„Chtěl jsem ukázat, jaké to je na Ukrajině, ale hlavně, jak tragický dopad má válka na jakoukoliv společnost,“ říká autor.
Jak se stalo, že jste se začal věnovat zahraniční politice?
Otec byl zahraniční novinář, díky němu jsem přicházel od dětství do styku se zahraniční politikou. Po studiu ČVUT jsem ale dlouho psal o muzice a věnoval se různým vystoupením na pomezí mezi hudbou, performance art a tancem. Díky tomu přišel další impulz pro zájem o zahraničí: v Japonsku na kurzu u Mina Tanaky jsem poznal jednu Srbku a z jejího z podnětu jsem odjel do Srbska. Tam právě začaly velké protimiloševicovské demonstrace. Bylo o čem psát, zahraničněpolitická novinařina se mi zalíbila. A když v novém tisíciletí začala jít kultura v médiích vepsí, místo recenzí se publikovaly avíza a reklamy a ptákoviny typu Superstar, řekl jsem si, že než bych se věnoval psychopatům, kteří se předvádějí, radši se zaměřím na reálné teroristy. Od roku 2006 se věnuji zahraniční politice.
Co vás přivedlo k Ukrajině?
Mám ženu Ukrajinku, ale o Ukrajinu jsem se začal zajímat dřív, než jsem si ji vzal. Chtěli jsme navštívit její rodnou zemi, pořád jsme cestu odkládali, až vyšla na listopad 2013. A v Kyjevě právě začal Majdan…
Vaše dokumentární mozaika (U)Krajina války svědčí o tom, že současnou problematiku země dobře znáte. Jsou tam fakta i emoce, citově zabarvené výpovědi, věcná konstatování i poezie.
Chtěl jsem zachytit, co se tam děje, a zároveň zpracovat obecné téma: jaký dopad mají válečné konflikty na jednotlivce. Nehledám, kdo je vinen. Neřeším, jestli je to občanská válka, nebo ruská agrese. Ať jde o občanskou válku, nebo agresi, dopad na lidi je stejně zničující.
Snaha o objektivitu je sympatická, ale ruská agrese to přece byla. Vyplývá to také z výpovědí většiny oslovených. Podařilo se vám najít zajímavé osoby – psychologa, mladého vojáka, kněze, básnířku, diplomata i socioložku.
Oslovoval jsem různé lidi – oběti, svědky, bojovníky i vojenské hodnostáře. Třeba dvacetiletého Vadyma Dovhoruka, který měl tu smůlu, že mu granát urval ruku, a také mu umrzly obě nohy. Dostat se do vojenského prostředí, ke zraněným bojovníkům nebo mezi dobrovolníky, bylo těžké, téměř nemožné. To je uzavřená skupina, do které je obtížné proniknout. A když už jsou ochotni mluvit, musím pro ně nejdřív získat povolení, aby mluvit směli.
Kdo je Ljubov Jakymčuk, jejíž verše tvoří jakousi páteř pořadu?
Ljubov Jakymčuk je ukrajinská básnířka, loni přijela do Česka na ukrajinistickou konferenci. Četly se tu její básně, něco z nich vyšlo v českém překladu. Jsou dobré. A hlavně – v jejích slovech je kombinace rodinného prožitku a poezie, její rodina se musela kvůli válce vystěhovat z Pervomajsku. Ty básně vytvářejí jiný pohled, ozvláštňují ostatní výpovědí účastníků. Použili jsme je jako předěly mezi jednotlivými částmi. Na tom má zásluhu dramaturgyně Viola Ježková, která mě vůbec přiměla k podnětným zásahům.
Vaši snahu o objektivitu dokládají i výpovědi respondentů. V pořadu je řeč i o extrémním pravicovém Pravém sektoru a také tu zazní věta: „I mezi námi jsou špatní lidé.“
To mimochodem říká Nadija Savčenko, momentálně největší ukrajinská nepřítelkyně, tehdy, když jsem s ní natáčel, to byla velká ukrajinská hrdinka. Kvůli tomu jsem musel upravovat celý konec, protože mezitím, co jsme na pořadu pracovali, se změnila situace.
Kde jste natáčeli?
Většinou na Ukrajině, něco tady.
Významnou kvalitou pořadu je vaše hudba. Není divu, když jste sám muzikant.
Neřekl bych, že jsem muzikant, pracuji se zvukem, ale neoznačil bych se za klasického muzikanta. Hodně jsem hrál a natáčel s Emilem Viklickým – to je muzikant! Pokud jde o hudbu k dokumentu, zvažovali jsme několik variant. Já původně chtěl natočit něco přímo na Ukrajině, ale to nebylo reálné. Nebo jsem chtěl použít něco nahraného studiově. Písničky, které se zpívají na frontě, nahrál na CD profesionální zpěvák, dramaturgyni Viole Ježkové se to však nelíbilo. A právem.
Nemyslíte, že na ukrajinskou válku se zapomnělo?
Řeknu to jinak: žijeme ve velmi rychlé době, a války jsou na tuto dobu příliš dlouhé. Když nějaká válka začne, vyvolá sice okamžitou pozornost, ale pokud trvá čtyři roky, nikoho už vlastně nezajímá. Zvláště pokud to je takový „nízkoprahový“ konflikt, kde se nepohybují stovky tanků, ale jen se vypálí pár desítek granátů. Tu dva, tam čtyři mrtví se berou skoro jako samozřejmost, „takhle to prostě je…“. A nikdo si přitom neuvědomuje obrovský dopad konfliktu. Na Ukrajině kvůli němu vnitřně přesídlilo 1,7 milionu lidí, a to pomíjím statisíce těch, kteří odešli do Ruska. Válka neskončí ve chvíli, kdy se přestane střílet. Zůstanou jizvy, desetitisíce lidí s trvalými válečnými traumaty – veteráni se zdravotními a psychickými problémy. Obrovská zátěž pro jakoukoli společnost. Poslední věta dokumentu zní: „Nevím, kdy to skončí.“
Lit.: Ježková, Viola – Švamberk, Alex: (U)Krajina války. Rozhovory s přímými svědky dlouhotrvajícího konfliktu. In web ČRo 3 Vltava, 6. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Už čtyři roky probíhají na východě Ukrajiny boje mezi Ruskem podporovanými separatisty a vládními silami. Jejich intenzita polevila, ale válčí se dál. Celkový počet obětí už překročil deset tisíc, přičemž přes tři tisíce mrtvých jsou civilisté. Několikanásobně větší je počet zraněných a 1,7 miliónu lidí uteklo před válkou do bezpečnějších míst Ukrajiny a další pak do Ruska.
I když ve Lvově ani v Kyjevě na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že by země byla ve válce, snad až na občasně pohřby s množstvím vlajek, má konflikt dopad na celou společnost. Pomoc potřebují váleční invalidé, vojáci traumatizovaní boji i civilisté, kteří před boji utekli.
Dění mapoval Alex Švamberk, který přijel na Ukrajinu poprvé v na přelomu listopadu a prosince 2013, když začínal Majdan. Od té doby se tam každoročně vracel a kontaktoval lidi, kteří by pomohli ukázat, jak velký má konflikt dopad na obyvatele. Z těchto návštěv vznikaly reportáže pro portál Novinky.
Zpočátku se téma skoro nikomu nechtělo otevírat, i když bylo zjevné, že pohřby padlých jsou celospolečenskou záležitostí. Alex postupně mluvil s lidmi, kteří se snažili všemožně pomáhat. Od začátku konfliktu sháněli vybavení pro kluky bojující na frontě, kteří nutně potřebovali protistřepinové vesty nebo prostředky pro spojení. Mezi dalšími byli psychologové a kaplani, ti se soustředili na pomoc veteránům a zraněným, kteří se vyrovnávali s válečnými traumaty. Nakonec se dostal i ke zraněným a k lidem, kteří z Donbasu před boji utekli.
Názory se lišily, mnozí válku vnímali jako konflikt s Ruskem, proti němuž se mělo hned rázně zakročit, další, v rozporu s oficiální linií tvrdili, že jde o válku občanskou, do které Moskva jen zasahuje. Někteří se zamýšleli nad mimořádnou brutalitou konfliktu i nad tím, co je ve válce ještě přípustné a co jsou už zvěrstva. Všichni se však shodovali na tom, že je potřeba boje ukončit.
Jenomže se opět prokazuje, že válka má vlastní zákony a pokračuje dál a tíhu nese celá společnost.
Výpovědi umocňují básně Ljubov Jakymčuk, jejíž rodina žila na okupovaných územích a původní hudba, která využívá čtvrttónů, aby zdůraznila děsivou hrůznost a bezútěšnost situace.
Básně byly publikovány v časopise Tvar 2018/2 v překladu Alexeje Sevruka. (…)