Miloš Dvořák. Český básník, kněz, spisovatel Jakub Deml se narodil 20. 8. 1878 v Tasově u Třebíče a zemřel 10. 2. 1961 v Třebíči. Pořad vysíláme ke 140. výročí jeho narození. Z doslovu Miloše Dvořáka k výboru z básníkova díla, vydaného pod názvem Rodný kraj v roce 1967, vybral Petr Veselý. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Lukáš Kopecký.
Připravilo Brno v roce 2018. Premiéra 20. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.) v cyklu Esej.
Připravil Jindřich Bálek.
Natočeno 2018. Premiéra 20. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 13:00 h). Repríza 20. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23.00 hodin); 11. 11. 2019 (ČRo 3 Vltava, 13:00 h.; 23:00 h).
Osoby a obsazení: vypravěč / kapitán Beatty (Jaromír Meduna), Guy Montag (Kamil Halbich), Mildred (Tereza Bebarová), Faber (Jan Hartl), Granger (Jiří Lábus), Clarissa Mcelellanová (Lucie Štěpánková), paní Phelpsová (Marika Procházková), starší žena (Jana Synková).
Natočeno leden – červenec 2017 (studio Professional Sound, Praha). Vydal Plus – Albatros Media, 27. 8. 2018 (1 CD MP3).
Pozn.: Nejslavnější dílo klasika science-fiction v novém překladu 451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními stříkačkami, ale plamenomety, které ničí poslední svědectví svobodného myšlení – knihy. Až do dne, kdy si hasič Guy Montag začne klást znepokojivé otázky…
„Rayi Bradburymu vděčím za hodně!“ – Stephen King
„Ray Bradbury je Louisem Armstrongem literatury science fiction.“ – Kingsley Amis
„Myslím, že jsem přečetl vše, co kdy Ray Bradbury napsal.“ – Federico Fellini
Ray Bradbury se narodil 22. srpna 1920 ve Waukeganu v Illinois. Po dokončení střední školy vydával vlastní časopis Futuria Fantasia, do něhož téměř všechny články a povídky psal sám. Záhy se však stal přispěvatelem velkých magazínů, jako byly Esquire, Collier’s či Saturday Evening Post. Jeho sbírky povídek Marťanská kronika (1950) a Ilustrovaný muž (1951) jsou považovány za klasiku žánru sicence fiction, ale patří i k milníkům americké literatury 20. století. V roce 1953 vyšel román 451 stupňů Fahrenheita, který Bradbury napsal ještě na pronajatém psacím stroji v univerzitní knihovně. Román sklidil ohlas po celém světě, Francois Truffaut podle něj natočil v roce 1966 film. Ray Bradbury byl mnohostranným autorem, psal i knížky pro děti, básně, eseje, divadelní hry a filmové scénáře. Zemřel 5. června 2012. „Základní myšlenka k napsání této knihy je ukryta hluboko v mém dětství, kdy začala má fascinace knihovnami. V sedmi letech jsem si nedovedl představit nic krásnějšího a více vzrušujícího než každý pondělní večer vyrazit s bratrem Skipem do knihovny a tam si půjčit osm či deset knih. Knihovnice mi říkala, že tolik knih určitě nepřečtu, ale já jí vždy odporoval: Ale ano, vsaďte se. Za dva tři dny jsem tu zas a půjčím si dalších deset! A pak, mnohem později, se má fascinace spojila s myšlenkou, že by se knihovny měly chránit. Když mi bylo třicet, napsal jsem povídku s názvem ,Chodec‘. Odehrávala se v budoucnosti a vyprávěla o muži, který byl zatčen za to, že si vyrazil pěšky na procházku. Ta povídka vyšla tiskem, líbila se, a tak jsem se k ní později vrátil a poslal jsem ve svém psacím stroji chodce na noční procházku znovu. Při tom se chodec setkal s dívkou jménem Clarissa McClellanová, a ta se s ním pustila do hovoru. Základ románu 451 stupňů Fahrenheita byl na světě.“ – Ray Bradbury
Lit.: Kamberský, Jakub: Bradbury dramatizovaný. In web Naposlech.cz, 29. 8. 2018 (recenze). – Cit.: Představte si svět v nedaleké budoucnosti. Svět, ve kterém je vlastní myšlení považováno za něco škodlivého, veškerá zábava je redukována na ničení věcí a sledování kýčovitých příběhů na telestěnách. Hasiči požáry nehasí, ale zakládají je – pálí knihy, které někteří zbloudilci tajně ukrývají. A právě jeden z hasičů, Guy Montag, se rozhodne systému vzbouřit.
Ovšem jak u Malevilu, tak u 451 stupňů Fahrenheita najdeme několik podobných nešvarů. Jedním z nich je přílišná popisnost – vyřčené (ten a ten škrtl zapalovačem, otevřel dveře, nakopl předmět) je souběžně doplněno příslušným zvukem. Naštěstí se tak u Bradburyho neděje tak často, jako v případě jiných Jiráňových režií.
Další nepříjemnou věcí je zdvojování některých rolí. Je škoda, že nebylo obsazeno třeba deset hlasů – Jiří Lábus tak musí vedle nejrůznějších hlášení zvládnout i roli staršího muže. Do uší nejvíce bijící je to však v případě Jaromíra Meduny – vedle role vypravěče ho slyšíme ještě i jako občasného hlásiče a dokonce jako kapitána požárníků Beattyho. Dialogy a vypravěčský part jsou sice akusticky odlišeny, přeci jen lze ale takové zdvojení až ztrojení rolí považovat za nešťastný postup.
Přes těchto několik výtek je třeba říct, že nahrávka rozhodně není zavrženíhodná, a že co se týče dramaturgie a úpravy textu, je o mnoho zdařilejší než před dvěma roky realizovaná hodinová rozhlasová dramatizace.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Třikrát o nebezpečí myšlenek skrytých v knihách. In web Naposlech.cz, 19. 9. 2018 (recenze). – Cit.: Stává se někdy, že témata visí ve vzduchu. Dlouho se nic neděje a najednou se vynoří několikeré zpracování téhož textu, protože jeho inscenátoři mají dojem, že dovede hovořit k současnosti. Příkladem budiž nedávné trojí zvukové provedení Fuksova Spalovače mrtvol. My se ale budeme věnovat jinému románu: v roce 2016 a 2018 vznikly celkem tři nahrávky podle slavných 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho.
Ikonický text popisující svět bez knih, v němž požárníci požáry nehasí, ale zakládají a kteří pálí všechny zajištěné knihy, v němž lidé hloupnou obklopeni telestěnami, chrlícími programy bez děje a myšlenek. Svět, v němž jediná samostatná myšlenka a jediná přečtená kniha může spustit nezastavitelný řetěz událostí. (…)
V roce 2018 vzniklo nastudování audioknižní. Úpravce a režisér Jan Jiráň použil oblíbený princip dramatizované četby s minimem zásahů do textu. Odstranil především plevelné věty a vsuvky typu „řekl vyděšeně“ nebo „zeptal se se zájmem“, což lze pochopit, neboť jejich obsah se odráží v hereckém výkonu. Občas však Jiráň sáhne do textu více než je třeba a odstraní celý odstavec; tvar sice neztratí návaznost ani smysl, občas však scenáristovými nůžkami odpadne pěkný stylistický obraz, kterého je prostě škoda.
Dalším problémem nové audioknihy je obsazení jednoho herce do více rolí. Autorovi těchto řádek nikdy nezmizí z paměti Pes baskervillský v úpravě a režii Františka Špergra, kde Jiří Práger odpovídá Jiřímu Prágerovi (nebylo divu, když představoval hned tři postavy). Tenhle – slušně řečeno – nešvar bohužel potkal i 451 stupňů Fahrenheita, v němž Jaromír Meduna představuje kapitána Beattyho a zároveň vypravěče a Jiřího Lábuse slyšíme jako odosobněný hlas v rádiu či televizi a v závěru náhle hraje také Grangera, jednoho z lidí-knih. Vyvstávají tu hned dva problémy: pokud představitel Beattyho je zároveň vypravěčem, působí to dramaturgický zmatek pro vnímatele. Je snad celý příběh Beattyho? Vypráví nám ho on? Ale kdo jej pak vypráví poté, co Beatty zemře? Nebo když Granger zapne radiopřijímač a slyší z něj – svůj vlastní hlas? Nebo hlas někoho jiného? Ale proč tedy znějí stejně? Jistě, posluchač není hlupák a dokáže tento renonc odfiltrovat, jenže tohle jsou opravdu školácké chyby a patří do prehistorie audioknižní tvorby. Vždycky je lepší investovat do dvou herců navíc.
Jinak však Jiráň převyšuje svůj běžný průměr. Během celého poslechu dokáže – a s ním samozřejmě i vypravěč v Medunově podání – udržet napětí, i posluchač znalý textu se nechá strhnout a očekává, co bude dál. Pomáhá v tom i hudba Dominika Renče, která dokáže jak podpořit pocit vyvolaný vypravěčem, tak jej i narušit, je-li to třeba. Zvukový mistr Ladislav Reich se neomezuje jen na ilustrativní zvuky, ale vytváří i figury, které nemají vlastní text; velmi působivým a zneklidňujícím je jeho Ohař, elektronický pomocník požárníků.
Audiokniha už z principu stojí na Jaromíru Medunovi. Navzdory výše uvedeným výtkám můžeme konstatovat, že se s oběma postavami – vypravěčem i Beattym – vypořádal na vysoké úrovni. Jako vypravěč vás nenechá ani na chvíli ztratit pozornost, dokáže přesně vypíchnout důležitá místa v textu a neopomene nenápadně „nasvítit“ i místa, která by jinak zapadla jako dějově nezajímavá. Jeho Beatty je precizně promyšlený; během poslechu zjišťujeme, že prošel podobnými pochybami a stavy jako Montag, on z nich však vyvodil zcela odlišné závěry. Také spáchal „zločin“ tím, že četl knihy, vědomosti, které z nich nabyl, ho však nechaly chladným, dokáže je jen zneužívat a překrucovat. Je jakýmsi Montagovým antiMefistem, odrazuje jej od poznání a nabízí mu poklid a zapomenutí. V pasážích, kde Montaga zahrnuje svými poučujícími monology, je Meduna nejsilnější, uhrančivý.
Samotného Montaga, požárníka, který neodolá pokušení knih a který kvůli nim obrazně i doslova spálí svou minulost, představuje Kamil Halbich. Nejpřesvědčivější je v úvodních partiích textu jako nepřemýšlející a sebejistý představitel neomezené moci. Přerod v pochybujícího a citlivého člověka však zvládá také. Variaci na nejistého intelektuála předvedl – velmi dobře – Jan Hartl v roli profesora Fabera. Jiří Lábus je paradoxně nejpůsobivější ve scéně, v níž představuje odosobněný automatický hlas domu a ohlašuje neúnavně návštěvu, která stojí přede dveřmi.
Ženský svět tu zastupují především mělká duše paní Montagové (Tereza Bebarová), přemýšlivá Clarissa Mcelellanová (Lucie Štěpánková) nebo paní Phelpsová (Marika Procházková). Herecké výkony jsou na velmi dobré úrovni; totéž bohužel nelze říci o výstupu Jany Synkové v postavě starší ženy, která shoří i se svými knihami. Scéna, která mohla být jednou z nejpůsobivějších, je v jejím podání mělká a plochá, navíc zvukově zcela odlišná, asi natočená mimo zvukové studio. (…)
Hostem dnešního Interview Plus je historik Oldřich Tůma. Moderuje Jan Burda.
Natočeno 2018. Premiéra 20. 8. 2018 (ČRo Plus, 11:34 h).
Lit.: Luptáková, Věra – Burda, Jan: Sympatie a zájem světa vzbudilo pražské jaro tak na týden. Pak Československo z mapy Evropy zase zmizelo, tvrdí historik Tůma. In web ČRo Plus, 20. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Československo bylo v srpnu 1968 středem světové pozornosti jako oběť cizí agrese, říká historik.
V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 vstoupily armády pěti států Varšavské smlouvy přes hranice do ČSSR. Jak na pražské jaro reagoval svět? Historik z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma říká, že tehdy bylo problémů tolik, že jsme se na stránky světových novin dostali, ale jen na pár dnů.
„Pražské jaro určitě pupkem světa nebylo,“ tvrdí historik Tůma. „Představa o nějaké československé mesianistické roli tady byla… Z dnešního pohledu je to ale až naivní nebo legrační myslet si, že se celý svět na nás dívá s úžasem a čeká, co z toho vznikne. Tak to nebylo,“ dodává.
Reformní snahy o vytvoření nového systému, který se snažil kombinovat pozitivní prvky demokracie, tržního hospodářství a zároveň socialismu, začaly v roce 1967. „Zájem o dění v Československu tady byl a na stránky západoevropských novin jsme se vrátili asi poprvé od roku 1948. Nebyly to ale titulní, a že by to někdo vnímal jako něco zázračného, to taky ne,“ tvrdí.
Podobně to bylo i s celonárodním odporem proti intervenci vojáků Varšavské smlouvy po 21. srpnu. „Především ten první týden vzbudil sympatie a zájem světa. Československo se tehdy vrátilo na mapu Evropy. A pak zase zmizelo. Byla to taková hodina našich dějin.“ Svět měl totiž jiné starosti.
Spojené státy řešily válku ve Vietnamu, obrovské rasové nepokoje po vraždě Martina Luthera Kinga (duben 1968), vraždu Bobby Kennedyho (červen 1968). SSSR zas své spory s Čínou, taky Francií otřásaly protesty levice a v květnu tam bylo 10 milionů lidí v celonárodní stávce. Svou velkou hrst problémů měli i Němci.
Čeho se ale vlády socialistického bloku v čele se Sovětským svazem zpočátku obávaly, byl možný potenciál našich reformátorů rozkolísat stabilitu zemí Varšavské smlouvy.
„Toho se opravdu Varšava, Berlín a pak i Moskva bály. Dobře míněné reformní snahy komunistů totiž pomalu ztrácely vedení nad celou společností, dokonce i nad stranou samotnou. Obava, že podobné reformy najdou odezvu i v jinde, tady opravdu byla. Jak by to dopadlo, se už ale nikdy nedozvíme. Všechno to skončilo intervencí.“
To se nás opravdu nikdo nezastal? „Žádné volání Západu na pomoc z Československa nepřišlo. Nějaké naivní představy tady jistě byly, ale ani v době před srpnem 68 tady nikdo nevyvíjel snahu o vytvoření nějakých alternativních zahraničně politických vazeb,“ vysvětluje historik.
„Že by někdo kvůli nám přerušil diplomatické vztahy se Sovětským svazem? Nebo že by doopravdy byli sportovci zemí agresorů vyloučeni z olympiády? O tom doopravdy nikdo ani neuvažoval.“ Jistě, protesty a projevy sympatií na sobě poznaly desetitisíce emigrantů. „V cizině jistě měli snazší osud než ti, co odešli po roce 1948.“
Podle Tůmy za to zřejmě může celý reformní koncept, který byl veden snahou hlavně ničím neznervóznit Moskvu. „Taky tady byla naprostá loajalita ve všech otázkách zahraniční politiky. Reformátoři si tak chtěli vytvořit prostor, aby Sověti tolerovali nové vnitropolitické, ekonomické a kulturní reformy. Dokonce se připravoval zákon, který by víc liberalizoval cestování na Západ, a tak se mohly víc rozšiřovat kulturně-ekonomické vztahy.“ Taky byli všichni velmi opatrní i po zkušenostech Maďarska (1956).
Své sehrálo i vědomí poválečného rozdělení Evropy, které se bralo jako nesporný fakt. „Západ nikdy, až do roku 1989, nebyl ochoten riskovat válku kvůli situaci v některé z komunistických zemí. Přes veškeré sympatie a zájem veřejnosti,“ dodává historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma.
Hostem je kameraman Martin Vrbický. Ovládá prý kameru tak, že lidé, kteří byli s ním na place a potom vidí natočené záběry vážně přemýšlí, jestli byli na stejném místě. Učil se od mistrů staré školy, ale současně se umí postavit jak k reklamnímu spotu, tak outdoorovému dokumentárnímu filmu ze sportovního prostředí. Jak se dají staré poučky použít novém světě? Ptejte se i vy na radiozurnal.cz! Moderuje Patricie Strouhalová.
Natočeno 2018. Premiéra 19. 8. 2018 (ČRo 1 Radiožurnál, 10:06 h.).
Lit.: Wojtovič, Jakub – Strouhalová, Patricie: Když řeknou, že něco sjedou nebo skočí, tak jim věřím, tvrdí sportovní kameraman Vrbický. In web ČRo 1 Radiožurnál, 19. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Již dvanáct let se Martin Vrbický věnuje videoklipům, dokumentům, sportovním televizním pořadům a natáčení extrémních sportů. Co vše se dá při natáčení zažít?
„Od malička jsem inklinoval k extrémním sportům, chtěl jsem být sportovcem,“ přiznává. Při natáčení se tomu často blíží, musí navštěvovat stejná místa. „Musím umět sjet velký kopec na lyžích v hlubokém sněhu s batohem na zádech,“ popisuje svou práci Vrbický. „Chtěl bych si to zkusit. Kolikrát mě mrzí, že vím, že bych si to užil daleko víc, ale musím stát celý den za kamerou. Jsem u toho, ale nezúčastňuji se přímo.“
Sám sebe Vrbický za blázna nepovažuje. „Proto se mi nedařilo uspět v těch sportech, protože se mám poměrně rád a rozmyslím si každý ten krok,“ přiznává. Za sportovce však strach nemá. „Jsou to profesionálové. Když řeknou, že něco sjedou nebo skočí, tak jim věřím.“
Martin Vrbický je outdoorový kameraman a cestovatel. Vystudoval základy filmové a televizní tvorby vyšší odborné školy filmové v Písku, bakalářský obor kamera na Filmové akademii Miroslava Ondříčka s vedoucím ateliéru F. A. Brabcem. (more…)
Kristina Soukupová, bezpečnostní konzultantka, „doktorka války“. Jako jediná Češka získala doktorát na elitní katedře válečných studií v Londýně. Jako konzultantka v záležitostech obrany vidí pod pokličku většiny armád světa, spolupracuje s NATO a vyučuje na vysoké škole. Jak se dnes dělá invaze na cizí území? Proč jsme vůči válkám kolem nás už dost okoralí? A jaké to je, pohybovat se v ryze mužském světě? Moderuje Lucie Výborná.
Natočeno 2018. Premiéra 20. 8. 2018 (ČRo 1 Radiožurnál, 9:06 h).
Lit.: Švarcová, Alžběta – Výborná, Lucie: NATO o invazi v roce 1968 vědělo, ale nezasáhlo, připomíná bezpečnostní expertka Kristina Soukupová. In web ČRo 1 Radiožurnál, 20. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa? Zvládnutá byla velmi dobře, hodnotí v rozhovoru s Lucií Výbornou Kristina Soukupová, žena, která získala doktorát na elitní katedře válečných studií v Londýně. „Mimochodem, invaze sice začala 20. srpna, ale vojska tu operovala už od června, pod záminkou vojenského cvičení. Bylo to připravované,“ připomíná.
O manévrech vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa tehdy věděla dokonce i Severoatlantická aliance. Ale nezasáhla. „Šlo o politické rozhodnutí, hrozba jaderného konfliktu byla příliš velká,“ připomíná expertka.
V případě invaze do Československa se tak opět ukázal obrovský rozdíl mezi chápáním války na Západě a na Východě. „Zatímco pro západní státy jsou jaderné zbraně poslední instancí, a do konvenční války tak nepatří, Sověti měli jaderné zbraně jako krok jedna,“ vysvětluje, proč se vedení NATO jaderného konfliktu tolik obávalo. (more…)
Ivan Kadlečík, Hana Ponická, Pavol Hrúza, Jaroslava Blažková a Albert Marenčin.
Účinkují Účinkuje Peter Vilhan, Ingrid Ištóková, Mária Kráľovičová, Ján Kožuch, Dušan Jamrich.
Natočeno 2018. Premiéra 20. – 24. 8. 2018 (Rádio Devín, 6:30 h.) k 50. výročí Srpna 1968.
Lit.: anonym: Čítanie na pokračovanie: ZAKÁZANÍ. Literatúra. In web Rádio Devín, 16. 8. 2018 (článek). – Cit.: Pripomíname si 50 rokov od vstupu spojeneckých vojsk na územie Československa. Dôsledkom udalostí, ktoré nasledovali, mnohým spisovateľom zakázali verejne publikovať. Tento týždeň si priblížime dielo zakázaných autorov.
V pondelok si budeme čítať z knihy Ivana Kadlečíka – Lístoky. Účinkuje Peter Vilhan a Ingrid Ištóková. V utorok vyberieme z tvorby Hany Ponickej – Poď domu, duša zlatá. Započúvame sa do listov, ktoré napísala matka Milana Rastislava Štefánika svojmu synovi a Hana Ponická im dala literárnu podobu. Číta Mária Kráľovičová. V strtedu vám v cykle Zakázaní priblížime tvorbu Pavla Hrúza – Z dávnych čias. Číta Ján Kožuch. Vo štvrtok si môžete vypočuť Jaroslavu Blažkovú a jej Happyendy (1. časť) a na záver týždenného cyklu Zakázaní bude Dušan Jamrich
Ján Mihalkovič. Rozhovor s Milanem Rúfusem o poesii i srpnu 68.
Účinkují Ján Mihalkovič a Milan Rúfus.
Přirpavil Československý rozhlas v roce 1968 (5 min.). Repríza 3. 8. 2018 (SRo Rádio Pyramída).
Pozn.: V roku 1956 vydal Milan Rúfus svoju prvú básnickú zbierku Až dozrieme. Znamenala výrazný posun dobového chápania poézie, prelom v slovenskej poézii od deklaratívnosti a schématizmu k obsahovej a tvorivej inovácii. Rúfus sa predstavil ako básnik s autonómnym pohľadom na životné a morálne hodnoty ľudského konania, na lásku, pravdu, krásu, utrpenie a tragiku človeka i sveta druhej polovice 20. storočia. Redaktor Ján Mihalkovič sa v roku 1968 rozprával s Milanom Rúfusom o jeho poézii i o tom, ako vníma augustové udalosti roku 1968. (anotace SRo)
Emil Benčík. Feature. Hudební spolupráce Dana Reková. Zvuk Ĺubica Olšovská. Redakce Táňa Kusá. Režie Ria Paldiová.
Účinkují Kamila Magálová, Ĺubomír Roman, Zuzana Kapráliková, Peter Kovalčík.
Připravil Slovenský rozhlas v roce 1999 (38 min.). Repríza 3. 8. 2018 (SRo Rádio Pyramída).
Pozn.: Z autorskej dielne Emila Benčíka je aj relácia Hej, rup, vyhrňme si rukávy (1999), ktorá rozpráva o tom, ako sme v časoch zväzáckej mladosti budovali a milovali, spievali a recitovali a vôbec… ako bolo a nebude, ako nebolo a bude. V réžii Rie Paldiovej účinkovali: Kamila Magálová, Ĺubo Roman, Zuzana Kapráliková a Peter Kovalčík. (anotace SRo)
Powered by WordPress