„Všechny ty řeči, jež dodnes plní ruská média, že Západní Německo, USA nebo NATO byly v roce 1968 připraveny obsadit Československo, jsou naprosto nesmyslné. Západ, až na slovní protesty, na invazi nijak nereagoval. Břežněvův odhad byl naprosto správný,“ říká historik Oldřich Tůma ve Studiu 68.
Lit.: Švarcová, Alžběta – Pokorný, Jan – Veselovský, Martin: Okupace přijít musela, byla to rána na solar, vzpomíná Zdeněk Svěrák. In web IRozhlas, 22. 8. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Muselo to přijít, vzpomíná Zdeněk Svěrák, tehdejší redaktor Československého rozhlasu, na 21. srpen 1968. „Sovětský svaz nám ukázal, co jsme věděli, ale nechtěli jsme si přiznat – že jsme jeho kolonií.“
Psal se 21. srpen, pár hodin po půlnoci, a tehdejšího člena armádní redakce Československého rozhlasu Zdeňka Svěráka vzbudila sousedka. S jedinými slovy: „Pusťte si rádio!“
„Okamžitě jsem jel pro Čepelku. Ten vyšel vesele z domu a říká: Co tu děláš? Odpovídám: Obsadili nás Rusové! Chvíli zkoprněle stál, pak si za mě sedl na motorku a říká: Tak jedem!“
Vysílali bez přestávky
Jejich ranní cesta je zavedla přímo k budově Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. „Před rozhlasem už ale bylo tolik lidí, že jsme se rozhodli jít do toho ‚svého’, protože tam nás bylo potřeba,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák.
„Byla to pro mě rána na solar. Probudil jsem se ze svého naivismu a zjistil jsem, že myšlenka socialismu s lidskou tváří je naivní.“
Zdeněk Svěrák
Naráží přitom na málo známý, ale tehdy velmi podstatný fakt. Armádní redakce Československého rozhlasu, ve které pracoval, totiž nesídlila na Vinohradské, ale na detašovaném pracovišti v Dykově, dříve Hviezdoslavově ulici číslo 14.
Málokdo o této ukryté budově věděl. A Zdeněk Svěrák a jeho kolegové toho využili. „Jakmile někdo přišel s nápadem, že bychom se mohli stát náhradním rozhlasovým pracovištěm, odšroubovali jsme ceduli, která budovu identifikovala.“
Zažili tak něco, co jejich kolegové z Vinohradské ne: během dnů, které následovaly, se jim podařilo vysílat bez přestávky. Nikdo z kolegů-rozhlasáků, kteří o poloze budovy jako jediní věděli, je totiž neudal.
Bledí, zaražení vojáci
To, že riskují své kariéry, v oněch posrpnových dnech rozhlasáci věděli. Uvažovali ale o tom, že jim hrozí i něco horšího?
„Setkání z očí do očí je důležité. Já sám jsem si položil otázku, zda bych chtěl padnout. Když jsem ale viděl ty bledé, zaražené sovětské vojáky, kteří vůbec nevěděli, proč tu jsou, připadalo mi to jako zmarnění života,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák.
„Když jsem ruské vojáky, ještě na Václavském náměstí, oslovil, nikdo na mou ruštinu nereagoval. Pak mi ukázali na jednoho, který byl asi politruk. Ten mi řekl: ‚My znájem golosa Bonna i Vašingtóna.‘ Známe hlasy Bonnu a Washingtonu. A já jsem mu marně říkal, že jsme samostatná republika.“
Navzdory všemu dnes Zdeněk Svěrák na 21. srpen 1968 nevzpomíná s hořkostí. „Bylo to svým způsobem pěkný,“ přiznává. „Viděli jsme, kolik lidí s námi šlo a že bez rozhlasu, který byl stmelovadlem celého národa, by byla společnost bezradná,“ vysvětluje.
Lit.: Švarcová, Alžběta – Pokorný, Jan – Veselovský, Martin: Putin nechal uzavření sovětských archivů prodloužit, mají špatné svědomí, říká Alexej Kelin. In web ČRo 1 Radiožurnál, 21. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Hosty jsou Alexej Kelin, který zastupuje Rusy žijící v Česku v Radě vlády pro národnostní menšiny, a rusista Libor Dvořák. Součástí vysílání je i deset let stará vzpomínka Vladimíra Fischera. A pokračuje zpravodajská rekonstrukce 21. srpna 1968: okupační armády zaznamenávají první problémy v dopravě, končí schůze PÚV KSČ, na mimořádném jednání zasedá Národní bezpečnostní rada USA.