zem.
Emil Waldheim byl odsouzen k trestu smrti provazem, který mu byl po odvolání zmírněn na doživotní vězení. Druhého lupiče zadržela policie až po dvou letech v Mnichově. I on byl nejprve odsouzen k trestu smrti oběšením, který soud následně zmírnil na doživotí.
Diskusní pořad, dnes na téma ptáci v zimě. Host Mgr. Zdeněk Vermouzek, ředitel České společnosti ornitologické. Sýkorky, drozdi, ale i vrány nebo havrani – ptáci, kteří přilétají ke krmítkům nebo je pozorujeme na procházce přírodou. Jak se jim v zimě žije? Proč tak výrazně ubylo kosů? Co ukázaly výsledky nedávného sčítání ptáků na krmítkách? Dotazy posílejte na adresu: dvojka@rozhlas.cz. Moderuje Patricie Strouhalová.
Natočeno 2019. Premiéra 16. 1. 2019 (ČRo 2 Praha, 16:04 h).
Jiří Sozanský, výtvarný umělec a Richard Drury, šéfkurátor GASK. Rozhovor k výročí úmrtí Jana Palacha moderuje Renata Klusáková. Rozhovory s těmi, kterým umění proměňuje život.
Natočeno 2019. Premiéra 16. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h). Repríza 16. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 19.00 hodin).
Lit.: Klusáková, Renata: Jiří Sozanský: Pocit jako postava z Orwelova románu 1984 mám už dlouho. In web ČRo 3 Vltava, 16. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Normalizace nám dnes není vnucována násilím, současná společnost ji volí sama. Důvody, proč se lidé sami rozhodují podřezávat si větev, jsou pro mě nepochopitelné, říká malíř a sochař, který se střetem člověka se zvůlí moci zabývá celoživotně ve svém díle.
Do Vizitky přišel společně s Richardem Drurym, vedoucím uměleckého oddělení GASK v Kutné Hoře a kurátorem výstavy Signum actus / Znamení činu, která zde právě probíhá. Jsou na ní shromážděny obrazy a plastiky, kterými Jiří Sozanský v symbolické rovině reflektuje mučednický protest studentů Jana Palacha a Jana Zajíce v roce 1969.
V důsledku toho, co se ve společnosti odehrávalo po Palachově sebeupálení, jsem ztratil vnitřní motivaci zůstat na AVU a chtěl jsem jít raději k lopatě. Můj pedagog, profesor Jiroudek, mi položil přímou otázku, jestli s Palachovým činem souhlasím. Bez váhání jsem odpověděl, že souhlasím a on bez váhání kontroval: tak proč se neupálíte taky? A o tom jsem přemýšlel následujících padesát let.
Svůj pocit Palachova vrstevníka vylíčil Sozanský takto: „Při vědomí jeho činu jako měřítka hodnot se nedalo žít, protože vše, co člověk udělal, bylo málo, vše byl kompromis.“ Rozhodnutí odejít z AVU zvrátilo seznámení s Olbramem Zoubkem, v jehož atelieru Jiří Sozanský objevil posmrtnou masku, kterou Zoubek sejmul Janu Palachovi .
Zjistil jsem, že existují umělci, kteří se tlaku doby nepodvolují. Odlitku Palachovy tváře jsem se ale tehdy nedovolil ani dotknout a nikdy by mě nenapadlo, že bych našel odvahu s ním pracovat.
Až když dovršil šedesátku, zapracoval Sozanský odlitek Palachovy tváře do svého cyklu Povznesení. Část je umístěna ve stálé expozici GASK, část je do konce ledna symbolicky vystavena ve foyer FF UK, kde Palach studoval. Na aktuální výstavě jsou také umělcovy nejnovější strukturální obrazy. Sozanský vyšel z fotodokumentace pořízené lékaři a kriminalisty v době, kdy Janové Palach a Zajíc zemřeli. A spojil s nedávným nálezem vlajky, kterou bylo na prosektuře zakryto Palachovo tělo a jejíž pravost potvrdil rozbor vzorků DNA. Fotografie proto postupně zakrýval touto československou vlajkou.
Tělo není vidět, ale cítíme reziduální stopy lidské přítomnosti. Jako obrys a tušení v duši člověka, který vnímá, co se odehrálo.
„Palachův příběh je symbol a jako takový má sloužit dobru. Často je tomu naopak, symboly jsou zneužívány k prosazení zla a moci. Poselství výstavy Signum actus / Znamení činu je, aby oběti obou Janů otevíraly cestu dobru“, vysvětlil svůj záměr kurátor Richard Drury, který se v rozhovoru dotknul také toho, jak Palacha vnímá jako cizinec vzešlý z anglosaského prostředí.
Host Šimon Pánek patřil k výrazným osobnostem sametové revoluce. Nevstoupil do politiky, namísto toho se stal spoluzakladatelem nevládní neziskové organizace Člověk v tísni. Jak konkrétně vypadá humanitární a rozvojová pomoc? Jak se starají o lidská práva ve světě? A v čem spočívá sociální práce v České republice. Moderuje Stanislava Lekešová.
Natočeno 2019. Premiéra 16. 1. 2019 (ČRo 2 Praha, 11:04 h).
Arnošt Goldflam. Rozhlasová hra. Hudba Jakub Rataj. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Vít Vencl.
Osoby a obsazení: Arthur (Václav Neužil II.), otec (Miroslav Hanuš), strýc (Jiří Vyorálek), babička (Marie Málková), maminka (Klára Sedláčková-Oltová), dědeček (Jiří Klem), doktorka (Dana Černá), soudce (Václav Vydra III.), Věra (Markéta Frösslová), Běla (Jana Kastlová), vedoucí (Svatopluk Schuller), žena (Stanislava Jachnická), Hitler (Petr Jeništa), americký král; policisté (Zdeněk Velen, Ctirad Götz) a další.
Natočeno 2018. Premiéra 22. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 21:15 h.) v cyklu Současná hra. Repríza 9. 3. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 27. 5. 2023 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 22. 9. 2026 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
Lit.: Velíšek, Martin: Života běh snílka Arnošta Goldflama. In Týdeník Rozhlas 4/2019, s. 8 (13. leden 2019) (článek). – Cit.:
Případ Bedřicha Samky, Osudy jednoho Figury, Život a dílo Viktora Laudy, Budou vyvoláni jménem a Pavel, Pavel, Pavel. To jsou názvy původních her, jejichž výčet dokládá zaujetí Arnošta Goldflama rozhlasovou dramatikou. Zároveň ukazuje zájem rozhlasu o tohoto významného autora. Aby byl rozsah Goldflamovy spolupráce s Českým rozhlasem zřejmý, bylo by záhodno doplnit seznam o prozaickou tvorbu publikovanou v rozhlase a také výčtem titulů, na kterých se Arnošt Goldflam podílel.
Letošního 22. ledna se pomyslný seznam rozroste o nový, jak autor sám s oblibou říkává, kus, a sice o hru Života běh.
Arnošt Goldflam o ní napsal: „Ta moje hra je zčásti autobiografická, zachází tak trochu i do minulosti naší rodiny, do válečných i poválečných časů, je taky maličko soukromá a taky, byť nepřímo, politická nebo spíše společenská. Zabývá se pocity, dobovou atmosférou, realitou a samozřejmě v ní hrají důležitou roli sny a noční můry. Vlastně by se dalo říci, že se její děj odehrává od války a padesátých let až skoro po dnešek.“
Rozhodující roli ve hře Života běh hraje podle autora dětství i dospívání, válečné hrůzy, stalinský antisemitismus a nakonec snad i jakési vnitřní osvobození od rodinných i dobových traumat. „V něčem se tu čerpá i z mých povídek a hlavně z barvitých a plastických typů mých předků – fantazírující babičky, patriarchálního otce, milující maminky – a taky mě samotného, tak trochu bezradného a neurčitého týpka, snílka už od útlého dětství. Ta hra je těkavá, hodně pocitová a já doufám, že se s tím posluchači snad nějak vyrovnají, pokud se jim podaří naladit se na snovou a fantazijní notu!“ Arnošt Goldflam často ve své tvorbě čerpá z prožitého nebo z bohaté rodinné historie. Má z čeho. Je synem židovských rodičů.
Třináct členů jeho rodiny zahynulo v koncentračních táborech. Válečnými útrapami prošli i jeho otec a matka. Sám se sice narodil rok po válce, přesněji 22. září 1946, ale válečná, byť‘ zprostředkovaná zkušenost je pro jeho tvorbu určující. Podobně jako již prožitá padesátá léta.
Ve snaze vyhovět přání otce studoval medicínu. Dva semestry. Pak pracoval jako slévač, dva roky dělal pomocného dělníka na Výstavišti. Živil se také jako rozpočtář v Cheposu, v Královopolské strojírně. Zároveň se věnoval malbě, grafice a litografii. Stal se členem spolku s názvem Brněnská Bohéma. Nakonec ale u něj zvítězilo divadlo. Podal si přihlášku na JAMU, obor herectví, a v roce 1977 studia úspěšně dokončil. Na krátkou dobu získal angažmá v dnes již neexistujícím divadle Večerní Brno. Pro jeho kariéru se stalo určující působení v Hanáckém divadle v Prostějově. To se od samého začátku profilovalo jako autorská scéna a Arnošt Goldflam se stal jednou z jeho klíčových postav. Později se toto divadlo, už jako jedna z nejvýznamnějších tuzemských scén osmdesátých let, transformovalo do HaDivadla a v polovině osmdesátých let se přesunulo do Brna.
Po odchodu z Hadivadla působil Goldflam v mnoha českých a moravských divadlech: v Dejvickém divadle, v Divadle v Dlouhé, Klicperově divadle v Hradci Králové, v Národním divadle v Brně anebo v Ypsilonce. Do povědomí diváků se dostal i díky filmovým a televizním rolím. Výraznější filmové role získal v komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag, pohádce Lotrando a Zubejda nebo v seriálu Proč bychom se netopili. Pro své děti z druhého manželství s výtvarnicí a scénografkou Petrou Goldflamovou Štětinovou začal psát dětské knížky.
Arnošt Goldflam je autorem nejméně osmdesáti her a dramatizací. Na svém kontě má několik sbírek povídek, desítky rolí ve filmu a televizi. Od roku 1990 vyučuje na Divadelní fakultě JAMU a v roce 2007 byl jmenován profesorem. Přesto o sobě v jednom z rozhovorů prohlásil: „Neměl jsem o sobě nikdy vysoké mínění. Měl jsem vždy pocit, že jsem se ke věcem, které dělám, dostal nějakým podvodem a že to praskne a provalí se to. Proto jsem rád, že jsem se dožil důchodu a nějak už vyžiji, už jsem knihy a hry napsal, už to nějak přetluču.“
Powered by WordPress