Mgr. Přemysl Hnilička
(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, červenec 2018)
V období let třicátých byla brněnská rozhlasová stanice líhní originálních postupů jak v žánru rozhlasové hry, tak i reportáže nebo pásma. Není divu, kolem ředitele brněnské pobočky Radiojournalu ing. Antonína Slavíka se soustředili výrazné umělecké osobnosti: režisér Josef Bezdíček, dramatik František Kožík, šéf hudební sekce dr. Karel Vetterl a další. Není divu, že pražské ústředí občas nazývalo brněnské podřízené revolucionáři nebo „bolševíky“. Když Slavík před popravou sepisoval v koncentračním táboře svou životní sumu, s jemnou hořkostí připomněl i toto téma: „Naše pokusy o nové programové druhy se jim zdály divoké, neodpovědné, a selhání některých jim dávalo příčinu k brzdění všech ostatních. My jsme se hájili poukazem, že bez pokusu není pokroku a kdo zkouší, ten i chybuje…“ Jak vzpomínal ve svých rukopisných pamětech František Kožík, mělo brněnské studio „malé prostředky, zastaralé technické zařízení, primitivní vybavení, málo studií, málo lidí. Pobízelo to ovšem naši iniciativu a vždycky znovu jsme se pouštěli do soutěže s pražským kolosem.“
Zdržme se tedy tentokrát opět u Františka Kožíka – ne však coby autora, ale jako dramatizátora. Na podzim roku 1934 totiž pro brněnskou stanici zdramatizoval román Eduarda Basse Klapzubova jedenáctka. Sám na to o třicet let později vzpomínal:
„Miloval jsem tu knihu od chlapeckých let, kdy jsem čekával na její pokračování v Lidových novinách. Nyní jsem mohl její dramatizací vzdát hold i jejímu milovanému autorovi, Eduardu Bassovi, který mi dal k úpravě svolení. (…) Vybral jsem nejzajímavější ucelené partie a připsal zpěvní texty, kde bylo lépe vyjádřit náladu písničkou; zejména to byl oslavný pochod „Hip hurá, Klapzubáci jdou!“, který zkomponoval František Lukes. K slavnosti zorání hřiště jsem napsal pro „sbor moravských podučitelů“ legendu o Honzovi Klapzubovi, pradědu slavné jedenáctky a jeho zázračné píšťalce.“
Nahrávka inscenace, kterou v režii Bezdíčkově uvedlo Brno 19. září 1935, se bohužel nedochovala, naštěstí se však v Kožíkově pozůstalosti dochoval scénář dramatizace. Kožík dokázal ve čtrnácti obrazech zachytit to podstatné a zábavné z Bassova sportovního románu. Scénář je dynamický, prostředí se v něm rychle střídají a je jasné, že některé scény (dialog s anglickým králem či lidožroutským vládcem Birimaratoou) musely být třeskutě vtipné. Kožíkův scénář v mnoha prvcích připomíná o dvacet let mladší dramatizaci Války s Mloky (Karel Čapek – Jaroslava Strejčková). Kožík samozřejmě zvýraznil a přidal typicky rozhlasové prvky; děj se přímo hemží hlasateli a hlasatelkami, sportovními reportéry. Kožík v závěru děje tnul i do vlastních řad: scénu zápasu o mistrovství světa s Austrálií zpestřil poruchou, která možná působila velmi věrohodně. Zajímavé je, že v původním scénáři nebyla, autor ji dopsal rukou pravděpodobně již přímo ve studiu jako okamžitý nápad. (more…)