Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 20/2018)

Když na malém městě zabije neznámý pachatel ani ne tříletého chlapečka Tobyho Chestera, vzbudí to oprávněnou pozornost. Téměř nic v případu nedává smysl, jak o tom vypovídá policejní zpráva: „Tělo bylo schováno za betonovými cihlami na opuštěném místě blízko kolejí. Bylo pokryto trsy trávy. Paže a obličej jsou poškrábané. Na nohou má malé rány a modřiny. Sexuální interference žádná. Dva vpichy na krku ve tvaru psích zubů způsobené nůžkami. Při bližším ohledání to vypadá na smrt uškrcením. Otisky na krku jsou velmi malé…“ Seržant Ray Amstrong však má znepokojující podezření na devítiletou holčičku jménem Elisabeth…

Autorka hry Vlčí ukolébavka (2001) Hilary Bellová je úspěšná autorka divadelních a rozhlasových her. Právě hra o citově vyprahlé dívce a jejím rodinném prostředí patří k autorčiným nejúspěšnějším hrám. Koncem devadesátých let byla uvedena v New Yorku na off-Brodway a později přepracována i pro rozhlas.

Hra vedle nezvykle drásavého tématu a citlivé režie (Vlado Rusko) nabízí prostor hned několika výjimečným hereckým výkonům. Muži jsou ve hře poněkud upozaděni, přesto František Němec v postavě seržanta Armstronga a Jan Vlasák jako Lízin otec dokážou najít přesný herecký výraz. Němcův seržant je strohý, city neprojevující úředník, který bez obalu svěřuje rodičům obviněné dívky své názory o tom, že se některé děti prostě už narodí zlé. Jan Vlasák skvěle vystihuje omezenost středostavovského rozvedeného muže, který odmítá nechat se čímkoliv vyrušit ze svého měšťáckého klidu, byť by to byla jeho vlastní dcera.

V roli Líziny matky vystupuje Taťjana Medvecká, které role nabízí celou škálu hereckých poloh. Je jak laskavě vemlouvavá, tak unaveně frustrovaná, když mluví se svou dcerou; spíš na půl úst a bez zájmu. Vývoj událostí postupně rozkládá její jistoty, a tak se hroutí i její hlas. Propadá úzkostným stavům a čím dál víc si uvědomuje, že malou vražedkyní by skutečně mohla být Líza. Medvecká uchvacuje posluchače právě tím, jak dokáže zachytit vývoj matčiny postavy od suverénního přesvědčení o vlastní výchově až k hysterickému, přiškrcenému pláči ženy, která ztratila všecky své naděje.

Největší hvězdou je ovšem malá Berenika Kohoutová v roli Lízy. V rozsáhlém článku Ta báječná holčička z rozhlasu! na webové stránce RadioDock o jejím výkonu napsala Andrea Hanáčková: „Získá si nás během krátké chvíle, dětský hlas zní z rádia zcela bezelstně. Až do chvíle, kdy se nevinnost promění v bezcitný, prázdný a téměř odlidštěný hlas, a roztomilá Líza v chladnou bytost bez výčitek. Ani ve vypjatých chvílích na samé hranici hysterie neustoupí z precizní artikulace, přesně frázuje, správně akcentuje každou ze svých výsostně manipulativních replik. S prohnaností profesionálního zabijáka se nad mrtvolkou své oběti vyptává účastně na předpokládané verze o smrti batolete i na možné následky a trest. Lstivě, prohnaně, drze i podbízivě se snaží vsugerovat své pojetí události policejnímu komisaři. Jakoby odříkávala naučený text, deklamuje svou verzi události bez zaváhání, bez pauzy, se zjevným sebestředným zalíbením. Úžasná dětská herečka dokáže ostrým střihem rafinovanou hru malé vražedkyně vzápětí lehkomyslně zahodit a se slovy: „Mě už tahle hra nebaví!“, si začít vymýšlet jinou. A posluchač jen trne, protože pod tou vší dětskou krutostí a chladnou lhostejností k vražednému činu jsou ukryti démoni, kteří holčičku pronásledují v podobě přízraku vlka, jenž ovládá její nebohou mysl. Zpod všech vrstev složité osobnosti dokázala desetiletá herečka udržet především polohu raněného dítěte, fatálně poškozeného rozvodem rodičů a pronásledovaného nočními běsy.“

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 18/2018)

Povinnosti se plnit musí, a tak bylo potřeba k šedesátému výročí založení Komunistické strany Československa napsat případnou hru. Hry k výročí bývaly v sedmdesátých a osmdesátých letech běžnou věcí, ale hra Pavla Hanuše Balada z podzemí (1981) byla přece jen něčím výjimečná. Její textové kvality byly na takové výši, že v režii Jiřího Horčičky obdržela nejvyšší ocenění v soutěži rozhlasových her OIRT 1982 – Bílou holubici.

Příběh se odehrává na jedné z prvomájových demonstrací za první republiky. Městem pochodují tisíce dělníků s písní na rtech a v okolních ulicích se houfují policajti, aby je „skřípli“. Pavel Hanuš však hru nestaví jako monumentální plátno z dějin dělnického hnutí, ale předvádí rozhlasovému posluchači v podstatě komorní příběh dvou lidí, které doba postavila proti sobě.

Policajt Kalina v podání Jiřího Sováka výrazně překonal možnosti Hanušova textu. Herec jej vybavil značnou sympatičností, která však zcela mizí v závěru hry: v okamžiku, kdy je Kalina ve stoce v ohrožení života, slibuje Emanovi zvanému Pihoun modré z nebe. Slibuje mu večeři v rodinném kruhu, vypráví hrdinné historky z mládí, v nichž tloukl „chlupatý“ a prchal před nimi až do Plzně. Jeho morálku nejlépe vyjadřuje tato replika: „Jo, pane – ze mě by se možná stal velkej revolucionář, kdyby mě po převratě nevzali ke státní policii. Já bych byl dneska možná poslancem. Jenže co jsem měl tenkrát dělat: o práci jsem nezavadil, žena se prvně čekala, taky to bylo pod penzí, to musíte vzít v úvahu… ale vevnitř, pane, jsem pořád, co jsem bejval: Pryč s tyrany a zrádci všemi…!“ Když se dostane z nejhoršího a k nejbližší policejní hlídce, jeho laskavost a bodrost zmizí. Pihouna okamžitě zradí a zatkne ho. Jak řekl režisér Horčička, „pro Jiřího Sováka to byl protiúkol, ale setkal jsem se s obrovskou chutí tvořit“. Že to nebyla planá slova, o tom svědčí další spolupráce herce a režiséra, například na seriálu podle Bassova Cirkusu Humberto. (more…)