Arnošt Goldflam. Rozhlasová hra. Hudba Jakub Rataj. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Vít Vencl.
Osoby a obsazení: Arthur (Václav Neužil II.), otec (Miroslav Hanuš), strýc (Jiří Vyorálek), babička (Marie Málková), maminka (Klára Sedláčková-Oltová), dědeček (Jiří Klem), doktorka (Dana Černá), soudce (Václav Vydra III.), Věra (Markéta Frösslová), Běla (Jana Kastlová), vedoucí (Svatopluk Schuller), žena (Stanislava Jachnická), Hitler (Petr Jeništa), americký král; policisté (Zdeněk Velen, Ctirad Götz) a další.
Natočeno 2018. Premiéra 22. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 21:15 h.) v cyklu Současná hra. Repríza 9. 3. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 27. 5. 2023 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 22. 9. 2026 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
Lit.: Velíšek, Martin: Života běh snílka Arnošta Goldflama. In Týdeník Rozhlas 4/2019, s. 8 (13. leden 2019) (článek). – Cit.:
Případ Bedřicha Samky, Osudy jednoho Figury, Život a dílo Viktora Laudy, Budou vyvoláni jménem a Pavel, Pavel, Pavel. To jsou názvy původních her, jejichž výčet dokládá zaujetí Arnošta Goldflama rozhlasovou dramatikou. Zároveň ukazuje zájem rozhlasu o tohoto významného autora. Aby byl rozsah Goldflamovy spolupráce s Českým rozhlasem zřejmý, bylo by záhodno doplnit seznam o prozaickou tvorbu publikovanou v rozhlase a také výčtem titulů, na kterých se Arnošt Goldflam podílel.
Letošního 22. ledna se pomyslný seznam rozroste o nový, jak autor sám s oblibou říkává, kus, a sice o hru Života běh.
Arnošt Goldflam o ní napsal: „Ta moje hra je zčásti autobiografická, zachází tak trochu i do minulosti naší rodiny, do válečných i poválečných časů, je taky maličko soukromá a taky, byť nepřímo, politická nebo spíše společenská. Zabývá se pocity, dobovou atmosférou, realitou a samozřejmě v ní hrají důležitou roli sny a noční můry. Vlastně by se dalo říci, že se její děj odehrává od války a padesátých let až skoro po dnešek.“
Hlasy předků
Rozhodující roli ve hře Života běh hraje podle autora dětství i dospívání, válečné hrůzy, stalinský antisemitismus a nakonec snad i jakési vnitřní osvobození od rodinných i dobových traumat. „V něčem se tu čerpá i z mých povídek a hlavně z barvitých a plastických typů mých předků – fantazírující babičky, patriarchálního otce, milující maminky – a taky mě samotného, tak trochu bezradného a neurčitého týpka, snílka už od útlého dětství. Ta hra je těkavá, hodně pocitová a já doufám, že se s tím posluchači snad nějak vyrovnají, pokud se jim podaří naladit se na snovou a fantazijní notu!“ Arnošt Goldflam často ve své tvorbě čerpá z prožitého nebo z bohaté rodinné historie. Má z čeho. Je synem židovských rodičů.
Třináct členů jeho rodiny zahynulo v koncentračních táborech. Válečnými útrapami prošli i jeho otec a matka. Sám se sice narodil rok po válce, přesněji 22. září 1946, ale válečná, byť‘ zprostředkovaná zkušenost je pro jeho tvorbu určující. Podobně jako již prožitá padesátá léta.
Slévač i divadelník
Ve snaze vyhovět přání otce studoval medicínu. Dva semestry. Pak pracoval jako slévač, dva roky dělal pomocného dělníka na Výstavišti. Živil se také jako rozpočtář v Cheposu, v Královopolské strojírně. Zároveň se věnoval malbě, grafice a litografii. Stal se členem spolku s názvem Brněnská Bohéma. Nakonec ale u něj zvítězilo divadlo. Podal si přihlášku na JAMU, obor herectví, a v roce 1977 studia úspěšně dokončil. Na krátkou dobu získal angažmá v dnes již neexistujícím divadle Večerní Brno. Pro jeho kariéru se stalo určující působení v Hanáckém divadle v Prostějově. To se od samého začátku profilovalo jako autorská scéna a Arnošt Goldflam se stal jednou z jeho klíčových postav. Později se toto divadlo, už jako jedna z nejvýznamnějších tuzemských scén osmdesátých let, transformovalo do HaDivadla a v polovině osmdesátých let se přesunulo do Brna.
Po odchodu z Hadivadla působil Goldflam v mnoha českých a moravských divadlech: v Dejvickém divadle, v Divadle v Dlouhé, Klicperově divadle v Hradci Králové, v Národním divadle v Brně anebo v Ypsilonce. Do povědomí diváků se dostal i díky filmovým a televizním rolím. Výraznější filmové role získal v komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag, pohádce Lotrando a Zubejda nebo v seriálu Proč bychom se netopili. Pro své děti z druhého manželství s výtvarnicí a scénografkou Petrou Goldflamovou Štětinovou začal psát dětské knížky.
Už to nějak přetluču
Arnošt Goldflam je autorem nejméně osmdesáti her a dramatizací. Na svém kontě má několik sbírek povídek, desítky rolí ve filmu a televizi. Od roku 1990 vyučuje na Divadelní fakultě JAMU a v roce 2007 byl jmenován profesorem. Přesto o sobě v jednom z rozhovorů prohlásil: „Neměl jsem o sobě nikdy vysoké mínění. Měl jsem vždy pocit, že jsem se ke věcem, které dělám, dostal nějakým podvodem a že to praskne a provalí se to. Proto jsem rád, že jsem se dožil důchodu a nějak už vyžiji, už jsem knihy a hry napsal, už to nějak přetluču.“