Nodar Dumbadze. Šéfredaktor novin Bačana Ramišvili rekapituluje svůj život. Má na to dost času, neboť leží v nemocnici, kde se zotavuje z těžkého infarktu… Překlad románu Václav A. Černý. Dramatizace Nikolaj Mirosničenko. Překlad dramatizace Vlasta Smoláková. Rozhlasová úprava Jan Novák. Zvukový mistr Jitka Borkovcová. Natáčecí technik Miroslava Čápová. Asistentka režie Lidmila Čáslavská. Hudební spolupráce Iva Valentová. Zvuková spolupráce Artur Šviha. Dramaturg Jan Vedral. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Bačana Ramišvilli, člen UV, šéfredaktor novin (Ladislav Frej), otec Iroam, kněz (Jiří Sovák), Bulika, švec (Miroslav Středa), primářka (Věra Kubánková), žena, zdravotní sestra (Simona Stašová), lékař (Roman Hemala), teta (Marie Marešová), muž (Ladislav Kazda), matka (Soňa Dvořáková), Glachuna, pastevec (Bohumil Pastorek), Gervasi, předseda kolchozu (Jaromír Moučka), Manučar, zběh (Pavel Pípal), Nugzar, ředitel (Čestmír Řanda), předseda stranické organizace novin (Jiří Holý), Lasaia, hospodský (Vladimír Krška), Tamara, servírka (Taťjana Medvecká), Dutu, milicionář (Jan Vlasák), Zosim, stařec (Zdeněk Martínek), Světlana, Bulikova žena (Zora Jandová), Slunce (Jaroslava Adamová), Kavžaradze, tajemník městského výboru strany (Vladimír Brabec), Iordanišvilli (Jan Pohan), Bandalaze (Jiří Mikota), Vachtang, zloděj (Jan Faltýnek), Sandro Maghlapheridze, ředitel kožešnického kombinátu (Petr Pelzer), Marie (Růžena Merunková), servírka (Jana Boušková), stařec (Bedřich Prokoš), Chelaia, pracovník bezpečnosti (Josef Vinklář), zástupce šéfredaktora (Milan Mach).
Natočeno 6. – 18. 1. 1986 (studio 6, 14:00 – 0:00 h.). Premiéra 2. 3. 1986 (Praha, 19:30 – 21:10 h.). Repríza 23. 11. 1986 (Praha, 19:15 h.); 13. 11. 1988 (Praha, 19:15 h.) v cyklu Nedělní divadelní večery.
Lit.: Tomáš, Jiří: Rozhlasový Zákon věčnosti. In Rudé právo, 7. 3. 1986, s. 5 (recenze).

Lit.: anonym: Četli jsme o rozhlase. In Týdeník Rozhlas 13/1986 (17. 3. 1986), s. 2 (citace z recenze).

Lit.: Vedral, Jan: Úvodem. In Svět rozhlasu 38/2017, s. 3 (úvodník). – Cit.: (…) Autocenzura prosívá zveřejňované obsahy mnohem účinněji než cenzura. Divadelní ředitel a režisér (rovněž dabingový) Ludvík Žáček mi s hrdostí ukazoval divadelní text Sofoklovy Antigony, kterou za nejtvrdších protektorátních poměrů nasadil roku 1942 k uvádění v Horáckém divadle v Jihlavě, navíc v režii levicově orientovaného režiséra A. Kurše. Hra, subverzní za všech totalit, byla opatřena razítkem cenzora příslušného oberlandátu a Antigona mohla z jeviště v roce atentátu na říšského protektora burcovat proti násilí. Německý cenzor si netroufal škrtat v kanonickém textu evropské kultury.
To autocenzura nutila zvažovat vhodnost či nevhodnost nasazení takové textu s potenciálně nevhodným obsahem. „Uvážili jste, soudruzi, že uvedení této hry s vysoce společensky pozitivním obsahem by mohlo mít vzhledem k nedozrálosti naší společnosti hluboce negativní dopady?“ To jsem slyšel při „trestném“ ředitelském poslechu v rozhlase v druhé polovině 80. let od tehdejšího vysoce postaveného rozhlasového činovníka po poslechu realizace perestrojkové hry Gruzína N. Dumbadze Zákon věčnosti. Autocenzura ve hře bez jasných cenzorských pravidel nutila všechny odhadovat případnou reakci podrážděné moci. Ta také čas od času decimovala vzpouzející se kulturní a mediální prostředí zákazy a vyhazovy, aby bylo „proč a čeho se obávat“. (…)