Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

„Nikdy jsem si například nedělal statistiku toho, na čem jsem se podílel, co jsem napsal, nebo udělal. To jsou děti, které jsem vypustil do světa a které si už žijí samostaným životem.  Někdy se mně i stane, že slyším nějakou hudbu, řeknu si, že je to zajímavé a zjistím, že jsem to před třiceti lety psal já,“ dodává.

Samotář, který nehraje fotbal

„Myslím, že jsem založením samotář. Vystačím si sám a i mé zájmy jsou samotářské. Například nemám rád kolektivní sporty, nehrál jsem nikdy fotbal, jezdím raději na kole a nebo na motorce. Jsou to chvíle, kdy je člověk sám se sebou a může si promítat, co by chtěl, co udělal dobře a co zase špatně.“ Petr Malásek ale dodává, že po čtrnáctidenní soustředěné práci a uzavření se do hudby a do sebe mu přítomnost lidí a společnosti začíná velmi výrazně chybět.

Čisté boty a zodpovědnost k posluchači

Petr Malásek spolupracuje mimo jiné s velkými jmény české hudební scény, s Lucií Bílou, Martou Kubišovou a nebo Hanou Hegerovou. „Paní Hegerová změnila stoprocentně můj pohled na svět. Měla velmi vyhraněný přístup k hudbě a k tomu, jak mají věci znít a jak mají působit na posluchače. Ať hrajeme i v tom nejzapadlejším klubu a v nejzapadlejší vesnici, její heslo zní: Musíme hrát tak, jako by nás slyšel nejvýznamnější světový producent. A také jsme všichni z její kapely museli mít vyčištěné boty,“ říká muzikant a ve vzpomínkách na první dámu českého šansonu pokračuje:

„Nastoupil jsem k ní úplnou náhodou, když mně bylo asi pětadvacet let.  Vypadl jí pianista pro zahraniční zájezd a požádala mě, abych ho zaskočil. Navíc jsem v té době byl na vojně, v armádním orchestru, a první opušťák jsem měl vypsaný do Bonnu a do Vídně, což bylo v té době a ve vojenské knížce něco nevídaného.“

Myslím, že pokud má hudebník alespoň jednoho posluchače, tak má smysl to dělat. Petr Malásek

Čas, kdy ještě špatné síly spí

„Jsem člověk, který toho moc nenaspí. Docela rád vstávám. Mám rád rána, ten čas, kdy špatné síly ještě spí. Člověk je v takovém podivném tichu, svítá a myslím, že tehdy hlava pracuje nejlépe. Ne každý den vstanu ve čtyři. Ale budím se tak mezi šestou, sedmou a někdy dřív.“

Muzikant se často setkává s otázkami, které se týkají jeho dobré kondice  a mladistvé image. „Nevím, možná geny, možná mě potkávají samé hezké věci,“ reaguje tentokrát lakonicky.

Klavír a nálada

Na klavír hraje Petr Malásek od svých pěti let, roli v tom hrál i fakt, že byl jeho otec, Jiří Malásek, také kavíristou a skladatelem. „Z toho, že jsem začal takto brzy hrát, jsem si odnesl, že piáno patří do domácnosti stejně jako záchod nebo lednička. A že hudba je taková věc, která je všudypřítomná a  má zázračné účinky. Když mi bylo smutno, tak jsem si stoupnoul k piánu a vybrnkával jsem si. Zjišťoval jsem přitom, že mi je lépe.“

V této souvislosti Petr Malásek vzpomíná na svého otce. Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem. Zjistíte, jaký předobraz v něm otec vytvořil a jaký byl v té době vztah mezi slavným hudebníkem a komunistickou mocí. Skladatel ještě prozradí, že na koncerty jezdí denně, ale současně i to, jak zvládá vystupovat v takovém množství, a přitom novou hudbu skládat.

„Pokud dva nebo tři měsíce v podstatě neprší a je výrazný deficit srážek, tak na problémy se suchem není připraven žádný stát na světě. A to dokonce ani Izrael, který je naprostý lídr a připravuje se padesát let,“ říká ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Dodávky pitné vody zajišťují vodárenské nádrže, v menších obcích je ale problém s vysycháním studní. „Pomohli jsme 140 tisícům lidí z 300 obcí, aby si mohli vybudovat nové vrty a studny, a dalších 500 obcí máme připraveno,“ uvádí ministr.

Musíme se připravit na situaci, že stav, kdy máme extrémní počasí, vlny veder a přívalové srážky, může být setrvalý. A může se dokonce i zhoršovat. Richard Brabec

Dále prý byly obnoveny stovky rybníků, tůní a menších nádrží, což se podle Brabce začíná projevovat: „Udělali jsme tisíce konkrétních projektů, které zadržují vodu v krajině. Pokud ale ráz počasí bude takovýto, tak je zřejmé, že s tím budeme ještě několik let bojovat.“ (more…)

Vedl kovárnu, protože většina nástrojů byla kovových, jak říká: „Od samého počátku jsem pracoval jako technolog, který se zabýval železem, nejen železem, byly to i různé speciální materiály jako nerezy a podobně. Vyráběli jsme skalpely, svorky, zubní kleště, zubní vrtáčky. Dost se tam tenkrát dělala osteosyntéza, to znamená věci na spojování kostí, hřeby, které se zatínaly do pažních a stehenních kostí.“ Z horké výroby, kdy se železo zahrálo na teplotu přes tisíc stupňů, se později přešlo na výrobu studenou. „Na tu dobu to byl velký pokrok, když k nám jezdily delegace z východního bloku, tak se nestačily divit, jak vyrábíme pinzety a další věci za studena,“ vzpomíná dále.

Když má jmenovat část své práce, která mu nejvíce utkvěla v paměti a nejvíce jej bavila, vítězí neurochirurgie: „To byla výroba velice zajímavá. Patřily tam věci, které se používaly na nástroje na trepanaci lebky, na otvírání lebeční kosti, to znamená fréza, pilka a další. Také nás vzali na operační sál, abychom viděli, jak jsou naše nástroje používané v praxi, ale to museli nějak zajistit, abychom se jim tam neskáceli,“ směje se Oldřich Pojezný. (more…)

Československo bylo už pevně usazeno v sovětském satelitním bloku a USA měly v té době víc než dost vlastních starostí. Navíc i reformní křídlo KSČ nemělo sebemenší úmysl rychle a razantně zlepšit vztahy se Západem a tím si aspoň trochu pojistit svou pozici.

Otázkou je, zda to vůbec bylo možné v situaci, kdy sovětské vedení dávalo od počátku najevo, že kvůli Československu je ochotno případně riskovat i vojenský konflikt. Americký velvyslanec v Československu ovšem tentokrát projevil daleko větší prozíravost než jeho předchůdce Laurence Steinhardt.

Velvyslanec Jacob Beam měl s východním blokem opravdu důkladnou zkušenost, před svou československou misí byl velvyslancem mimo jiné v Jugoslávii a Polsku. Američané v Praze ovšem nebyli schopni na přelomu let 1967 – 68 do detailu „přečíst“ situaci uvnitř KSČ, hlavně co se týkalo zamýšlených personálních změn.

Podle kusých zpráv o tom, kdo by měl nahradit v čele komunistické strany Antonína Novotného (podle Beama to mohl být Oldřich Černík a překvapivě také Drahomír Kolder), se ovšem opravdu nedaly dělat žádné závěry. I po nástupu Alexandra Dubčeka počátkem ledna 1968 velvyslanec Beam nevěděl, co si o novém tajemníkovi má myslet, vzhledem k naprostému nedostatku relevantních informací o jeho dřívějším působení i plánech do budoucna.

Velvyslancova analýza Dubčekova nástupu k moci v lednu 1968 je opatrná a zároveň politicky velmi prozíravá:

„Musí (Dubček) získat plnou kontrolu nad stranickým aparátem, což se mu zatím nepodařilo, a může to trvat celé měsíce… Zatímco si Dubček upevňuje pozici, vnitřní politika se vyvíjí vlastní cestou nebo se řeší nahodile. To platí o studentských protestech, intelektuálním kvasu i celé důležité ekonomické reformě. Až počáteční naděje progresivistů a veřejnosti ochladnou, mohou nahodilá a nekoncepční řešení přestat fungovat, vnitřní krize se může prohloubit, a to může stranu přinutit k přijetí takové tvrdší pozice, která bude více odpovídat tlaku celého komunistického bloku.“

Tolik americký velvyslanec Jacob Beam v telegramech do Washingtonu. Zároveň nevylučoval, že při větší razanci československých politiků by se mohlo podařit uhájit si určitou míru nezávislosti, alespoň v hospodářských vztazích, když už ne co do politického ukotvení.

Nahý v trní

V každém případě pohled z perspektivy USA, ale i západní Evropy daleko realističtěji ukazoval skutečnou míru rizika, jaká Československu v případě větších politických reforem hrozila.

Samotní reformisté ve vedení strany si toho asi byli vědomi, jenomže od začátku zvolili nepříliš šťastné řešení. V akčním programu KSČ z března 1968, který byl ostatně vývojem ve společnosti rychle překonán, se o zahraniční politice prakticky nic neuvádí, respektive těch pár řádek představovalo fráze o boji za mír a proti imperialismu – s průhledným záměrem, že pokud budeme v zahraniční politice držet s Kremlem basu, to ostatní ho nebude tolik dráždit. Úvaha, jež se ukázala mylná.

Československo se tak v roce 1968 ocitlo v pozici nahého v trní, kterému sice všichni tak nějak vyjadřují sympatie, ale to je tak všechno. Kromě toho, že na otočení kormidla bylo velmi málo času, nechtěli nebo nedokázali reformisté jakýkoli koncepční postoj vůči Západu ani zformulovat, natož prosadit. Mimochodem, návštěvy Ceausesca a Tita se odehrály až těsně před invazí, pokud bychom hledali hypotetické spojence na Východě.

Rovněž maďarská úloha v československých záměrech mohla být daleko větší, koneckonců Maďaři měli s takovými věcmi jako sovětská okupace bohaté zkušenosti a János Kádár přes všechny své chyby nebyl politikem, který by nedokázal československé vedení poučit o tom, jak se dělá kvadratura kruhu.

Americká politika v té době žila hlavně svými starostmi – byl volební rok, Lyndon Johnson se rozhodl už znovu nekandidovat, v zemi se pravidelně demonstrovalo proti válce ve Vietnamu a k dovršení všeho byli v první polovině roku zavražděni Martin Luther King a demokratický prezidentský kandidát Robert Kennedy.

Večer 20. srpna – v době, kdy už invaze byla v plném proudu – se nechal u prezidenta Johnsona ohlásit sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin. Jeho prohlášení bylo natolik závažné, že jej slovo od slova četl. Mimo jiné řekl doslova:

„Chceme, aby prezident Johnson věděl, že tyto kroky podnikáme na žádost československé vlády. Jsou diktovány snahou posílit mezinárodní mír a že se v žádném případě nedotýkají zájmů Spojených států ani kterékoli jiné země.“

Historikové se o reakcích na toto vystoupení do značné míry přou – podle některých pramenů měl Johnson zprávu přijmout v podstatě klidně, podle jiných zdrojů byl naopak konsternován a on i celá jeho administrativa přijala razantnost sovětského postup vůči Československu s naprostým zděšením.

V každém případě považoval Johnson situaci za natolik vážnou, že ráno 21. srpna zavolal republikánskému prezidentskému kandidátu Richardu Nixonovi a podrobně ho informoval o tom, co se děje. Vzácný záznam tohoto telefonátu také v  pořadu zazní.

Pro československé a americké politiky toho léta jako by paradoxně platilo totéž – domnívali se, že vývoj je nevyhnutelný, proti invazi reálně nic udělat nemohou, a proto také nic neudělali. Na druhou stranu s tímto druhem fatalismu obvykle totalitní státy typu SSSR bohužel počítají. Tak jako se československým politikům až na výjimky nepodařil čestný ústup a důstojná prohra, i Západ se o československý osud přestal zajímat prakticky okamžitě.

Jestliže upadnutí do Stalinovy náruče v únoru 1948 ještě povzbudilo demokratické síly  činit jakási protiopatření, aby se podobný převrat už v Evropě neodehrál, pak okupace Československa v srpnu 1968 už skutečně byla jen, jak se vyjádřil jistý francouzský diplomat, dopravní nehodou na cestě k détente. Svědčí to i o tom, jak výrazně upadl význam a prestiž Československa za těch 20 let komunistické vlády.

Na závěr stojí za to ocitovat pár vět z Dobryninova prohlášení k prezidentu Lyndonu Johnsonovi zcela přesně: „V souladu s tím dostaly sovětské vojenské jednotky rozkaz vstoupit na československé území. Samozřejmě, že odsud budou bezodkladně staženy, až zmizí současná bezpečnostní hrozba, a až samy usoudí, že není potřeba další přítomnosti spojeneckých sil.“

Je občas legrační brát diplomacii agresivních států doslovně: do důsledků vzato, bezpečnostní hrozba tedy nejspíš trvala až do roku 1990. Hle, jak špatné vysvědčení pro Biľaka, Husáka a další protagonisty následujících let. Zřejmě nebyli dost spolehliví, aby se vojska mohla stáhnout zpátky. Anebo že by to bylo tím, že si Moskva vždycky všechno raději ohlídá sama a místní kolaboranty už pak k ničemu nepotřebuje?