Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jaké to bylo, vyrůstat v Brazílii s dědečkem Janem Antonínem Baťou? Jak prožíval nevlastní bratr Tomáše Bati odchod z rodného Československa a jaký byl člověk? Na to všechno se Andrea Kratinová ptala  vzácného hosta Dolores Bata Arambasic, vnučky J. A. Bati, který se narodil před 120 lety.

Připravil ČRo Brno v roce 2018. Premiéra 8. 3. 2018 (ČRo Brno).

Lit.: Fránek, Tomáš – Kratinová, Andrea: Musím navštívit fabriku, musím se podívat na boty. Vnučka Jana Antonína Bati se ráda vrací do Zlína. In web ČRo Brno, 8. březen 2018  (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vnučka továrníka Jana Antonína Bati Dolores Liliana Bata Arambasic říká, že se dědečkovi v Brazílii stýskalo po Zlíně a lidech v něm.

V půlhodinovém rozhovoru v pořadu Apetýt popisuje Dolores Bata jak život v Brazílii, tak i to, jaký byl vlastně Jan Antonín Baťa člověk.

„On byl srdečný dědeček, měl s námi trpělivost,“ vzpomíná Dolores Bata. A dodává, že Jan Antonín zároveň vyžadoval disciplínu. „Ke stolu jsme museli chodit upravení, učesaní,“ dodává.

V Brazílii se Janu Antonínu Baťovi podle jeho vnučky stýskalo po Zlíně i po jeho nejbližších spolupracovnících. „Strašně mu to scházelo, v Brazílii už to nebylo ono,“ vysvětluje Dolores Liliana Bata Arambasic. Ta s úsměvem svoji češtinu označuje za indiánskou.

Dolores Bata, která vystupovala také ve folklorním souboru a zpívala moravské písničky, se velmi ráda vrací do Zlína. (more…)

Opozice v Poslanecké sněmovně svolala schůzi kvůli personálním změnám, které za necelé tři měsíce provedla vláda Andreje Babiše (ANO) bez důvěry. Demokratický blok kritizuje odvolávání náměstků, šéfů nemocnic i údajný tlak Babiše na rezignaci ředitele GIBS. Co si o těchto krocích myslíte? Respektuje vláda v demisi ústavní zvyklosti, nebo ne? Jaká rozhodnutí by podle vás vláda bez důvěry (ne)měla dělat?

Natočeno 2018. Premiéra 9. 3. 2018 (ČRo Plus).

Tři poválečné roky byl americkým velvyslancem v Praze Laurence Steinhardt, který u nás zažil i události února 1948. Někteří historikové si myslí, že pro upevnění demokracie v Československu toho udělal méně, než mohl. Nad jeho působením v Praze se v pořadu Portréty zamyslí historik Jan Adamec. Připravil a moderuje David Hertl.

Natočeno 2018. Premiéra 8. 3. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Laurence Steinhardt. Velvyslanec, který prý měl proti komunistům udělat víc. In web ČRo Plus, 8. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V roce 1945 prezident Truman jmenoval Laurence Steinhardta velvyslancem v Československu.

„Československo nemuselo být ztraceno, kdyby tam byl někdo, kdo by pro to něco udělal,“ napsal v padesátých letech šéf americké zpravodajské služby CIA Allan Dulles. Kritizoval diplomaty, kteří v letech 1945 až 1948 působili na velvyslanectví v Praze a prý nevyužili všechny možnosti pro šíření demokracie v Československu.

Samé promarněné příležitosti

Nejčastěji bývá kritizován velvyslanec Laurence Adolph Steinhardt (1892 – 1950). Historikové mu vyčítají, že se nevěnoval naplno své misi, často pobýval mimo Prahu a orientoval se na „svůj byznys“, tedy na právnickou kancelář, kterou provozoval v USA.

V roce 2014 u nás vyšla knížka historika Igora Lukeše Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945 – 1948. Lukeš hodnotil práci velvyslancova týmu velmi kriticky, a i když to tak výslovně nezazní, zdá se, jako by práce amerických diplomatů v Praze byla jednou promarněnou příležitostí za druhou. Ale bylo tomu skutečně tak?

Mohli opravdu američtí diplomaté udělat něco pro zachování demokracie v Československu? Na tuto a podobné otázky se pokouší v pořadu z cyklu Portréty odpovědět historik Jan Adamec.

O čem snil Steinhardt?

Steinhardt přitom nebyl v okamžicích jmenování do Prahy v diplomacii nováčkem. Vystřídal velvyslanecké posty ve Švédsku, Peru a ožehavé křeslo velvyslance v Sovětském svazu v letech 1939 až 1942. Pobyt v Moskvě z něj udělal zarytého antikomunistu. Jeho depeše z Moskvy označují dodnes historikové za brilantní hodnocení situace ve Stalinově říši.

V roce 1942 byl vyslán do Turecka a s tím, jak se chýlila válka ke konci, uvažoval o změně své kariéry z diplomatické na politickou. Snil o nominaci do voleb guvernéra státu New Jersey, snil o cestě do Bílého domu coby prezidentský poradce. Nevyšlo to.  (more…)

Připravila Veronika Štefanová.

Hovoří Pavel Khek a Aleš Bilík.

Natočeno 2018. Premiéra 8. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava).

Lit.: Štefanová, Veronika: Jde žít jinak a lépe, říká kníže Miškin v inscenaci Idiot Městských divadel pražských. In web ČRo3 Vltava, 8. březen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Fascinace románem Idiot provází režiséra Pavla Kheka od puberty. Po více než třech letech v Městských divadlech pražských dozrál podle něj čas se ho divadelně chopit. Román proto také sám nově zdramatizoval.

Radiofórum věnujeme Mezinárodnímu dni žen. Připomíná se tím 8. březen 1908, kdy demonstrovalo v New Yorku asi 15 000 švadlen za kratší pracovní dobu, hlasovací práva a ukončení dětské práce. Proto se vás ptáme: Jaký význam má MDŽ dnes, 110 let po protestech za ženská práva? Jsou lidé diskriminováni kvůli pohlaví, nebo ne, a jak se dá zajistit společenská rovnost? Slavíte MDŽ, nebo vám připomíná svátek zprofanovaný socialismem?  Připravil Martin Matějka.

Hovoří ředitel Občanského institutu Roman Joch a ředitelka sdružení Konsent Johanna Nejedlová.

Natočeno 2018. Premiéra 8. 3. 2018 (ČRo Plus, 8:35 h.). K poslechu zde.

Lit.: Matějka, Martin – Erhart, Michael: Komunisté MDŽ zdiskreditovali. Úctu vzdávám konkrétním ženám, říká Roman Joch. In web ČRo Plus, 8. 3. 2018 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: „Jsem pro maximální svobodu v tom, aby se rodiče mohli rozhodnout, kdo z nich zůstane doma s dítětem. Jsem proti skandinávskému modelu, kde to stát diktuje,“ říká Roman Joch.

Volební právo pro ženy, rovnoprávnost a odstranění diskriminace. To byly základní myšlenky Mezinárodního dne žen, který se poprvé slavil v roce 1909. V Česku je ale svátek nejčastěji spojován s minulým režimem, k čemuž přispěly okázalé slavnosti 8. března, které byly typické rudými karafiáty, oslavami na pracovišti, verši představitelek Svazu žen a také televizními estrádami.

„Komunisté na co šáhli, to zdiskreditovali. Možná kdysi byla myšlenka vzdávání úcty ženám dobrá. Ale myslím, že ta by se měla vzdávat konkrétním ženám, ne abstraktnímu kolektivnímu pojmu. Za komunistů se ten svátek v podstatě stal fraškou,“ tvrdí ředitel Občanského institutu Roman Joch.

Mezinárodně uznávaný svátek stanovila OSN k výročí stávky newyorských švadlen v roce 1908. Původní základní myšlenkou byla občanská a politická rovnoprávnost mužů a žen, zapojení žen do rozhodovacích procesů, zavedení volebního práva pro ženy a odstranění genderové diskriminace. (more…)

Připravila Anna Soldatová.

Připravil ČRo Olomouc v roce 2018. Premiéra 8. 3. 2018 (ČRo Olomouc).

Lit.: Soldatová, Anna: Před svou cestou na sever se Eskymo Wezl setkal s Járou Cimrmanem, tvrdí pamětní deska v Zábřehu. In web ČRo Olomouc, 8. březen 2018  (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Hradební zeď u zábřežského zámku nově zdobí plaketa, která připomíná údajné setkání Jana Eskymo Welzla a Járy Cimrmana. Podle místních nadšenců se zábřežský rodák fiktivnímu géniovi v mnohem podobá. Slavnostního odhalení se zúčastnil i spolutvůrce postavy Járy Cimrmana Zdeněk Svěrák.

Příběhy 20. století jsou věnovány dvěma výjimečným mužům. První je letec RAF Emil Boček, kterému je pětadevadesát let a druhý Jan Povajkovi, který bojoval za 2 světové války na Dukle, a je mu o rok víc. Aby se za války dostali k vojsku, se kterým by mohli bojovat proti Hitlerovi, prošli vězením. Bočka zadrželi Maďaři a Jugoslávci na několik týdnů. Jan Plovajko málem zemřel hlady v sovětském gulagu, kde trpěl skoro tři roky. Jejich osudy zpracoval Mikuláš Kroupa.

Natočeno 2018. Premiéra 4. 3. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Boček a Plovajko: V 17 letech poznali vězení, hlad a strach o život. Za svobodu byli ochotni i umřít. In web ČRo Plus, 4. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Emil Boček a Jan Plovajko patří mezi nejstarší válečné veterány z 2. sv. války. Panu Bočkovi, poslednímu žijícímu čs. letci RAF, bylo 25. února pětadevadesát. Je stále čiperný. S úsměvy přijímal osobní gratulace od nejvyšších představitelů naší země.

O rok starší Jan Plovajko, bývalý vězeň sovětského gulagu, bojovník od Dukly, po roce 1948 pronásledovaný komunisty, slavil narozeniny 5. února. Před několika lety stářím takřka oslepl, vidí jen kousek před sebou. Aby se udržoval v kondici, vyráží každý den na procházku. Pomalu obchází s malým psíkem svůj dům v Trutnově. Bez pomoci se bojí přejít silnici. Narozeniny slavil mezi nejbližšími. Raduje se ze svých tří dětí, pěti pravnoučat a sedmi vnuků.

Celoživotní vzpomínky Emila Bočka a Jana Plovajka jsou zpřístupněné v digitální sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky pomoci asi dvou tisíc lidí z Klubu přátel Paměti národa. To jsou drobní donátoři, kteří projekt podporují drobnou částkou každý měsíc. Pomozte Paměti národa i vy. Jak na to se dozvíte zde. Děkujeme.

Příběhy Bočka a Plovajka mají určité podobnosti. Oba utekli z domova, když jim nebylo ještě ani osmnáct let. A měli stejný plán: vstoupit do armády a bojovat za osvobození země. Na oba čekalo za hranicemi nemilé překvapení: vězení a obvinění ze špionáže.

Boček směřoval na západ, trvalo mu týdny, než se dostal k československému vojsku ve Francii. Plovajko zvolil směr na východ do SSSR. Než se dostal v roce 1942 do Buzuluku, kde se formovala čs. brigáda, málem ho umučili hlady a vysílením v jednom táboře na Sibiři.  (more…)